Avus

Avus
On zavčas poznal, vědou věd že nauka je o pružnosti, a pochopil, co v žití běd nám uspoří, co mrzutosti. I pěstil talent k umění, jak valorisovat své ctnosti, jsa nepřítelem čumění, až bůh je zváží na věčnosti. A byť i taky básně psal, jak stojí v Malé Slovesnosti, i s Pegasem se věnoval již záhy klidné ovesnosti, až nastal den, kdy k prémii a odměně už dozrál dosti: Ó, vítej v Akademii Věd, Umění a Slovesnosti!... 25 Cínová trubice
Kdy to vlastně začalo?... Tomahawk mezi Rozmarkem a Trojičáky byl ovšem tou dobou vykopán (stav ostatně téměř chronický), a Velký Šedý Grizzly, Vampola Josef z III. b, se dostavil minulé neděle do porady bojovníků na zahradě u Hekliků, pomalován barvami válečnými a ozdoben váčkem kouzelným. I Stonásobný Hrom se zúčastnil oné důležité schůze u Hekliků na zahradě, ba vykouřil i mlčky svůj díl z kolující dýmky míru, ale míru v jeho duši nebylo... Byl však jedinou příčinou jeho neklidu a stísněnosti právě vykouřený kalumet?... Začalo to zcela nenápadně, nepozorovaně, nenadále a těžko říci, kdy vlastně. Šlo-li by se věci řádně na kloub, zjistilo by se možná, že počátek všeho zla byl v oné hodině dějepisu, kdy za výkladu o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary a za napjaté pozornosti třídy pan učitel se náhle přerušil otázkou: „Kdo z vás, hoši, byl na Hostýně?“ 26 Kdyby byl tehdy Sejkora nešťouchl kolenem Stonásobného Hroma, snad by bylo ani k ničemu nedošlo, ale hrobovým tichem třídy ozvalo se již osudné, nenávratné Sejkorovo: „Morák!“ – což znamenalo Perútku, Stonásobného Hroma, jediného Moravana v třídě. A v zápětí přímá otázka učitelova: „Nu, Perútko, tys tedy byl na Hostýně?“ – na kterou Stonásobný Hrom, sám nevěda jak, vydechl sotva slyšitelně: „Prosím, ano.“ V tu chvíli se kdosi u jeho ucha tenounce, nepříjemně zachichtal, a přímý, jasný plamen jeho srdce se náhle zazmítal, zakolísal, vrhna kolem klikatý, černý stín. Ale třída nejen nic nezpozorovala, ba ukázalo se naopak, že Stonásobný Hrom v jejích očích vyrostl a nabyl významu, což bylo příjemné a sladké. Jediný Zvědělík, známý protiva a posměváček, měl jakési pochybnosti a netajil se jimi; ale tu se Stonásobný Hrom velmi rozčilil a prohlásil, že mu, Zvědělíkovi, chce-li, dá na to pravou ruku... Věc tím byla zatím odbyta, a podivno, za dvě neděle poté Stonásobný Hrom sám by byl s určitostí nedovedl říci, byl-li na Hostýně, či nebyl. Zvědělík bydlil vedle Balounů v domě, jenž jediný mezi domy rozmareckými měl dvě patra a 27 patřil jeho tatínkovi, strojvůdci. Zvědělík byl suchý, protivný patron. Válečných podniků Rozmarčáků se nikdy neúčastnil, ač býval do nich zasvěcen, ale nedá se popříti, že uměl držet jazyk za zuby, jak se ukázalo při vyšetřování bitvy na Prempíru. Byl proti půvabům života zálesáckého obrněn ledovou lhostejností, a když mu byla nabídnuta hodnost „Muže, který špatně chodí“ (jemuž běloši Hobble-Frank říkají), odmítl ji zcela rozhodně. Ba nedal se ani zlákati skvělou nabídkou, kterou ve chvilkovém zápalu mu učinil lehce vznětlivý Stonásobný Hrom. Zvědělík pohrdl hodností samotného Old Shatterhanda, osiřelou odchodem Kamenářovým do učení k pokrývači do Velké Bystré! To bylo prostě nepochopitelné! Ale stejně podivné a nepochopitelné bylo, že přese vše a na vzdor všemu tomu nepřestal Stonásobný Hrom cítit, třeba by si to byl sám těžko dovedl přiznati, že ho k Zvědělíkovi cosi vábí a vábí... Nuže, Zvědělík měl cínovou trubici. Cínovou trubici, jedinou na Rozmarku, cínovou trubici, bílou, matně lesklou, měkkou, ohebnou, která při ohýbání vrzala... Stonásobný Hrom myslil na cínovou trubici. Myslil na ni bdě, spě, chodě, brodě, 28 sedě, leže, kleče, běže, jak praví stará píseň. Neboť v ni se byl vtělil Pokušitel, což nebylo ostatně po prvé, kdy si za nástroj svých svodů zvolil prázdnou troubu, třeba ne vždy cínovou. Stonásobný Hrom řekl Zvědělíkovi o cínovou trubici. Nabídl mu deset známek ruských a jednu kostarickou. Nabídl mu nejvzácnější kus své sbírky, dva a půl bolivarovou, orazítkovanou, venezuelskou. Zvědělík zůstal neoblomný. Ale Zvědělík, to srdce kamenné, miloval sestru Stonásobného Hroma Lidušku, která chodila do první obecné. A o této věci Stonásobný Hrom promluvil vážné slovo se Zvědělíkem. „Můj rudý bratr ví,“ pravil, „že bledá tvář, kterou stopuje, je o dvě léta mladší než Stonásobný Hrom. Musí mne poslouchat na slovo, jako poslouchá náčelníka Apačů jeho vraník...“ – Byla to perná chvíle pro ubohého Zvědělíka. Utřel si pot, bohatě se perlící na jeho čele, a řekl: „Za Liduškou chodit budu, ale trubici nedám.“ Nebylo zbytí. Osud sám tomu chtěl. Věc zkrátka dozrála k pádu. Kteréhosi odpůldne vplížil se Stonásobný Hrom na dvorek domu Zvědělíkova do plátěného altánu, kde v bedně s různým nářadím a harampátím ležela cínová trubice... Proč nezane- 29 chal však dvé zkřížených větviček v písku na znamení, že velký náčelník byl v altánu přítomen?... Stonásobný Hrom pobledl, zhubl. Cínová trubice mu patřila, ale veselá, úsměvná jeho duše mu již nepatřila... Náležela komusi druhému, jenž se přissál k jeho srdci a pil, pil z něho radost, mír a jas. Nejhroznější při všem tom byl Zvědělík, vlastně jeho mlčení. Kdyby byl podezříval, narážel, vyhrožoval, bylo by to snesitelnější, lidštější. Ale Zvědělík mlčel. S počátku se Stonásobný Hrom vyhýbal setkání s ním, ale když se pořád nedostavovalo, co na jisto očekával, jal se mu naopak plésti do cesty, kde se dalo a kdy se dalo. Ale Zvědělík ani slovem nedal znát, ví-li o ztrátě trubice, či neví, a Stonásobný Hrom chodil mlčky jako stín, „bled v kráse své, jako nalomený květ“... Blížily se velikonoce. Matná, mdlá naděje vysvitla zmučenému Stonásobnému Hromu. Upjal se na ni jako tonoucí na stéblo. Zpověď! Kéž by tu už byla a zase ne, kéž by jí nikdy nebylo! Letos k velikému údivu Vomáčkovu nedal mu Stonásobný Hrom opsati hříchy, když jako obyčejně si je přišel vypůjčit. Co mu také mohl dát opsat? Jak mu mohl dát opsat, co se nedalo ani napsat? 30 Byly hříchy a hříchy! Ty jedny Stonásobný Hrom uměl dávno nazpaměť, jako ostatně celá třída kromě Vomáčky, který ke každé zpovědi zvlášť zpytoval vždy znovu zrcadlo zpovědní tak dlouho, až nakonec si přišel opsati hříchy od kamaráda. Což, Vomáčkovi bylo hej! Hříchy mu půjčil letos bez dlouhých cavyků Dlouhý Davy, Chmelař. Ale Stonásobný Hrom!... Ba, byl rozdíl mezi hříchy! A Stonásobný Hrom sám nejlépe věděl, jaký. Již čekal za Papírníkem před zpovědnicí (šli po abecedě), již klečel na ošoupaném klekátku s kancionálem před obličejem, již počal šeptati skrze mřížku do temna zpovědnice, kde bez pohnutí seděla vysoká postava katechetova: „Já bídný hříšník zpovídám a vyznávám se Bohu Všemohoucímu, Marii, jeho důstojné matce a Vám, otče duchovní, který jste na místě božím, že jsem od své poslední zpovědi, která se stala v čase vánočním, často a mnoho zhřešil. Zvláště pak vinen se dávám, že jsem...“ – tu si Stonásobný Hrom zhluboka vzdychl, zarazil se a odmlčel, a ze zpovědnice se ozvalo katechetovo ostré: „No tak, bude to?“ „Lhal jsem, klel jsem, kouřil jsem, pral jsem se, 31 bral jsem jméno boží nadarmo,“ řinulo se proudem z úst Stonásobného Hroma, do čehož katecheta za štolou hrozně zívl, sundal si brejle, vytáhl kapesník a čistě skla, usekl náhle proud hříchů suchou otázkou: „Šesté přikázání?“ Stonásobný Hrom ztichl. „Hřešil’s proti šestému přikázání?“ zahuhlal z hloubi zpovědnice hlas katechetův. „Prosím, ano.“ „Jak a kterak? Slovy či skutky?“ „Prosím, slovy i skutky.“ „Sám nebo s někým?“ „S někým.“ „S kým neb čím?“ „Prosím, s Žofinkou Zuzkovou...“ Protáhlé „Ták? A podívejme se!“ ozvalo se oživeně ze zpovědnice. „A jakým způsobem? Quo modo?“ „Prosím, napsal jsem křidou na plot u Zuzků, že Žofinka je klukanda...“ „Ossle...“,Ossle...,“ zasyčel katecheta. Nato znovu zívl, zamumlal cosi po latinsku, udělal pravou rukou kříž, nasolil Stonásobnému Hromu pět otčenášů, pět zdrávasů a jedno věřím a nastrčil mu štolu k políbení. Nevesele kráčel Stonásobný Hrom k hlavnímu oltáři, aby tam na jeho stupních odříkal uložené pokání. Napřed vzal otčenáše, po nich se pustil 32 do zdrávasů a nakonec si nechal věřím. Ale běda! Byl už skoro u konce, už... „se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny,“ když tu náhle blízko, blizoučko se ozval přidušený chichtot, jako tehdy ve třídě a... „trpěl pod konským Pilátem“ zabzučelo to za samým uchem Stonásobného Hroma a „trpěl pod konským Pilátem, trpěl pod konským Pilátem,“ opakoval mimovolně Stonásobný Hrom, nemoha pojednou z místa. A potutelný smích za jeho uchem se třepotal, zmítal, poskakoval, vlnil se, sílil, skomíral a neustával, nedávaje Stonásobnému Hromu se vzpamatovati, vzchopiti, sebrati paměť k dokončení modlitby. „Sedí na pramici Boha Otce Všemohoucího“,Všemohoucího,“ předříkával uličnický šepot, a „sedí na pramici Boha Otce Všemohoucího“ opakoval ubohý Stonásobný Hrom. „Svatou církev obecnou, svatých boxování, hříchů rozpuštění...“ Zničen ubíral se Stonásobný Hrom od oltáře. Jeho duše propadla věčnému zatracení. Zítra přijme svatokrádežně tělo Páně, nesplniv pokání a poskvrniv duši novými hříchy... Konec bude strašný: rožeň pekelný, pláč a skřípění zubů. Brzy nato dostala třída nového katana, pátera Oplatku, který hned v jedné z prvních hodin se 33 zmínil o utrpení otroků v Africe a zahájil mezi žáky sbírku poštovních známek na jejich vykoupení, zač kynulo účastníkům sbírky odpuštění hříchů na onom a velmi dobře z nábka na tomto světě. Nová naděje vzešla ztrápenému Stonásobnému Hromu. Byloť nepopěrným a známým faktem, že jeho sbírka poštovních známek byla jedna z nejobsáhlejších. A kteréhosi z příštích odpolední zaklepal Stonásobný Hrom na dveře bytu pátera Oplatky, nesa celý pytlík známek tuzemských a i několik známek cizích. Páter Oplatka přijal jej vlídně, a pominuv dosti lhostejně obsažný pytlík se známkami domácími, prohlédl s počátku se zřejmým zájmem, ale potom s netajeným zklamáním známky cizí. Propouštěje pak návštěvníka, položil mu levici na hlavu a míře vztyčeným ukazovákem pravé ruky ke stropu, pravil: „Jako větší jest radost v nebesích nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad devadesátidevíti spravedlivými, tak zajisté vykoupíme víc otroků několika vzácnými známkami cizozemskými, než celými pytlíky obyčejných pětikrejcarových rakouských. Costarica orazítkované! Costarica orazítkované! Rozuměl’s Perútko?“ Stonásobnému Hromu nebylo arci zcela jasné, 34 proč pohlaváři divokých kmenů afrických, u nichž otroci úpějí v zajetí, cení si známek jiných států, a speciálně známek republiky costarické, nad známky rakouské, ale na faktu samém se nedalo nic změniti, a o páteru Oplatkovi nebylo ještě tehdy známo, že jest vášnivým filatelistou... Ani vykoupení otroků – a vykoupil jich slušnou řádku, neboť díky neutuchajícímu zájmu pátera Oplatky o otroky africké zůstaly z jeho sbírky jen žalostné trosky – nepřineslo Stonásobnému Hromu kýženého klidu duševního. A Zvědělík mlčel, mlčel. Byl jinak stejný jako vždycky, ironický, pochybovačný, suchý. Ale cínová trubice nebyla již bývalou kouzelnou cínovou trubicí. Stonásobný Hrom dospěl k poznání, že je to docela obyčejná, pitomá trouba, která sice při ohýbání vrže, ale co je platné nejkrásnější vrzání, neobdivují-li a nezávidí-li ho druzí? A tak kteréhosi rána ležela cínová trubice na svém starém místě v bedně s nářadím a harampátím v plátěném altánu na dvorku domu Zvědělíkova... Několik dní poté, když Stonásobný Hrom byl právě zaměstnán v dřevníku řezáním nového špačka, vrzla vrata dřevníku a v nich stál – Zvědělík... Byli sami dva. Ale mezi oběma hochy bylo cosi, co 35 mátlo a tížilo Stonásobného Hroma. Zvědělík byl však zcela klidný. Prohlédnuv si nového špačka znalecky a zkusiv jej hned na místě, řekl, že bere znamenitě, a obrátiv náhle svůj podlouhlý, ošklivý, pihovatý obličej k Stonásobnému Hromu, řekl zvolna a tiše: „Viď, Láďo, žes nebyl na Hostýně?“ A bylo cosi tak jasného a teplého v jeho očích a tolik mírnosti v jeho úsměvu, že Stonásobný Hrom, sám nevěda jak, odpověděl prostě a lehce: „Nebyl.“ „Tak vidíš!“ zvolal vesele Zvědělík, dotýkaje se lehce rukávu kamarádova. „Věděl jsem, Láďo, že jsi pašák. A za to jsem ti tuhle přinesl, co sis tolik přál mít,“ dodal, vytahuje zpod zrzavého havelůčku – cínovou trubici... Stonásobnému Hromu málo chybělo a byl by studem a hořem propukl v pláč jako bídná squaw. Ovládl se však, jak se na muže a bojovníka sluší. Ale když Zvědělík, prohlížeje si znovu špačka, připojil jako mimochodem: „To ví kozel, kde vězela. Tak dlouho jsem ji hledal pro tebe,“ ucítil Stonásobný Hrom kdesi hluboko, že za suchého, protivného Zvědělíka dovedl by na místě podstoupiti pěstní zápas „muhmohwu“ s kterýmkoliv z rudých bratrů na Rozmarku...
36