MILÁČEK SMRTI
Plakala v jeho objetí.
– „Radosti moje, co je ti?
Trápí tě nemoc, hořký host,
či nejsi už se mnou šťastna dost?
Dlouhos to ukrýt hleděla –
je pozdě, přec pozdě ne docela.“
Slzavou tváří se úsměv kmit –
deštíkem jarním slunce svit.
– „Dík Bohu a šťastné náhodě,
jsem zdráva jak rybka ve vodě
a andělé boží na nebi
víc štěstí než já mají potřebí.
Jiná mne trápí trampota,
radosti mého života.
Bojím se, bojím osudu,
že dlouho tu s tebou nebudu,
bojím se sudby tajemné,
že z náručí tvého vyrve mne,
7
že podobna jarnímu obláčku,
navždy ti zmizím, můj miláčku..“miláčku...“
Zasmál se tomu zvesela:
Ženská ta láska zbabělá!
Smál se a útěchu dal jí hned,
útěchu pětadvaceti let.
– „Darmo se děsíš, děvče mé,
co jednou páž má obejme,
to také živé uhlídá
a ani peklu nevydá.
Ať přijde kmotra bezzubá,
tvá nebude to záhuba.
Ať přijde – uvidím ji rád,
může si staré hnáty hřát
nad ohněm naší mladosti.
Láska ji ráda pohostí.“
Pozvedla líčko bez mráčku:
– „Děkuji ti, můj miláčku.“
8
Nevěstu vede k oltáři,
slzy jí tekou po tváři,
slzy jak vláha v podletí.
– „Radosti moje, co je ti?
Jaký zas bol ti v srdce pad,
nechceš už ženou mou se zvát?
Pozdě je u dveří kostela,
přec pozdě není docela.“
Závojem slzy utřela.
– „Co ty, můj milý, co ty víš,
sám tomu jistě nevěříš.
Ať Bůh tě za to netrestá,
nejšťastnější jsem nevěsta.
Však na srdci a na duchu
mám strašnou ležet předtuchu
a nic mne od ní nezprostí:
silnější je to než svátosti.“
Zasmál se vínem rozjařen:
Jaký to vrtoch v tento den!
9
Smál se a smál se po cestě
navzdory smutné nevěstě:
– „Tečte, slzičky, vesele,
zvoní už hodinku v kostele,
plačte, kde jaký svat a host,
umřela dívčí nevinnost.
Zlomená bílá lilie
za rok mi synka povije.
Pijte na moji předtuchu!
Ejchuchu, lidičky, ejchuchu!“
S úsměvem: „Jak jsi veselý!
Děkuji ti, můj manželi.“
Za rok tu synáček, malý div,
a matka pláče jako dřív...
Pláče a rok už dítěti.
– „Radosti moje, co je ti?
Milá – sám jsem byl v srdci tvém,
nevěsta – slíbilas před Bohem,
a teď jsi v ženu dospěla –
10
je pozdě, přec pozdě ne docela.
S kolébkou pozdě na zcestí,
přec není pozdě na štěstí.“
Zalkala dlouze, zděšeně,
jak vítr smutné jeseně,
tvář proudem slzí politou:
„Nervi mi srdce řečí tou,
nemuč mne slovy tvrdými,
bolestí klesám pod nimi,
nebo mne umuč, ať mám klid,
ať už je tedy, co má být!“
Do pláče je mu i do hněvu,
přec nutí se do úsměvu.
– „Hlouposti! Mysli na dítě.
Horká to nemoc trápí tě.
Dva, tři dny v teplých peřinách
zaženou horkost, děs i strach
11
a rozplakaná maminka
bude se smát zas na synka.
Tvář v ohni a ruce jako led:
– „Stelu si postýlku naposled.
Pozdě, čas abych ležela,
je pozdě – a pozdě docela.“
Ustlala, lehla – k údu úd,
ten tam je pláč i strach i trud,
líčka má bílá, červená –
– divná to divná záměna!
Vidí ten růměnec a tu běl
a jako by nůž mu srdcem jel!
– „Jak je ti, moje maličká?“
– „Přišla už paní kmotřička?“
– „Kmotřička? Žádné nemáme.
Doktora z města čekáme“.
12
– „Kam jsi dal, hochu, paměť svou,
zapomělszapomněls na kmotru bezzubou?
Kmotřička, tobě tak nemilá,
po celý život mne vábila.
Dnes přijde – dobře jí pohosti –
ohřát se nad mou mladostí.
Otevři. Slyším z ulice;
někdo už sahá po klice.“
Hrůza ho jala veliká,
bez smyslů dveře zamyká.
Zasmála divně se v posteli:
– „Jak jste vy muži zbabělí!
Synáčka mého podej mi,
silnou mne paží obejmi,
neublíží vám smrti hnát,
stane se jen, co má se stát...
Ticho buď, ani se nehněte!
Paní, je volno, vejděte!“
Do jizby zvenčí průvan vtáh,
pod lehkou nohou praskl práh.
13
Sukně, hle, od země do pasu
z bílého, starého atlasu
a skrze závoj prosvítá
hruď panny, plná, rozvitá,
výš – hlava v bílém obalu
a zuby jako z kříšťálu.
Pleť snědá, trochu povadlá,
však oči – černá zrcadla.
Napřáhla ruce k neznámé:
– „Pěkně vás, paní, vítáme.
Paní má, krásná v závoji,
proč se má duše vás nebojí?
Ty prsteny, náramky ze zlata!
Jak jste, vy paní, bohata!
Tak zašlé jen být by neměly.“
– „U mrtvých v hrobě ležely.
Kov ve rzi své vždy umírá,
neživý živé požírá,
živého rez je hniloba,
to pravá těla podoba.
14
Pojď, duše, odstup od těla,
čeká tě cesta veselá.“
– „Ty skvosty, šaty bohaté,
vy se dnes, paní, vdáváte?“
Dneska i zítra, v každý čas,
nějaký svatební mám kvas.
Lůžko mé čeká každý den,
ať muž to, či žena, či dítě jen.
Pryč s růží lásky proradnou,
miluji květy, když uvadnou.
Můj polibek žhavý, sálavý,
spálí trn bolestný pohlaví.
Věnec kdo vije pohřební,
mou kytici vije svatební.
Vzhůru již, duše, vystup ven,
tvůj z bláta dům dán červům v plen!“
Zavyl muž divou bolestí:
– „Odvrať, můj bože, to neštěstí!
15
Zůstaň, ať sám jde strašný host,
k srdci mi přirostlas pro věčnost!“
Divný smích slyšeti z postele:
„Tečte jen, slzičky vesele,
zvoní už hrany v kostele.
To nejsou hrany, k svatbě zvou,
umrlá béře si umrlou.
Tvé byly květy, tvůj je plod,
teď srdce mé chce lásky hod
a rozkoš v panny objetí.
Radosti moje, co je ti?
Vhod-li ti není milý host,
nebyl jsi se mnou šťasten dost?
Sladkou jsem ženou byla ti,
teď sladší mne milý uchvátí.
Co žádáš, ty muži od těla,
když píseň lásky nám dozněla?
Je pozdě a pozdě docela.
Zlomená, bílá lilie,
jak uvadla, tak i dohnije.
16
Živý zas mrtvou oželí
a živého živá zveselí.
Tu, miláčku, mám předtuchu.
Pojeďme, paní, ejchuchu!“
Strhl ji k sobě divoce.
– „Zůstaň tu pro to ovoce,
pro ten náš malý, sladký plod,
pro moje štěstí, pro můj rod.
Lže nestoudná tvoje neznámá.
Tys řádná matka a žena má.“
Synáčku sáhla na líčko:
– „S Bohem, mé růžové jablíčko.“
Ženská dlaň v mužské ulpívá.
– „S bohem, ty růže ohnivá,
s Bohem, vy květy zářivé,
s Bohem, vy světy mámivé,
bludičky bloudící mhou a tmou,
které jste byly láskou mou.“
17
Ticho. Dvéře jsou dokořán,
u choré stojí cizí pán.
Prsty jí tlačí na víčka.
– „Je mrtva vaše panička.“
18