LETÁKY
PŘISPĚLI:
BANJOM V. CH., BAUDIŠ J.,
HAVRÁNEK, A. J., J. JONAS, E. ŠL. Z LEŠEHRADU,
MACH, J. S., MÜLDNER J., THEER, OT.,
ZMAR B.
Vychází ve volných lhůtách
Cena 15 KR.
PRAHA
Nákladem Vydavatelstva Letáků. – Dělnická knihtiskárna.
[1]
Otakar Theer
MY OBA...
My oba trpěli; nám tajné hoře
do duše psalo smrti abecedu;
já žal jsem brázdil jako koráb moře
a země byla stále v nedohledu.
Tak bolesti pluh v naších srdcích oře...
Dva kalichy-li sliješ hořkých jedů,
zda lék tím obdržíš? A dvojí hoře
zda novou radost vloží do pohledu?
Ne... Tak to aspoň v světě hmoty bývá.
Však na té hvězdě, kde se láska vzývá,
jed dvojí v blaho duše skonejší;
tam ve výškách, kde její záře svítí,
tam v plesu sfér, proč, rcete, nezkusiti
ze zázraků ten nejzázračnější?
[3]
Josef Baudyš
SMÍR
Nuž odpusťme si, vždyť jest večer již –
a věru můžeme si odpustit,
již kolem tma! Což mlhy nevidíš
a ve vzdálí mihavý lampy svit?
Nač všechen vzdor – toť zašlo dávno v nás
a mlčky půjdem’ každý cestou svou,
pak můžem dívat se na stezek srázsráz,
jak v šeru splývá s chmurnou dálavou.
Nuž odpusťme si, věru čas jest jítjít,
již cítím mraky těžce ve tmě plout...
Teď mohu již své touhy odhodit
a u cesty si klidně usednout!
Josef Müldner
BALLADA,
která byla v r. 1901 ironickou
Felixi Animalovi
Byl jeden rytíř... Na zahradní vrátky
jak na rytíře velkých úkolů
on hlasem hromu volal: Zpátky! Zpátky!,
ať potkal žoldáka neb stádo bůvolů.
[4]
Pleť hnědou měl, a hnědý vlas měl k tomu,
jenž na chochol byl ale směšně krátký.
– Byl anarchistou! Zbořil mnoho domů,
nikdy se nemodlil a proklel lůno matky.
Když chvíle Vzpoury duši jala náhle,
tu, hněvem bez sebe z kořenů stromy rval.
Co povím dál, ať slouží mu jen k chvále.
On nikdy žádné ženy nepojal!
Jen jednu ženu znal, zlá byla prý jak zmije.
(Jsou ústa, která všecko pokálí – –)
Ta s lancknechtem prý prchla do Francie...
(To jen zlí jazykové o něm říkali!)
A fechtýř slavný, nefechtoval s všemi.
Ty všechny srážel ranou pod zuby.
Ba, jedním rázem ku Všematce Zemi
on připích jednou čtyry holuby.
Král – (nevím který) – v úžas nad tím činem
ty čtyry hlavy do erbu mu dal.
A mnoho matek zvát jej chtělo synem,
(Však jak jsem děl, on ženy nepojal –!)
A od těch dob pro památku všech věků,
(však ať se tomu nikdo nediví!)
štít rytíře, jenž neznal ženských vděků,
měl v znaku čtverou vraždu holubí. –
[5]
Měl zašlý pergamen, a říkal o tom písmu,
že předek jím svůj čertu zapsal rod.
(To svědčit mohlo by o jeho anarchismu,
a přijít jeho nepřátelům vhod.)
A ze zármutku rytíř mnoho pije,
ta hnědá jeho tvář, ta nyní smutná je;
on páše zatím dlouhé parodie,
a nechce se už vracet z turnaje,
on nemiluje návrat. Na zahradní vrátky
jak na rytíře velkých poslání
on hlasem hromu volá: zpátky, zpátky!
– a na všecky se strany uklání.
Mach J. S.
K TANCI
Při hudby zvuku, v prachu, kouře mraku
jdou páry vířící jak vlna za vlnou.
Smích děvčat veselý a setkání se zraků,
a slova zmatená krev bouří smyslnou.
V důvěrném doteku jsou těla přitisknuta,
v divokém tempu šílený jde chvat.
A nade vším lamp záře hoří žlutá.
A já neumím tancovat!
[6]
Jakoby najednou v postavy udýchané
smyslné žádosti a rozkoše žár dých’. –
A venku nádhera srpnové noci plane,
a hvězdy jiskří se čarovně v dálkách svých,
a lípy šelestí... A hudby resonance
sem ke mně až je slyšet zaznívat
ze sálu světlého, a rythmický šum tance.
A já neumím tancovat!
A pozdě k ránu, až se nad vesnicí
stříbrné jitro začne probouzet,
hoch půjde mladý se svou tanečnicí
a šeptat bude jí i líbat její ret.
Na ňadra bijící ji v touze prudce stiskne
– až mlha vstane z polí, ze zahrad –
v rozkoše záchvatu jich mladé srdce výskne.
A já neumím milovat!
JAK TŘTINA...
Zásady moje, ty jsou vratké
a žádosti mé skrovné jsou.
Vždyť živobytí je tak krátké
se špínou svou i noblessou!
Sám sebe cením málo tolik,
jak třtina klátím tam a sem.
Kde třeba je, jsem melancholik,
kde potřebí, jsem mamlasem.
[7]
A konečně je jedno celkem
tak prožívati cokoli.
Prodávat v malém jako velkém
to docela nic nebolí!
Je lhostejno, že mládí chudé
vše marnotratně utrácí.
Snad něco ku konci přec zbude
mi pro potřebu domácí!
Vždyť živobytí je tak krátké,
a zásady mé jsou tak vratké.
Emanuel šlechtic z Lešehradu
SONETY O BÍLÉ PANÍ
I.
Za stolem za noční chvíle
Za stolem za noční chvíle
sedí stará bílá paní,
sedí v těžkém zadumání,
v koruně a záři bílé.
Někdy straší lidi v hradě,
civí okny do komnaty,
chodí večer po zahradě,
choré ruce rozepjaty.
[8]
Tehdy vítr táhle skučí
v akaciích u jezera,
na něž luna světlo leje...
Půlnoc! V dáli zvony hučí
a jich nářek v tichu šera
alejí se žalně chvěje. –
II.
Dva chodci vyšli z tmavých lesů,
Dva chodci vyšli z tmavých lesů,
dva chodci, jedna bílá paní
a bloudili pod smutnou strání,
kde vítr tančí v rudém vřesu.
Jdou tiše z dálné, tmavé zemi,
co slunce za obzor se sklání
a šine svoje světlo plání,
jež rudne mezi haluzemi.
A bledá paní kráčí mdle,
dvě hvězdy svítí zarudle
v údolí, které vzkvetlo.
A v údolí spí vesnice
a nad ní roura měsíce
vylévá modré světlo.
III.
Tichou plání vrávorala paní,
Tichou plání vrávorala paní,
ve své dlaně hořké slzy lkala,
ve své dlaně zádumčivě štkala,
a dva chrti vrávorali za ní.
[9]
Do vesnice bylo slyšet lkání,
do vesnice, která v rokli stála,
v rokli tmavé pod zelenou strání,
na níž jabloň třetí leto zrála.
A za plotem žhnuly růže nachem,
plály rudě v temnu fialovém,
jež se chvělo ironickým strachem.
Bylo smutno v této noční době,
bylo smutno pod mechovým krovem,
bylo tehdá smutno jako v hrobě.
J. Jonas
Z KNIHY:
AD NINIVENOS...
Pán Bůh jesti velký metař,
který mete všecky světy;
proto pozor, synu milý,
ať tě nestihne hřích kletý.
Pán Bůh je sice celkem hodný,
ale nezná slitování;
dej se tedy, milá dcero,
ještě zavčas na pokání.
K Bohu jako k otci svému
všecko horem pádem spěchá,
proto modlete se k Němu,
ať vám v nebi místo nechá.
[10]
Alb. Jarosl. Havránek
UMĚNÍ...
Já duši svoji ještě nevyzpíval...
poslední písně akord nedozněl
tající v sobě nových tónů příval,
však zpíval bych, jen kdybych zpívat směl.
A to bych zpíval písně Revoluce
o nových dobách velkých převratů
šaškovou čapkou mávaje v své ruce –
jí otáčeje slunce ve zlatu.
A zpíval bych... a zpívat nepřestával...
Lid hrnul by se ke mně poslouchat...
i líný buržoa by z lože vstával
a každý zapomněl by, že má spát.
A davy rostly by a slavně řvaly
nadšením samým vlivem písní mých,
až oči z důlků by jim vylézaly
a chropot dral se z hrdel uřvaných.
[11]
A až by nejvíc rozvášněny byly
a nejvíc řvaly v svatém nadšení,
já utekl bych ve příhodné chvíli
a volal bych: „Hle – lid a – umění!“
A těšil bych se z úspěchu svých zpěvů
i z chvíle oddechu, až dav by ztich‘ –
usmířen zase po svém svatém hněvu.
A přece ještě byl bych v rozpacích,
až massy lidu dál mě hledaly by
pod okny mými: „Zpívat!“ – ječíce
a já si řek‘: „Tvé písně tak se líbí,
či pouze tvoje – zlatá čepice?!“ –
[12]
V. Ch. Banjom
IMPROVISACE
Příteli J. S. Macharovi
Ten život pustý je a jednotvárný,
a přece se jen žitím opíjím,
z hospody vrávorám se do kavárny,
a krásné mládí své tak probíjím.
Při víně pak za noci bujně žiji,
ba věřte mi, že bývám veselým
a na zdraví všem, jež jsem rád měl, piji,
a potom vždy tak naivní věci sním:
Je teskno mi a měkce zladěn bývám
a probírám se v dávných vzpomínkách
a starou písničku si tiše k vínu zpívám
že marno vše a marným každý vzmach;
že je již zle a bude ještě hůře,
že život již tak málo opíjí...
A s cigaretou v ústech, čelo v chmuře,
že mládí nejkrasší se probíjí.
[13]
Bedřich Zmar
MÁ SNIVÁ ROXANO...
Má snivá Roxano, s tou růží za pasem,
proč na mne hledíte a smějete se při tom?
Je mně tak do pláče, a Vy svým výsměchem
mé srdce bodáte. Což nevíte snad o tom?
Vás vidím denně snad ve fádních avenues
v černavém úboru a s ironií v tváři.
Jste nějak změněná, Váš úsměv znavený
tak divně vyjímá se v řecké Vaší tváři.
Mé rudé západy již dávno povymřely,
mé chrysanthémy bílé dávno povadly,
vzpomínky v moře šly se koupat, uletěly –
– a květy nádherné mé lásky povadly.
Bedřich Zmar
DIALOG
Stařec:
Můj sladký hochu, neplač, nenaříkej.
Vím, duše tvá, že kdyby jenom směla,
na křídlech revolucí odletět by chtěla,
můj sladký hochu, neplač, nenaříkej.
Tvá duše těžká upadla by v moře,
křídla tvých revolt slabounká jsou dosud,
sečkej, až na tě kývne mocný Osud
sic – duše těžká zapadla by v moře.
[14]
Tvé touhy poletují divou pustou,
tvé touhy, holubice sotva opéřelé.
Sečkej, až zmohutní a opéří se celé,
nenech své touhy létat divou pustou.
Jinoch:
Můj sivý starče, divné pěješ písně.
Mám čekat tedy, až má křídla vzrostou
a v pérnatou se odí hřívu prostou?
Můj sivý starče, divné pěješ písně...
Viz starče; po jaru hned léto,
po životě hned bývá umírání,
po vzrůstu peří bývá pelichání.
Věz, starče, nechci býti léto.
Mé touhy vadly by jak chrysanthémy v létě,
já chci však žít a neumírat právě,
když nejskvostnější díla prováděj se hravě,
Já nechci vadnout tak, jak chrysanthémy v létě.
Stařec:
Jsi mladý orel, celý zvášnivělý,
dřív učit máš se žít, pak žíti cele.
Jinoch:
Jsi slepý lev, napolo zkostnatělý,
já bez učení žít chci, ihned, směle.
Věc naučená vždy jest trochu fádní
a naučený život – liší snad se od ní?
E: pk; 2006
[15]