Esther.

Vratislav Kazimír Šembera

Esther. (Úryvek z větší básně lyricko-epické.)
Hluboká noc, a Esther sama temnem kráčí – – nad hlavou šumí stromy píseň tesknou, – jen někdy záře hvězd obláčím blesknou, jen někdy praskne suchá snět pod nohou její, – leč ta uháníuhání, co ji síly stačístačí, a myšlenky daleko napřed k cíli spějí...... Chvěje se duše jí, a jako smrti ruka sáhnou ji k srdci vlastní, dlouhá muka, chvěje se duše jí a v mysli své probíhá minulých časů ustrašené, krvavé znoje, – vídívídí, jak jedna rána po druhé ji stíhástíhá, a zří umírat zlehka toužné srdce svoje. – „Ach štěsti mé, tak šepce, jako větrů pozahrání, jenž jednu větev k druhé tíše sklání, by v následujícím hned okamžíku, zas jiný skazil spojení to v zniku, – [13] mé štěstí jako dumky tklivé tóny, již mílenec své milce mrtvé zpívá, že v písní žal a láska v jedno splývá a srdcervoucí zněji smrti stony, – mé štěstí měsíce jak bledá záře, jenž zločincovi svítí do žaláře, když kletbu k nebi vysílaje, zuří, – mé štěstí – –“ temná předtucha ji duši chmůří. „Zdaš ještě na živu, zdali pak na mne čeká, či zhynul již?“ a v oku slza se ji blýští – tak přemitá a každým krokem vic a vic se leká – jí děsí podzimní list padající a třese se jak uštknuta, když pták zapýštízapýští, a ve snu k družce své se v lásce tůlí – – i krev ji stydne v žilách – pevnou vůlí však zmuží se a setře slzu ze svých lící a oko její vítězným zas žárem vzplane a srdcem rozpáleným chládek vane...... Vždyť čistá jest a nevinna – jak liljum skvoucí, jak nemlunvětenemluvněte úsměv vroucí, jak milenců dvou rukou dání, jak jížní noci výdech žhoucí, jak vln v potoku tíché zašumáni... Kdež myslí duše její na hřich nebo zrádu?! ona, jenž nevědoma mílencova pádu se kojí touhou v hrdé, pevné pýše – kde rozkazy jedině láska píše, bez rozvahy se v propast kátikáti, z niž nikdy vic se zdráva nenavrátí?! 14 Bez viny, čístá k němu spěchá, snad že mu bude ona ještě těcha, snad že mu ona život nový v srdce vlejevleje, snad její slovo srdce jeho zhřeje? – – – – – – – – – – – Aj dívčí láska zapomene zašlých hříchů a zapomene na pevnou svou vůli, pýchu a v starou oddanost a důvěru se opět sklání – vždyť láska jenom za vděk její skromné přání... Tak velká lásky moc, že nemožnosti mění uv hračku, jak by byla z mořské pěny, že zmízí čas a budoucností žaly, že srdci jenom okamžiku bije a nezpomínánezpomíná, jaké boly již je sklály a jaké boly v příkrovu svém kryje... K pomoci ona jemu spěje... ach snad hyne – – a ona jediná snad náděje, jenž jemu kyne – snad umírá... a zase rychlej’ kráčí a dlouhou cestu novou slzou smáčí... Les šumí tíše – jenom někdy v dáli vrzne již stará jedle, jak by vzdychla – a opět smutno – – vrzla – zas utichla – – a měsícměsíc, jejž oblaka černá halí, vyhledá, jako z rakve umrlcovy líce nad jehož hlavou, hvězda, lampa uhasíná a vrhá zář svou zemi vstříce – – – jen někdy pískne z vrcholků – – – – – – – – – – – – – – – 15

Básně v knize Z mladých ňader: