MOŘSKÉ SNY.
VERŠE.
1902.
VYDAL NOVÝ ŽIVOT V NOVÉM JIČÍNĚ.
[1]
TISKLO DRUŽSTVO KNIHTISKÁRNY V HRANICÍCH.
[2]
VZNEŠENÉ PANÍ, PŘÍTELKYNI
ANNĚ FIALKOVÉ.
[3]
VSTUP.
V té noci vlažné se rozvíjejí poupata,
na přebolestných stvolech se těžce otvírají;
myrt, růží, lilií, snů žeň jest bohatá –
a pod měsícem nad záhony extaticky zavlávají.
Ó noci, která víš, co vůně srdce tají,
to na kříž přibité a lotry rozeklané,
jak divoce se ňadra tvá s úpěním pozdvihají,
a světlo měsíční se mění v slzy slané!
Ta puklá poupata proč chvít se nepřestanou
a sotva rozkvetlá v korunách odkvět hostí? –
V ně z boku Kristova kéž kapky krve kanou,
a Kristus žehná jim svou svatou sinalostí!
5
JEŠTĚ VÁS SLYŠÍM..;SLYŠÍM...
Ještě vás slyším, zvuky vy lkavé!
Soumrak se vehnal prožehlý parnem
ze zahrad dusných v komnaty tmavé –
Vysoko holub v zápase marném
krvácel v ostřížích spárech.
Tmělo se valem – V daleku blýsklo –
V předtuše bouře potichly stromy –
ke stěnám duše cosi se stisklo,
úpělo bázní, že neprolomí
cynicky sražené mraky.
Přimrazen ke zdi lokal jsem chtivě
s přivřených oken vás, zvuky lkavé!
Kdos hrál tam smutný tak přesvědčivě!!
Prchnout jsem nemoh’ v té nesvítavé,
protáhlé, bouřlivé noci.
6
SATAN.
Satan jest knížetem nudy, zoufalství a vší bolesti...
A. Hello.
Mučenník tichý odvěkých visí
na líchu klek’ jsem, nad rodnou líchu
slavně hlavu jsem skláněl a v slavnostním tichu
mladé své setby vyčkával krisi
touženou dávno.
V minutách dlouhé prožívat věky!
O hladu bratří mi mluvila země.
Oblaka ku předu dýmala temně.
Za vrchy dumavě zpívaly řeky
o chvatu k moři.
A já chtěl polí úrodu zlatou.
Sám jsem je oral, slzami vlažil,
bolestných myšlenek zrna se snažil
svoje a ryzí, ne s ohnicí klatou
zasadit do brázd.
Tušil jsem pyšná království duchů.
Atomek trpný zradil jsem světlo,
kterým jen trvalo, co bylo zkvetlo
na volných pláních do modrého vzduchu.
Tvůrce jsem zradil!
Satan mě svedl v zoufalé noci.
Do srdce nalil svých otroků vzpouru,
divokou, naprostou, krvavou vzpouru!
S polibkem studeným a bez pomoci
mě vyved’ k ránu.
7
Šel jsem a hořel mrazivým žárem,
planul jsem mrtvě jak polární záře, –
a když tlouk’ slavík o krátkém jaře,
k zemi jsem padl a na poli starém
oral a sázel.
Mučenník tichý odvěkých visí
na líchu klek’ jsem, nad rodnou líchu
slavně hlavu jsem skláněl a v slavnostním tichu
mladé své setby vyčkával krisi
touženou dávno.
Osení vzešlo – bodlák a hloží –
ohnicí posupně svítily pláně – –
a já jen zaslech’ podobný hraně
– jakoby tisíci bodal mě noži –
Satanův smích!
8
AZAŽ PŮLNOC VŠUMÍ...
Až půlnoc všumí v pokojepokoje,
má lampa svítit bude,
mdlý starého stesk orloje
v mé vpluje oči rudé.
Prosáklá dusnou oblohou
– vím, bude bezměsící! –
opánky ticha na nohou
Smrt s vpadlou vstoupí lící.
Snad nevzpomenu naposlednaposled,
s kým hovořil jsem včera,
jen vědět budu, strašně bled
že přišel za večera –
a hlasem úpěl hrobovým
o peníz na mši svatou,
i pak že zbude vypít – zvím –
číš nářků vrchovatou...
Až půlnoc všumí v pokoje,
má lampa svítit bude.
Stesk rozsténá se orloje!
Smrt v zraky vpluje rudé...
9
BŘÍZY.
Let listů němých pod oblohou nízkou,
a deště píseň šerá, k pláči jednotvárná,
v illusích zrozené, sycené bledou krví
břiz táhlé svíce nevyruší v touze.
Ó touho štíhlá nervosních a plachých
břiz klesajících pod rty teplých kapek,
kdy zemřeš bludná, a kdy nad tvým hrobem
se hrdlo ptačí smutně rozezvučí?
To jistě v teskný, skomíravý, mhavý,
mrazivý večer bez ohňů a jisker,
v jakém se vršků poslední a černé
na zemi chladnou mrtvě kladou listy.
10
JSEM ZAJAT!
Jsem zajat náhlým kouzlem zlým mdlé hudby modré, měsíční!
Kvil, vodotrysku, kvil, ó kvil! Své srdce luně otvírej!
Ó klesej na chlad mramoru a o zrazené touze sni!
Ó věčně znovu začínej palčivých slzí horký rej!
Jat čarem v kruhu magickém jak v kleci pták se potácím!
Bdím hudbou, hudbou umírám, lkám, zpívám, slzím, shasínám,
se ploužím prachem stříbrným, bled dlouze k zlatým hvězdám zřím,
prostorem chvátám světelným, oslepen padám v náruč tmám!
Ó krutá muko! Šílenství! Kvil, vodotrysku, kvil, ó kvil!
Své srdce dýkou proklávám! Ať purpurem se půlnoc dní!
Krev žhavým hrotem vytrysklá na tisíc širých blýskla mil –
Mou lásku, Kriste, nezatrať! Z ní děs štká hudby měsíční!
11
PASTORALE.
Zázrak, Bože! Ve tmách kolem
jak ty pláně zazářily!
Po loukách, hle, cestou, polem
Zjevové se třesou bílí!
Bože, píseň! kde jsem slýchal
čar ten! Ve snách? Nevím věru –
Kdo by za ním nepospíchal
v polosvětle, pološeru!
Bože! Nevím! Zdráv jsem, chořím?
Či jsem všechny smysly ztratil?!
Takovým teď jasem hořím,
jakobych se v slunci tratil!
Co se lilií tu rojí!
Kolem mněmě a ve mně bílo!
Snad dnes i té nouzi mojí
Spasení se narodilo!
12
NÁLADA.
Je mrtvo na vodách, kde lekníny kdys kvetlykvetly,
člun s veslem zlomeným v zátoce práchniví...
Žalm umírání mdlý rty osyk nedočetly,
a v loktech křehkých třtin spí den již neživý.
Duch smutku marného v soumraku rozjímavém
ve vrbách zažíhá bludiček světlý klam;
a mlýnů větrných co sen lká nade splavem,
umučen k blankytu náručí rozpínám:
Jít drahou věčných hvězd, jež v tmách se rozhořely!
Má tvrdá podstata se taví v slzí skvost.
Ó sestry vítězné! Vám platí vzdech můj vřelý,
v němž křídlem třese stesk a pláče bázlivost...
13
PÍSENPÍSEŇ.
Dle Verlainea.
Veliký černý sen
můj život přepadá,
kdo touze klidu jen,
kdo klid mé zášti dá?
Víc nic už nevidím
a chápat nebudu,
co dobrým je, co zlým..zlým...
Ó smutku osudu!
Kolébka pouhá jsem,
houpou jí ruce, ach,
kdes dole v sklepu mém.
Je ticho v hlubinách.
14
POJĎ, VZÁCNÝ VEČERE!
Pojď, vzácný Večere! Pohádku s cvrčky zpívej –
víš, kterou před léty jsem slýchával tak rád;
do očí uhrančivě zlých se cestou nezadívej –
pojď volně s vůněmi, jak páchnou ze zahrad!
Pojď krajem doubravy a buč si zádumčivě,
jak zádumčivě bzučívá stárnoucí kolovrat –
dej pěšinou se klikatou po usínavé nivě
a kolem rybníku, jenž tmí se blízko vrat!
Pojď, moudrý Snědouši! Hleď, v krbu oheň práská,
a srdce v hodinách tluče tak harmonicky,
že zemřít nechce se, a znovu z hlubin láska
se zdvihá k dávným dnům, jež miloval jsem vždycky:
ať žhavě zlíbaly, ať zbičovavše hlavu
mě hnaly na popravu – – –
15
SKLOŇ HLAVU MALÁTNOU!
Skloň hlavu málátnoumalátnou a nech se kolébati
pralesem, řekou, plání, oblohou;
spust vlasů vodopád, mdlé ruce dej si hřáti
rty andělů, již klamat nemohou!
Vší vůní posvátnou nech tělo provanouti:
mošusem, ambrou, nardem, kadidlem;
již ani nejnyvější vlně nedej douti
v bezedném moři, vášnivém a zlém!
Je pozdě. Zapomeň, co slibovalo ráno
s révovím, palmou, myrtou, růžemi;
až staré hodiny zapláčou dokonáno,
bez hořkosti se rozluč se zemí!
Než jako hromnice se hvězdy rozestaví
nad ložem tvým v předčasném stmívání,
já u tvé antické a odevzdané hlavy
hrát budu tiše tvému skonání.
16
SURSUM.
KdesKdes, dušeduše, chodila, žes celá zprůhledněla?
Jaký to strašný žal tvé zraky prohloubil?
Slyš, moře burácí, a poušť se táhle stměla,
a rudou zlozáří děs slunce ovroubil.
Ó nechtěj proklínat svých ztracených cest osud
a blínem zoufalství si vlasy províjet!
Je dosud víra v nás, je láska v světě dosud!
Netřeba hořem svým se k smrti opíjet.
Jen mávni za sluncem! Ať v tmy se propadává!
Jas milosrdenství pro věčnost stačí nám.
Bledými paprsky Sen hlavy obetkává.
Pojď s moře hukotem vstříc novým končinám.
17
PŘÍPITEK.
Tak moci s ohněm svým tam v dálku na pobřeží,
o které mořské sny se tříští s bolestí!
Ó co je bouří v nás! Co na dně hrůzy leží!
Stesk věčné úzkosti v nás věčně šelestí.
Proč vláčeni jsme tmou? A proč se věčně rveme
s žízní a plameny měděných upírů? –
Chce spát se nám. Ach spat! Zákonem nepohneme.
V nás dravou závratí vír tančí vesmíru –
Ó písni horečná! Vavřínů listí pučí
a síla v pohárech zaplává požárem!
Výš číše! Srdce výš! Ta noc nás neumučí!
Oh, věčně bít se tak s bídou a se zmarem!!
18
JSEM JAKO SOSNA NA HORÁCH.
Jsem jako sosna na horách,
kolem níž větry plují;
jako ta sosna na horách
já do bahen nesestupuji!
Jsem jako sosna na horách,
o kterou větry hrají;
jako tu sosnu na horách
mě z kořenů nevytrhají!
Jsem jako sosna na horách,
do které větry dují;
ale ta sosna na horách
vstříc slunci tak vášnivě bují!
19
JSEM BÁSNÍK SLUNCE.
Jsem básník slunce. Ne, který jen žvaní
odvahu žírnou, a který se choulí
před čestnou ranou a v zlém horování
na odiv staví planou v prsou kouli!
Miluju slunce, které ostře budí,
co usnulo a v hnití marnou spásu hledá.
Narážím prudce na čela a hrudi,
kde hnízdí žal, jenž k slunci neprohlédá!
Chci liják být, jenž zprahlou bije zemi,
by prosák’ povrch skornatělých bratří –
úrodným žárem, který blesky všemi
chce k slunci zdvihnout to, co slunci patří!
Ať raší šumně, bouřlivě a zdravě
života símě nádherné a prosté
na postrach babám, ale síle k slávě,
golgatské síle, která k slunci roste!
20
NE KAŽDÝ SPASITEL.
Ne každý spasitel, kdo velevtipně vykládá
všech písem smysly záhadné, žaludek chátry baví
zpíváním bujným o ráji, jenž dříve opadá,
než demagogů rozmarné a autentické hlavy!
Co elektrických poserů a prázdných bajadér
se denně spouští s výsosti a kankán rozpoutává
po prknech lidské blbosti za lichotivé hudby sfér,
která se jako polyfon za halíř rozehrává!
A národ tleská zuřivě a tleská na kolenou,
nad bengály a cinkáním vytržen k blaženosti,
a necítí, že dušemi se mračna štěnic ženou
a všeobecnou otravou jak trouchnivějí kosti!
21
MONOLOG BLÁZNA.
Mask přesně tragických, po modě přibarvených
a sešklebených ďábelsky a vždycky světobolně, –
takových tedy hrůza mask na chůdách čistě sklených
mě přepadala napořád a přepadala volně.
Již nevím, mistři, opravdu, kolik as vynutila
obludných tedy hrůza mask slz ve zrakové důlky;
jen tolik vím, že tisíckrát mi docházela síla,
a srdce sládlo na hrušku a nohy schnuly v hůlky!
Ne, prosím vás, se nesmějte, to věru k smíchu není,
či myslíte, že peklem chci a kalafunou bavit
váš básnický a skvělý rod a proudem blábolení
to odpoledne mrzuté hanebně odeplavit? –
Mask přesně tragických, po modě přibarvených
a sešklebených ďábelsky a vždycky světobolně –
takových tedy hrůza mask na chůdách čistě sklených
mě přepadala napořád a přepadala volně...
Proč stmívá se ten vzadu pán, jenž chechtal se tak bystře?
A nad břichem se naklání? Zde nabízím svou sesli!
Vám nevolno snad, vzácný můj a milovaný mistře!
Či máte strach, by akcie vám rázem nepoklesly?!
22
BUĎ ŽEHNÁN, ŽIVOTE!
Buď žehnán, živote, jenž proudíš nezkalený
všech srdcí mořem rytmicky a slavně –
a který zjevíš muže mi a ženy
prahnoucí k světlu bez lsti, neúnavně!
Tvůj hukot slyším bouřit po ulicích,
omývá prach a bolest svadlých tváří –
hovoříš s vichry, ztravuješ se v svících,
jež při Mši denně hoří na oltáři.
Co slábo, sílíš, pomstu chystáš lháři,
nahnilé plody s větví srážíš drze –
dáš pouta vrahům, světcům svatozáři,
na troskách času věčné stavíš tvrze!
23
BILANCE.
Dost velmi slušně míněných a malomocných půtek,
kterými obzor povolně jak střelným prachem pách,
dost vzrušilo nás velkých slov, z nichž nebolestně utek’
čin obrovité oběti, by skryl se v bařinách!
Dost sociálních heroů a mimů politických
si posvítilo nemoudře jen na síta svých svědomí;
a – satan ví – co matonohů v togách zatím lidských
se v poslední čas rozhodlo, že nebe prolomí!
A básníků co nešťastných najednou vysílilo
své užitečné nadání tak mdle a neprozřetelně;
jsem věru jist, že chudáky již dávno slunce osvítilo,
kdyby se trapně nerylo v proroků dusné prádelně!
Dnes zatřese se ledačíms a leccos podkopá se,
by svobodně chrám stavět moh’ budoucí nadčlověknadčlověk,
a já, který se naklonil nad propast duše zase,
jsem před panenskou skepsí svou čepici dvorně smek’.
24
IMPROVISACE.
Bezedné srdce mít a prázdnou pouští jít!
vámVám z duše světelná se zdvihá záplava,
ranami bez konce se nítí do žhava
a osaměle plá nad nížin dusný klid.
Bezedné srdce mít a prázdnou pouští jít!
Stín smrti obzorů prochází obrazy;
v jich břehy strnulé nicoty nárazy
jak řeky podzemní je slyšet temně bít.
Bezedné srdce mít a prázdnou pouští jít!
Což všichni před námi tak nízce padli tu
bez touhy probít se až k jitra úsvitu,
o jehož purpuru dovedli sotva snít!?
Bezedné srdce mít a prázdnou pouští jít!
Přes sněžné hřbety hor my půjdem pochod svůj!
Jen hřímejhřímej, vichřice, a oceáne, duj!
My s racky spěcháme den nový pozdravit!
25
MOUDROST – EPILOG.
Být dobrým, jako chléb pro hladovící ústa.
S horoucím sluncem ve hrudi se vrhat v každý boj.
Před pustým davem na poušť jít, kde v tichu svatost vzrůstá,
a v osamění tesknotách hrát měkce na hoboj.
Vod hloubky milovat a záhadných snů žáry,
v ran sesterských zlou palčivost svých slzí balsám lít.
Brát rukou věčně vztaženou věčnosti sladké dary,
a plýtvat kolem vínem svým, však sebe neopít!
E: av; 2005
26