Z mladých ňader (1863)

Básně, Vratislav Kazimír Šembera

Diplomatická verze Ediční verze
Z MLADÝCH ŇADER.
BÁSNĚ
VRATISLAVA KAZ. ŠEMBERY.
Ve Vídni. Tiskem Leopolda Sommera. 1863.
[1] Singst du nicht dein ganzes leben, Sing’ doch in der jugend drang.
Der kampf nur gibt die lieder, nicht die ruh’.
[2]
Ça ira!
Ein neues lied, ein besseres lied! Es klingt wie floeten und geigen! Das miserere ist vorbei, Die sterbeglocken schweigen. Heine.
Krásnější ráno nastává teď lidstvu, kdy každý dar mohutné přirody nás nejen k dobrým slovům leč i k dobrým povede skutkům, kdy chudoba.chudoba, bohatství a chtíč po slávě, strach před bohem, hanbou, kdy ústrašná moc války, peklo pýchy – jen v času paměti se ještě zdrží, jenž jak kajicný hříšník chvít se bude a s hrůzou hledět na dny mládí svého. Shelley.
Pryč s katafalkem! – Růže sem, a věnec kolem skrání, Pochodně vzhůru! Prápor v pěst, a slavme z mrtvých vstání! – – [3] Čas vzešel: Tisiciletou nechť skoučíme již muku, my synové jsme života – jen boj nám ssíli ruku. – – Klesají pouta! – Země vic není žalářem pouze, my k blaženosti určeni a ne k blouznivé touze, že po smrti nám kyne ráj a věčné v nebi slasti: my pro život jsme stvořeni a zem’ je naší vlasti. – Nad námi šumí budoucnost své bájné, rájské zpěvy a ve prorockém nadšení nám lepší časy jeví: zanikne temno – zmizí bol, jenž v světě dosud víří, my sami sobě budem’ dost a duch se s tělem smíří. Co rovní bratři budem’ žít, a žezlo bude v chýži: nebude víc zlých přízraků, jenž nás jak můry tíží: 4 nebudem’ v marném toužení obracet zraky k nebi a žebrat s mysli dětinskou o denní naše chleby. My důvěřujem’ jedině ve vlastní naší sílu – v svornosti, v míru stavíme se k vznešenému dílu: By láskou k sobě poutány všechny národy země co národ jeden – titanský – hrdě vznesly své témě, by dokázaly božství své, a v velkém, slavném bojí zpět vydobyly práva svá a lidskou hodnost svojí, jenž utlačena dávný čas konečně vyvstat musí a bídu dlouho trpěnou ve vlastním lóži zdusí. – Pryč s katafalkem! – Starý svět již dávno v hrobku klesl a fénix časů nádějných se vzhůru z žáru vznesl: 5 On mocnýma teď křidloma ku předu – k světlu – spěje, a nové doby vítězství nad starou bídou pěje. 6
JANU NERUDOVI.
[7] „Du kuehner streiter fuer der wahrheit fahnen, der du dein gluehend und begeistert leben geweiht dem edlen streben fuer recht und licht, der du den dunkeln schleier verjaehrten duestern wahnes kuehn zerrissen! der du den geist aus oeden finsternissen gefuehrt zu reiner, wuerd’ger tempelfeier, der du gehaucht dein schoepferisches werde in – – – brache, todte erde.“
[8] Zuřivý boj, – a pravdy věčné, stálé, jež lidstvo nad vše jiné v žíti sází, vždy ještě s tíži předsudky zlé plaší, vždy ještě s tíži svit svůj v chatru hází! – – Neporozumí plamenům těm jejich bída a apoštoly v smrt hanebnou doprovází. – Kolkolem bouř a děsné boje rýky a stará zem se podivením chvěje, nasloucháť hlaholu a písní vřavě, jíž lidstvo „v svobody svém máji“ pěje – – leč neporozumí divotvornému zvuku, jenž vítězství co znamení k nám v slávě spěje. – – Jaký to pohled, plný rájské krásy: u věčném bojování, v snaze k cíli zmítají vlny žítí bojovníky, jenž nedbajice bouře k předu pílí, jenž nedbajíce nebezpečí – zrády – smrti – meč vráží v starý svět, jenž již se k pádu chýlí – [9] Mohutný pěvče náš! Můj pozdrav Tobě vroucí! bojovníku za pravdy věčné, stálé, jenž beze strachu práporu se chápeš a vítězství docházíš nenadále: jenž první pochodeň jsi vznesl v naších řadách a teď nad zbořěništěmzbořeništěm jásáš bídy splálé: Tvé símě vzešlo – kvítí Tvoje skvetlo, viz, mnoho žížnicích u Tvého stolu, nedbej na zástupy odpurců zrádných, jenž neví nic o věčném lidstva bolu: TyTy, jenž do budoucnosti zíráš jasným zrakem: Zajásej jen, my všude s Tebou jdeme spolů! Zajásej volně! zahřmí hlasem jarým – my poženem’ se za Tebou do boje, my pomužem’ Ti staré hrady bořit a pomužem’ Ti nové kouti zbroje – – Buď pozdravenpozdraven, statečný bojovníku lidstva, Věčně se stkví v paměti naší jmeno Tvoje! [10]
Básník. Der dichtung flamm’ ist allezeit ein fluch! Freiligrath.
Šel kolem mne. Bledou mu věnčil tvář Vlas temný, splývající s skrání, Z oka šlehala hrůzná, pyšná zář, Vesuvu zář tak svítí v umirání. Na hrdém čele runy vyryty: Poznal jsem pěvce hněvy brněného, Jemuž náděje světa zabity, Promethea za zpěvy zkoušeného. – V ňádrech mu písně vrou od dávných let – Leč ruka pevně rty k mlčení svírá: Zapěje-liZapěje-li, pobouří sobě svět – A přec se píseň poutům ňáder vzpírá. Má rvát si, zapěv, časné šediny? – Zdrcená slza v oku se mu třpýtí, [11] A v ňádrech jeho děsné ruiny, V ňádrech, v nichž člověčenstva tužby skryty. Má pítí jedy chátry duševní? Ta neodpustí velikost a slávu – A kdo je trpkou pravdou oslníoslní, Vláčí ho jásajice na popravu. Snad oslyšen potuchne jeho hlas, Jak hnizdo orlat v moře se skal ssváté – – Tak přemítat ve choré duši dlouhý čas A tisknul srdce světa bolem jaté. – Dobojoval. – Již hřímá v paláci, A zpívá bratřím bídou ujařmeným O hodině, jež mnoho zpřevrací – – – Zkrášlen jest slávou – leč též jménem kleným. – 12
Esther. (Úryvek z větší básně lyricko-epické.)
Hluboká noc, a Esther sama temnem kráčí – – nad hlavou šumí stromy píseň tesknou, – jen někdy záře hvězd obláčím blesknou, jen někdy praskne suchá snět pod nohou její, – leč ta uháníuhání, co ji síly stačístačí, a myšlenky daleko napřed k cíli spějí...... Chvěje se duše jí, a jako smrti ruka sáhnou ji k srdci vlastní, dlouhá muka, chvěje se duše jí a v mysli své probíhá minulých časů ustrašené, krvavé znoje, – vídívídí, jak jedna rána po druhé ji stíhástíhá, a zří umírat zlehka toužné srdce svoje. – „Ach štěsti mé, tak šepce, jako větrů pozahrání, jenž jednu větev k druhé tíše sklání, by v následujícím hned okamžíku, zas jiný skazil spojení to v zniku, – [13] mé štěstí jako dumky tklivé tóny, již mílenec své milce mrtvé zpívá, že v písní žal a láska v jedno splývá a srdcervoucí zněji smrti stony, – mé štěstí měsíce jak bledá záře, jenž zločincovi svítí do žaláře, když kletbu k nebi vysílaje, zuří, – mé štěstí – –“ temná předtucha ji duši chmůří. „Zdaš ještě na živu, zdali pak na mne čeká, či zhynul již?“ a v oku slza se ji blýští – tak přemitá a každým krokem vic a vic se leká – jí děsí podzimní list padající a třese se jak uštknuta, když pták zapýštízapýští, a ve snu k družce své se v lásce tůlí – – i krev ji stydne v žilách – pevnou vůlí však zmuží se a setře slzu ze svých lící a oko její vítězným zas žárem vzplane a srdcem rozpáleným chládek vane...... Vždyť čistá jest a nevinna – jak liljum skvoucí, jak nemlunvětenemluvněte úsměv vroucí, jak milenců dvou rukou dání, jak jížní noci výdech žhoucí, jak vln v potoku tíché zašumáni... Kdež myslí duše její na hřich nebo zrádu?! ona, jenž nevědoma mílencova pádu se kojí touhou v hrdé, pevné pýše – kde rozkazy jedině láska píše, bez rozvahy se v propast kátikáti, z niž nikdy vic se zdráva nenavrátí?! 14 Bez viny, čístá k němu spěchá, snad že mu bude ona ještě těcha, snad že mu ona život nový v srdce vlejevleje, snad její slovo srdce jeho zhřeje? – – – – – – – – – – – Aj dívčí láska zapomene zašlých hříchů a zapomene na pevnou svou vůli, pýchu a v starou oddanost a důvěru se opět sklání – vždyť láska jenom za vděk její skromné přání... Tak velká lásky moc, že nemožnosti mění uv hračku, jak by byla z mořské pěny, že zmízí čas a budoucností žaly, že srdci jenom okamžiku bije a nezpomínánezpomíná, jaké boly již je sklály a jaké boly v příkrovu svém kryje... K pomoci ona jemu spěje... ach snad hyne – – a ona jediná snad náděje, jenž jemu kyne – snad umírá... a zase rychlej’ kráčí a dlouhou cestu novou slzou smáčí... Les šumí tíše – jenom někdy v dáli vrzne již stará jedle, jak by vzdychla – a opět smutno – – vrzla – zas utichla – – a měsícměsíc, jejž oblaka černá halí, vyhledá, jako z rakve umrlcovy líce nad jehož hlavou, hvězda, lampa uhasíná a vrhá zář svou zemi vstříce – – – jen někdy pískne z vrcholků – – – – – – – – – – – – – – – 15
Balláda.
Král šedý na cimbuří stál A zíral dlouho v šerou zem, Vichr balt temný rozháral A vlny praly hradu lem. Z bojišťat sirém po kraji Mhla rudá k mrakům kouřila. „Krkavci věštní krákaji, že lůza zas se vzbouřila!“ – „Krev vidím již, kam vzhlednu jen, Mé širé kraje zbroceny! I syna krev! Děsící sen! – A rod a trůn můj zhroceny!“ – – Lesk luny z mračen zašeřil – Ku hradu táhl tichý voj – – Král stiskl jílec, v ňádrech stesk, Něm, nevolal svých mánů v boj. [16] Sbor duchů mstných se přiblížil, Král vrh’ jím vstříc meč tasený – Syn jeho mrtvým vévodil, Zrak otce bodal plamenný. Voj mrtvých ztekl cimbuří Královský šat již trhají – – Až vlny baltu dozuří – Královský mrtvol vydají.
Magnetizer.
Tajemné síly krotitel Věst pravdy poznat zadychtěl. Podivný muži! divná sílo, Jež ducha vazby zbavuješ, A pravdy taj a skryté dílo Trnoucím smělcům zvěstuješ. – V komnatě stín se rozložil. – Muž k bledé panně přistoupil A rukou kouzla dobře znalou Jí čelo, spánky probihá, Až divnou mocí chvilkou malou V opojném snu tvář dívky plá. Nadšeně září její vzhled A křečovitě chví se ret: Tu chlácholivě ptá se děvy: „V obraze nadpozemských snův 17 Co všehomíra duch Ti jeví Neklamnou pravdu, dívko, mluv. A pověz, je-li věčný bůh?“ – Napnutý ždá výroku sluch. A táhlým zvukem dívka praví: „Z daleka bouři slyším znít Mocnější nade hromy vřavy. – Aj, rázem nastal mír a klid, Zpěv, jak slavíka tíchý žal Velebně smysly moje jal – Však zapoměla jsem ta slova!“ „Pán světů nad rozumem jest.“ Si vzdechnul muž a ptal se znova: „Z nadzemských snů mi vydej zvěst, Zda všecko smrtí konec mámá, Či srdce láskou sloučená, Se sejdou za tmavými hroby A lásky touhu znají zas?“ A nový zápal dívku zdobí A roztoužený praví hlas: „Vidím, jak růže spanilá Se z hrobu dívky vypíná. Strom větve své k ni v touze sklání, Srostlý s milého mohylou, To v tajném listů šepotání Milenců šťastných rozmluvou.“ 18 Tu muž se trudně zasmušil, Otázku novou položil: „Lék pověz ve snu věstnémvěstném, děvoděvo, Chorému srdci prospěšný: Lék neznaný, mi dej na jevo!“ A opět zní hlas nadšený: „Jen jeden roste lék, to květ, Však na luzích ho nevídět. A koho bolesť trpká mučí, Ať vzhlédne v prsa vlastní svá, Tam v chorém srdci lék mu pučípučí, Však v životě ho neuzná!“ I trne muž a bázní jat Spěje se ještě pozeptat: „Zda cnosti věnec ustrojen, Zda zlobu čeká věčný trest? Leč dívka bledne – – prchá sen – – – Mrtvá Ti muži nedá věsť!
V circucirku.
I.
„Famósní skok! Toť božský kůň! – Vlaška dnes činí divy!“ Tak jední, druzí němě zří, Jím nic nezdráždí čivy. 19 A paňác dnes jak zběsilý – „lůza“ mu řehce slávu, Smíchy se chtěli zadusit, Když klesnuv zakryl hlavu. – – V sedadlech pánů pověst jde, Že dcera jeho v mření – – On slyšel jejich pískání A skákal k udivení. Jední se trpce usmáli, Druhé obešla hrůza: Ode rtů ke rtům hučelo: „To dovede jen lůza!“ II.
Vztyč sese, paňáci, otrhej Maškarní z sebe cáry, A dosvědč jím, že jedinou Tvou dceru kladou v máry. A pak se zeptej, kdo z nich smí Na skoky Tvoje láti, Kdo povržlivě na Tě zřít, Trpce se usmívati? Mnohý z nich byl – jest „paňácou“ – Jen že ve vyšším tonu Zradil svou hodnost člověčí Za líci blahosklonnu, 20 A mnohý metal kotrlce, Kdy národ jeho v mření, A lidstva práva ničena: On zřel to bez zachvění. – – Jen vyčitej, látky je dost, Až obejme je hrůza, Zahřmi jim v duši bez studu: „To dovede jen lůza!“ – 21
Všední verše. Ich’ sag’ in dir mit tausend schmerzen der zukunft und der seligkeit, und dem vertrau’n auf menschenherzen ein lebewohl fuer alle zeit. Meissner.
Krásné naše přátelství jako růže líbá vůně, jako slunce při východu, měsíce jak první zář, jak Tvá jemná milá tvář, jak Tvá láska musí býtibýti, po niž srdce moje stůně. Nad krajinou tícho, tícho, JI ten les již dřímá, Přírodu v svou vonnou náruč Noc překrásná jímá. Zašuměly stromy v spánku, V snu se k sobě sklání, [22] Snad jich také tísni touha V marném lásky lkání. Vystoupil měsíc z oblaků a jasně svítí na zem, on svítí na mne; stojím sám a chvěju se jak mrazem. Že mrazem? bohudik to ne, vždyť zahalen jsem v plášti – zimě se opřu – ale jak tvé nelásce a zášti? Poumřelé city v srdci mém opět své hlavínky pozvédají a obrací zvonky své ke mne výš a zdánlivě zraky se ptají: „Ty blouznile snivý, což myslíš snad, že budeš šťastěn znovu? Což nevíš vic, že lůzný náš květ vyrůstá žeze hřbitovu?“ „Já TebeTebe, dívkodívko, milují!“ a sám se divím tomu – což možná znovu kvésti zas již pouschlému stromu? O běda, že se lásce své jak divu divit musím – ona zas v žár se rozlehne, jejž s tíži jenom zdusím. 23 „Já jsem Tvá věrná přítelka!“ nešepce ret Tvůj více, „Já milenka Tvá!“ – vyznání to zbarvilo Ti líce. Tvé lásky plamen vyskočil Ti ze srdce na líce – leč škoda – že to hektické: vždyť zkažené máš plíce. Cokoliv jsem v snech blažených neb divých bouřích sníval, cokolivěk jsem procítil neb písních sobě zpíval, cokoliv ještě v srdci dlí a tajemně je hněte: to vše jsem nalez’ v oku tvém, v němž živá láska květe. Na nebi plul měsíc tichounce, tak tíše jak by umíral a ještě při vzdechu posledním své hasnoucí oko otvíral – – Teď otevřel oko – a jeho svit pad’ na mne jemně a bolně, tak že vzpomenuv si na lásku svou jsem zaplakal mimovolně. Nevím, proč dnes jsi nebyla jak ondy ke mně vlídná? 24 Snad znamenalas bolest mou a pouta moje bídná? Snad znamenalas v tváři mé ten plápol srdce mého a chtěla jsi snad k spáse mé udusit plamen jeho? Byla by marná práce to; mé srdce – Vesuv žhoucí, jenž by v své lůno pochoval i lásku Tvou horoucí. Vždyť zjevně se Tvá ruka třásla, když jsem se ji byl chopilchopil, a srdce mé se s sebou třáslo – – a slzou jsem ji skropil. Byla to smutná situace, myslím, pro nás oba: ve srdcích láska plamenná – na tváři líčená zloba. – – Na nebi husté obláčí – je vitr rozehání, přede mnou vody hladinahladina, do niž se vrby sklání. Teď vítr vlny rozedmul, divoce vzhůru šumí a lkají v žalu hlubokém za mnou mé lásky dumy. 25 Zhnusila se mi ta vřelost, s kterou jsi mne objímala, dobře věděl jsem, žes zase jako obyčejně lhala. – Proto zatřásl jsem sebou, až ses lekla – snad v myšlence, že do mdloby padám láskou k Tobě, své drahé milence? Větřík zanáší z dálky hlas, jejž housle doprovázídoprovází, a na hrob svadlých tužeb mých květ upoménky sází. Mnohá vyrůstá pomněnka a krvavá i růže, leč podat k tomu kommentár – to srdce mé nemůže. Složil jsem ruce mrtvě v klín a nechal svého snění o lásce naší bývalé, již bohudik vic není. Vždyť bych byl málem utonul v sladkostech těch titěrných, jimiž’s mne obsypávala – a ve Tvých očích černých. – Ráj byl to mého života a přece rád jsem z něho, 26 vždyť bych byl málem ztratil v něm zbytky rozumu svého. Nejsem vic mocen zápalu, mé srdce poušť je zpráhlá, na níž květ jeden po druhém uvadnul zponenáhla. – Nejsem vic mocen nadšení – jen v bledohrůzném smíchu nalezám úkoj, – jevím v něm svůj život a svou pýchu. Srdce moje velký hřbitov... Dřímají v něm samé panny, samé panny krásou skvoucí beze chyby, beze hany. Každá z nich má v rukou růži a nad rovem každé zpívá v noci žalnou píseň slavík, že se hrůzou cit můj skrývá... Jak se ty časy mění přec! před nedávnem tak blahý – hledám teď marně útěchy; – marnéť jsou moje snahy, marnýť můj život veškeren – tak jak ten větřík hravý, jenž běží travnou dolinou a přes potůček lkavý. 27 On zalétá v ten širý kraj bez konce a bez cíle – snad ví, že mně je podoben a mé životní síle.
Zpoménka.
Hřmějicí applaus, bez konce po sále se rozlíhá, a umělkyni slavenou věnec po věnci stíhá. S chvějícím srdcem sklání se, a tiskne k srdci ruku – kde v pasu skromně zatknuta růže se skvěje v puku. – – Konečně ustal applaus již a shromáždění mizí...... ba, dnes ji slaví – zítra snad jim bude už zas cizí – Dnes na rukou ji ponesou a zasypou ji květy... a zítra – opět zabaví je jiné nové světy.. – – Do vozu vstoupá – bohyně krásná jak večerníce a kolem hlomoz ctítelů slastí ji barví líce... 28 Vstoupila – třesoucí se hlas ji z vozu nitra vítá.... radostně vrhne vstříc se mu a rty své jemu skýtá... Dvé ramen jímá v náruč ji a líbá ústa žhnoucně a tiskne k prsoum zbouřněným blaženou dívku vroucně. – On – chudý mládenec – ona pak skvějicí se jak bůže na výši slávy – za pásem se skvěje jeho růže – – – Vůz stanul – rozloučili se – – krok jeho v dálce zmírá – – a vozka z vozu podlahy věnce a kytky sbírá....
V mlze.
I.
Mhly zahalily údolí, Večerní zvony temně zní, Příšerně z moře bledého, Ostrovy děsné, lesy, pní. Po polích ohně kmítají, Světla sem vráží z vesníce, 29 Našedší hnizdo ve křoví Zapěla ještě pěníce. Tak zapěl bych jsa u moře, Se skály hledě v vlnění – Syt bídy světa, bídy své – Vrhaje se v vln šumění. – II.
Mhla a noc – jak teskno, temno, Mrtví z hrobů ven se derou, Lahodí jim procházet se Srdce nocí žalošerou. Svěží mládí ideály, Teď co kostry bílé straší, Nelze mi je zaklet v rovy, Mužné myšlenky mi plaší. Královna jích děva štíhlá – Temné kadeře se vlní, Temné oči v bledé líci Srdce starou touhou plní. Smějí se bezdušné loutce, Jenž sí s hochem zahrávalazahrávala, Slabé srdce, neuzděné Temným okem opoutala! – – 30 III.
Byl chladný večer v jesenu, Povadlým listem větry hrály, A v polomrtvém srdci mém Pekla se roje rozesmály. Nemoh’ jsem pomstít minulost – Němě jsem zrosil ruku Tvojí – Bolest pro život zmařený Soustrasti slova nezahojí. Po druhé jsme se rozešlí – Srdce netouží po shledáni, Jen v snech zří oka hrdý lesk A pýšné rtů Tvých usmívání. IV.
Vrh’ jsem se v vlhkou, žloutnoucí již trávu A naslouchal jsem lesů stýskání, Nade mnou s výše mlhou pozastřené Slyšel jsem tažných ptáků výskání. Nuž srdce blbé, setřes upomínky Jako les střese listí chvějicí – Mínulost mrtva, ty vstříc budoucnosti Výskej, jak ptactvo k jihu spějicí. Leť s ními k moři, stav se nad vlněním A směj se přemitání o mření – A jsi-li bídnobídno, srdce, nejsi samo – Aj, kocovina jest vše nadšení. 31 V.
Pozdní již noc, já unaven Lehnu pod stromů mžení, Vyhostím z hlavy myšlenky – Snů mých mne uspí pění. Nuž ulehni, jak mnohý leh’ A prospal život celý, Byť by mu v ucho hrůzné sny Posměchu slova pěly. – – Vzhůru! pryč klid a lichý sen, Mhly husté lidstvo halí A dusí ňádra proroků A jasné zraky kalí. Vzhůru, pryč klid a lichý sen V tábor vojínů světla! Dřív než bys usnul na věky A ruka skleslá zhnětla. – – 32
Kamilla. Bol můj hluboko v duchu dlí, v mém srdci, v duše hloubce nejhlubší. Shelley.
Mám mnohé chvíle plné trudu, kde s tíží jen se bolu zbudu, kde zoufanlivě k předu vzhlednu, a nad osudem vlastním zblednu, nad zbořeništěm ducha svého – a smích, jenž city srdce mého v talár bláznovský často halí – ten také někdy oko moje zkalí. Mnoho času promrhal jsem, mnoho času zašlo marně, bylo by snad mezi tím již vzešlo mnohé dílo zdárné! [33] Co mi pomůže teď lítost? – Opět nová ztráta času – nezpíval jsem nikdy tenór, přidržím se opět basu. Ulekl jsem se těch, citůtěch citů, jenž se srdcem mým plazí, a moji zdravou povahu zbytečně jenom kazí. Dal jsem jim dávno výhost již, bůh ví, kde asi bloudí! Jen ať se mi zas nevrátí, a v srdce zpět nevloudí! Krásný život! – v těle pláče srdce rozervané, Bídněbídně zhynu – jestli brzy jaro nenastane, jestli brzy nepřilétne slavíků sbor četný, aby znovu zbujel touhou duch můj rychloletný. Krásný život! – volnost! volnost! jediné mé přání – místo odpovědi slyším dumné srdce lkání: „Opuštěn jsi, odsouzen jsi, všichni Tobě klnou!“ Jaro! zpívejte slavíci píseň touhyplnou. 34 Divoká vášeň burácí v mé rozjařené hrudi, a jeden pocit po druhém se ze sna svého budí. Obrazy z časů minulých, tužby již pochované zas rozohnily srdce mé – a dávný žár v něm plane. Sotva že v teskném srdci mém jedna bolest zahyne, již nový boj a nový žal květ svůj v něm porozvine. Bez pokoje a bez míru vrhám se v žití proudy, a s smíchem, s pýchou pohlížím na moudré lidské soudy. Mně protiví se přítomnost, ta vnitřní bída kolem – Teď chodím světem sám a sám s svou láskou a s svým bolem. 35 Obsah. Str. Proslov „Ça ira!“3 Janu Nerudovi 7 Básník 11 Esther 13 Balláda 16 Magnetizér 17 V cirku 19 Všední verše 22 Zpomínka 28 V mlze 29 Kamilla 33 Ku smíření 36
E: lk; 2002 [38]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Sommer, Leopold
(Tiskem Leopolda Sommera.)

Místo: Vídeň

Vydání: [1.]

Počet stran: 38

Autor motta: Uhland, Ludvig

Motto: Uhland, Ludvig