VOJÁK DOMA.
Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých,
jako bys tlumit chtěl ozvěnu lidského kroku,
proč jsi tak ochladl, zvadl a ztich?
Proč plížíš se za mnou a krotce se lísáš k boku
schlíplý jak pes, když se výprasku bojí?
Proč jsi mne přestal už vésti?
Zmalátněls pohodou mou? Už v zenitu stojí
slunce našeho štěstí?
V úsvitu života mého šel napřed tvůj protáhlý zjev,
jak vyzáblý seržant, jenž k útoku řady své vede.
Tehdy jsi nebyl tak plachý, když bubny nám vířily krev
a polnice křik ji bičoval do tváře bledé,
když spěli jsme za tebou, osudný předouce děj
v hrůze, kdy obrátíš k nám svůj neznámý obličej.
Nebylo souzeno před nepřítelem
ti pohlédnout v tvář a přikrýt tě chladnoucím tělem.
Po létech v domově sladkém tě nalézám u nohou svých,
krotkého vysloužilce, jenž sytí se minulostí.
39
Je poledne. Celý svět zkrotl a zvadl a ztich.
Láska nás při plných talířích hýčká a hostí.
Když temný tvůj stín se mihne v kadeři milé,
tím žhavější vypluje z mraku pak slunce přítomné chvíle.
Oč v mladosti víc jsi, démone, srdce mé mrazil,
v tvém vybledlém stínu dnes polibky o to jsou sladší...
Silnější kdosi tě spoutal a s výše tvé srazil,
zamlklý rozkoše přisluhovači!
Ale až k západu slunce se skloní, večerní stín
života mého stát bude za mými zády.
Najatý vrah, který čeká, až ovoce zrady
dozrálé padne mu v klín.
Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých,
tak lhostejný, zvadlý a šedý,
až přijde má hodina, naposledy
vyjdi ze zálohy zrádné a přede mnou staň!
Cherube mladosti mé, ohnivý anděli boje,
ukaž mi tasenou zbraň,
než padne na prsa moje!
40