Balada o stycích s cizinou
Balada je epická báseň, která vypravuje nějakou událost rázu vážného, chmurného neb i tragického ve formě úsečné a zpěvné, často dialogické. Pohybuje se ráda na poli báje a pověsti, poněvadž se tu nejbohatěji projevují význačné vlastnosti jednotlivců i celých národů. Malá Slovesnost.
Homo homini lupus... Romain Rolland: Vlci.
Letí auto, chví se volant, do Čech jede Romain Rolland. Na bavorském na pomezí náhle stop! Ha, co v tom vězí? První Čech to vítá hostě: „Doktor Kec“, dí zcela prostě. Tef tef, tú tú, letí auto, letí auto cestau tauto, 18 k boku bok a k pleci plec hosta k Praze veze Kec... – Minul týden. Uštván, zdolán, Romain Rolland prchá do Lán. „S obtížemi, ale přeci tajně unikl jsem Keci...“ A když auto k zámku stáčí – doktor Kec mu v ústret kráčí... – Letí auto, chví se volant, do Švýcarska prchá Rolland. K posledním se chystá věcem: „Setkal jsem se v Čechách s Kecem...“ Poslání
Ejhle člověk! Ejhle sláva! Hrstka prachu... Polní tráva... Člověk člověku je vlkem... Vraždí dýkou, jedem, plkem... 19 O vzdělání ve vojště
Příčiny rozčarování J. S. Machara v úřadě generálního inspektora naší mladé armády jest po našem soudu hledati spíše ve vlastní chybné taktice, než v rozporech s vysokou generalitou. Hodiny mohou bíti tik-tak. Ale generál musí býti taktik. Nejlepší strategie je houby platna bez dobré taktiky. Byl Machar dobrým taktikem? Šel za vysokým a ušlechtilým cílem, zvýšením vzdělanostní úrovně ve vojsku, cestou správnou? Byly metody, jež volil, voleny vhodně? Komu je de facto svěřeno vzdělávání vojínů? Subalternímu důstojníku, poručíku, praporčíku. V každém praporčíku je kus Lermontova. Praporčík myslí na Ni. Na Máňu Konopáskovou. Ne na Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Neklamte se, pánové! Praporčík nenosí v torbě maršálskou hůl. Ani Výbor z literatury české doby střední. Nosí v ní psaní od Máni. Chtějte na něm, aby vojínům vykládal o Mikuláši Konáči z Hodištkova! 20 Aby do nich vcepoval seznam spisů Quidona Marie Vyskočila! Chcete-li, aby vojín opouštěl službu vojenskou s obstojnými vědomostmi literárně-historickými, musíte mu tuto vědu učiniti tak říkajíc denním chlebem. Co jest denním chlebem vojínovým ve smyslu duchovním? Čím jest krmen od božího rána? Komandem, povely! Spojte dovedně povely vojenské s prvky literárně-historickými a dosáhnete hravě kýženého cíle. Tedy nikoliv již Pochodem pó – chod!, nýbrž K. M. Čapék – Chod! Nikoliv Zastavit stát! nýbrž Herrmann Ig – nát! nikoliv Čelem – vzad!, nýbrž Lešéé – hrad! Těchto několik vzorů snad postačí k znázornění, jak bychom si asi představovali vetkání prvků literárně-historických do denní praxe vojínovy. Ne- 21 budeme zde věc rozváděti do šířky. Ale jsme na požádání ochotni předložiti M. N. O. podrobně vypracovaný návrh nového řádu cvičebního pro pěchotu i jiné druhy zbraně. Přece však několik poznámek: Je třeba, aby naši vojínové se vrhali při bodákovém útoku na nepřítele s cizáckým, internacionálním hurrá? Neučinili by tak stejně dobře, ne-li lépe, volajíce Hora! Hora! Hora! Se jménem předního moderního českého básníka na rtech? Starorakouské Nieder! jest nahrazeno v naší armádě matným, bezbarvým povelem K zemi! Oč výraznější, úsečnější a velitelštější by byl povel literárně-historický Götz! Zkuste to, pánové, a uvidíte, jak skvěle celý bataillon rázem kecne na zem... Bývalé Ruht! zní teď v československé armádě Pohov! Povel literárně-historický Guth! 22 měl by nejen velikou přednost stručnosti, ale vyjadřoval by zároveň delikátně spokojenost velitelovu s výkonem cvičícího oddílu, spokojenost, jejímž výrazem jest právě udělení odpočinku cvičícím, nemluvíc ani o tom, jak by rozšiřoval bezděky vojínovy vědomosti literárně-historické, připomínaje mu nevtíravě, že pan ministerský rada Dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský je tou dobou již na odpočinku... Praktický příklad nového velení: Ol – bracht! (Habt Acht) K. M. Čapék – Chod! Ráz – dva, ráz – dva, ráz – dva, ráz – dva, ráz – dva... Herrmann Ig – nát! Viktór Dyk! (Vpravo – Dyk! Vpravo!!! v bok!) Lešéé – hrad! Guth! Neoddáváme se planým ilusím... Přes nejumnější a nejplnější prolnutí služby vojenské prvky osvětnými zůstane vojna vojnou. A starý voják nemůže nakonec udělat nic lepšího, než obrátit se k mládeži se starou písničkou:
23 Nedávej se, můj synečku, nedávej se na vojnu! Eins, zwei! Bude tě to jednou mrzet, raděj bysi šel domů.
Na vojně musíš poslouchat, na vše dobrej pozor dát, jak děvečka u sedláka pucovat a umejvat.
Jak to čistě neumeješ, druhej den deš k raportu, vod raportu čapneš deku, mažeš si to do lochu.
Ech co!
V lochu je to přece lepší nežli u kumpanyje, eins, zwei, splašíš někde cigaretu, ó, jak se to šlukuje! Holá dryja drá, a jak se vám to pěkně šlape, holadryja drá a jak se vám to de!...
24

Avus
On zavčas poznal, vědou věd že nauka je o pružnosti, a pochopil, co v žití běd nám uspoří, co mrzutosti. I pěstil talent k umění, jak valorisovat své ctnosti, jsa nepřítelem čumění, až bůh je zváží na věčnosti. A byť i taky básně psal, jak stojí v Malé Slovesnosti, i s Pegasem se věnoval již záhy klidné ovesnosti, až nastal den, kdy k prémii a odměně už dozrál dosti: Ó, vítej v Akademii Věd, Umění a Slovesnosti!... 25 Cínová trubice
Kdy to vlastně začalo?... Tomahawk mezi Rozmarkem a Trojičáky byl ovšem tou dobou vykopán (stav ostatně téměř chronický), a Velký Šedý Grizzly, Vampola Josef z III. b, se dostavil minulé neděle do porady bojovníků na zahradě u Hekliků, pomalován barvami válečnými a ozdoben váčkem kouzelným. I Stonásobný Hrom se zúčastnil oné důležité schůze u Hekliků na zahradě, ba vykouřil i mlčky svůj díl z kolující dýmky míru, ale míru v jeho duši nebylo... Byl však jedinou příčinou jeho neklidu a stísněnosti právě vykouřený kalumet?... Začalo to zcela nenápadně, nepozorovaně, nenadále a těžko říci, kdy vlastně. Šlo-li by se věci řádně na kloub, zjistilo by se možná, že počátek všeho zla byl v oné hodině dějepisu, kdy za výkladu o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary a za napjaté pozornosti třídy pan učitel se náhle přerušil otázkou: „Kdo z vás, hoši, byl na Hostýně?“ 26 Kdyby byl tehdy Sejkora nešťouchl kolenem Stonásobného Hroma, snad by bylo ani k ničemu nedošlo, ale hrobovým tichem třídy ozvalo se již osudné, nenávratné Sejkorovo: „Morák!“ – což znamenalo Perútku, Stonásobného Hroma, jediného Moravana v třídě. A v zápětí přímá otázka učitelova: „Nu, Perútko, tys tedy byl na Hostýně?“ – na kterou Stonásobný Hrom, sám nevěda jak, vydechl sotva slyšitelně: „Prosím, ano.“ V tu chvíli se kdosi u jeho ucha tenounce, nepříjemně zachichtal, a přímý, jasný plamen jeho srdce se náhle zazmítal, zakolísal, vrhna kolem klikatý, černý stín. Ale třída nejen nic nezpozorovala, ba ukázalo se naopak, že Stonásobný Hrom v jejích očích vyrostl a nabyl významu, což bylo příjemné a sladké. Jediný Zvědělík, známý protiva a posměváček, měl jakési pochybnosti a netajil se jimi; ale tu se Stonásobný Hrom velmi rozčilil a prohlásil, že mu, Zvědělíkovi, chce-li, dá na to pravou ruku... Věc tím byla zatím odbyta, a podivno, za dvě neděle poté Stonásobný Hrom sám by byl s určitostí nedovedl říci, byl-li na Hostýně, či nebyl. Zvědělík bydlil vedle Balounů v domě, jenž jediný mezi domy rozmareckými měl dvě patra a 27 patřil jeho tatínkovi, strojvůdci. Zvědělík byl suchý, protivný patron. Válečných podniků Rozmarčáků se nikdy neúčastnil, ač býval do nich zasvěcen, ale nedá se popříti, že uměl držet jazyk za zuby, jak se ukázalo při vyšetřování bitvy na Prempíru. Byl proti půvabům života zálesáckého obrněn ledovou lhostejností, a když mu byla nabídnuta hodnost „Muže, který špatně chodí“ (jemuž běloši Hobble-Frank říkají), odmítl ji zcela rozhodně. Ba nedal se ani zlákati skvělou nabídkou, kterou ve chvilkovém zápalu mu učinil lehce vznětlivý Stonásobný Hrom. Zvědělík pohrdl hodností samotného Old Shatterhanda, osiřelou odchodem Kamenářovým do učení k pokrývači do Velké Bystré! To bylo prostě nepochopitelné! Ale stejně podivné a nepochopitelné bylo, že přese vše a na vzdor všemu tomu nepřestal Stonásobný Hrom cítit, třeba by si to byl sám těžko dovedl přiznati, že ho k Zvědělíkovi cosi vábí a vábí... Nuže, Zvědělík měl cínovou trubici. Cínovou trubici, jedinou na Rozmarku, cínovou trubici, bílou, matně lesklou, měkkou, ohebnou, která při ohýbání vrzala... Stonásobný Hrom myslil na cínovou trubici. Myslil na ni bdě, spě, chodě, brodě, 28 sedě, leže, kleče, běže, jak praví stará píseň. Neboť v ni se byl vtělil Pokušitel, což nebylo ostatně po prvé, kdy si za nástroj svých svodů zvolil prázdnou troubu, třeba ne vždy cínovou. Stonásobný Hrom řekl Zvědělíkovi o cínovou trubici. Nabídl mu deset známek ruských a jednu kostarickou. Nabídl mu nejvzácnější kus své sbírky, dva a půl bolivarovou, orazítkovanou, venezuelskou. Zvědělík zůstal neoblomný. Ale Zvědělík, to srdce kamenné, miloval sestru Stonásobného Hroma Lidušku, která chodila do první obecné. A o této věci Stonásobný Hrom promluvil vážné slovo se Zvědělíkem. „Můj rudý bratr ví,“ pravil, „že bledá tvář, kterou stopuje, je o dvě léta mladší než Stonásobný Hrom. Musí mne poslouchat na slovo, jako poslouchá náčelníka Apačů jeho vraník...“ – Byla to perná chvíle pro ubohého Zvědělíka. Utřel si pot, bohatě se perlící na jeho čele, a řekl: „Za Liduškou chodit budu, ale trubici nedám.“ Nebylo zbytí. Osud sám tomu chtěl. Věc zkrátka dozrála k pádu. Kteréhosi odpůldne vplížil se Stonásobný Hrom na dvorek domu Zvědělíkova do plátěného altánu, kde v bedně s různým nářadím a harampátím ležela cínová trubice... Proč nezane- 29 chal však dvé zkřížených větviček v písku na znamení, že velký náčelník byl v altánu přítomen?... Stonásobný Hrom pobledl, zhubl. Cínová trubice mu patřila, ale veselá, úsměvná jeho duše mu již nepatřila... Náležela komusi druhému, jenž se přissál k jeho srdci a pil, pil z něho radost, mír a jas. Nejhroznější při všem tom byl Zvědělík, vlastně jeho mlčení. Kdyby byl podezříval, narážel, vyhrožoval, bylo by to snesitelnější, lidštější. Ale Zvědělík mlčel. S počátku se Stonásobný Hrom vyhýbal setkání s ním, ale když se pořád nedostavovalo, co na jisto očekával, jal se mu naopak plésti do cesty, kde se dalo a kdy se dalo. Ale Zvědělík ani slovem nedal znát, ví-li o ztrátě trubice, či neví, a Stonásobný Hrom chodil mlčky jako stín, „bled v kráse své, jako nalomený květ“... Blížily se velikonoce. Matná, mdlá naděje vysvitla zmučenému Stonásobnému Hromu. Upjal se na ni jako tonoucí na stéblo. Zpověď! Kéž by tu už byla a zase ne, kéž by jí nikdy nebylo! Letos k velikému údivu Vomáčkovu nedal mu Stonásobný Hrom opsati hříchy, když jako obyčejně si je přišel vypůjčit. Co mu také mohl dát opsat? Jak mu mohl dát opsat, co se nedalo ani napsat? 30 Byly hříchy a hříchy! Ty jedny Stonásobný Hrom uměl dávno nazpaměť, jako ostatně celá třída kromě Vomáčky, který ke každé zpovědi zvlášť zpytoval vždy znovu zrcadlo zpovědní tak dlouho, až nakonec si přišel opsati hříchy od kamaráda. Což, Vomáčkovi bylo hej! Hříchy mu půjčil letos bez dlouhých cavyků Dlouhý Davy, Chmelař. Ale Stonásobný Hrom!... Ba, byl rozdíl mezi hříchy! A Stonásobný Hrom sám nejlépe věděl, jaký. Již čekal za Papírníkem před zpovědnicí (šli po abecedě), již klečel na ošoupaném klekátku s kancionálem před obličejem, již počal šeptati skrze mřížku do temna zpovědnice, kde bez pohnutí seděla vysoká postava katechetova: „Já bídný hříšník zpovídám a vyznávám se Bohu Všemohoucímu, Marii, jeho důstojné matce a Vám, otče duchovní, který jste na místě božím, že jsem od své poslední zpovědi, která se stala v čase vánočním, často a mnoho zhřešil. Zvláště pak vinen se dávám, že jsem...“ – tu si Stonásobný Hrom zhluboka vzdychl, zarazil se a odmlčel, a ze zpovědnice se ozvalo katechetovo ostré: „No tak, bude to?“ „Lhal jsem, klel jsem, kouřil jsem, pral jsem se, 31 bral jsem jméno boží nadarmo,“ řinulo se proudem z úst Stonásobného Hroma, do čehož katecheta za štolou hrozně zívl, sundal si brejle, vytáhl kapesník a čistě skla, usekl náhle proud hříchů suchou otázkou: „Šesté přikázání?“ Stonásobný Hrom ztichl. „Hřešil’s proti šestému přikázání?“ zahuhlal z hloubi zpovědnice hlas katechetův. „Prosím, ano.“ „Jak a kterak? Slovy či skutky?“ „Prosím, slovy i skutky.“ „Sám nebo s někým?“ „S někým.“ „S kým neb čím?“ „Prosím, s Žofinkou Zuzkovou...“ Protáhlé „Ták? A podívejme se!“ ozvalo se oživeně ze zpovědnice. „A jakým způsobem? Quo modo?“ „Prosím, napsal jsem křidou na plot u Zuzků, že Žofinka je klukanda...“ „Ossle...“,Ossle...,“ zasyčel katecheta. Nato znovu zívl, zamumlal cosi po latinsku, udělal pravou rukou kříž, nasolil Stonásobnému Hromu pět otčenášů, pět zdrávasů a jedno věřím a nastrčil mu štolu k políbení. Nevesele kráčel Stonásobný Hrom k hlavnímu oltáři, aby tam na jeho stupních odříkal uložené pokání. Napřed vzal otčenáše, po nich se pustil 32 do zdrávasů a nakonec si nechal věřím. Ale běda! Byl už skoro u konce, už... „se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny,“ když tu náhle blízko, blizoučko se ozval přidušený chichtot, jako tehdy ve třídě a... „trpěl pod konským Pilátem“ zabzučelo to za samým uchem Stonásobného Hroma a „trpěl pod konským Pilátem, trpěl pod konským Pilátem,“ opakoval mimovolně Stonásobný Hrom, nemoha pojednou z místa. A potutelný smích za jeho uchem se třepotal, zmítal, poskakoval, vlnil se, sílil, skomíral a neustával, nedávaje Stonásobnému Hromu se vzpamatovati, vzchopiti, sebrati paměť k dokončení modlitby. „Sedí na pramici Boha Otce Všemohoucího“,Všemohoucího,“ předříkával uličnický šepot, a „sedí na pramici Boha Otce Všemohoucího“ opakoval ubohý Stonásobný Hrom. „Svatou církev obecnou, svatých boxování, hříchů rozpuštění...“ Zničen ubíral se Stonásobný Hrom od oltáře. Jeho duše propadla věčnému zatracení. Zítra přijme svatokrádežně tělo Páně, nesplniv pokání a poskvrniv duši novými hříchy... Konec bude strašný: rožeň pekelný, pláč a skřípění zubů. Brzy nato dostala třída nového katana, pátera Oplatku, který hned v jedné z prvních hodin se 33 zmínil o utrpení otroků v Africe a zahájil mezi žáky sbírku poštovních známek na jejich vykoupení, zač kynulo účastníkům sbírky odpuštění hříchů na onom a velmi dobře z nábka na tomto světě. Nová naděje vzešla ztrápenému Stonásobnému Hromu. Byloť nepopěrným a známým faktem, že jeho sbírka poštovních známek byla jedna z nejobsáhlejších. A kteréhosi z příštích odpolední zaklepal Stonásobný Hrom na dveře bytu pátera Oplatky, nesa celý pytlík známek tuzemských a i několik známek cizích. Páter Oplatka přijal jej vlídně, a pominuv dosti lhostejně obsažný pytlík se známkami domácími, prohlédl s počátku se zřejmým zájmem, ale potom s netajeným zklamáním známky cizí. Propouštěje pak návštěvníka, položil mu levici na hlavu a míře vztyčeným ukazovákem pravé ruky ke stropu, pravil: „Jako větší jest radost v nebesích nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad devadesátidevíti spravedlivými, tak zajisté vykoupíme víc otroků několika vzácnými známkami cizozemskými, než celými pytlíky obyčejných pětikrejcarových rakouských. Costarica orazítkované! Costarica orazítkované! Rozuměl’s Perútko?“ Stonásobnému Hromu nebylo arci zcela jasné, 34 proč pohlaváři divokých kmenů afrických, u nichž otroci úpějí v zajetí, cení si známek jiných států, a speciálně známek republiky costarické, nad známky rakouské, ale na faktu samém se nedalo nic změniti, a o páteru Oplatkovi nebylo ještě tehdy známo, že jest vášnivým filatelistou... Ani vykoupení otroků – a vykoupil jich slušnou řádku, neboť díky neutuchajícímu zájmu pátera Oplatky o otroky africké zůstaly z jeho sbírky jen žalostné trosky – nepřineslo Stonásobnému Hromu kýženého klidu duševního. A Zvědělík mlčel, mlčel. Byl jinak stejný jako vždycky, ironický, pochybovačný, suchý. Ale cínová trubice nebyla již bývalou kouzelnou cínovou trubicí. Stonásobný Hrom dospěl k poznání, že je to docela obyčejná, pitomá trouba, která sice při ohýbání vrže, ale co je platné nejkrásnější vrzání, neobdivují-li a nezávidí-li ho druzí? A tak kteréhosi rána ležela cínová trubice na svém starém místě v bedně s nářadím a harampátím v plátěném altánu na dvorku domu Zvědělíkova... Několik dní poté, když Stonásobný Hrom byl právě zaměstnán v dřevníku řezáním nového špačka, vrzla vrata dřevníku a v nich stál – Zvědělík... Byli sami dva. Ale mezi oběma hochy bylo cosi, co 35 mátlo a tížilo Stonásobného Hroma. Zvědělík byl však zcela klidný. Prohlédnuv si nového špačka znalecky a zkusiv jej hned na místě, řekl, že bere znamenitě, a obrátiv náhle svůj podlouhlý, ošklivý, pihovatý obličej k Stonásobnému Hromu, řekl zvolna a tiše: „Viď, Láďo, žes nebyl na Hostýně?“ A bylo cosi tak jasného a teplého v jeho očích a tolik mírnosti v jeho úsměvu, že Stonásobný Hrom, sám nevěda jak, odpověděl prostě a lehce: „Nebyl.“ „Tak vidíš!“ zvolal vesele Zvědělík, dotýkaje se lehce rukávu kamarádova. „Věděl jsem, Láďo, že jsi pašák. A za to jsem ti tuhle přinesl, co sis tolik přál mít,“ dodal, vytahuje zpod zrzavého havelůčku – cínovou trubici... Stonásobnému Hromu málo chybělo a byl by studem a hořem propukl v pláč jako bídná squaw. Ovládl se však, jak se na muže a bojovníka sluší. Ale když Zvědělík, prohlížeje si znovu špačka, připojil jako mimochodem: „To ví kozel, kde vězela. Tak dlouho jsem ji hledal pro tebe,“ ucítil Stonásobný Hrom kdesi hluboko, že za suchého, protivného Zvědělíka dovedl by na místě podstoupiti pěstní zápas „muhmohwu“ s kterýmkoliv z rudých bratrů na Rozmarku...
36

Psaní
„František Josef byl gentleman.“ Kdopak to národu hlásá? – Havlíček praštil se do hlavy, v nebi se na sebe cásá, na sebe kleje a hubuje: „Byl jsem to ale vrták! František Josef byl gentleman, a já v politice prták. Kýž jsem se, švec, držel kopyta! Kýž jsem se, švec, držel knejpu! František Josef byl gentleman, a já mu tam do trůnu rejpu, a já mu tam zatápím Slovanem a do Vídně píchám Včelou. Bodejť jsem hubu držel radš a v hubě cigáru vřelou! 37 Alespoň když už mne Dedera přes Kufstein do Tyrol vezl, kdyby s tím alpejským povětřím mně rozum byl do hlavy vlezl, aby se kapánek rozbřesklo v té tvrdé palici české, a mohl jsem namísto básniček skládati psaníčko hezké, že sice z kraje muzikantů jsem, ale vždy treu und bieder, a když na to přijde, že dovedu taky udělat nýdr... Takové psaníčko z arestu jsem poslat měl císaři pánu, a mohli jsme doposud přísahat na černožlutou fánu, a doposud mohl být náš styk gentlemanlike a kulant... Vždyť František Josef byl gentleman... A já byl trulant. 38 O umění překladatelském
Dobrý překlad básnický neklade si, pánové, cílů malých, lehce dostupných. Chce nejen plně a přesně vystihnouti myšlenkovou náplň své předlohy a zrcadliti dokonale všechny její hodnoty estetické, on usiluje o víc. Býti sám o sobě završeným celkem uměleckým, novým, svéprávným, osobitým výtvorem slovesným a jako takový nésti typické znaky ducha vlastního lidu i jeho mluvy. Ale copak bychom si dlouho vykládali a nakonec třeba ještě i do nějakých ismů se zapletli, když dávno dobře víme, že ne slova, ale příklady táhnou! Názorně prosím, názorně! Příkladem napřed! Budiž, hm, tudíž, hm! Vezměmež tedy dvojici nenáročných, prostých veršů, dva skromné kvítky z luhu poesie domácí:
Kdo Boha, vlast i národ ctí, ten věnuje se hasičství.
Jak by asi vyjádřili ducha tohoto dvojverší naši 39 bodří súsedé? Se svou důkladností, počestností, se zdravým smyslem pro rozumnou účelnost, ale i s hlubokým sklonem k badání o věcných věcech metafysiky. Snad takto?
Der Stadt zum Schutz und Gott zur Ehr’ wir widmen uns der Feuerwehr?
Ano, snad. Ale s podmínkou, že dodali by do vousů:
Mein Vaterland, magst ruhig sein, fest steht die Feuerwehr am Rhein... –––––
Bardzo ładnie. Ale za to, psia krew,
kto kocha Boga i ojcyznę do fajerwermana się zmiznie,
řekl by, proše pana, pan Kochanek... –––––
Dumal by, dumal, mužík ruský, duša-čelověk, 40 nejednu dumal by dumu-dumočku, nejednu vypil by rjumku-rjumočku, než by on, sokol jasný, dumu vydumal, než by on, golubčík, po syré zemi hoře rozesil a rozesiv, krasavčík, mátušce rodné, Volze-živitelce, takto si pozasteskl, požaloval:
Kto Ijubit Boga i zemlju, tot budět požarnym v Kremlu... –––––
Parlez-vous français? Ach oui, vraiment? Comme c’est charmant!
Allons, enfants, aimons Dieu pour être de braves pompiers...
Refrén: Aux pompes, citoyens!... –––––
Být, či nebýt hasičem? To be or not to be? That is the question. Avšak:
An honest fireman, young or old, must love his home, the King, the Lord!... –––––
41 Vittoria, camicie nere! Eccola! Un pompiere!,
zvolal by vítězně Duce, stana v čele armády černých košilí na výšinách Krasu nad mrtvolou jednoho, na hadry rozstříleného hasiče. Zvolal by snad i více, kdyby se vtom zpoza skály nerozlehl strašlivý ryk:
Jebem ti boga, jebem ti dušu, dobar požarac ljubi svu kuću. –––––
Nechoď šuhaj, ďalej, přenocuj ty u nás! Čuješ? – Čujem. Prenocuješ? – Prenocujem.
Keď Ijubim Pambožka, tož som hoja, hoj, celkom statočným hasičom, Bože môj!...
42 Inženýři
Ing. Dr. Techn. Valentin Syrovátka, asistent volontér výzkumné stanice chemicko-fysiologické českého odboru Rady Zemědělské pro zemi Českou při české vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství na českém vysokém učení technickém v Praze
Můj přítel Dr. Syrovátka představil se takto kdysi Mrs. A. W. Hopkinsové, Cleveland, Ohio, U. S. A., jež dala k němu telefonicky povolati lékaře. „Za našich starých, vlastně mladých, zlatých časů,“ pravím ondy Syrovátkovi, „dělili jsme se my technici ve čtyři odrůdy. Předně byli staváci, za druhé architrávi, za třetí strojaři a za čtvrté flaštičkáři čili smraďoši“. „Od těch dob se staly veliké změny,“ odtušil přítel. „Pokusím se tě obeznámit s organisací nynější pražské techniky, která ovšem vlastně už neexistuje; 43 bylať přebudována v české vysoké učení technické v Praze. Toto české vysoké učení technické v Praze se skládá z těchto samostatných vysokých škol: 1. vysoké školy stavebního inženýrství, 2. vysoké školy pozemního stavitelství a architektury, 3. vysoké školy kulturního inženýrství, 4. vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, 5. vysoké školy chemicko-technologického inženýrství, 6. vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství a 7. vysoké školy speciálních nauk, bývalého to oddělení obecného. „Máme tudíž v Praze,“ pravím, „sedm samostatných českých vysokých škol inženýrských.“ „Ano,“ přisvědčil přítel, „a připočítáme-li k tomu universitu českou a německou, akademii výtvarných umění, německou techniku, vysokou školu obchodní, dále Umprum a konservatoř, které si také volí rektora...“ „...a konečně právnickou fakultu ruskou a volnou universitu ukrajinskou,“ připojil jsem, 44 „...docházíme,“ skončil přítel Syrovátka, „k číslu šestnácti vysokých škol v Praze, což jest světový rekord! Ale vraťme se,“ pokračoval, „k složení českého vysokého učení technického v Praze. Musím totiž podotknout, že vysoká škola stavebního inženýrství se reformuje a přeměňuje: 1. ve vysokou školu inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravního, a 2. ve vysokou školu inženýrského stavitelství směru B, vodohospodářského a kulturního, které ovšem jinak jsou si úplně rovnocenny. Při tom správou děkanství těchto vysokých škol inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravníhodopravního, a směru B, vodohospodářského a kulturního, které ovšem jinak jsou si úplně rovnocenny, pověřeno jest střídavě ob rok děkanství vysoké školy stavebního inženýrství a děkanství vysoké školy kulturního inženýrství, jež ovšem zase v poslední instanci podléhají senátu českého vysokého učení technického v Praze.“ Přítel Syrovátka si utřel pot, bohatými krůpějemi na čele mu vyvstavší, a pokračoval: „Podotknouti dlužno, že v úředním styku v některých případech se sice připouští psáti vysoká 45 škola inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravního, nebo směru B, vodohospodářského a kulturního, které jsou si jinak úplně rovnocenny, resp. děkanství oné vysoké školy, jež toho času správou vysoké školy inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravního, či směru B, vodohospodářského a kulturního, jest pověřeno, tedy buď děkanství vysoké školy stavebního inženýrství nebo děkanství vysoké školy kulturního inženýrství, ale v jistých případech se doporučuje užívat raději názvu studium inženýrského stavitelství a nikoliv vysoká škola inženýrského stavitelství, protože..., protože...“ Přítel Syrovátka přemýšlel usilovně po několik minut, pak upřel na mne smutné, gazelí oči a pravil: „Nevím vlastně proč, ale je v tom nějaká kompetence.“ „Byl jsem přidělen,“ pokračoval, odmlčev se na chvíli, „na nějakou dobu do ministerstva školství a národní osvěty, do odboru vysokých škol technických. S počátku to šlo všechno docela pěkně k obapolné spokojenosti, ale po nějakém čase spletl jsem si jaksi ty vysoké školy se suplenturami, docenturami, profesurami, děkanstvími, rektoráty, 46 lektoráty, senáty, Penáty a špenáty, takže jednoho dne jsem vyřídil žádost jakéhosi Josefa Tykače, řádného to posluchače vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, o započítání dvou semestrů do II. státní zkoušky přibližně takto:
Strojnímu děkanství suplované školy honorovaných nauk v Praze.
Žádosti JOSEFA TYKAČE, vysokého posluchače honorované školy českého a zásadního inženýrství v Praze, o započítání dvou semestrů do tamní principielní zkoušky, nelze z elektrotechnických důvodů vyhověti.
To se mi přihodilo čtyřikráte nebo pětkráte po sobě, načež jsem byl dán na dočasný odpočinek. Užívám této dovolené,“ pokračoval přítel, „k tomu, abych se poněkud orientoval v organisaci českého vysokého učení technického v Praze. Vstá- 47 vám pravidelně ráno před pátou hodinou a dělám si grafické tabulky na způsob rodokmenů Přemyslovců a Habsburků, jak jsme je mívali v učebnicích dějepisu. Používám přitom také různých barevných tužek pro větší přehlednost, ale cítím, že nejsem pořád ještě dosti silný v podpatcích, zatím co moje dovolená se chýlí rapidně ku konci...“
48

Orakul
Když byl dospěl ke ctné šedesátce pěvec „Bouře“, básník „Tomana“: „Ostrčile! Kýž Tě Morana!“, zvolal bujaře a začal prát se. V hádce leda rány sklidí rádce. „Fuj!“ řvou jedni, druzí „Hossana!“ Ponořím se raděj do „Pana“, nevěda, zda plakat mám či smát se. Přesto pro věštbu jsem zašel v Delfy: „Kdo to vyhrá? Ghibellin či Guelfi?“ Mlčí kněžka jako zaryta... Otáži se ještě haruspika... „Pěvče,“ řekl, „drž se varyta! Dílo zůstává, ne polemika...“ 79 Povídka odsouzence k smrti
„Jednoho pošmourného listopadového večera,“ počal vyprávět odsouzenec, přehodiv si za příšerného řinčení řetězů nohu přes nohu, „jednoho pošmourného listopadového večera začalo mne podivně pobolívat pravé ucho. Nedbal jsem toho hrubě, jenom čas od času jsem si ucho bezděčně ohmatával, ale konečně třetího dne jsem si dodal potřebné zmužilosti a šel jsem k lékaři. Lékař si do ucha posvítil, pošťoural se v něm se zřejmou zálibou a pravil vlídně: „Obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí.“ Dal mi do ucha horký tampon, ovázal mi hlavu bílým gázovým fáčem, a já šel spokojeně domů. Na schodech se setkám s listonošem. „I služebníček, pane inženýre, dobré raníčko,“ usmívá se na mne žrec Merkuriův. „Co pak? Co pak? Snad ne, pro pána, nějaký ouraz?“ pokračoval, zvážněv, s upřímným účastenstvím. „Bohu díky nikoliv,“ odtušil jsem zdvořile a ochotně, „obyčejný 80 zánět zvukovodu, maličkost, za týden to zmizí.“ Než jsem si doma vyřídil nejnutnější korespondenci, bylo poledne. Jdu k obědu. „Slyšeli ten rámus u revidentuch?“ tázala se mne, jiskříc očkama, ve vratech paní domovníková. „Mařka dostala na šup vejpověd. Taky už by moh dát starej parola ženskejm pokoj... Jéžíš Maria!“ vzkřikla zděšeně, hledíc úzkostně na mou ovázanou hlavu. „Co se jim stalo, chudinko zlatá? Sakramentská eletrika!“ „Nic zvláštního, paní Konipásková,“ konejším dobrou tu ženu, „obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí.“ „Jo, slepý střevo – totiž chtěl jsem říci střední ucho,“ pokračoval ochotně pan vrchní „U koruny“, šermuje mi před nosem tácem s polévkovými koflíky, „střední ucho – to není špás! Vím, co chudák žena zkusila. Hraje si s tím druhý rok a vyjádřila se, že by to ani paní domácí nepřála. Jo, to je k zbláznění! A má-li člověk kusa citu v těle... Co tady čumíš?“ zařval na pikolu, dodávaje důrazu své otázce přesně mířeným pohlavkem. „Nevidíš, že pan kontrolor má prázdnou sklenici, pitomče?“ „Není to v mém případě tak zlé,“ pokusil jsem 81 se vklínit obratně svá slova v bystrý tok hovoru lidumilného číšníka. „Je to obyčejný zánět zvukovodu. Za týden to zmizí.“ „Nechci se nic ptát a nic jsem neřekl,“ šeptal mi tajemně pan Čimon, coiffeur a absolvent dermatologického kursu, mydle vlastnoručně divoké strniště na mých tvářích, „ale domnívám se... Pepíku, opraš pána... domnívám se, že nejsem daleko od pravdy... Karle, dej pánu židli, vem servít a mydli,... od pravdy... dobře namydlit... od pravdy, řeknu-li, že v tom vězí nějaká fešná dáma,“ řekl dělaje štětičkou ve vzduchu přesnou kvartu. „To víme, cherchez la femme,“ zvolal vítězoslavně. „I dejte pokoj, vy romantiku,“ bráním se, pokud mohu, skrze mydliny. „To by tak ještě scházelo, souboj! Docela obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí.“ „Rozumíme, rozumíme,“ mrkal na mne významně pan Čimon, namáčeje břitvu do desinfonu. „Umíme mlčet! Jako hrob! Jako hrob! Jako hrob!“ „Během zbývajících hodin onoho neblahého dne,“ vzdychl si zhluboka odsouzenec, „bylo mi 82 odpověděti ještě asi na 120 dotazů přátel a známých, jejichž srdce byla jata soucitem při pohledu na mou ovázanou hlavu. Druhého dne jsem se plížil ulicemi města jako stín, přesto však jsem se nevyhnul nové stovce setkání, a večer téhož dne mne přistihla bytná před zrcadlem, jak prohlížím zamilovaně hlaveň ostře nabitého browningu. K večeru třetího dne jsem spatřil zdaleka v Korunní třídě na Vinohradech sympatickou postavu dobrého přítele Cleara, virtuosa a profesora hry klavírní, který nic netuše kráčel zvolna ulicí vzhůru k vodárně. Byl to dobrý hoch, nejhodnější člověk, s kterým jsem se kdy v životě setkal, dobrodušný, skromný a nenáročný, jenž se nikdy nedral do popředí a kuřeti neublížil. Slovem, člověk srdce zlatého!... Chtěl jsem uskočiti do blízkých keřů a zmizeti v jejich zelenavém zášeří. Bylo však pozdě!... Spatřilť mne v téže chvíli... Překvapením rozhodil poněkud rukama... Stanul jsem jako vtesán do země... Moje neklidně těkající oči uzřely, jak vyrazil spěšně vpřed, až se jeho bříško mírně potřásalo... Přiblížil se ke mně na vzdálenost jed- 83 noho kroku. A podávaje mi zdaleka přátelskou pravici, otevřel právě ústa k otázce, když s divokým skřekem jsem se sveřepě vrhl na jeho prsa, zakousl se zuřivě do hlavní tepny jeho bílého hrdla a pil jsem, pil, lokal a lokal chtivě teplou krev, proudem se valící z hluboké rány... Nepouštěl jsem oběti z chrupu svého, až bezduchá a zsinalá se zřítila k mým nohám... Pak jsem tiše usedl na mrtvé tělo přítelovo, naklonil se k jeho stydnoucím rtům a zalkal jsem: ‚Obyčejný zánět zvukovodu. Maličkost. Za týden to zmizí’...“
84

Bajka z anno domini
Žil jednou ptáček na světě... Žil stranou ptačí havětě, znal života i jas i starost a zpíval, jak mu zobák narost’... On s ledakým se nehádal, nic od nikoho nežádal, že nebyl větší, málo želel a zpíval, jak mu Pán Bůh velel... Kdys do svých úvah zahloubán, šel Výr tím lesem, vážný pán, a slyše trilky ptačí písně, skla vyčistil a řekl přísně: „V té písni je sic dojetí, pták nemá však ni ponětí o duchu ism–ism–ism–ism–ismu a tone v impressionismu. 85 Je příliš nahý tento cit a stěží ptáka zatřídit lze do špačkovské generace pro nezřetelnost filiace. Čas přírodu je zavrci! Ne zpívat, co máš na srdci, leč, jak už řekl Pedantowski, buď špačkovsky, buď papouškovsky. Čas přírodu je překonat! A potom snad (já pravím snad!), rad našich vážně chce-li dbáti, se může ptáček ptáčkem státi...“ Tak mluvil Výr. – I ztichl zpěv, a studem všecek zkoprněv, náš do sebe se stulil ptáček jak špatně připravený žáček... Vtom však již spustí lesa část: „Ach, jaký tlach! Ach, jaký žvást! Nás kašlat učil doktor Zkouška i na Špačka i na Papouška... 86 Je z módy jich se držeti! Zpěv jejich v uších vrže ti. Jen osel v detailu i v celku dnes nehlásí se k mistru Lelku!“ –. Ten slyše křik, ten vida hněv, náš ptáček, jemuž stydla krev, jen pírka ježil, očka poulil a tím víc do sebe se choulil... Řve však již druhá lesa půl: „Váš Lelek! Chichichi! Ten vůl! Kdo chce se mejlit, ať se mejlí! Škol školou je však škola hejlí!... Ahoj, má Múso, holahoj, teči při mně stoj a zpívej boj, jenž poté rozzuřil se v háji a jímž svou vrcholíme báji... Teď při mně stoj, anebo seď, nu třeba seď, jen zpívej teď ne špačkovsky, ne papouškovsky, spíš, tentoc, drobet homérovsky. 87 Ted při mně seď, či, chceš-li, kleč, nu kleč si, kleč, jen zpívej seč, tu seč, v níž nepěvci i pěvci se poprali jak skalní ševci... Ty pláchnout chceš? Ne! Počkej! Lež, zde hezky lež a zpívej řež, jíž milý, rodný háj se zmítal, v níž nikdo boulí nepočítal... Jen válečný se ozval zpěv: „Nuž, píchni, řízni, pusť mu krev!“, strach padl ledová jak rouška i na Špačka i na Papouška. Dští Hejli prach i olovo na vojsko Kozodojovo: „Ne chytat jen! l řezat Lelky!“, jak rozkacené hučí včelky. Než nelení ni Kozodoj: „Hurá! Za mnój! Na nož! U boj! Jen do nich! Nadělat z nich řešet! Ne na nos! Na strom Hejly věšet!“ 88 A než bys napočítal pět, byl v sobě celý ptačí svět... Už rve se, chval duch Hospodina, i rodina i nerodina... Na! Líz ho! Třísk ho! Prásk ho! V boj! Vše jedno, Hejl či Kozodoj, generace – negenerace a bez určení filiace... Jak žito Hejla mlátí Hejl, už Lelek v Lelka vráží špejl, ba Papoušek již tluče Špačky... No, krásný konec fidlovačky!... Byl boj... Byl boj... A v něm i Výr želbohudík svůj dostal díl, ač, dokud mohl hýbat oudem, krev svou i cizí cedil proudem... Ach, nejen krev! – I špíny dřez, až na hon cítils rodný les, a nad ním zářil jako v prismu duch ism–ism–ism–ism–ism–ism–ismu – 89 A ptáček, jenž se nehádal, jenž na nikom nic nežádal, jenž jenom po sprostu si zpíval a se svou písničkou se skrýval?... Kam poděl se ten bídný tvor, ten ubožák, ten pyšišvor, jenž jaksi stranou generace, žil bez kva–kva–kvalifikace? Skryl jej a spasil rodný les? Či spíše bídně zhynul kdes, aniž kdo, zcela po zásluze, si jeho smrti všiml tuze?... Když s nocí v háj se snášel mír a k domovu se belhal Výr, zvuk divný slyšel z tiché líchy: „Hm... Kdo se to tam kucká smíchy?“... 90 Obsah Str.
Černá Rus7 Balada o stycích s cizinou18 O vzdělání ve vojště20 Avus25 Cínová trubice26 Psaní37 O umění překladatelském39 Inženýři43 Ze „Slávy tety“: 1. Prahne49 2. Pranostyka50 3. Fronta51 4. Nelze52 5. Pracug každý53 Mrva a břevno54 Z „Lyrického místopisu Č. S. R.“: 1. Zlín60 2. Kokořín61 3. Welká Praha62 4. Welký Osek63 5. Letná64 6. Doksy65 [92] Láska vlastenecká66 Dvě modlitby: 1. Modlitba ranní70 2. Modlitba večerní71 Jak jsem byl zázračně vyléčen73 Orakul79 Povídka odsouzence k smrti80 Bajka z anno domini85
[93] Nová bibliothéka – svazek XLV – pořádá Dr. Mil. Novotný PETR KŘIČKA – SUCHÁ JEHLA Úprava, obálka a vazba Jaroslava Švába – Tiskla Průmyslová tiskárna v Praze – Nakladatelé Kvasnička a Hampl v Praze 1933
E: mk; 2006 [95]