XIII ŽÍZEŇ

XIII
ŽÍZEŇ
Jednou si vedro zrovna vlasy rvalo bylo mi líto toho bolestína Žíznivé stádo ohňů rzivou tou žízní ržálo a já co bych dal za hlt zednického vína! Čas jako scvrklé letní zákoutí Možná že zmešká lítou onu chvíli kdy vyzrazení rudí kohouti pykají v lesích které zapálili Sám s vdoví láskou jež se zalyká a s žízní která ví že sama vinna A mají hnilou chut jak voda z rybníka Spláchnout ji Františku spláchnout ji douškem vína! Tu jsi ó sprosté víno, červené, a náruživě čpíš třeným pazourkem a já tě lokám víno červené zároveň s drsně spřáteleným horkem Jak zpupně stoupá krásná povodeň hněviva smíru rozvaděných bratří 49 žízně však neudolá; ten oheň je nezranitelný neúprosný a lačný Poskytli jsme mu srdcí paniců poskytli jsme mu dívčích umučení lili naň záhadný pláč paní Marlbourough a všechno marně; není k uhašení Počkejte! Ona paní Marlbourough jejížto jméno jsem byl právě řek’ má divnou duši černokněžníků a oči jež jsou barvy pomněnek Varuji abyste se nedali splést azurovými jejími nářky když zpoza šlářů pátrá do dáli opřena o cimbuří hradní hlásky Drahné už uplynuly měsíce co sama bez chotě jenž odtáh’ s brannou mocí „Shledáme se do Svaté Trojice jestli se nevrátím už do Velikonocí“ Pan Marlbourough vždy ještě dostál slovu Nuž jaro léto pryč teď zuří severák Co tedy pudí na věž jeho vdovu? A co ten její rozcválaný zrak? 50 Vyhlíží jedno pažepáže spanilé mělo bdít nad bezpečím mileného a kdyby ach podlehl přesile donést jí aspoň srdce jeho Vyhlíží očima jež přimyká nad klikatými pěšinami srdce Vypoštěná krev sní o kráse poslíka a o tom jaké půvabné má ruce V nich uctivých nese co hostii by srdce a dí k překvapené lady: „Žádné arabské vůně nesmyjí šerednou skvrnu po díle mé zrady“ „Co učinils to cos to učinil že sobě klneš sotva zočiv mě? Jestli ses rozkazům své paní zprotivil proč nehověl jsi prosbě vdovině? A pravda-li nic že už nesmeje šerednou skvrnu po tvém zločinu pak byla marná moje naděje že v lásky obětí kdy ještě spočinu“ I brala trofej z rukou panice a prsty svými v jeho zabloudila 51 a tiskla onu trofej na srdce zatím co pantoflíčkem v zemi ryla Ty pomněnkové oči v slzách tonou zamčená duše na ně nevraží ztichla jak strom když se naň vichry hrnou neb také jí se volba uspoří „Dostál jsem svěřenému úkolu a dostál jsem mu hrozněj než jsem slíbil já nenávidě pana Marlbourough byl jsem mu štítem abych se ti líbil Myšlenkou jsem ho denně zabíjel rukama bránil žes to poručila a chrabrost má na niž jsem zanevřel mrzce toužila aby marnou byla Jsem stvůrou již i pekla vyvrhla protože straníc ďáblu bohu slouží Já jsem ta záhadně zlá nákaza kvůli níž anděl po satanu touží Mrtev pan Marlbourough a pochován Dva hrobaře měl oba dva se smáli Byl sázkou ve hře; já a pekel pán jsme boha a mou duši obehráli 52 Tady ta trofej Dobyl jsem ti jí nešetře života a za cenu své spásy Žádné arabské vůně nesmyjí bezděčnou vinu zločinné tvé krásy A rámus pekel zase nepřehluší to skelné ticho jež se rozstřelo když zatracení vítajíc mou duši po mateřsku jí zapělo“ Černokněžnická duše zhurta zamkla své přísně zakázané hájemství tak tichne nad jelení řeží laňka jež také nestraní sokům; jen vítězství „Proč myšlenky tak ponuré tě souží? A zoufalství jehož jsi kořistí! Kdo jako ty všemu navzdory slouží ten všemu navzdory je hoden závisti“ Belhavý večer slídí na obzoru pod ním se krčí strachy vřesovišť a nad tím bydlem líbezného moru lítají havrani ti výš a oni níž Cimbuří domlouvá se tajně s dálnou stepí jeden stín roztměl se druhý stín se už tmí 53 onen je shrbený tento je velkolepý tu závrať snu tam ze sna vzbuzený „Marně se zříkáš hladu neodříká- li se hlad tebe jemuž se chce jíst Co je mi po věrnosti služebníka? Miluji věrnou jeho nenávist“ A paní Marlbourough se pousmála a rozhrnula vdoví závoj svůj povznesla hlavu a sestupovala co noha nohu mine se schodů „Podrž to srdce nevím si s ním rady na srázných schodech tma jež polyká Nes ho jestli ti nevadí když vadí zahoď. – Ono si někde dovzdychá Ach jaká škoda že neumí více ach přeškoda že nemá odvahu“ Paní Marlbourough našla dvéře do světnice otevřela zůstala na prahu Takto jsem vypravoval Františkovi o pážeti a paní Marlbourough „Čekala Dočkala se? Kdo že to ví?“ a vzhlédl jsem. – „Co je ti Františku?“ 54 „Vím já“ vykřikly jeho zřítelnice Žíznivých ohňů ržání utichlo „Zůstala stát na prahu do světnice den vystřídal noc páže nepřišlo“ A povstal jakoby u vytržení: „Nepřišlo a nepřijde nikdy již Tak mlád a domiloval ses už zatracení tak mlád tak mlád a už se odvracíš Panické něhy holubičí kate lítostný žháři serafínské lsti knížátko všech kdo schválně prohráváte piráte nevěrný své kořisti Skelného ticha milovaný vězni upros hlídače bran otevři mi je poshášej hlasy vše a nic ať nezní krom volání tonoucí Mezopotamie Mezopotamie, pepři mé stravy vystříhej žízeň ať se nepoddá nedej jí zahynout a ať jí neudáví úlisných kouzel rusá pohoda“ Zachtělo se mi zednického vína potkal jsem Františka pozval ho za svůj stůl 55 byla s ním modrooká láska Carmenina která čte v nitru černokněžníků Zednické víno čpí třeným pazourkem vštěpuje pravdu nezkušeným lžím hraje si s drsně spřáteleným horkem já přihlížím 56