Mezopotamie (1930)

Richard Weiner

Diplomatická verze Ediční verze
MEZOPOTAMIE
[1] RICHARD WEINER MEZOPOTAMIE
Zlá něha chtivý půst a žízeň která zamítá: osmnáct let
1930 ALOIS SRDCE V PRAZE
[3]
I
SNEBEVZETÍ SLOVA MEZOPOTAMIE
S místa jež nevím kde už je a klímá mžourajíc na sluníčko dívám se skrze zakouřené sklíčko na náměstí svatého Augustina Sedím tu za bíledna na výsluní a za rozuteklými dumami si zpívám já nejsem žádný Janek spadlý s luny proto se jim škodolibě posmívám Andělé vari vás už se vystříhám a proč mně šeptáte že vše co na očích mám je lživou lící jen? Já zpytovat v ní odpírám Buď chvála lelkům v utěšených nivách ó Elysium v kterém okřívám Ó drsné laskání jímž konejší světa vzhled vezdejší Vezdejší náměstí svatého Augustina vezdejší chráme před nímž socha Johančina s mečíkem jenž ji třímá polekaně se tváří že ho nedá k vám teda vedla stopa děda Vševěda k vám kameny a zpečetěná zemi nad jejichž nepovím otázky oněmí 5 vezdejšku k tobě který na proč odpovídáš jsem jaký mír jaký mír v zamčeném tichu tvém. Odbíjí druhá popolední hodina do ticha vloupala se tišina (odkud as odvíjí se čas ta serpentýna že nikde nekončí a všude počíná?) a náměstí kde s vteřinou se vteřina (co bílí holoubci) sezdaly políbením vzdulo se mrákotným jakoby podezřením že je edenským snem čehosi čeho není A kouzlo ještě ani nedořčeno a usouzení ještě nestmeleno když vše už zas jak dřív ledaže proměněno jakoby ve své jméno Čtu si v něm očima bázlivě přivřenýma poslouchám cizí řeč ale zvuk mateřský má je sladká po něčem co se už jednou stalo a trpkne budoucnem kde byvší započalo A je to jméno které jménem je a také věcí kterou jmenuje je jménem náměstí svatého Augustina jež jakmile jsem přečet uhasíná zbyl magický jen kruh který si skoro nevšímá Johanky s mečíkem a bázlivýma očima Co těžkého to asi kruh ten na srdci má? Souží se snad že neví jaká toho příčina? 6 Vůbec si máločeho všímá hned kavárny jedním co okem dřímá na výsluní Tam dumá jeden jehož vzezření má podobu s Jankem který spadl s luny Jestliže byv na výsluní řek’ básník tu připomíná daleko daleko ještě že duchů hodina ví dobře posměchu že nadbíhá Leda by čtenář byl velkomyslný a spoléhal že pozděj’ porozumí a jestli ne pomni že básník ve své struny sáhá jak nejlíp umí. Co chcete? V hlavě mu duní: Padá věčně s luny Kavárna terasa stůl sklenka vína vedle té kocour a jenž také dřímá a na židli která nic nepřipomíná bdí některý kdo lehce zapomíná I na Carmen která s přimhouřenýma očima tak často ho líbá Křížová cesto osudu písniččina! Sotva si zazpíval napadá jiná ledaže ten který tu příští zpívá se ptá odkud ta uhránčivá odkud ta líně laskominná po falešném stesku chut. 7 Na židli která nic nepřipomíná bdí tedy s očima chytře přivřenýma jeden kdo velké ono tajemství zná jak psát „toto končí“ a číst „ono začíná“ Proto tak nerad na Carmen zapomíná Za čtvrthodinou půlhodina Věděla o nich sklenka vína (ta která po kocouřím klímá) a židle jež nic nepřipomíná a stůl s kterým to možná jiná? Já nevím kotvíť všechno, líno, na mělkých vodách zvaných jméno a myslí v pýše jíž není rovno že je neproměnno A zatím co i čas řek’ bys pousíná popatřil ten jenž toče sklenkou vína na Carmen už nevzpomíná a spatřil (ó taká náhlá tišina) že sklenka na kterou se dívá je zčista jasna jakby jiná Jako by se proměnila v myšlenku kde světlo spatřila v myšlenku která ji snila A myšlenkou socha Johančina a náměstí svatého Augustina, jež náhle ví co na srdci má jenomže pro to není jména 8 Snad že jsou jména hluchoněmá? Anebo že jsou jména bez dna? Jména jak utržená kotva? Či tak jak hráz by prolomená!? Jména Jménem zaplavená!? A spící čas jaké to sny má? Hned jakby pavučiny jemné ho opředly že nedoběhne ale ty jemné pavučiny jsou on a nikdy nikdo jiný a sní že jakby širočina vteřinu po vteřině stíná (a přec ho nijak neubývá) a potom sní: Byl jsem zlostnou vzpruhou střemhlav vymrštěn teď jsem duhou a třeskutá mě týrá zima A sní že taje něžně v nížinách v potůčky šumící po lučinách a to že je to co na srdci má náměstí svatého Augustina... Sní: Já jsem hlas kterým je zříti za mnou je jiný a on svítí a svítí jakby na znamení že to co vidět dávno není A ten jenž s přivřenýma očima bdí nade vším nač zapomíná 9 poznává věci jaké byly dříve než se proměnily dřív než se pápěřím rozptýlily dřív než vody na kterých kotvily byly je pohltily. Ne že by dokola pomníku Johančina zahubená už jen doutnala zřícenina ne že by proradná tam zela hlubina ne že by lstivá domlouvala hladina ó nikoliv málokdy bývá prolhaná lež tak přesvědčivá jak ona která nahradila náměstí svatého Augustina obsažná a bezpříčinná Ale z meče který třímá chabá paže snad že Johančina stoupá dým jaká však divná věc to: je ho slyšet očima A tím zřetelněj’ ho slyšíš čím je dál čím průsvitnější Hlásá káže a zaklíná vidět že jiná a věřit že jiná. Jeden kdo lehce zapomíná otáčí sklenkou svého vína kde v klubíčku jak kocour dřímá 10 náměstí svatého Augustina Nad kouzlem meče Johančina nežasne; ani ho nedojímá Johanka! Dívka jako jiná Jestli ten kdo toče sklenkou vína tak nerad zapomíná to že je tolik dívek s očima sklopenýma mhouřivýma na které ach co se navzpomíná! Usmívají se on ty úsměvy snímá očima velmi zářivýma osmnáct roků je mu úsměvy snímá jimi se přiodívá ty které obnosil pohrdou stihá po právu přirozenému Osmnáct roků mu je kouzlem meťmet a kouzlo snímá ó také kouzlo oči sklopeny má a nadšeně mu přisluhuje. Očima hrozně dychtivýma mlčelivýma půvabnýma osmnáctiletýma očima zobačil závrať ana vlíná a že ho sklíčí ze zlostných očí mu cválá vlna ta devátá ta rozhorlená 11 mdloba zrada padá na kolena o milost škemrá stená, pokořena devátou tou vlnou ta ji rozhorleně sháší syčíc Tvář v tváři kouzlům vasalským ho zbožňujícím jemu holdujícím on s očima trochu přimhouřenýma netečnýma zpupně ledabylýma vypřáhá chytrýma hmaty zlodějskýma řijící oře trigy, a čele světu celistvému stanoví po právu uchvácenému po právu sobě přirozenému po svém právu mladistvému i že zpřeží je i že řídí mumraje hvězd. A lidí. Skrz něho snů svých palatýna je skutek snem a skutkem vidina skrz něho ona roztodivná mluva vidin sama vidina a jež se kadeří a vzpíná hlásá káže a zaklíná vidět že jiná a věřit že jiná (Kterak ó řeči odvrátit zraky od toho dýmu rodné Itaky kam vyhojeni plujem zpátky?) 12 Skrz něho čas jenž stíná sebe sám ta milosrdná guillotina Skrz něho láska Carmenina tak vytrvale beznadějná co místo lístků písničky má (vadnou jak smutek koncem června) Skrz něho bdělý sen co sny má o něm jenž toče sklenkou vína tak snadno zapomíná Bdí s půvabnýma dychtivýma očima krutě mlčelivýma otěže bič a sebasebe třímá aťsi daleko ještě duchů hodina Bdí o vyznáních – snímá je se rtů děvčátkům kterým není do žertů – o kouzlu meče Johančina – ó popínavá touha růženina jež místo květů zvonečky má a vyzvánějí koncem června vidět že jiná a věřit že jiná On ledabyle ukrutný bdí samosamo-jediný nad kouzly kterým vévodí protože je vymýšlí Je řečí která utuchá je andělským snem padoucha je tajnou krásou ropušinou 13 je kuřátkem jímž dravci hynou a které se na konec přece vzdá protože úskoky pohrdá a protože ví kde je pravda Vymýšlí ráj aby lépe ho ztratil a „ano“ aby moh’ odmlouvati a oheň by jím shášel oheň uhádli jste je bohoroven Bdí svrchovaně nepřítomen nade snem který je snem o něm bdí jak se po kočičím vkrádá do dívčích srdcí (mají ho ráda) a když se vkradl – žežulka se ozvala a ponouká ke krutým žertům toho kluka – stručně drápky své do nich zatíná Bdí nad sebou an ověnčen dívkami s očima sklopenýma kvůli nimž na chvíli zapomíná že přišel se zlým úmyslem kterého vůbec nezapírá („a my mu ještě kvítí střem“) Bdí nad klokotáním slavíka jenž ve jméno těch dívek lká a lkáním se marně dotlouká milosrdenství hříšníka ten ještě z jeho trylků tká 14 zradu jíž se holedbá protože ví že věčná odplata nikdy ho nepotká Bdí že si rouhavýma rukama vlastní hříchy s čela snímá a uštěpačně ukazuje na nářek dívek které zrazuje věnče věncem hříchů svých čela oněch zrazených Bdí svrchovaně nepřítomen na prahu vlajícího ticha nade snem který je snem o něm bdí osmnáctiletá pýcha a v bohorovné bdění vlíná pokušitelská laskomina: – – Vloupat se ve skrýš Bděla slova Být bohorovným strážcem boha – – Veliké mlčení se slov tkáno z nich jedinému nakázáno střící nachystané ráno A ono slovo takto nazváno: „Nad davem Nikoliv Bdí Ano.“ Kde však to slovo uschováno? A poznal lež která mu hovoří: – – Bdělé slovo hřmí a hoří. – – Do druhých jakby v stádo ohaři 15 hned rouhání hned hrozba vráží dva rozdurděné zraky sjely v boku ticha ránu otevřely která se nikdy nezacelí a z česna slova vyrážejí roj rozhučelý rozepělý (zlodějské ruce se jim smějí) řekl bys včely řek’ bys včely Ruce laskáním zraňující sáhly po harfě té co by létavici (sesmekla se po vlající kštici co ptačí tah když letí jásající do nebes aby zased’ po pravici) dosáhnout však netroufají si kdoví kam by se poděly jeť harfa nástrojem andělím a stoupá lačnou serpentýnou zní po stezkách které se vinou po panenském úbočí kudy bdělé ano hřmí Ó oči oči jež jste prozřely vy které vidouce jste uslyšely uslyšely rozepělý sloupek dýmu zkadeřelý řekl bys včely řek’ bys včely a řekl: – Včely – 16 Nesou se jakby do včelína k báni Svatého Augustina kde ve zklenutém pohřebišti vyčkává minulost a příští švihlého rozkazu by vyšly kohortám oněm vstříc jež sviští jak strunné harfy pod bičišti (žoldnéřskyžoldnéřský peán v tábořišti) či hřeben drsně česající hustou elektrickou kštici oběžnic a létavicí (zpod hřebene ty jiskry dštící) A je to harfa somnambulní nesčíslné jsou její struny která Bdělým slovem duní? A zas tu lež a takto hovoří: – Je to ta od které hoří. – Na to on: – Svět jedna pochodeň ale kde ale kde pramení oheň? Jestli i lež mně selhala kdo na světě mně radu dá? Které slovo uloupiti? V kterou strunu udeřiti? Proč v tisíci a proč ne v třetí? Která je Bytem? Jak ji rozliším? Jak loupit jestli neznám skrýši? 17 Jak volit je-li pravá skrýše tam kam jsme vpadli nevolivše? Ten co tak lehce zapomíná (nebesa jsou mu milostiva) pozvedl sklenku svého vína kde..kde... však on ví co že tam dřímá Očima hrozně dychtivýma mlčelivýma půvabnýma osmnáctiletýma očima vyzývá lačný čas jenž dřímá vyzývá svět jenž o něm sny má a také sebe palatýna poslušná kouzla též jež třímá a poprvé ho závrať jímá A je to závrať která snímá bázeň a velí státi zpříma Rukama osmnáctiletýma krásnýma rukama kacířskýma mrštil svým štěstím k nebi a s očima za ním zvrácenýma děl: – Káži. Bůh je-li se zjeví! Jehňátka smečkou mladých vlčat štvaná modlářka když našla v posteli satana vrabčáci peroucí se vesele či zase velká váda křepelek 18 opilí siléni ženoucí do vinicí zjímané stádo mladých řeholnicí páteční žebráci kterým se zdálo málo almužny lakotné jež srdce darovalo vřískavé zklamání bezbožných uličníků když musili hořce plačícímu děvčátku vrátit ukradenou loutku... ó vedle povyku jenž pukl v oblacích když onen buřič rouhaje se výkřik’ je sabat rovníkovým mořem když se jiskří je pohodou kde spí hlazených koulí třpyt. Ó arpeggia divě prchající když zkaměnělzkameněl vyvřelý signál na polnici když jechal houf pozounů střásající hořící rouno své na zem vychládající! Slovo! Čí jménem že i slunce v něm se sluní kdo řádí v struně té že zmlkly všechny struny? Slovo! Co poví jestli svolí mluvit po člověčím? Myšlénku Jáhvovu? Stesk jehňátka jež mečí? Tak jako smutná karavana plačících ženských vyhnaná ze serailu padišaha a do čtyř úhlů rozmetaná (věna byla zadržána jaká hanba jaká rána 19 Mušarabiemi patří favoritka teď jí patří šperky tretky které našly po těch druhých z těch si nyní může vybrat otrokyni ale favoritka kvílí za mřížkou mušarabií kdeže jste družčiny pocely šíražskou růží co voněly favoritka jež teď sama padišahem milována šla by raděj s ostatními (k vůli družce s dlouhými brvami) jsouc však vyvolenou nyní patří mušarabiemi stesk jak eunuch zkamenělý před mřížkami její cely Ženské za posměch ho měly na útěku se obracely hrozily pištěly klely – požatá ta kočičina – kde by se nešťasné nadály že ta kterou proklínají patří mušarabiemi a zrak jakby vyloupený) tak jak ta smutná karavana tak pozounů též houf kam švihá 20 obratný třesk polnicí má zloupený ten zrak kde škytá povinná pýcha favorita Prostřed zdupaného ticha (přehnala se karavana do čtyř úhlů rozmetaná) švihá signál na polnici do pozounů střásajících rouno zemi zmlazující flétnina nit se švižně plazí jak zvěd skrz mlází padne-li na Slovo Slovo ho srazí Kde však je Slovo kde ho skrývá ticho ta pampa nedůtklivá? Ten co lehce zapomíná (ruka mu dumá na sklence vína) vstal a oči vbodeny má až někam do nedozírna Že by snad nadcházela hodina? Rukama vzhůru hledícíma a rozhýčkaně loudivýma jako by žebral o stigma (Poťouchlosti lžimučedníka s ústy jejichž jizva říká dlouho že se neodříká choutkám toho pacholíka! 21 Ale kterak nevyhovět očím vbodený jichž pohled vidí dále než kam dohléd’?) Dál než kam se zapomíná Dále než kam Carmenina jména písnička zní siná Za úsměvy které snímá se rtů dívek se sklopenýma očima. Nad magický kruh jenž spíná náměstí svatého Augustina nad čar meče Johančina Skrze harfu létavici skrz arpeggia prchající před signálem na polnici a až tam kde Slovo, bdící s prstem na rtech, vyhlíží si oči oči jejichž pohled zří dál než kam člověk dohléd’ S prstem na rtech, tím chci říci že to je slovo mlčící Tím chci říci: Nenapsáno ni vytesáno nevoláno nebubnováno netroubeno nevyzváněno nezřeno ni neslyšáno: 22 Slovo! Světel křik jich léno tichem světel ohraženo Uchvácený rouhač klečí: – Promluv Slovo promluv řečí! Kterak tě mám zbožňovati nevím-li jak jmenovati? Kterak tě mám milovati nevím-li jak zavolati? – Rozhýčkaně loudivýma rukama hor patřícíma nabízí co na srdci má totiž vše nač zapomíná A nebesa jsou milostivá Ó nebesa jsou milostiva zatvrzelému jenž je vzývá neb když se mocným připozdívá je prosba lotrů nad vše libá Světel křik a září lícha přeskočily hradbu ticha srší odtud jakby skřítci o závod k zemi šplhající Nebo že by se to včelí kohorty snad zase vracely? Ne včely jsou to je to déšť padá prška písmenek 23 Písmenek kterými nečteš v žádné lidem známé knížce Sotva které připeláší běží co mu nohy stačí a choulí se pod věc již značí Proto též se říká: Jméno bylo skutkem učiněno čili: Rozuměti slovům může jen kdo znov’ a znovu klne pádu Adamovu. ME-čícímu kůzlátku je stejně věřit jestli žaluje jako duchu který duje nad prorokem když tu prorokuje ZO-diak rozkročmo stoje řídí heroické boje bezpečí a nepokoje PO-utník z usedlíků tyje leda snad že odškodní je věnečky které jim vije z plesu svého jenž mu proutím je (Běda těm kdo pohodí je) TA-ké z borůvčí a šalvěje také ze své věčné naděje MI-lostí zveme več dozrál svatý za to že jí pohrdal E pak víkem je jímž kryje 24 slévač kadlub kam se lije M-E-Z-O-PO-TA-MI-E srdce zvonu kterým bije slovo Mezopotamie když se rozpomnělo čím je: Vlastí těch kdo milují ohně jež je ztravují Do té vlasti vede brána navečer osvětlovaná velikýma písmenama srdečná pouťová reklama S rukou na srdci se dušují odpřísáhla zhasla plují do snu který o nich sny má do snu kocoura jenž dřímá na stole (ten také klímá) pod plachtou s pestrýma pruhama Daleko je duchů hodina... Stín jeden z těch pruhů snímá siláckýma pažema ho háže na chodník jenž sny má o někom kdo s horoucíma očima nad vším bdí a na vše zapomíná (A ta terasa ta stinná je aniž se přičinila div ne stánkem Hospodina 25 pod nímž láska Carmenina hlídá Slovo nad nímž klímá ten co ach tak nerad zapomíná) 26
II
HÁDÁM HLAVA PADÁ ORLÍ
Posměváček dí: – Proč Mezopotamie právě když tolik jiných jmen? Či že bys rýmaři byl hledal rým na jméno zapřené Carmen? – – A což jestli posměchem svědčíš? Jestli zrazení samotní znají jerišskou křísit růži! Což jestli jméno zjevené v zapřeném tuší přítele po kterém touží! – Posměváček dí: – Proč Mezopotamie právě když tolik jiných jmen? Či že bys rýmaři byl hledal rým s honosným Bagdadem? – – Kdoví... neb na Bagdad vůbec nemyslil prahl po jiném jinak jinam Kdoví... Neb vím že toužívám nevěda po tom zrovna nač nevzpomínám – 27 Posměváček dí: – Proč Mezopotamie právě mezi tolika jinými slovy? Či že bys rýmaři byl hledal družku Harun-al-Rašidovi? – – Harun-al-Rašid! Vždy smáli se nejlépe ti kdo se naposled smáli Též mocný emir ten chodíval přestrojen tam kde se ho nenadáli. – Posměváček dí: – Proč Mezopotamie právě? Není snad jiného slova kterým se jakoby sézamem dostat lze do srdce Sindbadova? – – Sindbad! Ó Sindbad! Slavný onen plavec není mu příkladu ověnčen navoněn strojíval hodokvasy prostřed svých pokladů A zatím co otroci obcházeli s jídly jež nedůtkliví vařili kuchaři on laskaje krásného jinocha vyprávěl pravdivé příhody skvělejší než lži. – Posměváček dí: – Proč Mezopotamie právě když jména hezčí a kratší? 28 Mezopotamie! Nekonečná cesta kudy se do ráje kráčí. – – Došli jsme šprýmaři! Na oněch tam lánech mezi Tigridem Eufratem neuposlechnuvše spasili děti své Eva s Adamem Došli jsme šprýmaři! „Mezopotamie“ značí „mezi proudy zemi“ (to je zemi pokušení) a ten o němž pěji není-li také on úklady obklíčený? Osmnáct let mu je Osmnáct let Zle dobrý je dobře zlý je Ó lidský ráji na pohled ó Mezopotamie! – 29
III
ONOU BRANOU...
Vizte mastičkáře před hudoucí branou jarmareční Stojí na nejvyšším schůdku, podvodník, a řeční Dav zevlounů se tlačí před vraty s nadějí že se tam lze nějak dostati (tak jako šťastná řada aut a taxi jež vjíždí zadarmo božským to právem jaksi) Ten dav je ubohý a nemá na vstupné i šeptá jen a i ten šepot často jak když utne to když se privilegované vozy vracejí s prázdnem a s načechranou nadějí Ten dav ten dav jsou velcí chudáci jimž usouzeno státi stranou co si to jejich lehkověrnost dává za práci a do brány se přece nedostanou zatím co jeden pacholík tak sveřepý a tak zlý se s boží pravdou uštěpačně mazlí a špalírem zarytých diváků pronáší šále strážné anděle svou krutost ustrojenou za pohádku: Velkolepého dne stín valně pokročilý pondělek nedělní jejž řeky ovroubily to Eufrat, pomalý, a Tigrid který čilý dva různí sokové již tak nadšeně pílí do trpkých mořských vln jichž pach je spřátelí. 30
IV
KACÍŘ JE BLÍZKO
Co tomu všemu říká on jenž třímá otěže kterými radostí byv prodšen prudce trh’? V číkoli kdy byl rukou neptal se v rukou koho že Co mu je po světě an tuto clonou brv (neb mhouří oči) udatné vidí lvy již hasí na Sahaře svou žízeň čichajíce ke stolistým růžím zatím co jiní bázliví a chudí mrou velmi bídně prostřed žírných lánů hýřivé Moravěnky které se nad červencem hlava točí? 31
V
FRANTIŠEK
Nikdy už neřeknu „on“ ani „osmná- ctiletý“ Budu ho volat... Jak se vám líbí jméno František? Má mateřština k němu pracovala v nadšených parnech letních polední když omámena pachem koření a kytek se vzdala kozorohu František silný cvalík v pull-overu který se flandá. Františku tys Honza jenž ať se holedbal je stydlivý František voní puškvorcem a mátou třese se šlakovitou něhou výrostků ó ranní křiku ptáků nad pasekou Bratříčku z Assissi jsi-li tak luzný luzný to že je kraj kde jméno tvoje rdíc se štíhlým prutem pohání švihlý pospěch muziky František 32
VI
DOBRODRUŽSTVÍ
František zahazardoval vyhrál je na něm snímá V banku je čar náměstí svatého Augustina Partii tu je hráti sníc František sní že bdí (A vedle něho kocour ze sna předoucí) I zdá se mu že náměstí svatého Augustina dost věrně život připomíná Snad je to tím že tam i zde se jezdí do kolečka a dráhy že jsou jakby kusé věty kterým schází tečka František dopídiv se pravdy té sňal kartu pýře se velmi velmi za tu pravdu Raději na svých ňadrech hada chovat než pravdy objevovat Kdyby byl místo snít že bdí bděl nesně nebyl by našel pravdu z níž je teskně Na štěstí bdí ač chce-li Tedy chce (A vedle něho přede kocour sně) 33 Sňal karty po druhé bdě tentokrát i bdí že jenom dobře bdělý správně sní Ví na příklad že náměstí svatého Augustina dost věrně život připomíná Ví na příklad že v Mezopotamii poušť jenom je beduin loupí šelmy vyjí František nechce však aby svět připomínal zpozdilé náměstí svatého Augustina František nechce aby v Mezopotamii poušť byla jen beduin loupil šelmy vyly František nechce bloudit do kolečka neb ví že přímá na niž vyhrál křivou přečká Rozhod’ se pro tečnu která ho vyvede z kolečka někam kde to méně škaredé František nabil Františka Františkem, vystřelil a než sňal po třetí byl odtud na sto mil Byl na sto mil aťsi neustal snímat (A vedle kocour který o něm sny má) 34 Ó šťastný drzý pyšný František! Vizte ho pastýře snů ležet na břiše (jak novorozeně pasoucí po koupeli) a honit ovečky své ze žit do jetelí. Co pak s ním počíti? Bože co počnete se zkadeřeným bděním roběte? Nechte ho jen pokryteckého smělce snad dělá boha dělaje že metá kozelce Snad louská proroctví a líté sáně hubí aťsi se smál ceně své krásné zuby František, spanilý a drzý František rozumí ševelu trav zpěvu rosniček hnul malíčkem a potřel pluky Ali Baby aťsi se stavěl bázlivým a slabým Bdění mu šustí po skráních sen odlétaje šustí František cestou k mudrosloví upad’ v dobrodružství František bdí a bdí že sní jakoby kynul tečně která ho veze na věčnost a poveze ho věčně 35 A protože bdí neví co je svět co vidiny neví kam jede ví však že tam jede bez příčiny Po tečně letí rozuměj kouzelném po koberci do pohádkové země té kde kruh se rovná čtverci 36
VII
POLOČITELNĚ NA RUBU PŘEDEŠLÉHO
Jakkoliv se karta obrátila Františkovy čáky nepřebila. Za Františka hraje jeho osud on však na štěstí to neví dosud (Kdyby na ten úskok přišel zatvrzelý v pýše hnal by štěstí do úpadu, bičem bystra rouhání v ně práskaje až by beznadějně vyhrávaje to jest bohy lidmi oslyšen dovichřil na práh té říše pod níž skrček Himalaje a v tom kraji sídlí štěstí zalklé jak zlo bez bolesti chybné jak vymleté scestí Neboť z trestu jenom z trestu výhra na Mount Everestu) Kdyby dím..dím... To však jsou pouhá strašidla František netuší že vyhrává krom pravidla Jakkoliv se karta obrátila Františkovy čáky nepřebila 37 Vyhrává ráz po rázu neví že z příkazu (kdyby to zkusil a hrál proti šanci poznal by hned jak ho má osud v ranci neboť vyhrával by sobě navzdory) Kdyby... Takový však se hned tak nezrodí aby sázel doufaje že prohraje Jakkoliv se karta obrátila Františkovy čáky nepřebila Ten který prohrál zbled’: – František nezasloužil – Já zas: – Oč horší je než ten kdo vyhrát toužil? – A dím: – Byl určen neboť zná řeč bylin ptactva zvěři. – Dí zbledlý: – Věří jen že zná. – Dím: – Nestačí že věří? – Dím na to: – Přemoh’ chytré pluky Ali Baby. Dí zbledlý: – Snil to jen. – Já dím: – A sní to slabý? – Ten který prohrál zbled’: – František nezasloužil. – Já zas: – Oč horší ten kdo má než ten kdo míti toužil? – – A cože ptactvo dím jež neseje a sklízí? – Ó zahaleči boží miláčkové ryzí skrze vás je že František se vrací pokaždé vyhráv aťsi výhru kterou krvácí Ale co na tom? Výhra se s krví neztrácí Jakkoliv se karta obrátila Františkovy čáky nepřebila 38
VIII
UŠTKNUT
Osmého máje dvacet devět, ve dvě, uštklo ho ultimo Jakže to mohl vědět když Istný ten štír kousnuv zas už si šveholí? František je jak zlatonosná řeka šupiny zlata se v ní mrholí a ona utěžkaná neví že se čeká. Výhra je ranou jež se teprv hojí On ještě neví jak ho znepokojí a jak to v její zřídle zabolí František plaví štěstí beznadějně tak jako řeka zlato to je stejně jak vlastní vody své a cizí mrtvoly. Je šťasten pošetile proto věští František netuší že byl vyzrazen štěstí a že mu v patách jeho policie Netuší – – Františku! – – že teče rovnou k ráji ni co že osmý den v tom zarputilém máji natropí s pouští jménem Mezopotamie. 39
IX
ROVNÍTKO
Ze stínu do světla vedou pěšiny aksamítové po náhlých stezkách Pfadfinderů blesk do tmy však Dobývaný předěl zoufá jak Abrahamův nůž po slovech „Zadrž Abrahame byla to jen zkouška“ mdle se svezší (A jak uškub’ zavadiv o čiré Izákovo „Řízni“) Je nablízku někdo aby se na prahu jitra postavil úprku snů? To tedy asi ví jak blízko má lotr k anděli aťsi k vůli „Zadrž Abrahame byla to jen zkouška“ na sebe nevražili Nad předělem stínů a světel je nedobytné ticho Pozdvihování kam buší poplašený zvonek jakby šíle Před oněmi dveřmi na trojí západ seschl se na jednoslabičné doptávání Samomluvný rozhovor truchlých z nichž jeden se zajíká a druhý mlče smývá jakby houbou co nevypravil onen Když tu kašparské rolničky shasily v poslední chvíli otázku kryjíce zbabělý útěk odvěti 40 Aťsi! Vesnický farář dosloužil přes to co slíbil a navlékaje otřelou sutanu zašeptal: – Obět je každodenní. – Ale veliký prelát překotil zbrkle kalich a prchal hrozně spálen sírným deštěm slov „Cos učinil s bratrem svým?“ (A o jaký to pardon škemrá kainsky ohnutá paže kam schoval tvář) Ze stínu do světla vedou pěšiny aksamítové po náhlých stezkách Pfadfinderů blesk do tmy však. 41
X
JINÉ ROVNÍTKO
Zpozdilí! To jen strachy zapírali ten chrám jejž do včerejška tolik milovali Že prý je znectěný a zakydalý protože se v něm dovádivé děti sepraly a protože si tam kluci se špačkem hráli a že tam holčičky beruškám pod křídla foukaly (leť boubelinko k zemi k peklu nebo k ráji) Škrcené svíce marně zasípaly že zapírat je hřích Ještě je polámali a polámané pošlapali František však ty děti zbuntoval i přisahaly že chrám zas pozvednou a lepší než ho znaly to je chrám důvěry a plesání a chvály A hned se také do té práce daly osnáctiletýosmnáctiletý neví co jsou kleté katedrály Andělé, v nebi vyplísnění protože se smáli zatím co dospělí se zatvrzele káli z pošmourných poklesků jichž vlastně ani nespáchali se k zbujným přidali a tolik do té práce spěchali že ani křídel nesňali Ó kde by se buřiči byli pomoci té nadáli! 42 Ti nepamětliví! Co by si byli sami počali? S anděli však, a zatím co se kajícníci ještě v prsa bili František s chasníky dávno již byli obloudili stráž rájů to jest Mezopotamií (byvše ji pozemskými sliby oslnili) Nevyčítejte jim že klamali Aťsi! Hlavní že slovu dostáli Ať podváděli jenom když se nebáli! V nebi je smutný bůh a zemi smutní mají Nuže Františkovi buřiči byli přísahali že z důvěry své plesání a chvály pozvednou lepší chrám to je kde by se kající už nebáli a opravdu ho také zbudovali Holýma rukama prozpěvujíce tenkým andělím diškantem jenž cinkal jako ostrulenky A k práci svítila jim luna rusá kráska řekl bys zralé granátové jabko zvané láska 43
XI
PRÁH
Kde as je slunce to jež vyčaruje stín jež vyčaruje stín v kterém se teprv poznám a mistr houslař aby mi udělal varyto kým srovnat spor mnoha co jenom vím s málem co znám? Tak vzdychl František když dojel kam byl chtěl nevěda proč leda že tam chtěl bez příčiny a za sedmerem hor a za sedmerem řek je zase svět který se zdá čím chcete ať byl jiný František sám a sám tak znásobeně sám že mysle na sebe myslí jakoby na sen Je truchle usebrán, řekl bys novic chrám jehož to povinností za kterou je placen Jak smutně doléhá polední nádhera František rozjímá nesluší-li se plakat když tu jak matroně by myška pod sukně do jeho soužení roztodivný vjel nápad František se usmál rukama zatleskal a už – – – co že vy smělé oči, vy slzíte? 44 Františku co je ti? Odkud tvé dojetí? A on: – Což nevidíte chudobné to dítě? – Kam jsi to zbloudila děvečko rozmilá a co tak zkroušena na vandrovnickém ranci? Jako bys věděla žes chudá ošklivá a že sem nepatříš a vadíš vílám v tanci Jakoby písnička schlíplá že zavýskla zatím co obec ještě smutek předstírala zmuchlaná zpeskovaná chudák družička na hanbě za to že se o mši smála Či nocí zaskočená bludná harfenice jež uprosila stráž a spala na zámku ráno však raníčko musí zas na silnice do bláta úštěpků a k hrubým pasákům „Františku co děláš co děláš Františku? Divný! Proč nejsi jako druzí lidé? Ty který vítězící kráse utrháš proč se jí koříš když je znectěna a v bídě?“ A zazářil a řek’: „Já za to nemohu a jestli to je hřích snad mě ho kdosi sprostí Víš Carmen mně se tolik stýská po bohu a on je nejněžněj’ v své nedokonalosti.“ 45 A děl: „Kde slunce to jež vyčaruje stín jež vyčaruje stín v kterém se teprv poznám a mistr houslař aby mi udělal varyto kým srovnat spor mnoha co jenom vím s málem co znám?“ 46
XII
DYNASTIE
Pokolení zvuků počíná němotou stálice užaslé že jest a sváží se po stříbrném laně které napiali spící když okno kudy město ještě bdělo zastřeno Rozněcovač sluncí vykřikl poznav se všemohoucím a nikdy nezví hvězdy křikl-li úzkostí či žasna Odevšad sálají echa bělejší vysmáhlých pouští neboť onen tam promluvil: „Proč nemohu nechtít?“ řek’ Pokolení zvuků větví se do srdnaté hrůzy lampáře sluncí On ještě doufá – – co hvězdy však jež nevědí kde přistát a přístavů se bojí? A stříbrných těch lan zkad jako ohňostroj srší nenávist k němu jenž zarputile němé odpovědi čelí nemžikaje Pokolení zvuků vymírá ševelem louten zavěšených zázračně v prázdno 47 Útěšná ty hro! Tak jako by ony jediné viděly za děsnou tu zeď Co že tam je co tam vidí že posléze uchlácholí přece jen náš stesk náš stesk jenž proto tak ohavně zlý že neví proč? Či snad je, sprostné, vybral vědoucí za tlampače? 48
XIII
ŽÍZEŇ
Jednou si vedro zrovna vlasy rvalo bylo mi líto toho bolestína Žíznivé stádo ohňů rzivou tou žízní ržálo a já co bych dal za hlt zednického vína! Čas jako scvrklé letní zákoutí Možná že zmešká lítou onu chvíli kdy vyzrazení rudí kohouti pykají v lesích které zapálili Sám s vdoví láskou jež se zalyká a s žízní která ví že sama vinna A mají hnilou chut jak voda z rybníka Spláchnout ji Františku spláchnout ji douškem vína! Tu jsi ó sprosté víno, červené, a náruživě čpíš třeným pazourkem a já tě lokám víno červené zároveň s drsně spřáteleným horkem Jak zpupně stoupá krásná povodeň hněviva smíru rozvaděných bratří 49 žízně však neudolá; ten oheň je nezranitelný neúprosný a lačný Poskytli jsme mu srdcí paniců poskytli jsme mu dívčích umučení lili naň záhadný pláč paní Marlbourough a všechno marně; není k uhašení Počkejte! Ona paní Marlbourough jejížto jméno jsem byl právě řek’ má divnou duši černokněžníků a oči jež jsou barvy pomněnek Varuji abyste se nedali splést azurovými jejími nářky když zpoza šlářů pátrá do dáli opřena o cimbuří hradní hlásky Drahné už uplynuly měsíce co sama bez chotě jenž odtáh’ s brannou mocí „Shledáme se do Svaté Trojice jestli se nevrátím už do Velikonocí“ Pan Marlbourough vždy ještě dostál slovu Nuž jaro léto pryč teď zuří severák Co tedy pudí na věž jeho vdovu? A co ten její rozcválaný zrak? 50 Vyhlíží jedno pažepáže spanilé mělo bdít nad bezpečím mileného a kdyby ach podlehl přesile donést jí aspoň srdce jeho Vyhlíží očima jež přimyká nad klikatými pěšinami srdce Vypoštěná krev sní o kráse poslíka a o tom jaké půvabné má ruce V nich uctivých nese co hostii by srdce a dí k překvapené lady: „Žádné arabské vůně nesmyjí šerednou skvrnu po díle mé zrady“ „Co učinils to cos to učinil že sobě klneš sotva zočiv mě? Jestli ses rozkazům své paní zprotivil proč nehověl jsi prosbě vdovině? A pravda-li nic že už nesmeje šerednou skvrnu po tvém zločinu pak byla marná moje naděje že v lásky obětí kdy ještě spočinu“ I brala trofej z rukou panice a prsty svými v jeho zabloudila 51 a tiskla onu trofej na srdce zatím co pantoflíčkem v zemi ryla Ty pomněnkové oči v slzách tonou zamčená duše na ně nevraží ztichla jak strom když se naň vichry hrnou neb také jí se volba uspoří „Dostál jsem svěřenému úkolu a dostál jsem mu hrozněj než jsem slíbil já nenávidě pana Marlbourough byl jsem mu štítem abych se ti líbil Myšlenkou jsem ho denně zabíjel rukama bránil žes to poručila a chrabrost má na niž jsem zanevřel mrzce toužila aby marnou byla Jsem stvůrou již i pekla vyvrhla protože straníc ďáblu bohu slouží Já jsem ta záhadně zlá nákaza kvůli níž anděl po satanu touží Mrtev pan Marlbourough a pochován Dva hrobaře měl oba dva se smáli Byl sázkou ve hře; já a pekel pán jsme boha a mou duši obehráli 52 Tady ta trofej Dobyl jsem ti jí nešetře života a za cenu své spásy Žádné arabské vůně nesmyjí bezděčnou vinu zločinné tvé krásy A rámus pekel zase nepřehluší to skelné ticho jež se rozstřelo když zatracení vítajíc mou duši po mateřsku jí zapělo“ Černokněžnická duše zhurta zamkla své přísně zakázané hájemství tak tichne nad jelení řeží laňka jež také nestraní sokům; jen vítězství „Proč myšlenky tak ponuré tě souží? A zoufalství jehož jsi kořistí! Kdo jako ty všemu navzdory slouží ten všemu navzdory je hoden závisti“ Belhavý večer slídí na obzoru pod ním se krčí strachy vřesovišť a nad tím bydlem líbezného moru lítají havrani ti výš a oni níž Cimbuří domlouvá se tajně s dálnou stepí jeden stín roztměl se druhý stín se už tmí 53 onen je shrbený tento je velkolepý tu závrať snu tam ze sna vzbuzený „Marně se zříkáš hladu neodříká- li se hlad tebe jemuž se chce jíst Co je mi po věrnosti služebníka? Miluji věrnou jeho nenávist“ A paní Marlbourough se pousmála a rozhrnula vdoví závoj svůj povznesla hlavu a sestupovala co noha nohu mine se schodů „Podrž to srdce nevím si s ním rady na srázných schodech tma jež polyká Nes ho jestli ti nevadí když vadí zahoď. – Ono si někde dovzdychá Ach jaká škoda že neumí více ach přeškoda že nemá odvahu“ Paní Marlbourough našla dvéře do světnice otevřela zůstala na prahu Takto jsem vypravoval Františkovi o pážeti a paní Marlbourough „Čekala Dočkala se? Kdo že to ví?“ a vzhlédl jsem. – „Co je ti Františku?“ 54 „Vím já“ vykřikly jeho zřítelnice Žíznivých ohňů ržání utichlo „Zůstala stát na prahu do světnice den vystřídal noc páže nepřišlo“ A povstal jakoby u vytržení: „Nepřišlo a nepřijde nikdy již Tak mlád a domiloval ses už zatracení tak mlád tak mlád a už se odvracíš Panické něhy holubičí kate lítostný žháři serafínské lsti knížátko všech kdo schválně prohráváte piráte nevěrný své kořisti Skelného ticha milovaný vězni upros hlídače bran otevři mi je poshášej hlasy vše a nic ať nezní krom volání tonoucí Mezopotamie Mezopotamie, pepři mé stravy vystříhej žízeň ať se nepoddá nedej jí zahynout a ať jí neudáví úlisných kouzel rusá pohoda“ Zachtělo se mi zednického vína potkal jsem Františka pozval ho za svůj stůl 55 byla s ním modrooká láska Carmenina která čte v nitru černokněžníků Zednické víno čpí třeným pazourkem vštěpuje pravdu nezkušeným lžím hraje si s drsně spřáteleným horkem já přihlížím 56
XIV
KROPENKA
František hajá Napravo se dotlouká kuropění vyhnaný pískař, vlevo, reptá s vyhnanou divoženkou František sní – a mělkým snem tím brodí se probuzení – že sepial ruce které nejsou rukama leč kropenkou Spí jak spí lotři: spánkem nevinných – ó lvíče vrtochů svých nabažené – a do sepiatých rukou, křivopřísežných, mží s blahosklonné hůry tím smělcem oblouzené Ach ruce námezdní vy zahradníci na ladech rarachových pozemků co mi to spící chcete asi říci skrz onu licoměrnou kropenku? A ruce prohlédly, i bylo ještě tišej’ než před rozlukou vod a pevniny ještě však tišší byl hlas který slyšet hlas tvrdošíjné boží neviny A z varku jódu solí čpěla síla ta kterou moře byla lapila by vůle ona jež svět nařídila víckrát už všemohoucí nebyla 57 „Františku Františku“ naklonil jsem se šepce do dlaní plných omeškaných hvězd „o čem to sníš ty který sníti nechceš žes sepial ruce jakby k modlitbě?“ Kuropění! Oči mu otvírají tvým Honzo bohatýrským zívnutím „Já snil já snil že kráčím rovnou k ráji Ó zázraku! Mé sny jež procitají! Jsem v ráji V ráji Neboť jsem a bdím!bdím!“ 58
XV
KAZISVĚT (Františkovi)
Jestliže zodpovíš otázku dostane se ti svatého obrázku pěstouna Josefa v krajkovém rámečku či kterého jiného ze světců mučedníků Rozhodni sám podle zbožných sklonů vyber si přičinlivý žáku Aťsi ve zkoušce pohořel troufám si radu dát ukázat čeho nechat a čeho si všímat: Hleď se daleko za svou rodnou vísku vydat za úplňku na obyvatelích mlází zvídat za to však rozšafných rad se vystříhat spíše nad skokádami vrabců hloubat Nečasu se ptej jenž klove do rybníka probouzí rákosí a ruší lásky vodníka vzbuď měsíc který neví jak krutě veliká je touha již zavinil v srdci slavíka jenž zase netuší jak marně vzlyká Udeř na hanbu hrnoucí se do svědomí strážníka 59 když zatýká tuláka že dal výhost starostem Těch rozpaků jeho když odvádí postrkem chudého anděla jenž do šatlavy s popěvkem na rtech se ubírá všecek svítivě oděn v radost nabízenou nevědomým lidem nebeským ptactvem které sklíčeno zármutkem Těch všech se ptej věcí jichž nikdo nedbá sobě všímej a svého sluchu zejména popřej hustému tichu nad nímž dumá sám čaroděj aťsi byl taková léta přemýšlel o té tresti světa kterou v křivulích vyráběl o té hutné tresti aby jí zkrápěl ty kterých neleká beznaděj Proč by ses neptal soch co chtěly říci hlídačům parků kteří při měsíci je náhle spatřili potřásat kšticí jak proklatce z mátoh se vzbouzející? A proč že, nepromluvivše, s trpkým výrazem v líci své mlčení se znovu jaly stříci? Něco ti napoví též tma co líně dáví – jak nasycená šelma – hrozné davy nad nimiž hesla korouhve zástavy shrbené pod klenbami mučednické slávy 60 A druhdy jako dravčí zobák nenechavý klapají pořádkumilovné salvy Obratný žací stroj zarejdil v obilišti jak hezké řádky tvoří lidé vítr sviští kde že to nabral ty své oči baziliščí? Pořádek též má oči ale liščí Co s očima v té zděné tmě o niž se tříští snad jásot zdrcených snad lkání zvítězivších!? Právo se také dneska krčí za puškami pořádkumilovní maj’ žně i klasobraní a hlavně mají moc uškrtit otázkami předčasnou odpověď božího smilování Chceš-li být odměněn tím svatým obrázkem vlož pásku na oči a zalej uši voskem Dal jsem ti mnoho rad zejména nezapomeň aby i odpověď tvou osmahl ten oheň nad nímž se rouhavě a škodolibě řehní (je ještě maličký) tvé vlastní pokolení Je ještě maličký a terčem posměváčkům takovou budiž též odpověď dobrých žáčků Jestliže zodpovíš otázku dostane se ti hezkého obrázku za přičinlivost 61 Dej odvěť ze svého zármutku vzpomeň si na naši ustaranou matku uděláš jí radost Uděláš radost beznadějnému rozdělíte se o ni po bratrskému co na tom že je marná? Kdo se smí chlubit že vyhrál aniž naň číhala odvetná Marna? A teď ta otázka, již, taje dech ti kladu: Bylo by boha nebýt andělského pádu? 62
XVI
MÍČ
MEškám tě Františku čepobití dávno už tě shání Slyšíš JE? ZOstra tedy, honem, polními pěšinaMI POzor však pozor na tajná andělská tenaTA TAkovou potutelnou cestou nejlépe naslePO MIlost totiž nedbá vnadidel ale dělej brZO JEstli se Františku budeme před slepotou třást pak dojista zbloudíME Mezopotamie je zemí mezi proudy a my zas řekou kterou ráje vroubí a řeka břehy břehy řeku soudí 63 AUTOR VYDAL
VERŠE: Pták (AI. Janáček) Usměvavé odříkání (nákl. vlastním) Rozcestí (Fr. Borový) Mnoho nocí (Aventinum) Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami (Aventinum)
PRÓSY: Netečný divák (Fr. Borový) Litice (I. vyd. rozebr., II. vyd. v Aventinu) Škleb (AI. Srdce) Lazebník (Aventinum)
FEUILLETONY: Třásničky dějinných dnů (Polygrafie)
Pro tisk připravena kniha obsahující dvě novely
E: jf; 2006 [65]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Srdce, Alois
(1930 - Alois Srdce v Praze)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 68