VIKTOR DYK.

Ladislav Andělíček

VIKTOR DYK.
Já nevím proč, však při tvém jméně vždy něco ve mne krvácí. – Jak dávno tomu, co šli venku kol Gheuzové a žebráci a my šli s nimi dědinami a my šli s nimi v dálnou zem!... Kam ztratili se? Což jsou mrtvi a my už s nimi nepůjdem’? Což lidské léto umřelo by? Vstaň, pohleď: růže rozkvétá... Nech V. D., ať si co chce píše, pojď, utečeme do světa!