I SNEBEVZETÍ SLOVA MEZOPOTAMIE

I
SNEBEVZETÍ SLOVA MEZOPOTAMIE
S místa jež nevím kde už je a klímá mžourajíc na sluníčko dívám se skrze zakouřené sklíčko na náměstí svatého Augustina Sedím tu za bíledna na výsluní a za rozuteklými dumami si zpívám já nejsem žádný Janek spadlý s luny proto se jim škodolibě posmívám Andělé vari vás už se vystříhám a proč mně šeptáte že vše co na očích mám je lživou lící jen? Já zpytovat v ní odpírám Buď chvála lelkům v utěšených nivách ó Elysium v kterém okřívám Ó drsné laskání jímž konejší světa vzhled vezdejší Vezdejší náměstí svatého Augustina vezdejší chráme před nímž socha Johančina s mečíkem jenž ji třímá polekaně se tváří že ho nedá k vám teda vedla stopa děda Vševěda k vám kameny a zpečetěná zemi nad jejichž nepovím otázky oněmí 5 vezdejšku k tobě který na proč odpovídáš jsem jaký mír jaký mír v zamčeném tichu tvém. Odbíjí druhá popolední hodina do ticha vloupala se tišina (odkud as odvíjí se čas ta serpentýna že nikde nekončí a všude počíná?) a náměstí kde s vteřinou se vteřina (co bílí holoubci) sezdaly políbením vzdulo se mrákotným jakoby podezřením že je edenským snem čehosi čeho není A kouzlo ještě ani nedořčeno a usouzení ještě nestmeleno když vše už zas jak dřív ledaže proměněno jakoby ve své jméno Čtu si v něm očima bázlivě přivřenýma poslouchám cizí řeč ale zvuk mateřský má je sladká po něčem co se už jednou stalo a trpkne budoucnem kde byvší započalo A je to jméno které jménem je a také věcí kterou jmenuje je jménem náměstí svatého Augustina jež jakmile jsem přečet uhasíná zbyl magický jen kruh který si skoro nevšímá Johanky s mečíkem a bázlivýma očima Co těžkého to asi kruh ten na srdci má? Souží se snad že neví jaká toho příčina? 6 Vůbec si máločeho všímá hned kavárny jedním co okem dřímá na výsluní Tam dumá jeden jehož vzezření má podobu s Jankem který spadl s luny Jestliže byv na výsluní řek’ básník tu připomíná daleko daleko ještě že duchů hodina ví dobře posměchu že nadbíhá Leda by čtenář byl velkomyslný a spoléhal že pozděj’ porozumí a jestli ne pomni že básník ve své struny sáhá jak nejlíp umí. Co chcete? V hlavě mu duní: Padá věčně s luny Kavárna terasa stůl sklenka vína vedle té kocour a jenž také dřímá a na židli která nic nepřipomíná bdí některý kdo lehce zapomíná I na Carmen která s přimhouřenýma očima tak často ho líbá Křížová cesto osudu písniččina! Sotva si zazpíval napadá jiná ledaže ten který tu příští zpívá se ptá odkud ta uhránčivá odkud ta líně laskominná po falešném stesku chut. 7 Na židli která nic nepřipomíná bdí tedy s očima chytře přivřenýma jeden kdo velké ono tajemství zná jak psát „toto končí“ a číst „ono začíná“ Proto tak nerad na Carmen zapomíná Za čtvrthodinou půlhodina Věděla o nich sklenka vína (ta která po kocouřím klímá) a židle jež nic nepřipomíná a stůl s kterým to možná jiná? Já nevím kotvíť všechno, líno, na mělkých vodách zvaných jméno a myslí v pýše jíž není rovno že je neproměnno A zatím co i čas řek’ bys pousíná popatřil ten jenž toče sklenkou vína na Carmen už nevzpomíná a spatřil (ó taká náhlá tišina) že sklenka na kterou se dívá je zčista jasna jakby jiná Jako by se proměnila v myšlenku kde světlo spatřila v myšlenku která ji snila A myšlenkou socha Johančina a náměstí svatého Augustina, jež náhle ví co na srdci má jenomže pro to není jména 8 Snad že jsou jména hluchoněmá? Anebo že jsou jména bez dna? Jména jak utržená kotva? Či tak jak hráz by prolomená!? Jména Jménem zaplavená!? A spící čas jaké to sny má? Hned jakby pavučiny jemné ho opředly že nedoběhne ale ty jemné pavučiny jsou on a nikdy nikdo jiný a sní že jakby širočina vteřinu po vteřině stíná (a přec ho nijak neubývá) a potom sní: Byl jsem zlostnou vzpruhou střemhlav vymrštěn teď jsem duhou a třeskutá mě týrá zima A sní že taje něžně v nížinách v potůčky šumící po lučinách a to že je to co na srdci má náměstí svatého Augustina... Sní: Já jsem hlas kterým je zříti za mnou je jiný a on svítí a svítí jakby na znamení že to co vidět dávno není A ten jenž s přivřenýma očima bdí nade vším nač zapomíná 9 poznává věci jaké byly dříve než se proměnily dřív než se pápěřím rozptýlily dřív než vody na kterých kotvily byly je pohltily. Ne že by dokola pomníku Johančina zahubená už jen doutnala zřícenina ne že by proradná tam zela hlubina ne že by lstivá domlouvala hladina ó nikoliv málokdy bývá prolhaná lež tak přesvědčivá jak ona která nahradila náměstí svatého Augustina obsažná a bezpříčinná Ale z meče který třímá chabá paže snad že Johančina stoupá dým jaká však divná věc to: je ho slyšet očima A tím zřetelněj’ ho slyšíš čím je dál čím průsvitnější Hlásá káže a zaklíná vidět že jiná a věřit že jiná. Jeden kdo lehce zapomíná otáčí sklenkou svého vína kde v klubíčku jak kocour dřímá 10 náměstí svatého Augustina Nad kouzlem meče Johančina nežasne; ani ho nedojímá Johanka! Dívka jako jiná Jestli ten kdo toče sklenkou vína tak nerad zapomíná to že je tolik dívek s očima sklopenýma mhouřivýma na které ach co se navzpomíná! Usmívají se on ty úsměvy snímá očima velmi zářivýma osmnáct roků je mu úsměvy snímá jimi se přiodívá ty které obnosil pohrdou stihá po právu přirozenému Osmnáct roků mu je kouzlem meťmet a kouzlo snímá ó také kouzlo oči sklopeny má a nadšeně mu přisluhuje. Očima hrozně dychtivýma mlčelivýma půvabnýma osmnáctiletýma očima zobačil závrať ana vlíná a že ho sklíčí ze zlostných očí mu cválá vlna ta devátá ta rozhorlená 11 mdloba zrada padá na kolena o milost škemrá stená, pokořena devátou tou vlnou ta ji rozhorleně sháší syčíc Tvář v tváři kouzlům vasalským ho zbožňujícím jemu holdujícím on s očima trochu přimhouřenýma netečnýma zpupně ledabylýma vypřáhá chytrýma hmaty zlodějskýma řijící oře trigy, a čele světu celistvému stanoví po právu uchvácenému po právu sobě přirozenému po svém právu mladistvému i že zpřeží je i že řídí mumraje hvězd. A lidí. Skrz něho snů svých palatýna je skutek snem a skutkem vidina skrz něho ona roztodivná mluva vidin sama vidina a jež se kadeří a vzpíná hlásá káže a zaklíná vidět že jiná a věřit že jiná (Kterak ó řeči odvrátit zraky od toho dýmu rodné Itaky kam vyhojeni plujem zpátky?) 12 Skrz něho čas jenž stíná sebe sám ta milosrdná guillotina Skrz něho láska Carmenina tak vytrvale beznadějná co místo lístků písničky má (vadnou jak smutek koncem června) Skrz něho bdělý sen co sny má o něm jenž toče sklenkou vína tak snadno zapomíná Bdí s půvabnýma dychtivýma očima krutě mlčelivýma otěže bič a sebasebe třímá aťsi daleko ještě duchů hodina Bdí o vyznáních – snímá je se rtů děvčátkům kterým není do žertů – o kouzlu meče Johančina – ó popínavá touha růženina jež místo květů zvonečky má a vyzvánějí koncem června vidět že jiná a věřit že jiná On ledabyle ukrutný bdí samosamo-jediný nad kouzly kterým vévodí protože je vymýšlí Je řečí která utuchá je andělským snem padoucha je tajnou krásou ropušinou 13 je kuřátkem jímž dravci hynou a které se na konec přece vzdá protože úskoky pohrdá a protože ví kde je pravda Vymýšlí ráj aby lépe ho ztratil a „ano“ aby moh’ odmlouvati a oheň by jím shášel oheň uhádli jste je bohoroven Bdí svrchovaně nepřítomen nade snem který je snem o něm bdí jak se po kočičím vkrádá do dívčích srdcí (mají ho ráda) a když se vkradl – žežulka se ozvala a ponouká ke krutým žertům toho kluka – stručně drápky své do nich zatíná Bdí nad sebou an ověnčen dívkami s očima sklopenýma kvůli nimž na chvíli zapomíná že přišel se zlým úmyslem kterého vůbec nezapírá („a my mu ještě kvítí střem“) Bdí nad klokotáním slavíka jenž ve jméno těch dívek lká a lkáním se marně dotlouká milosrdenství hříšníka ten ještě z jeho trylků tká 14 zradu jíž se holedbá protože ví že věčná odplata nikdy ho nepotká Bdí že si rouhavýma rukama vlastní hříchy s čela snímá a uštěpačně ukazuje na nářek dívek které zrazuje věnče věncem hříchů svých čela oněch zrazených Bdí svrchovaně nepřítomen na prahu vlajícího ticha nade snem který je snem o něm bdí osmnáctiletá pýcha a v bohorovné bdění vlíná pokušitelská laskomina: – – Vloupat se ve skrýš Bděla slova Být bohorovným strážcem boha – – Veliké mlčení se slov tkáno z nich jedinému nakázáno střící nachystané ráno A ono slovo takto nazváno: „Nad davem Nikoliv Bdí Ano.“ Kde však to slovo uschováno? A poznal lež která mu hovoří: – – Bdělé slovo hřmí a hoří. – – Do druhých jakby v stádo ohaři 15 hned rouhání hned hrozba vráží dva rozdurděné zraky sjely v boku ticha ránu otevřely která se nikdy nezacelí a z česna slova vyrážejí roj rozhučelý rozepělý (zlodějské ruce se jim smějí) řekl bys včely řek’ bys včely Ruce laskáním zraňující sáhly po harfě té co by létavici (sesmekla se po vlající kštici co ptačí tah když letí jásající do nebes aby zased’ po pravici) dosáhnout však netroufají si kdoví kam by se poděly jeť harfa nástrojem andělím a stoupá lačnou serpentýnou zní po stezkách které se vinou po panenském úbočí kudy bdělé ano hřmí Ó oči oči jež jste prozřely vy které vidouce jste uslyšely uslyšely rozepělý sloupek dýmu zkadeřelý řekl bys včely řek’ bys včely a řekl: – Včely – 16 Nesou se jakby do včelína k báni Svatého Augustina kde ve zklenutém pohřebišti vyčkává minulost a příští švihlého rozkazu by vyšly kohortám oněm vstříc jež sviští jak strunné harfy pod bičišti (žoldnéřskyžoldnéřský peán v tábořišti) či hřeben drsně česající hustou elektrickou kštici oběžnic a létavicí (zpod hřebene ty jiskry dštící) A je to harfa somnambulní nesčíslné jsou její struny která Bdělým slovem duní? A zas tu lež a takto hovoří: – Je to ta od které hoří. – Na to on: – Svět jedna pochodeň ale kde ale kde pramení oheň? Jestli i lež mně selhala kdo na světě mně radu dá? Které slovo uloupiti? V kterou strunu udeřiti? Proč v tisíci a proč ne v třetí? Která je Bytem? Jak ji rozliším? Jak loupit jestli neznám skrýši? 17 Jak volit je-li pravá skrýše tam kam jsme vpadli nevolivše? Ten co tak lehce zapomíná (nebesa jsou mu milostiva) pozvedl sklenku svého vína kde..kde... však on ví co že tam dřímá Očima hrozně dychtivýma mlčelivýma půvabnýma osmnáctiletýma očima vyzývá lačný čas jenž dřímá vyzývá svět jenž o něm sny má a také sebe palatýna poslušná kouzla též jež třímá a poprvé ho závrať jímá A je to závrať která snímá bázeň a velí státi zpříma Rukama osmnáctiletýma krásnýma rukama kacířskýma mrštil svým štěstím k nebi a s očima za ním zvrácenýma děl: – Káži. Bůh je-li se zjeví! Jehňátka smečkou mladých vlčat štvaná modlářka když našla v posteli satana vrabčáci peroucí se vesele či zase velká váda křepelek 18 opilí siléni ženoucí do vinicí zjímané stádo mladých řeholnicí páteční žebráci kterým se zdálo málo almužny lakotné jež srdce darovalo vřískavé zklamání bezbožných uličníků když musili hořce plačícímu děvčátku vrátit ukradenou loutku... ó vedle povyku jenž pukl v oblacích když onen buřič rouhaje se výkřik’ je sabat rovníkovým mořem když se jiskří je pohodou kde spí hlazených koulí třpyt. Ó arpeggia divě prchající když zkaměnělzkameněl vyvřelý signál na polnici když jechal houf pozounů střásající hořící rouno své na zem vychládající! Slovo! Čí jménem že i slunce v něm se sluní kdo řádí v struně té že zmlkly všechny struny? Slovo! Co poví jestli svolí mluvit po člověčím? Myšlénku Jáhvovu? Stesk jehňátka jež mečí? Tak jako smutná karavana plačících ženských vyhnaná ze serailu padišaha a do čtyř úhlů rozmetaná (věna byla zadržána jaká hanba jaká rána 19 Mušarabiemi patří favoritka teď jí patří šperky tretky které našly po těch druhých z těch si nyní může vybrat otrokyni ale favoritka kvílí za mřížkou mušarabií kdeže jste družčiny pocely šíražskou růží co voněly favoritka jež teď sama padišahem milována šla by raděj s ostatními (k vůli družce s dlouhými brvami) jsouc však vyvolenou nyní patří mušarabiemi stesk jak eunuch zkamenělý před mřížkami její cely Ženské za posměch ho měly na útěku se obracely hrozily pištěly klely – požatá ta kočičina – kde by se nešťasné nadály že ta kterou proklínají patří mušarabiemi a zrak jakby vyloupený) tak jak ta smutná karavana tak pozounů též houf kam švihá 20 obratný třesk polnicí má zloupený ten zrak kde škytá povinná pýcha favorita Prostřed zdupaného ticha (přehnala se karavana do čtyř úhlů rozmetaná) švihá signál na polnici do pozounů střásajících rouno zemi zmlazující flétnina nit se švižně plazí jak zvěd skrz mlází padne-li na Slovo Slovo ho srazí Kde však je Slovo kde ho skrývá ticho ta pampa nedůtklivá? Ten co lehce zapomíná (ruka mu dumá na sklence vína) vstal a oči vbodeny má až někam do nedozírna Že by snad nadcházela hodina? Rukama vzhůru hledícíma a rozhýčkaně loudivýma jako by žebral o stigma (Poťouchlosti lžimučedníka s ústy jejichž jizva říká dlouho že se neodříká choutkám toho pacholíka! 21 Ale kterak nevyhovět očím vbodený jichž pohled vidí dále než kam dohléd’?) Dál než kam se zapomíná Dále než kam Carmenina jména písnička zní siná Za úsměvy které snímá se rtů dívek se sklopenýma očima. Nad magický kruh jenž spíná náměstí svatého Augustina nad čar meče Johančina Skrze harfu létavici skrz arpeggia prchající před signálem na polnici a až tam kde Slovo, bdící s prstem na rtech, vyhlíží si oči oči jejichž pohled zří dál než kam člověk dohléd’ S prstem na rtech, tím chci říci že to je slovo mlčící Tím chci říci: Nenapsáno ni vytesáno nevoláno nebubnováno netroubeno nevyzváněno nezřeno ni neslyšáno: 22 Slovo! Světel křik jich léno tichem světel ohraženo Uchvácený rouhač klečí: – Promluv Slovo promluv řečí! Kterak tě mám zbožňovati nevím-li jak jmenovati? Kterak tě mám milovati nevím-li jak zavolati? – Rozhýčkaně loudivýma rukama hor patřícíma nabízí co na srdci má totiž vše nač zapomíná A nebesa jsou milostivá Ó nebesa jsou milostiva zatvrzelému jenž je vzývá neb když se mocným připozdívá je prosba lotrů nad vše libá Světel křik a září lícha přeskočily hradbu ticha srší odtud jakby skřítci o závod k zemi šplhající Nebo že by se to včelí kohorty snad zase vracely? Ne včely jsou to je to déšť padá prška písmenek 23 Písmenek kterými nečteš v žádné lidem známé knížce Sotva které připeláší běží co mu nohy stačí a choulí se pod věc již značí Proto též se říká: Jméno bylo skutkem učiněno čili: Rozuměti slovům může jen kdo znov’ a znovu klne pádu Adamovu. ME-čícímu kůzlátku je stejně věřit jestli žaluje jako duchu který duje nad prorokem když tu prorokuje ZO-diak rozkročmo stoje řídí heroické boje bezpečí a nepokoje PO-utník z usedlíků tyje leda snad že odškodní je věnečky které jim vije z plesu svého jenž mu proutím je (Běda těm kdo pohodí je) TA-ké z borůvčí a šalvěje také ze své věčné naděje MI-lostí zveme več dozrál svatý za to že jí pohrdal E pak víkem je jímž kryje 24 slévač kadlub kam se lije M-E-Z-O-PO-TA-MI-E srdce zvonu kterým bije slovo Mezopotamie když se rozpomnělo čím je: Vlastí těch kdo milují ohně jež je ztravují Do té vlasti vede brána navečer osvětlovaná velikýma písmenama srdečná pouťová reklama S rukou na srdci se dušují odpřísáhla zhasla plují do snu který o nich sny má do snu kocoura jenž dřímá na stole (ten také klímá) pod plachtou s pestrýma pruhama Daleko je duchů hodina... Stín jeden z těch pruhů snímá siláckýma pažema ho háže na chodník jenž sny má o někom kdo s horoucíma očima nad vším bdí a na vše zapomíná (A ta terasa ta stinná je aniž se přičinila div ne stánkem Hospodina 25 pod nímž láska Carmenina hlídá Slovo nad nímž klímá ten co ach tak nerad zapomíná) 26