NEVĚRNÁ MILÁ
Byla to nevěrná milá
a má, co si zasloužila.
Bože můj, duši mu spas.
Měl snad ji věčně bíti,
hroziti, žebroniti:
vyvol si jednoho z nás?
Ještě dnes v noci, když spala,
ze sna se usmívala...
Ještě dnes v noci byl čas.
A k ránu: Evina dcera
zapře snad, co řekla včera.
Řekla to ráno zas.
Ještě za kuropění
ztraceno všecko není...
Snad to jen hrozně snil.
Bleda a ticha vstala.
Kdyby jen zaplakala,
ďábel by odstoupil.
19
Stulila se jako ptáče.
Bože můj, dej, ať pláče,
snad bude k slzám sláb.
– „Zabiju tě, má milá.“
Slzičky neuronila.
Poklekla na zemi: „Zab!“
Ještě před pekelnou strží
někdo ho za ruku drží,
nemůže, nemůže bít.
Ještě, když před ním tu klečí,
šeptají ústa mu něčí:
Modlí se, chce se jí žít!
Kdyby se domodlila,
ještě by snad živa byla,
je dobrý, dobrý chlap.
– „Modli se za mne, má milá!“
– „Nebudu.“ – Vyskočila.
Na krok jen od něho: „Zab!“
20
Na krok jen od jeho těla
nahé se rameno bělá,
na srdci nože hrot.
Shrnul jí kadeře s čela.
Ani se nezarděla.
Bože, a tu ji bod.
Když se krev do rány pění,
ještě vše ztraceno není,
jen ticha, ticha buď!
Nevyslovuj to jméno!
Vyslovím! – Vysloveno.
Třikrát jí proklál hrud.
Ale když mrtvá už chladne,
pak není naděje žádné...
Na věky zatracen!
Třemi ranami nože
zabil, cos nestvořil, Bože,
pro jednu lásku jen.
21