UMĚNÍ...
Já duši svoji ještě nevyzpíval...
poslední písně akord nedozněl
tající v sobě nových tónů příval,
však zpíval bych, jen kdybych zpívat směl.
A to bych zpíval písně Revoluce
o nových dobách velkých převratů
šaškovou čapkou mávaje v své ruce –
jí otáčeje slunce ve zlatu.
A zpíval bych... a zpívat nepřestával...
Lid hrnul by se ke mně poslouchat...
i líný buržoa by z lože vstával
a každý zapomněl by, že má spát.
A davy rostly by a slavně řvaly
nadšením samým vlivem písní mých,
až oči z důlků by jim vylézaly
a chropot dral se z hrdel uřvaných.
[11]
A až by nejvíc rozvášněny byly
a nejvíc řvaly v svatém nadšení,
já utekl bych ve příhodné chvíli
a volal bych: „Hle – lid a – umění!“
A těšil bych se z úspěchu svých zpěvů
i z chvíle oddechu, až dav by ztich‘ –
usmířen zase po svém svatém hněvu.
A přece ještě byl bych v rozpacích,
až massy lidu dál mě hledaly by
pod okny mými: „Zpívat!“ – ječíce
a já si řek‘: „Tvé písně tak se líbí,
či pouze tvoje – zlatá čepice?!“ –
[12]
V. Ch. Banjom