Balláda.
Král šedý na cimbuří stál
A zíral dlouho v šerou zem,
Vichr balt temný rozháral
A vlny praly hradu lem.
Z bojišťat sirém po kraji
Mhla rudá k mrakům kouřila.
„Krkavci věštní krákaji,
že lůza zas se vzbouřila!“ –
„Krev vidím již, kam vzhlednu jen,
Mé širé kraje zbroceny!
I syna krev! Děsící sen! –
A rod a trůn můj zhroceny!“ – –
Lesk luny z mračen zašeřil –
Ku hradu táhl tichý voj – –
Král stiskl jílec, v ňádrech stesk,
Něm, nevolal svých mánů v boj.
[16]
Sbor duchů mstných se přiblížil,
Král vrh’ jím vstříc meč tasený –
Syn jeho mrtvým vévodil,
Zrak otce bodal plamenný.
Voj mrtvých ztekl cimbuří
Královský šat již trhají – –
Až vlny baltu dozuří –
Královský mrtvol vydají.