MILÁČEK SMRTI
Plakala v jeho objetí. – „Radosti moje, co je ti? Trápí tě nemoc, hořký host, či nejsi už se mnou šťastna dost? Dlouhos to ukrýt hleděla – je pozdě, přec pozdě ne docela.“ Slzavou tváří se úsměv kmit – deštíkem jarním slunce svit. – „Dík Bohu a šťastné náhodě, jsem zdráva jak rybka ve vodě a andělé boží na nebi víc štěstí než já mají potřebí. Jiná mne trápí trampota, radosti mého života. Bojím se, bojím osudu, že dlouho tu s tebou nebudu, bojím se sudby tajemné, že z náručí tvého vyrve mne, 7 že podobna jarnímu obláčku, navždy ti zmizím, můj miláčku..“miláčku...“ Zasmál se tomu zvesela: Ženská ta láska zbabělá! Smál se a útěchu dal jí hned, útěchu pětadvaceti let. – „Darmo se děsíš, děvče mé, co jednou páž má obejme, to také živé uhlídá a ani peklu nevydá. Ať přijde kmotra bezzubá, tvá nebude to záhuba. Ať přijde – uvidím ji rád, může si staré hnáty hřát nad ohněm naší mladosti. Láska ji ráda pohostí.“ Pozvedla líčko bez mráčku: – „Děkuji ti, můj miláčku.“ 8 Nevěstu vede k oltáři, slzy jí tekou po tváři, slzy jak vláha v podletí. – „Radosti moje, co je ti? Jaký zas bol ti v srdce pad, nechceš už ženou mou se zvát? Pozdě je u dveří kostela, přec pozdě není docela.“ Závojem slzy utřela. – „Co ty, můj milý, co ty víš, sám tomu jistě nevěříš. Ať Bůh tě za to netrestá, nejšťastnější jsem nevěsta. Však na srdci a na duchu mám strašnou ležet předtuchu a nic mne od ní nezprostí: silnější je to než svátosti.“ Zasmál se vínem rozjařen: Jaký to vrtoch v tento den! 9 Smál se a smál se po cestě navzdory smutné nevěstě: – „Tečte, slzičky, vesele, zvoní už hodinku v kostele, plačte, kde jaký svat a host, umřela dívčí nevinnost. Zlomená bílá lilie za rok mi synka povije. Pijte na moji předtuchu! Ejchuchu, lidičky, ejchuchu!“ S úsměvem: „Jak jsi veselý! Děkuji ti, můj manželi.“ Za rok tu synáček, malý div, a matka pláče jako dřív... Pláče a rok už dítěti. – „Radosti moje, co je ti? Milá – sám jsem byl v srdci tvém, nevěsta – slíbilas před Bohem, a teď jsi v ženu dospěla – 10 je pozdě, přec pozdě ne docela. S kolébkou pozdě na zcestí, přec není pozdě na štěstí.“ Zalkala dlouze, zděšeně, jak vítr smutné jeseně, tvář proudem slzí politou: „Nervi mi srdce řečí tou, nemuč mne slovy tvrdými, bolestí klesám pod nimi, nebo mne umuč, ať mám klid, ať už je tedy, co má být!“ Do pláče je mu i do hněvu, přec nutí se do úsměvu. – „Hlouposti! Mysli na dítě. Horká to nemoc trápí tě. Dva, tři dny v teplých peřinách zaženou horkost, děs i strach 11 a rozplakaná maminka bude se smát zas na synka. Tvář v ohni a ruce jako led: – „Stelu si postýlku naposled. Pozdě, čas abych ležela, je pozdě – a pozdě docela.“ Ustlala, lehla – k údu úd, ten tam je pláč i strach i trud, líčka má bílá, červená – – divná to divná záměna! Vidí ten růměnec a tu běl a jako by nůž mu srdcem jel! – „Jak je ti, moje maličká?“ – „Přišla už paní kmotřička?“ – „Kmotřička? Žádné nemáme. Doktora z města čekáme“. 12 – „Kam jsi dal, hochu, paměť svou, zapomělszapomněls na kmotru bezzubou? Kmotřička, tobě tak nemilá, po celý život mne vábila. Dnes přijde – dobře jí pohosti – ohřát se nad mou mladostí. Otevři. Slyším z ulice; někdo už sahá po klice.“ Hrůza ho jala veliká, bez smyslů dveře zamyká. Zasmála divně se v posteli: – „Jak jste vy muži zbabělí! Synáčka mého podej mi, silnou mne paží obejmi, neublíží vám smrti hnát, stane se jen, co má se stát... Ticho buď, ani se nehněte! Paní, je volno, vejděte!“ Do jizby zvenčí průvan vtáh, pod lehkou nohou praskl práh. 13 Sukně, hle, od země do pasu z bílého, starého atlasu a skrze závoj prosvítá hruď panny, plná, rozvitá, výš – hlava v bílém obalu a zuby jako z kříšťálu. Pleť snědá, trochu povadlá, však oči – černá zrcadla. Napřáhla ruce k neznámé: – „Pěkně vás, paní, vítáme. Paní má, krásná v závoji, proč se má duše vás nebojí? Ty prsteny, náramky ze zlata! Jak jste, vy paní, bohata! Tak zašlé jen být by neměly.“ – „U mrtvých v hrobě ležely. Kov ve rzi své vždy umírá, neživý živé požírá, živého rez je hniloba, to pravá těla podoba. 14 Pojď, duše, odstup od těla, čeká tě cesta veselá.“ – „Ty skvosty, šaty bohaté, vy se dnes, paní, vdáváte?“ Dneska i zítra, v každý čas, nějaký svatební mám kvas. Lůžko mé čeká každý den, ať muž to, či žena, či dítě jen. Pryč s růží lásky proradnou, miluji květy, když uvadnou. Můj polibek žhavý, sálavý, spálí trn bolestný pohlaví. Věnec kdo vije pohřební, mou kytici vije svatební. Vzhůru již, duše, vystup ven, tvůj z bláta dům dán červům v plen!“ Zavyl muž divou bolestí: – „Odvrať, můj bože, to neštěstí! 15 Zůstaň, ať sám jde strašný host, k srdci mi přirostlas pro věčnost!“ Divný smích slyšeti z postele: „Tečte jen, slzičky vesele, zvoní už hrany v kostele. To nejsou hrany, k svatbě zvou, umrlá béře si umrlou. Tvé byly květy, tvůj je plod, teď srdce mé chce lásky hod a rozkoš v panny objetí. Radosti moje, co je ti? Vhod-li ti není milý host, nebyl jsi se mnou šťasten dost? Sladkou jsem ženou byla ti, teď sladší mne milý uchvátí. Co žádáš, ty muži od těla, když píseň lásky nám dozněla? Je pozdě a pozdě docela. Zlomená, bílá lilie, jak uvadla, tak i dohnije. 16 Živý zas mrtvou oželí a živého živá zveselí. Tu, miláčku, mám předtuchu. Pojeďme, paní, ejchuchu!“ Strhl ji k sobě divoce. – „Zůstaň tu pro to ovoce, pro ten náš malý, sladký plod, pro moje štěstí, pro můj rod. Lže nestoudná tvoje neznámá. Tys řádná matka a žena má.“ Synáčku sáhla na líčko: – „S Bohem, mé růžové jablíčko.“ Ženská dlaň v mužské ulpívá. – „S bohem, ty růže ohnivá, s Bohem, vy květy zářivé, s Bohem, vy světy mámivé, bludičky bloudící mhou a tmou, které jste byly láskou mou.“ 17 Ticho. Dvéře jsou dokořán, u choré stojí cizí pán. Prsty jí tlačí na víčka. – „Je mrtva vaše panička.“ 18

NEVĚRNÁ MILÁ
Byla to nevěrná milá a má, co si zasloužila. Bože můj, duši mu spas. Měl snad ji věčně bíti, hroziti, žebroniti: vyvol si jednoho z nás? Ještě dnes v noci, když spala, ze sna se usmívala... Ještě dnes v noci byl čas. A k ránu: Evina dcera zapře snad, co řekla včera. Řekla to ráno zas. Ještě za kuropění ztraceno všecko není... Snad to jen hrozně snil. Bleda a ticha vstala. Kdyby jen zaplakala, ďábel by odstoupil. 19 Stulila se jako ptáče. Bože můj, dej, ať pláče, snad bude k slzám sláb. – „Zabiju tě, má milá.“ Slzičky neuronila. Poklekla na zemi: „Zab!“ Ještě před pekelnou strží někdo ho za ruku drží, nemůže, nemůže bít. Ještě, když před ním tu klečí, šeptají ústa mu něčí: Modlí se, chce se jí žít! Kdyby se domodlila, ještě by snad živa byla, je dobrý, dobrý chlap. – „Modli se za mne, má milá!“ – „Nebudu.“ – Vyskočila. Na krok jen od něho: „Zab!“ 20 Na krok jen od jeho těla nahé se rameno bělá, na srdci nože hrot. Shrnul jí kadeře s čela. Ani se nezarděla. Bože, a tu ji bod. Když se krev do rány pění, ještě vše ztraceno není, jen ticha, ticha buď! Nevyslovuj to jméno! Vyslovím! – Vysloveno. Třikrát jí proklál hrud. Ale když mrtvá už chladne, pak není naděje žádné... Na věky zatracen! Třemi ranami nože zabil, cos nestvořil, Bože, pro jednu lásku jen. 21

NEZROZENÁ
Máš matky mé hnědý vlas a bledý ovál tváře v měsíční páře bezesných nocí navštěvuješ nás máš otce úsměv krutý a vlahý oka lesk neplodné krve stesk je v jemné chřípí vkutý v půlnočním větru vání jdou pokojem tvé kroky jak suchá stébla praskající tiše, neprobuď bolest spící noc není pro ženy dech dětí nestřežící leč oči muže hledí do tmy jak v oči nepřítele vbité jsme sami já a ty mé poupě nerozvité snu mého života pokračování 22 máš bílé hrdlo a černý šat se zašlou broží mladé mrtvé matky piji tvůj pohled sladký a svěžest údů na čele cítím dívčí ruky chlad tvé rty se otvírají mlč vím co chceš říci kdy budu? nikdy dítě Nikdy je tvé jméno pro tuto zemi pustou jak hřích ale jednou v půlnočním větru vání odvedeš duši mou v podsvětí neplodných stínů má dcero můj synu v očistec hřiven zakopaných a ohňů vyhaslých 23

SPLEEN
Poesie kartáčků na zuby a sociální péče, omrzelo mne počítat blechy chudým psům. Zatvrdilo se srdce moje z tragedie zlomených párátek, probůh! týden už nečtu entrefilety. Včera jsem sedl omylem do anglické klubovky. Excuse, – pravila distingovaně, řeknu to v klubu Pen. A dnes jsem našel v coctailu první šedivý vlas. Mám předtuchu, že se nedožiji třetího čísla Devětsilu. 26 Chce se mi výti na měsíc jako Vítězslav Hálek. Lenin buď milostiv mému popelu! 27

RADIO.
Buď pozdravena, hudbo atmosféry, věrná poštovní holubice, otáčím kouzelným prstenem: zjevte se, džinové! Už nebude básníku hrobkou lože s drátěnou matrací, umře na resonanční desce, zvučící rytmem světa. Otočte prsten, milenci, a svažte své polibky melodií, anglická královna na počest vaší lásky pořádá dvorní ples. Je nejvyšší čas, rozmilí gážisté, vyškrtnout nemožnost ze svého slovníku, nenechte presidenta francouzské republiky mluviti do větru. 28 Dnes večer má Grand-Hotel Trotoir dobročinný jazz na jarním blátě, potom je pro dívčí pensionát přednáška o maminkách, které chtí chovat. Víte, že krásná Mme Printemps ráda by vám přednesla Donnaye? Mlčte, je to levnější než slavičí zpěv a toalety platí Sacha Guitry. Také Vás, ježatý misogyne, přepadnem jednou ve vaší posteli, probudíme Vás pod Vaší peřinou ukolébavkou Emmy Destinové. Dělá Vás nervosním drnčení Eiffelovy věže, hřmot tajfunu na březích oceánu? Otočte prsten a spěte sladce při šplouchání ethéru. 29 V zkamenělou slzu křišťálu bijí magnetická křídla zvuku: slyšíte duhové vidmo světa, jež zpívá lampa Aladinova? Buď pozdravena, hudbo atmosféry, sladká poštovní holubice, tvůj svět se, Atlante, proměnil v úl bzučící u tvých uší. Co na tom, že příboj na pobřeží zaclání ještě vysoké moře, snad už jen za dvě, tři tisíciletí probudí spáče hlas člověka. 30

RÁNO
Roztopili jsme tisíce vysokých pecí, až jitřenka mrká zarudlým okem: občan chce míti svůj hrníček kávy na lačný žaludek. Stráň milenců umývá v rose svá černá prsa. Láska je špinavá práce, samé saze. Opilý, hlavu v polštáři z mlhy, usnul u výkladu bílého týdne. Zdá se mu, že zemřel mlád na lyžích ve Spindelmühle. Ale tramvaj už řinčí jako peněženka: Hola, nemáte drobné? A hodiny píší ohnivé menetekel: za pět minut je pozdě. 31 V parku usedl na mokrou lavici černý pán bez klobouku, mrtvý, který přišel po zakokrhání. S Bohem! napsal včerejšek blátem na boty. Ale rohlík, který je dnešní, hrozí růžovým prstem: Carpe diem! 32

MILENCI.
Domnívali jsme se, že jsme jen v přístavě, odkud se popluje dál, až bude více síly, má milá, můj milý. Pokaždé, když naše sklenice o sebe udeřily, jako by lodní zvon zavolal. Domnívali jsme se, že jsme jen v přístavě, odkud se popluje dál za velkou změnou. Pokaždé, když naše myšlénky v letu se políbily, má milá, můj milý, bylo to na rozloučenou. Ještě se růže rdí a voní, ještě jsou polibky pro něho, pro ni, ještě s kytice na jejich stole poslední květu list neopadal. Domnívali jsme se, že jsme jen v přístavě, odkud se popluje dál. 35 Ale tam dole na pobřeží vrak vedle vraku v písku leží, a písek, jak vlna za vlnou běží, jako by hodiny přesýpal, má milá, můj milý. Domnívali jsme se, že jsme jen v přístavě, odkud se popluje dál. A krůček je k cíli, má milá, můj milý. 36

NÁVRAT
Dík tobě, bílý bože domova, jenž vlaštovkám dals teplo dvojích hnízd, dvou jar, z nichž jedno druhé pochová, a člověku, by srdcem zůstal čist, dva přístavy s majáky zářícími, dvě pevniny a moře mezi nimi. Ty, který řídíš tažných ptáků let, rozlomils moje srdce na dva díly, jak oni, poutník mezi dvěma cíly, odlétá v dál a navrací se zpět. Ty vedeš křídla má až k bezpečnému prahu i milosrdnou loď, jež křižuje mou dráhu, pro srdce zpěněné větrný nesouc stan, v oceán bouřlivý jistotu ráhen, lan. Dík tobě, že jsi nenaplnil číši života mého jedním osudem, že srdce štvané pevné země lem zas v bouři, jež je hnala, zkonejší a ztiší, 37 že mezi věčným návratem a ztrátou křižuje, čistý pták s perutí rozepiatou, běs touhy pádící a přec jen něžný bod, svá prsa koupajíc v bělostné pěně vod, až vlajku modravou zří domácího kouře a hnízdu starému dá novou vůni bouře. 38

VOJÁK DOMA.
Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých, jako bys tlumit chtěl ozvěnu lidského kroku, proč jsi tak ochladl, zvadl a ztich? Proč plížíš se za mnou a krotce se lísáš k boku schlíplý jak pes, když se výprasku bojí? Proč jsi mne přestal už vésti? Zmalátněls pohodou mou? Už v zenitu stojí slunce našeho štěstí? V úsvitu života mého šel napřed tvůj protáhlý zjev, jak vyzáblý seržant, jenž k útoku řady své vede. Tehdy jsi nebyl tak plachý, když bubny nám vířily krev a polnice křik ji bičoval do tváře bledé, když spěli jsme za tebou, osudný předouce děj v hrůze, kdy obrátíš k nám svůj neznámý obličej. Nebylo souzeno před nepřítelem ti pohlédnout v tvář a přikrýt tě chladnoucím tělem. Po létech v domově sladkém tě nalézám u nohou svých, krotkého vysloužilce, jenž sytí se minulostí. 39 Je poledne. Celý svět zkrotl a zvadl a ztich. Láska nás při plných talířích hýčká a hostí. Když temný tvůj stín se mihne v kadeři milé, tím žhavější vypluje z mraku pak slunce přítomné chvíle. Oč v mladosti víc jsi, démone, srdce mé mrazil, v tvém vybledlém stínu dnes polibky o to jsou sladší... Silnější kdosi tě spoutal a s výše tvé srazil, zamlklý rozkoše přisluhovači! Ale až k západu slunce se skloní, večerní stín života mého stát bude za mými zády. Najatý vrah, který čeká, až ovoce zrady dozrálé padne mu v klín. Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých, tak lhostejný, zvadlý a šedý, až přijde má hodina, naposledy vyjdi ze zálohy zrádné a přede mnou staň! Cherube mladosti mé, ohnivý anděli boje, ukaž mi tasenou zbraň, než padne na prsa moje! 40

HOSPODA
Má hospoda je stranou posvícení a samota v ní bledé ruce spíná. Tam černý sen se v rudé perly pění jako hladina těžkého vína. Tam přijde host a těžce k stolu sedne.sedne, jako se sedá na pelest postele, a těžkou rukou sklenici svou zvedne: Na zdraví, přátelé! Na duši leží prach a všední špína, která jí krásu užírá, já přišel přivoněti k rudé růži vína a políbit bledé rty upíra. Ať zrudne bledý sen a rudá touha zbledne v sluneční koupeli, ať krása opilá svůj závoj zvedne a láska se osmělí. 41 Ať svět se jako prázdný pohár zvrátí, který je dopitý. Neslyšíš smuteční hudbu hráti z kouzelné ulity? Má hospoda je stranou posvícení, sem nezaléhá kolovrátků hlas. Tam černý sen se v rudé perly pění a orlím křídlem mává věčný čas. 42

LOVEC
A právě na podzim, když réva dozrává jen v svitu měsíce, almužnou pohrdej. Tvé srdce nečekej, až v jeho vinici zář padne soucitná léta, jež odchází. Zbraň vezmi v komoře a kabát kožený, zahvízdej, zavolej psa, druha věrného. Odejdi do kraje, kde v stráni narudlé jak v tváři pijáka chrup svítí bílých bříz. Tam jeřáb zkrvavil bok bílé silnice a krve krůpěje schnou v křídle koroptvím, tam zajíc zrousaný a svátý s větve list, ten motýl nemocný a těžký podzimu, i děvče z hospody jak liška ryšavá drsnou rzí jeseně myslivce potěší. Ba, právě na podzim, když réva dozrává jen v záři měsíce, almužnou pohrdej. Nos touhu v srdci svém jak usmrcenou zvěř, 43 již složíš pod stolem znavený navečer v hospodě neznámé, hlučící pochvalou. Když réva dozrává jen v záři měsíce, hleď moudrým být s kořistí u nohou. [44] OBSAH
TŘI BALADY Miláček smrti7 Nevěrná milá19 Nezrozená22
SCHERZANDO Spleen26 Radio28 Ráno31
RÉVA V ZÁŘI MĚSÍCE Milenci35 Návrat37 Voják doma39 Hospoda41 Lovec43
[45] Vyšlo v prosinci 1933 jako 5. svazek CASSIOVY EDICE Smíchov, Štefanikova ulice 12 s titulní kresbou akad. malíře Josefa Sejpky a v úpravě grafika Aloise Chvály. Vytištěno přispěním stipendia Svatobora v knihtiskárně Stiebling a Havelka Královské Vinohrady, Francouzská 15.
E: pk; 2006 [46]