PRVNÍ BOBEK.
Kozí bobky na Parnase? Ano, ano, přátelé – tam kde satyr v houští slídí, je i kůzle veselé – Kde je kůzle, je i koza, jsou i bobky na stráni... Tu je první –! Tu máš, hochu, potěžkej ho na dlani! Cože? Nic že na něm není jak na básni v čítance? Mám ti sbírat po Pegasu snad hned celé lívance?

F. X. ŠALDA.
Kdo výše nežli sokol pluje a výše než Bůh otec sídlí? Kdo témě samé svaté hory si vybrati směl za obydlí? Toť F. X. Šalda – Jedinečný, tam hřímá, blýská Nebeský – a jenom někdy zapomene i na Olymp a na blesky a chytne zouvák, rozkřikne se... Ach, ouvej, duše – jak je mi? Jak od okurek sud by praskl a „lák“ teď pršel na zemi... 5

JAROSLAV VRCHLlCKÝ.
Ještě včas že’s řekl Smrti: Já už tady nebudu! – Aspoň nezříš, neprožíváš poslední svou ostudu. Pane, to je zase prádlo pro bohy i pro lidi –! Ze sta lidí devadesát však se za nic nestydí... „Že pan B. chtěl krejcary mít z umrlého básníka? Nač se stydět? To je stará známá česká praktika!“

S. K. NEUMANN.
Co to plave v české louži? Jak dreadnougt To vypadá –! Připlula to k našim břehům španělská snad Armada? Co to plave v české louži? Je to yachta nadlidí? Nač ta rudá vlajka na ní – proklamace na přídi? Jaká bouře v české louži, situace převratká! A zatím pan Najmann straší „kamufláží“ děťátka... 6

FRÁŇA ŠRÁMEK.
Já vím, že vlastně beze jména nás všechny matka zrodila, však řekni, proč si někdy básník dá jméno jako kobyla? Já vím, že jméno věc je hloupá, a divné, jak si říkáme, však proč se básník vždycky tváří, jak vzácné zvíře neznámé? Já vím, že tyhle maličkosti nestojí vlastně za zmínku, však to mi, bratře, pověz přece: proč křtili tě jak Zemínku?

JAROSLAV HILBERT.
Tvé posudky když, milý, čítám a brkám o tvou logiku a nedotknutelných Tvých NERVŮ když vyhýbám se dotyku – tu postava v mé roste mysli, jež vše kdys pro tě vyhrála, a odsouzena tebou klesla v komickou roli „huhňala“... Ó, kritiku, je něco v světě, co bez NERVŮ nám poví cit: líp věru huhňat jako Vojan než jako Hilbert klábosit! 7

JINDŘICH VODÁK.
Kdybych já měl Tvoji hlavu, ta Tvůj mozek měla by – napsal bych já z nenadání vzorný román pro báby. Kdybych já měl Tvoji moudrost, v níž se sešla staletí – napsal já bych v jasné chvíli vzorné drama pro děti... Ale já si myslím zkrátka, každý svou že práci má: táhnu káru... zahýkám si... a ty stříháš ušima.

ARNOŠT DVOŘÁK.
Já Pán Bůh sám ten píšu list: ať všechněm lidem poví, že včera vládu předal jsem Arnoštu Dvořákovi. Kdo ptá se proč a ptá se, nač – zle při tom hubu špule – ať ví, že je to rozmarná, však přesvatá má vůle. Nač dál s tím světem nevděčným bych věru já se mořil? A Arnošt nos má výš než já, ač jen pár čertů stvořil! 8

K. H. HILAR.
Abych Bora neporazil – od čeho mám Národní? Zaplavíme české luhy neslýchanou povodní! Slíbil já jsem dvě stě dramat, Bor hned po mně dvě stě tři, leč mne, brachu, nepřemůžeš – ten jásot si ušetři! Vždyť já dávno už tě trumfl za pět roků – u Krista! ty’s nezahrál pár jen kusů a já, pane, přes tři sta!

ARNOŠT PROCHÁZKA.
To vím, že lev jsi, dobře řval jsi, když všichni byli potichu, a dobře ocasem jsi mrskal, když byli všichni na břichu – však pověz, lve můj hustohřivý, (to vždy mi hlavou proletí), proč vlastně nelví nepořádek ty trpíš ve svém doupěti? Což před myší vždy vskutku musíš mít bázeň skoro nezemskou? Jak to, že Šaldu schramstneš s chutí a šanuješ jen Jesenskou? 9

JARMIL KRECAR.
Jak na kritika dozrát možno, ach, ouvej bože – rozbože? Nejdříve Musu odřít musíš jak starou kozu bez nože, pak na překlady přeskoč křepce a nebuď nijak nesmělý a ve skvostných je vazbách vydej, by exoticky voněly – hle, trochu ducha přece jenom se v tobě nějak nastřádá... a náhle začneš kritisovat – A to je celá paráda.

ANTONÍN SOVA.
Já ve svém srdci vždy tě nesu jak slávu svojich mladých let a nikdy bych ti jedno slovo, ni jedno gesto nevyčet’ – však teď mne někdy něco mate a nevím, jak to vyříci: má básník patřit jenom sobě, či také rumlu na ulici? Jsou vichry, které tiše letí a duši strhnou, omámí... Však jak pak je to s fángličkami, jak je to s jejich barvami 10

J. S. MACHAR.
Ne, nehubuj tak na Pražáky a na starý vtip s hasičem! Vždyť sám to víš, že pochutná si svět ledakdys i na ničem – Vždyť sám to víš, jak’s ty kdys honil, kdož panský měli zvyk a šat, a teď když sám jsi velkým pánem, má vtip snad tebe vynechat? Ej, uslyšíš-li něco zase, svou vzpomeň si jen na scénu, jak nepoznali – jeneráli ni hloupou v lesích ozvěnu!

OTOKAR BŘEZINA.
Co jsem se tě navykládal z podia i na scéně! Dívky něžně usínaly, lidé spali nadšeně – Škoda, že ty krásné chvíle, bídně vždycky zahynou! Teď se těším leda už jen na vzácnou věc jedinou: za pár let že vyložíš mně, až se sejdem’ – toť můj cíl – to, čemu jsem nerozuměl, i to, co jsem pochopil! 11

ARNE NOVÁK.
A já nevím, co mi pořád při tvých věcech překáží... že,že když čtu je, vždy jak byl bych na číhané, na stráži. – Pořád jak bych slyšel mlýnek, v němž jen půl je života, Teď jde správně... ale nyní na prázdno jen hrkotá! – Vždyť to mlynář jistě slyší – proč neskočí na nohy? – Vykládá teď mlečům ve dne mapu hvězdné oblohy...

ONĚGIN KAMINSKÝ. Naučný slovník, XIII. 869.
Proč náš český realismus na úbytě zahyne? Puškina prý neměli jsme a Gogola taky ne. Ale Puškina přec máme – nepravím to dětinsky: vezmi slovník do ruky si, najdi heslo: Kaminský. Procesím hned jděte k němu a pro Krista Ježíše poproste ho, ať už toho „Oněgina“ napíše! 12

K. & J. ČAPEK. (& HELENA.)
Chápu, chápu, je to trapné – leč v nás velkosti je rys: R. U. R. vyprodáno? Dobrá, tedy načnem’ „Hmyz“. Chápu, chápu, je to trapné – nářky kurs však nezvednou. Prosím, račte linolea? Kolik centů najednou? Debatami o umění sotva co se pozmění... Kolik, prosím, račte sudů „Přeskromného umění?“

F. V. KREJČÍ.
Jaká moudrost, jaká jasnost! Rozum tone v závrati... Dobře, že se každý nápad nejmíň šestkrát navrátí! Jaké blaho! Duše zrovna v blahosti se rozplývá. Každý nápad hluboký je jak sklenice od piva. Z takých úvah možno věru založit i na sádlo – jak však z toho smolíš, drahý, vlastně to své divadlo? 13

VIKTOR DYK.
Já nevím proč, však při tvém jméně vždy něco ve mne krvácí. – Jak dávno tomu, co šli venku kol Gheuzové a žebráci a my šli s nimi dědinami a my šli s nimi v dálnou zem!... Kam ztratili se? Což jsou mrtvi a my už s nimi nepůjdem’? Což lidské léto umřelo by? Vstaň, pohleď: růže rozkvétá... Nech V. D., ať si co chce píše, pojď, utečeme do světa!

KAREL TOMAN.
Že prý’s český Verlaine, hochu, pak Ho však též v úctě měj! Jak to, že se vyrovnává buržoustsky Tvůj obličej? Kde jsou ach! ty slavné chvíle (což by to byl pouhý sen?), v hospodě kdy mezi námi cele byl’s Mu podoben! Tak si člověk někdy ctností připraví svou porážku – Proč jsi počal řádně žíti, Antoníne Bernášku? 14

JIŘÍ KARÁSEK.
Píšeš verše, krásné verše, je však z nich snad něco víc, když připíšeš za Karáska ještě hrdé „ze Lvovic?“ Kdybych já byl českým králem, dal bych já ti predikát, že bys musel až do smrti hořce plakat, naříkat! Měšťák nebýt! Tím přec v tobě zrovna měšťák začíná! Jářku, nejsi pouhý rytíř ze Švandy či z Psinína?

JAN OPOLSKÝ.
Dobře umíval’s to napsat, proto byl jsi cele náš – ale jak to, že už mladým nehraješ a nezpíváš? Každý rok je jiná móda na lyrická cigára, a ty pořád jen to kroutíš, jak’s to kroutil za stara... Ja, kdybys byl Duhamelem, byl by povyk nějaký – ale ty jsi z BalmovaluBalmoralu, vulgo někde od Paky! 15

† OTAKAR THEER.
Kdo to na Tvém hrobě tolik usedavě naříká? Deset českých básníků a půl třetího kritika. Strach máš, že snad jejich pláčem Vltava se rozvodní? Zbytečně se lekáš, hochu, jsou to lidé neškodní. A proč mají na své tváři zvláštní úsměv nakyslý? Na Tvůj kumšt hle! přísahají – nikdo naň však nemyslí.

JIŘÍ MAHEN.
V čem tvůj problém, brachu, vězí, snad ti mohu povědět: Exotičnost bývávala kdysi něčím pro ten svět – nač však dnes by někdo trnul ve zmámení velikém, u Zoly když starý Maheu byl jen prostým horníkem? A jak může v tobě býti skryta dvojí nátura? Buď jsi Mahen anarchista nebo básník Vančura! 16

† FRANTIŠEK GELLNER.
Vždycky k smrti je mi teskno, když si na tě vzpomenu – ty’s ses nebál vyhrabovat lidi čertům z plamenů – z českých židů za války snad jediný’s byl Čech a žid – proto měla věčnost na tě taký hlad a apetit... Na tvém hrobě vrána hopsá a mne týrá její skřek: – ty jsi mrtev a nám zbyl jen v „Tribuně“ pan Kodíček.

JAROSLAV MARIA.
Když mluvím s tebou, s kým to mluvím? Zda s Mariou či s Marií? Kdy tady jasného nám vína tvá slavná díla nalijí? Vždyť tak udatně jako ty přec to žádná Mařka nezorá – ó buď nám vítán, čacký druhu, náš Jaroslave z Tábora! A máš-li kus snad ještě doma, co celý večer zabere, s ním raděj pohřbít dej se honem, ó Jaroslave Mayere! 17

JAN VRBA.
Stojí vrba nad potokem, hned ti padne do oka. Přijdeš, sedneš, oči přivřeš a už chrápeš z hluboka. V polední stráň slunce praží, dole bublá Sázava. Jaký je ten celý život jednoduchá zábava! Myšlenek jen rač nás chránit mocný nebes pán a král! Co stvoříme, to stvoříme a pak budem’ hajat dál.

JOSEF HOLÝ.
Ach, pověz, pověz, muži strašný, mne pracovny tvé děsí klid: Což utekla ti tvoje Muza či dal’s ji tajně odpravit? Ach, pověz, pověz, muži hrozný, mne straší pracovny tvé chlad: Kde je tvá Muza? Pověz rovnou – kam dal jsi mrtvou pochovat? Že žije? V sklepě? Běda, muži, jak krmíš to však marody? Či myslíš, že se Muza sytí prázdnými tlachy z hospody? 18

OTAKAR FISCHER.
Slyš, Fischere Otakare! Slyš, jak v ohni praská keř – a ten praví: Než-li řežeš, milý Oto, dvakrát měř! Lehko stvoříš sbírku básní, v nichž se chvilka zachytí, ale těžko zplodíš dílo, jak tvůj „Orloj“ praví ti. Že prý půjdou apoštolé – kdo však tomu uvěří? Místo svatých tváří hledí z okýnek jen Fišeři!

† VLADIMÍR HOUDEK.
Ano, ty’s byl nihilista, plný strašné nicoty – nikdo neslyšel ji v nervech tak žíznivou jako ty! Kam ty chvíle smutných zmatků poděly se, příteli? Což jsme všichni optimisti nebo prostě zbabělí? Dnešní český nihilista? Jak to nejlíp o něm říc? – Vidíš v mlhách cos jak slona a pak nezříš – vůbec nic. 19

JAKUB DEML.
Jak často, básně tvé když čítám a nevím, kudy z nich a kam, já na křesťanskou tvoji bytost si v zamyšlení vzpomínám... Zřím tvoji bolest, jak z ní křešeš své čisté, dětské nadšení, však tahle bolest, mistře drahý, kde ta u tebe pramení? Má každý svoji bídu drobnou – je to snad kumšt však hojiti se na nebesích za to, sám že si’s vrazil špendlík do řiti?

FRANTIŠEK ZAVŘEL.
Vím, že jsi orel, hrdý orel a útok neseš na křídlech, ty proto vidíš Bonaparta a Jeho slova Tvůj jsou dech – Nuž rozleť do dálek se volně a potuluj se vesmírem, když Napoleon tvým je bohem, však proč chceš být i Shakespearem? Ó bratře – jaká touha zrádná! Radš zastřel se, když pojme Tě! Ne, nepiš nikdy o Něm drama a o nikom už na světe! 20

BOHUŠ STEJSKAL.
Tvou knihu když jsem včera dočet’dočet’, já vyl jak utýraný pes. Pojď – na nádraží spolu půjdem’ a pojedeme na Bezděz! Že’s Máchou, musí každý uznat, kdo čet’ tvé „Mládí trýzněné“... Hle, Bezděz a tam lesy, skály... Ty číst chceš? Počkej, ještě ne! Hle, jezero, kde Vilém tesknil –! Oh, časy „Májem“ vonící! Nuž spusť, můj Mácho! Nebo raděj mne po hlavě prašť palicí...

ADOLF VESELÝ.
Když zřím pět knih tvé poesie, jež různé firmy „sebraly“, – a čtu, jak šilháš po úspěchu vším nadšen a vším zoufalý – tu napadá mne jedno jenom: nač ještě čekáš, básníku, proč vůbec ještě perly sypeš do koryt svému publiku? Již nemeškej a přistup k činu a beze všeho váhání u všech svých firem vydej zkrátka už „Rozebrané vydání!“ 21

JINDŘICH HOŘEJŠÍ.
Hudba hraje na náměstí... Kdo uteče skutečnu? Jářku, nedívej se, švagře, tolik hezkou na slečnu, aniž zajímej tě příliš mastná „města lysina“, jež se nějak do pohádky promenovat počíná – raděj pověz: Komu hrajou? To ať verš tvůj vylíčí! Výlet má snad Tvoje garda či rukujou hasiči?

JOSEF CHALOUPKA.
Ty zajdeš jednou bídně, chlapče, jak velbloud někde na poušti... Ty’s nějak jako sopka začal a to se těžko odpouští. Proč nechrlíš už oheň, lávu a neděsíš kol prahory? Proč zmlkl si a nevypouštíš dým všemi svými otvory? Ach, běda! Co tě, co tě ještě před bídnou smrtí zachrání? Vždyť začínáš být melodický – a to dnes značí chátrání! 22

JIŘÍ WOLKER.
Host do domu... Nevím, nevím: co to píšou kritici? Že jsi jinoch ostýchavý s něžným nachem na líci? Jak se zrovna dusí všichni podezřelým blaženstvím – jak se všichni olizují, s pokorou že’s přišel k nim! Jen se nedej degradovat z básníka snad na dívku! Rad’š si s panským gestem zajdi na drštkovou polívku –!

PAN X. A Y.
Jak že – ty pravíš, otec Shelley že kmotrovstvím stál básním tvým! Ach, odpusť, brachu, téhle přízni já nějak špatně rozumím... Kde obrazů je oblouk smělý, po němž bych stoupal do nebe? Ať co chci dělám, pořád šlapu jen na tebe a na tebe – A potom ještě rozdíl je tu, ač jako vlásek přetenký: ty’s nikdy nebyl atheistou a neměl’s nikdy myšlenky! 23

SLOVENSKÁ POESIE.
Rozkvetla by jako růže, jako mák by rozvila, jen kdyby už šohaje si sehnala a chytila. Ale najdi ženicha dnes v tomhle světě zmotaném! Napsal člověk čtyři básně, už musí být županem –! Ještě že zbyl farář Rázus – „Chyťte mně ho mladíčka!“ Běda, zas je luteránem! Co by řekly panička?

MORAVSKÁ LITERATURA.
Bůh ví, kde ty nápady se naberou a nakradou –! Panstvo mluví o románech a zem’ zvoní balladou... Hádají se majstři, kde prý vůně kumštu přesladká – a ta země slavněj’ žije, nežli tahle čeládka. Jářku, nechte už těch frází, co je země, co je lid! Sákryš – páni, nešlo by to filmem nějak vyřešit? 24

ŠŤASTNÁ AFRIKA.
Čím dál tím je všem jim lépe – už je pranic nesplete... Národ tančí kolem model, jak židi kol telete – Staří páni hladí vousy, kritik píše laskavě, aby za bezbožné mravy nedostal snad po hlavě... Žádná ruka nesmí sáhnout na tuhle nám Afriku! Z tří set slavných krokodylů bude 300 klasiků.

„V DÁMSKÉM BUDOÁRU.“ (Q. M. VYSKOČlL & COMP.)
Ne, mládenci, nechte toho – vždyť už vám to nesluší! Což musíš mít stále ženskou na klíně i na duši? Nežli sedět v budoáru u nějaké hraběnky, raděj s F. V. Krejčím luštit literární trojčlenky! Což ve stínu sukní prožít chcete snad svůj celý věk? Že už hrom vám neuhodí do těch ženských kalhotek! 25

NOVÁ KRITICKÁ TAKTIKA.
Hurrá, bratři kamarádi, jen vesele do boje! Nedbej na to, co snad mlátíš, mlať a nehleď, co to je! Hurrá, bratři kamarádi, tak to nová doba chce: hurrá, nejdřív obsadíme všechny pražské redakce! Hurrá, nešetř ani bratra, opékej ho na ohni – až z nás někdo přece něco konečně snad uklohní!

DIVADELNÍ OTÁZKA.
Proč náš stromek divadelní schnout a vadnout počíná? Proč, když máš jít do divadla, zajdeš si radš do kina? Proč na poli divadelním jenom samé býlí bují? Autoři nám kusy píšou, autoři je kritisují – autoři se „poučují“ a národ má zábavu, jak si páni dramatici kadí pěkně na hlavu. 26

HAVLÍČKOVO JUBILEUM.
Slavili tě a z těch oslav národ ještě hluchý je – ale co to slyším na tě vykládat, ach, genie? S poesií tvou že jako není prý to v pořádku – na vtipy že’s jak na hrušky chodil v cizí zahrádku? Počkej chvilku, možná že ti ještě něco poví vlast: že jsi kradl jako Stendhal, kde se dalo vůbec krást.

NAŠE BELLETRIE.
Naše česká belletrie – achich, jak to dohrála! Kdo nám píše dneska román? Samá ženská bezmála! Do sukní jak si ho strojí a jak babsky fintí ho, ale což pak není Román už snad rodu samčího? Zastavte ho, lidé dobří, vždyť je to přec pantáta! Ježíš-marjá – svlékněte ho a dejte mu gaťata! 27

NA ČETNÉ ADRESY.
Jak že, bratře, ty tu nejsi? Jen mi neskač do vody! Nemám ještě ve sbírání bobků vůbec methody. Sbírat bobky, kozí bobky – což to někdy viděl svět? Na půl kopy jen jsem myslel, mám jich šestačtyřicet. Moudří lidé proti smůle vždycky chytrost vezmou si: Na Parnas běž! Snad ti koza ještě bobek utrousí! 28 OBSAH:
PRVNÍ BOBEK – ŠALDA 5 VRCHLICKÝ – NEUMANN 6 ŠRÁMEK – HILBERT 7 VODÁK – DVOŘÁK 8 HILAR – PROCHÁZKA 9 KRECAR – SOVA 10 MACHAR – BŘEZINA 11 NOVÁK – KAMINSKÝ 12 ČAPEK – KREJČÍ 13 DYK – TOMAN 14 KARÁSEK – OPOLSKÝ 15 THEER – MAHEN 16 GELLNER – MARIA 17 VRBA – HOLÝ 18 FISCHER – HOUDEK 19 DEML – ZAVŘEL 20 STEJSKAL – VESELÝ 21 HOŘEJŠÍ – CHALOUPKA 22 WOLKER – PAN X 23 SLOVENSKÁ POESIE – MORAVSKÁ LITERATURA 24 ŠŤASTNÁ AFRIKA – V DÁMSKÉM BUDOÁRU 25 NOVÁ KRITICKÁ TAKTIKA – DIVADELNÍ OTÁZKA 26 HAVLÍČKOVO JUBILEUM – NAŠE BELLETRIE 27 NA ČETNÉ ADRESY 28
30 OPRAVY:
Str. 12. (NOVÁK): že když čtu je, vždy jak byl bych Str. 15. (OPOLSKÝ): ale ty jsi z Balmoralu,
E: lp; 2005 31