JAKUB DEML.

Ladislav Andělíček

JAKUB DEML.
Jak často, básně tvé když čítám a nevím, kudy z nich a kam, já na křesťanskou tvoji bytost si v zamyšlení vzpomínám... Zřím tvoji bolest, jak z ní křešeš své čisté, dětské nadšení, však tahle bolest, mistře drahý, kde ta u tebe pramení? Má každý svoji bídu drobnou – je to snad kumšt však hojiti se na nebesích za to, sám že si’s vrazil špendlík do řiti?