XII
DYNASTIE
Pokolení zvuků počíná němotou stálice
užaslé že jest
a sváží se po stříbrném laně které napiali spící
když okno kudy město ještě bdělo zastřeno
Rozněcovač sluncí vykřikl poznav se všemohoucím
a nikdy nezví hvězdy křikl-li úzkostí či žasna
Odevšad sálají echa bělejší vysmáhlých pouští
neboť onen tam promluvil:
„Proč nemohu nechtít?“ řek’
Pokolení zvuků větví se do srdnaté hrůzy
lampáře sluncí
On ještě doufá – – co hvězdy však jež nevědí kde přistát
a přístavů se bojí?
A stříbrných těch lan zkad jako ohňostroj srší
nenávist k němu jenž zarputile němé odpovědi
čelí nemžikaje
Pokolení zvuků vymírá ševelem louten
zavěšených zázračně v prázdno
47
Útěšná ty hro! Tak jako by ony jediné
viděly za děsnou tu zeď
Co že tam je co tam vidí že posléze uchlácholí přece jen
náš stesk náš stesk jenž proto tak ohavně zlý
že neví proč?
Či snad je, sprostné, vybral vědoucí za tlampače?
48