Psaní

Psaní
„František Josef byl gentleman.“ Kdopak to národu hlásá? – Havlíček praštil se do hlavy, v nebi se na sebe cásá, na sebe kleje a hubuje: „Byl jsem to ale vrták! František Josef byl gentleman, a já v politice prták. Kýž jsem se, švec, držel kopyta! Kýž jsem se, švec, držel knejpu! František Josef byl gentleman, a já mu tam do trůnu rejpu, a já mu tam zatápím Slovanem a do Vídně píchám Včelou. Bodejť jsem hubu držel radš a v hubě cigáru vřelou! 37 Alespoň když už mne Dedera přes Kufstein do Tyrol vezl, kdyby s tím alpejským povětřím mně rozum byl do hlavy vlezl, aby se kapánek rozbřesklo v té tvrdé palici české, a mohl jsem namísto básniček skládati psaníčko hezké, že sice z kraje muzikantů jsem, ale vždy treu und bieder, a když na to přijde, že dovedu taky udělat nýdr... Takové psaníčko z arestu jsem poslat měl císaři pánu, a mohli jsme doposud přísahat na černožlutou fánu, a doposud mohl být náš styk gentlemanlike a kulant... Vždyť František Josef byl gentleman... A já byl trulant. 38 O umění překladatelském
Dobrý překlad básnický neklade si, pánové, cílů malých, lehce dostupných. Chce nejen plně a přesně vystihnouti myšlenkovou náplň své předlohy a zrcadliti dokonale všechny její hodnoty estetické, on usiluje o víc. Býti sám o sobě završeným celkem uměleckým, novým, svéprávným, osobitým výtvorem slovesným a jako takový nésti typické znaky ducha vlastního lidu i jeho mluvy. Ale copak bychom si dlouho vykládali a nakonec třeba ještě i do nějakých ismů se zapletli, když dávno dobře víme, že ne slova, ale příklady táhnou! Názorně prosím, názorně! Příkladem napřed! Budiž, hm, tudíž, hm! Vezměmež tedy dvojici nenáročných, prostých veršů, dva skromné kvítky z luhu poesie domácí:
Kdo Boha, vlast i národ ctí, ten věnuje se hasičství.
Jak by asi vyjádřili ducha tohoto dvojverší naši 39 bodří súsedé? Se svou důkladností, počestností, se zdravým smyslem pro rozumnou účelnost, ale i s hlubokým sklonem k badání o věcných věcech metafysiky. Snad takto?
Der Stadt zum Schutz und Gott zur Ehr’ wir widmen uns der Feuerwehr?
Ano, snad. Ale s podmínkou, že dodali by do vousů:
Mein Vaterland, magst ruhig sein, fest steht die Feuerwehr am Rhein... –––––
Bardzo ładnie. Ale za to, psia krew,
kto kocha Boga i ojcyznę do fajerwermana się zmiznie,
řekl by, proše pana, pan Kochanek... –––––
Dumal by, dumal, mužík ruský, duša-čelověk, 40 nejednu dumal by dumu-dumočku, nejednu vypil by rjumku-rjumočku, než by on, sokol jasný, dumu vydumal, než by on, golubčík, po syré zemi hoře rozesil a rozesiv, krasavčík, mátušce rodné, Volze-živitelce, takto si pozasteskl, požaloval:
Kto Ijubit Boga i zemlju, tot budět požarnym v Kremlu... –––––
Parlez-vous français? Ach oui, vraiment? Comme c’est charmant!
Allons, enfants, aimons Dieu pour être de braves pompiers...
Refrén: Aux pompes, citoyens!... –––––
Být, či nebýt hasičem? To be or not to be? That is the question. Avšak:
An honest fireman, young or old, must love his home, the King, the Lord!... –––––
41 Vittoria, camicie nere! Eccola! Un pompiere!,
zvolal by vítězně Duce, stana v čele armády černých košilí na výšinách Krasu nad mrtvolou jednoho, na hadry rozstříleného hasiče. Zvolal by snad i více, kdyby se vtom zpoza skály nerozlehl strašlivý ryk:
Jebem ti boga, jebem ti dušu, dobar požarac ljubi svu kuću. –––––
Nechoď šuhaj, ďalej, přenocuj ty u nás! Čuješ? – Čujem. Prenocuješ? – Prenocujem.
Keď Ijubim Pambožka, tož som hoja, hoj, celkom statočným hasičom, Bože môj!...
42 Inženýři
Ing. Dr. Techn. Valentin Syrovátka, asistent volontér výzkumné stanice chemicko-fysiologické českého odboru Rady Zemědělské pro zemi Českou při české vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství na českém vysokém učení technickém v Praze
Můj přítel Dr. Syrovátka představil se takto kdysi Mrs. A. W. Hopkinsové, Cleveland, Ohio, U. S. A., jež dala k němu telefonicky povolati lékaře. „Za našich starých, vlastně mladých, zlatých časů,“ pravím ondy Syrovátkovi, „dělili jsme se my technici ve čtyři odrůdy. Předně byli staváci, za druhé architrávi, za třetí strojaři a za čtvrté flaštičkáři čili smraďoši“. „Od těch dob se staly veliké změny,“ odtušil přítel. „Pokusím se tě obeznámit s organisací nynější pražské techniky, která ovšem vlastně už neexistuje; 43 bylať přebudována v české vysoké učení technické v Praze. Toto české vysoké učení technické v Praze se skládá z těchto samostatných vysokých škol: 1. vysoké školy stavebního inženýrství, 2. vysoké školy pozemního stavitelství a architektury, 3. vysoké školy kulturního inženýrství, 4. vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, 5. vysoké školy chemicko-technologického inženýrství, 6. vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství a 7. vysoké školy speciálních nauk, bývalého to oddělení obecného. „Máme tudíž v Praze,“ pravím, „sedm samostatných českých vysokých škol inženýrských.“ „Ano,“ přisvědčil přítel, „a připočítáme-li k tomu universitu českou a německou, akademii výtvarných umění, německou techniku, vysokou školu obchodní, dále Umprum a konservatoř, které si také volí rektora...“ „...a konečně právnickou fakultu ruskou a volnou universitu ukrajinskou,“ připojil jsem, 44 „...docházíme,“ skončil přítel Syrovátka, „k číslu šestnácti vysokých škol v Praze, což jest světový rekord! Ale vraťme se,“ pokračoval, „k složení českého vysokého učení technického v Praze. Musím totiž podotknout, že vysoká škola stavebního inženýrství se reformuje a přeměňuje: 1. ve vysokou školu inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravního, a 2. ve vysokou školu inženýrského stavitelství směru B, vodohospodářského a kulturního, které ovšem jinak jsou si úplně rovnocenny. Při tom správou děkanství těchto vysokých škol inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravníhodopravního, a směru B, vodohospodářského a kulturního, které ovšem jinak jsou si úplně rovnocenny, pověřeno jest střídavě ob rok děkanství vysoké školy stavebního inženýrství a děkanství vysoké školy kulturního inženýrství, jež ovšem zase v poslední instanci podléhají senátu českého vysokého učení technického v Praze.“ Přítel Syrovátka si utřel pot, bohatými krůpějemi na čele mu vyvstavší, a pokračoval: „Podotknouti dlužno, že v úředním styku v některých případech se sice připouští psáti vysoká 45 škola inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravního, nebo směru B, vodohospodářského a kulturního, které jsou si jinak úplně rovnocenny, resp. děkanství oné vysoké školy, jež toho času správou vysoké školy inženýrského stavitelství směru A, konstruktivního a dopravního, či směru B, vodohospodářského a kulturního, jest pověřeno, tedy buď děkanství vysoké školy stavebního inženýrství nebo děkanství vysoké školy kulturního inženýrství, ale v jistých případech se doporučuje užívat raději názvu studium inženýrského stavitelství a nikoliv vysoká škola inženýrského stavitelství, protože..., protože...“ Přítel Syrovátka přemýšlel usilovně po několik minut, pak upřel na mne smutné, gazelí oči a pravil: „Nevím vlastně proč, ale je v tom nějaká kompetence.“ „Byl jsem přidělen,“ pokračoval, odmlčev se na chvíli, „na nějakou dobu do ministerstva školství a národní osvěty, do odboru vysokých škol technických. S počátku to šlo všechno docela pěkně k obapolné spokojenosti, ale po nějakém čase spletl jsem si jaksi ty vysoké školy se suplenturami, docenturami, profesurami, děkanstvími, rektoráty, 46 lektoráty, senáty, Penáty a špenáty, takže jednoho dne jsem vyřídil žádost jakéhosi Josefa Tykače, řádného to posluchače vysoké školy strojního a elektrotechnického inženýrství, o započítání dvou semestrů do II. státní zkoušky přibližně takto:
Strojnímu děkanství suplované školy honorovaných nauk v Praze.
Žádosti JOSEFA TYKAČE, vysokého posluchače honorované školy českého a zásadního inženýrství v Praze, o započítání dvou semestrů do tamní principielní zkoušky, nelze z elektrotechnických důvodů vyhověti.
To se mi přihodilo čtyřikráte nebo pětkráte po sobě, načež jsem byl dán na dočasný odpočinek. Užívám této dovolené,“ pokračoval přítel, „k tomu, abych se poněkud orientoval v organisaci českého vysokého učení technického v Praze. Vstá- 47 vám pravidelně ráno před pátou hodinou a dělám si grafické tabulky na způsob rodokmenů Přemyslovců a Habsburků, jak jsme je mívali v učebnicích dějepisu. Používám přitom také různých barevných tužek pro větší přehlednost, ale cítím, že nejsem pořád ještě dosti silný v podpatcích, zatím co moje dovolená se chýlí rapidně ku konci...“
48