Z melodií bastarda (1909)

Kamil Berdych

Diplomatická verze Ediční verze
KNIHOVNA MLADÝCH AUTORŮ SV. VII.
KAMIL BERDYCH: Z MELODIÍ
BASTARDA
CENA 80 HAL.
VEDE A VYDÁVÁ J. VESELÝ, PRAHA III., 240.
[3] Tiskař Th. Venta v Praze-I.
[4]
NA DOLECH SVATÉHO PANKRÁCE.
Na dolech svatého Pankráce je ticho a pohrobní klid, klid takový, jenž těžce se položí v duši... Zřídka jen dolehne v napjaté úděsem uši zelených slavíků rybničných hlas... Milenci váhaví někdy sem přijdou se políbit na hřbitov, který kdys otcům kahany zhas’, přijdou se políbit... * V údolí, které svět odkopl, u teplých skrčeny kamen, vdovy, zlým životem a porody strhanéstrhané, sedí, na klínech ruce sedřené, s žlutou a příšernou bledí, sirotkům každá pohádky vypráví, pohádky, kterých až bůhví kde vytryskl pramen; o pánech dolů, králi zlém a bezpráví a o tom, kterému děkovat nemohli a nemohou za krásu svého žití, za slávu života... A dětské upřímné oči, kterým je všecko tak velké pod nesmírnou oblohou, dnes ještě netuší, až dále vkročí, že nejhezčí pohádka jim zítra nudně zívne, že nejhezčí sen se jitrem ztroskotá, že nejhezčí princátko na jejich bídu plivne, že budou mít jak otci nezáživné a drsné motto života, 5 že za nebe, jež radost vyklenula v mládí, noc hluboká se snese bez světel, mlčící, že kahan a hunt*) nejlepší budou kamarádi a písní života zvuk klece hrčící... * Na dolech svatého Pankráce jen ticho pláče do šera... V zasutých štolách jen jiskry a bludičky doutnají. Jen lásky havířské plaše tu přejdou s večera a žabí chorály v tom tichu vzrůstají... ——— *) hornický vozík. 6
DĚTEM RODNÉHO KRAJE.
Dětičky drahé, kdo vás ukolébá, dětičky drahé, kdo vás nasytí... Není dost písní, ještě míň je chleba, a oko láskou sotva zasvítí... Jako ten kámen má dnes táta srdce, a mámu zkrušil častý advent váš... Však anděl strážný vztažené má ruce a mnoho zmůže jeden Otčenáš... V čtrnácti letech anděl půjde jinam a Otčenáš již ztratí svoji moc... Tak maně si své mládí připomínám... Pohádko štěstí, s bohem! Dobrou noc!! 7
NOCI V PODKROVÍ. Bratru Pepovi.
Takové noci šly. Hvězdy se rozbíhaly a tolik pomsty slibovaly mraky, že rozmetají klid Petrovy skály, bohatý utrpením, chudý na zázraky... Tělíčko s tělíčkem se křečovitě třáslo... Kde On byl, by vztáh’ ruku ochrannou? Pod jeho Synem bludné světlo zhaslo a strach se ploužil každou za ránou... Takové noci zlé. A Bůh byl ještě s námi..námi... Leč umíral. A symbol ztrácel moc... Holoubek bílý umdlel nad vodami... Tragiko nebe, spásy, dobrou noc!... 8
DĚTSKÁ MELODIE. Matce.
Já nechtěl zranit. Jen své duši v žízni po krotké pravdě té dát krůpěj studenou... Já netušil, že zvědavost má vyzní jak rána nožem v citlivou hruď Tvou... Slyšel jsem děti, jak se ptaly matek – kdy přijde tati – v klín jich stuleny... V mé duši povstal náhle divný zmatekzmatek, jak šel bych bos přes horké kameny... A já se ptal, ten náš, kde léta mešká, že bych se tak rád k němu přitiskl... (Oh! V sedmi letech!...) A Tvá ruka těžká zakryla proud, jenž z řas Ti vytryskl... Ten večer smutný byl... U horkých kamen do tmy jsme seděli, beze slov, poprvé... Tvým bolem a svým prohřešením zmámen, Tvé i své tajemství poznal jsem teprve... A nechtěl jsem vědět..vědět... Jen duši své v žízni po krotké pravdě té dát krůpěj studenoustudenou, a zranil jsem přece... Jak bolest ta vyzní?... Kam spustit ruku k ráně zdviženou?... 9
JAK HRA MŮJ ŽIVOT...
Oh! Jak máš bílé jako mramor dlaně! Viď, lehce se jich život dotýká. Ale ty moje, podívej se na ně, každá ta brázda jak je veliká. Tvůj bílý chléb jak lahodně as jí se a můj – ten dásně jenom zkrvaví, tak okorá ti. Málo ho vždy v míse... Já nenajed’ se nikdy, bůh to ví! Jak něžně ta tvá hebká ruka hladí, jak na ní hlava dobře hajinká... Slyš, nevzpomněl jsi si nikdy mého mládí, když slyšel’s zvonit zlato papínka?... Snad znáš to mládí. Jako zlato zvoní... Jak zlato, s nímž tvůj celý život spjat... To dětství, jež se lučinami honí, ah, nevíš, kam mi zabloudilo snad? Vím, nemiluješ tohle kvítí... A já, jda tudy, narovnávám je, když přišlápnuto, tam, kde slunce svítí, v tu stranu života kalichem dávám je... Jak hra můj život. Budu vždy tvým ořem..ořem... Jen netrhej tak, prosím, provazy... Mám pruhy modré... Doma pláču hořem, jak divně mi to hruď vždy prorazí... 10
TULÁK.
A tak jsem vyšel naproti Slunci... Nade mnou viselo veselé nebe... A já měl trochu důvěry v život... A já měl trochu důvěry v sebe... Šestnáct let uběhlo před krátkým časem, mateřské rány už nechtěly bolet, hlava má ztvrdla tím bezcitným časem, jako bych vzdoroval někomu sto let... Tuláci odněkud silnicí táhli, a jákjá řek’ s odvahou do jejich kroku: – Bratři mí toulaví, vemte mě s sebou, čekám tu na vás přes patnáct roků... Přes patnáct let vzrůstá divoká touha v prsou mých, až pod ní praskaly plece, nějaká pohanská, zvířecí touha zpřelámat pruty té tradiční klece... Tak jsem šel... Silnice hedvábím šedým bosýma nohama... Bodláčím, hložím přešel jsem dávno už... A ještě vesele rouhám se v království lidí i božím... 11
OBLAKA... Maryši B. Šárecké.
Oblaka modrá... Oblaka bílá... V člověku něco zavzlyká... Kéž bys jenjen, dušeduše, studánkou byla... Po dně tvém čistém oblaka bílá plula by... Za sny básníka... Kdybys ty byla nejmenším květem šlapaným u cest, bez vůně, o kterém nejde tušení světem, že s námi dýchá... Nejmenším květem, v němž žádná touha nestůně, jak by se žilo... jak by se žilo... Člověk se všeho odříká... Studánko, květe, jak by se žilo, trochu míň bolestí kdyby tu bylo, jimž duše marně utíká..... 12
DEVĚT.
Devět nás sedává okolo stolu k večeři bídné, k večeři psí... Osmnáct slov vždy as mluvíme spolu, jen málo víc... Chmurné jsou noci. Na zemi lože z provlhlé slámy. Tam praštíš tělem jak mrchou zlou... Vezmi ji, Bože, podobu svou. Utichne krev. Jen hlava žít bude reflexí života škaredou, mdlou... Smrtelný kašel okolo všude... Ah! Kdo tu zdráv! A ráno vstaneš s těžkými údy, jak dosud Tvůj život by orgií byl... V snách perfidních příroda krotí v nás pudy bestialní... 13
PÍSEŇ CHUDÉHO REKA. Sestře Maruši.
Chlapeček všední. Víc toho druhu loudavých tuláků, veselých žebráků a dobrodruhů, reků románů špatně končících, na scéně holé v života kole gavottu tančících. Bez dekorace cestička je. Pustá. A v jejím tichu k hořkému smíchu stáhnou se ústa. Cestička pustá je. A nikdo nejde tudy, by bludné zastavil, by vlídně promluvil, dal úsměv chudý. Někdo by plakal rád, dušinko drahá. Jen kdyby slzy měl, jen kdyby srdce měl, jen srdce vraha. 14
DUPÁRNA.
Život a Smrt. A peklíčko sálalo. Bázlivé výkřiky tlumily slova... Za starou dupárnou Panenství plakalo... Utichlo... Plakalo... Plakalo znova... Proti mně seděla. Rozkvetla mlékem... Široká ústa se do prázdna smála, něco se smálo i skleněným okem a ruka si na klíně nervosně hrála... Smála se duše krčmy mělká: – Kdo že tě první as rozdvojí, a kolik ta ňadra netknutá, velká, křiklavé bídy a bolesti odkojí... Život a Smrt. A krajem to sálalo... Klíčila nesmírná tragika nová... V nezralém obilí Panenství plakalo... utichlo... plakalo... plakalo znova... 15
NOCTURNO.
Nad močálem tmy bezedné a těžké hořely dovádivé bludičky. Po kraji bloudila hladová láska v šat zahalena chudičký... Smích milenců se smutnou nocí nes... Snem oplodněných spala matka matek... Prořídlý prales klidným dechem spal... Dojemný trilek okariny z dálky letěl a v zvlhlých sosnách vibroval... Vzdech milenek se temnou nocí nes’... Komíny hor se rozdýchaly vztekle... Na kathedrále ruce kovové k mlčícím výškám zoufale se spjaly... A signál usnul v noci hrobové... Pláč milenek se tichou nocí nes’... 16
ZA TEBE, ZA TEBE.
Zpívej si, bratře můj, v prokletých dolech, však se to lehčej a veselej buší! Umřeš jak pes po nelidských bolech... kamení pohřbí Ti tělo i duši... Sestra Tvá mladá se líbila pánu... dnes toulá se, ďas ví kde, ztracená... Není, kdo mstil by se za její hanu... Doma, tam u matky, myrta tlí zelená... A já, třetí, pijan jsem, veselý, veselý... Nocí se toulávám, až hvězdy blednou... Jak člověk pokojný neumřu v posteli... Noc si mne ukryje na věky jednou... Za Tebe, bratře, v hlubokých dolech, za Tebe, sestřičko, ve světě širém, zpívám si v zoufalství, v radostech, bolech, jak slavík ztracený, stržený vírem... 17
PANICKÁ.
Tušením sladkým zachvěje se Země. opojnéOpojné vánky půjdou s poselstvím, o mladém štěstí budou šeptat jemně, o vůni těl, s netknutým panenstvím – – – Ze srdcí jako s hor divoké proudy tlumený hymnus vášně zahučí – – – Milenci půjdou přes vonící hroudy jak jedno srdce v jednom náručí... A budu čekat, seladonek hloupý, a na své ruce tisknout žhavé rty, co zatím jiní bílé lilje skoupí, schnout budou růže mojí puberty – – – A čistý, cudný panic, čekat budu na loži bílém, pro dva širokém, až přijde Eva sametových údů s nenakousnutým rudým jablkem – – – 18
SNY PUBERTY.
Dnes vášeň lomcovala se mnou nocí celou a stokrát v šílenství jsem sahal na dveře, bych očistit šel vášeň zkrvácelou, a krev má zpívala už v horké důvěře... A vše zas ztichlo. Opilec jen zpíval a vratce potácel se ulicí. Pak žlutý měsíc v okna se mi díval, jak pohled ženy k loži vábící... A zas vzplál požár. Jiskry krví pluly a v dálce o pomoc kdos vzkřikl snad... Čís ruce paličské dvůr bílý zažehnuly... A slyšet dusot černých kavalkád... Sny puberty! O bílém těle ženy! Ó, lásky nádhero, jíž ani nezná svět! Tvé chvíle závratné tisíckrát zatraceny, zas dravější se navracejí hned! Pak tělo v lázni horké krvácí tu! Ret ženy rtů se dosud nedotek! Bělostná touha padne v jitřním svitu do otužilých klínů nevěstek... 19
RODNÁ MELODIE.
To bylo za dob prince z Karnevalu... Já stál jsem u dveří... Hrubě mou duši zvlnil v světlech sálu lesk dívčích kadeří... Však není třeba milovat zde marně... A kdo by se tu bál? V patnácti letech tančíš na dupárně, tož jsi debutoval... Zde není třeba milovat tak marně, jak píšou autoři, neb každý román skončí jednotvárně: že bída umoří, že klasy řídnou, doupata se plní a rostou hřbitovy, na cestách bodláčí a bezlisté jen trní a poklid hrobový, že marně milovat zde třeba není... Až dozní klekání Tvé vášně, poznáš, že za chvíli opojení Tvůj celý život bude pokání... Že líp by bylo jeden život zničit než tucet jiných dát na půdě ubohé, kde nikdy nemůž’ vzklíčit, co možno zobjímat... 20
EPISODKA.*)
Jeho velké, nemotorné dlaně pomačkaly hezkou růži smavou, která sklonila se odevzdaně s její mladou, zaprodanou hlavou. A když vstali, leccos vyčítala... Pomačkal tak modrý mušelín... Unaveně proti němu stála, ruce křížem přes horečný klín... Rudé sopha lehce vzdouvalo se. Bílý zlatník na stole se smál. Oči muže ztrácely se v rose. Ztrácely se někam dál a dál... Za nimi šel... Vrávoraje lehce opuštěnou, úzkou ulicí... Tři hlavinky plakaly mu v lebce, v chladném brlohu se někde tulící. Tři hlavinky ale doma spaly... Čekala jen žena utrápená... Za humny pak psi se rozštěkali a zavyla fena opuštěná... ——— *) Otištěno v „Komuně“. 21
LOGIKA.
Logika života neroztříští se o žádné už úskalí. Padesát let jste ctnostně žili. A ctnostně půl jich prospali... Logika života nemění se. Jdou vody smutným hukotem. Někdy je mi tak hořce k smíchu, co všecko zvete životem... Je něco k smíchu, něco k pláči. Ale je všecko nevděkem. Co vše tu psovsky živořilo! A co se zvalo člověkem! 22
PSÍ ŽALM...
Pán můj tak zlý je. Nezná odpuštění... Za volnost psí by sepjal řetězem... Nespasí útěk. V skrýších jisto není. Zrádnými stíny zaplavena zem. (Jak chvěl se blahem, kavalír když hrubý po uřícené srsti pohladil... Nemocně plížil se a skrýval žluté zuby a zápach tlamy, aby nezradil...) A něžná nožka signory když bila, já bál se požalovat bratrům psům... Mdlá očka bolestně se v zvlhlé řasy skryla a noc mou bídu vyla k nebesům... 23
VIDĚL JSEM RUCE...
Viděl jsem ruce severního muže, třesoucí, žluté, plné modrých žil... V zoufalém chvatu věnec myrty vil na hlavu Svobody a ve vlas vetkl jí růže... Spi sladce, pohádko, kterou nám Slunce dalo. Panenský věnec dobře sluší Ti... Krvavé růže v kštici zasvítí nad záři požárů, jichž bylo dosud málo... Tisíci srdcí vystlali Ti lože... Krev teplá místo lásky zahřívá a píseň pohřební, kdo zbyl, Ti zazpívá... Chraň carja! Bože! Bože! Bože! – 24
AVE.
Miluji hřbitovní klid... O kouzlu jeho tragiky sním, ukolébán slavíky... Miluji hřbitovní klid... Nad hlavou vrby smuteční sen mojí duše střeží... Město už v mlhách leží a nad ním pastorale zní... V té něze křesťanského Ave pohana duše opouští... Nad mysteriem vlasy tmavé Noc bez šelestu rozpouští, neb půjdou tudy andělé, tak tiše, aniž tknou se země... A chvím se... Jakoby šli ke mně tak bázlivě... tak nesměle... 25
NOC MĚSÍČNÁ...
Noc měsíčná. Jak moře bez hrází vše zaplavuje světlo magické... Té noci stesk můj v bolest přechází a chví mi srdcem v hořké extási... Má láska ožila zas v touze tragické... Ta noc je utrpením. Lásky kolemjdoucí, tak bílé, bílé, jako nikdy jsou... Lze tušit krve žár, tak nedočkavě žhnoucížhnoucí, i něhu oddání a rozkoš, silnou, vroucí, s pohřební, prchající noblessou... 26
PO BÍLÝCH STEZKÁCHSTEZKÁCH.
A přes temena pohoří dvě hvězdy spolu hovoří, přes nezměřené pláně: – Dva na Zemi se líbají, a Země mstivá potají si chystá propast na ně... – „Jak sladko líbat s večera, po bílých stezkách do šera to neskonale svádí...“ – Kéž mohou trním zarůsti..zarůsti... Leč všecko se dnes odpustí. Oh! Agnus Dei! Mládí. – „Než první úsměv do rána přes pole čerstvě zoraná vypraví Slunce, usnem.“ – A ta dvě srdce dole tam, náchylná k prudkým krve hrámhrám, továrním zmlknou dusnem. – A lesy, vody, pohoří,pohoří v nesmírný klid se ponoří. Noc v západ hlavu skloní. A první hvězda umlká, zatím co druhá tiše lká a rudé jiskry roní... 27
TICHO JITŘNÍ V LESE. Panu V. Kroftovi.
Je ticho. Je ticho. Stín růží na východě sní o čarovném kontur půvabu... Zrak pomněnek cos lehce svěřil vodě a chvěl se jemně v jejím hedvábu... Studánka lesní nezčeřena dosud rty prahnoucími, zdá se přemítat, koho as pro útěchu pošle osud pro lesní balsám drahých aromat... Je ticho. Je ticho, v němž duše se zdvihne lehce jak oblak bílý z daleka, sám sebou opojen, závratným letem tíhne za snem, jenž z moře ticha odtéká... 28
SLUNCE.
Jak by mi v prsa napadalo rosy s tím nádherným a slunným jarním dnem... Spí dobrodružství v srdci záhadném a každá krůpěj vábí a prosí. Dnem život počal. My procitli spolu, jak tuláci spolu též zapadnem, opilí krátkým, čistým snem, bez hluku života a bez jeho bolů... Ty pod sebou uvidíš zářící Zemi jak koketku, jež se nevinně strojístrojí, a já plod Její a dotknutí tajemné síly Tvojí Ji pocítím chvět se jarními rozkošemi... 29
LEŽ.
A když jsem si o smutku zpíval, byla to lež... Já, veselý zármutku rival, Ji miluji též... Smích rolniček šaška tak znavil, (snad publikum též!) kdys v samotě k čapce své pravipravil: Tvůj smích, toť lež; však bez lži, čím pravda by byla? Jen nudným snem... V lži skryta je života síla, jíž vzdorujem... Rci, z pravd která nejlepší byla, již možno znát, zda hlad náš ukonejšila? My museli lhát! Tož, jestli jsem o smutku zpíval, byla to lež! A, veselý zármutku rival, ji miluji též! 30
ZA SLADKOU HLOUPOST...*)
Ta pozdní noc, tak klidná ve své kráse, pohádkám divným náruč otvírá... Jde někdo k zatracení, někdo k spáse, kdo nejslabší, se láskou obírá... Zástěrka bílá. Touha... Ticho vábí... Tož mládí a krev a srdce zahrá si a diskretní noc hříchy do hedvábí ukryje ráda za dík bezhlasý... Zrající žita šumí jako pěna. Jak víno, jemuž příliš věříme... U křižovatek postať Nazaréna se chvěje v hořkém, trpkém resumé... – Otče, jak milují se tvoji drazí! Třicet tři leta! Jak je těžká zem! Kdo líbají, ti nejlepší jsou vrazi... Mé smutné mládí buď všem příkladem... Mé mládí! Ne, já přece neměl žádné! Jak nerozvitý, přišlápnutý květ, jak strom jsem rost’, jenž od kořenů vadnevadne, a chtěl růst k nebesům, však nikdy nerozkvet’... Ah! Jak je směšná biblická ta sláva!!! Za sladkou hloupost vrátil bych ji rád: Kéž byla by jen jedna krásná hlava se přišla na má prsa vyplakat!!! – ——— *) Tištěno v „Práci“. 31
UMŘEL A...
Umřel a pohřben jest. Snad už se nenavrátí... Prach jeho těla do všech stran je zlými větry rozmetán... Umřel a pohřben jest. Dost možná, že se vrátí... Pod těžkým kamenem v přerodu pro květ jiný se bílé kosti rozpadly... Bolestí květy nezvadly... Ty žijí, budou žít, v přerodu pro květ jiný... A marně pláčou vztekem, rosou krvavou a skřípají své dokonáno... Jim kyne nové, svůdné ráno, do žhavých kalichů jež kápne rosu krvavou. Bolesti Kristovy se s novou silou vrátí... Vy, věrni otců tradici, s biblickým blbstvím na líci, čekejte, věřící; snad pohádka se vrátí... 32
TRAGIKA MÁJE...
Je mi tak teskno. K domovu se beru. Tak těžce jsem dnes sáhal na kliku! Byl první máj. Čas lásky. Někde v šeru zněl rozechvělý klokot slavíků... Celý den stroj hřměl. Chlebodárce za mnou stál v pomaštěné, rusé paruce... Ulicí táhl zástup s hymnou slavnou a každý zpíval, co moh’ ze srdce... Jen ty snad chápeš, chudobko má bílá, proč utichli jsme ve svém doupěti... Dnes se tak příkře země naklonila, jak chtěla by nás pustit z objetí... 33
MOŘE...
Kdo nezřel Tě, Tvou velkost sotva tuší... Tvé vlny nesmírné si hrají s mojí duší,duší. Jak s bílou lasturou si hrají s mojí duší, nárazy prudšími a prudšími... Ten jejich vzdor lze cítit v každé žilce, ten navždycky se vpije do krve s požárem nadšení, jenž vznítí se v té chvilcechvilce, kdy mladý námořník vypluje poprvé... Ten jejich vzdor, ten nezná lásky něhu... Ten nezná Země bol a smutek života. Nechť slabí poslechnou tu jejich píseň s břehů... I silných výprava tam často ztroskotá... 34
RUCE.
Dnes, zdá se, nemáme, co srdce řekla by si... Dnes bez vášně jsou naše ramena... Jen ruce udřené po boku smutně visí... To láska nebyla... Jen sfinga kamenná... Bez vášně, bez zápalu běží smutné dny v resignované, němé, tiché muce, v nich cíl náš bezzáhadný, průhledný, v nich cítíme jen žhnout a pálit svoje ruce, ne vášně v objetí a v onom vření prudkém, ne v onom zápalu, jímž láska svedla nás... Proč nechví se Tvá hruď pomíjejícím smutkem, proč neopije nás víc: Ave Satanas!... 35
KLID RODINNÝ.
Klid rodinný jak náhlá sprcha spláchne, co z dávných tužeb ven se dere vzlykem! Jak po snu špatném ruka jenom máchne... A já přec chtěl být dobrým bojovníkem! A to vše ztraceno! Po stěnách jizby mojí večerní slunce zlatí obraz tklivý a podobizny těch, kdož padli v boji na přední stráži, posměšně rty křiví, jak říc’ by chtělichtěly, kdo že jsou ti lidé s velkými sny a pěstí dětinnou, již při bouři, co s prvním mračnem přijdepřijde, tak naivně, tak hořce zahynou?... 36
SRPEN.
Zázračné dny Tvé požehnalo Slunce... Ruth zbožné paběrkují obilí... Tam palčivého květu na korunce se smutně chvějí křídla motýlí; snad předtuchou, či jakoby se bály, že krásu sežehne jim úpal dní a ve květu, kde před tím život ssály, svůj polibek že najdou poslední... Teď lyrik jemný nechať odpočívá a duši své dá rajský poznat klid... V zázračných dnech Tvých jenom bouř’ ať zpívá. V nich vášeň dětí Země má jen hřmít... 37
MOŽNO-LI JEŠTĚ...
Ticho jde se mnou... Z krčmy se vracím... Ticho jde se mnou... A můj stín... Ta noc tak mlčí, až duši v ní ztrácím... Stává se ze mne Bolestín... Své větve výstražně jak ruce matky vztahují stromy... Nad stromy klenou se nebesa jak oltář sladký, kam přived’ jsem své svědomí... Nutno se vrátit, možno-li ještě... Za minci srdce do dlaní... Noc je tak vlahá... Snad přivábí deště... Očistné deště pokání... 38
PÍSEŇ... Boženě.
Zapomenem na bolesti, zapomenem na to štěstí, jež jsme chtěli mít... Ještě máme touhy dravé, ještě máme pěstě zdravé, máme s kým se bít! Vyhráli jsme v boji mnohém, vyrovnáni s pánem bohem, děti beze jmen, a když bude vojna tuhá, padneme druh vedle druha, jako jeden kmen... Na jedné však ratolesti jeden plod zrát bude, kvésti z krve Tvé a mé... Bude-li mít pěstě zdravé a jako my, touhy dravé tož nás nesklame... Naše doupě nezná bázně, zoufalství a bouří strázněstrázně, a když musí hřmít, zapomenem na bolesti, na svou bídu, na své štěstí, budeme se bít, s životem se bít... 39
ŘÍJEN.
Napadla rosa k ránu v pološer a klid. Nikde duše v širém lánu... Sladko políbit! Sladko tělu podle těla blíž se přivinout. Duše by se zbavit chtěla pozemských svých pout... Více méně, hloupé sny jen mohou rozechvět... Melancholický je říjen i Tvých dvacet let... dušiDuši zalkne v žáru krví... Vášeň burácí... Idyllický ráj náš zmrví z jara sedláci... 40
PO LETECH.
Svit bílých oblázků hrá v proudu vzpomínek, a bělejší jsou nežli před lety, kdy hořkost dětství hledala v nich lék... Máš, potůčku, mé dětské portréty... Ty oči bez míru, ty oči plné vzdoru, tu hlavu neklidnou, plnou zlých záměrů, jež měla vždycky dosti špatných vzorů a horších případů, tak smutných v závěru... Pěsť uvykla si uhoditi dřívedříve, než někdo ránu, či kus chleba dal... A po letech jak jsou ty oči tklivé... Potůčku můj, kam jsi ty oči dal?... Potůčku můj, tvé dno je tolik bílé, v stínu tvých břehů květy shlížejí se, pomněnky něžné, zvonky rozpustilé; v nich slzy konvalinek zatřpytí se... Proud vzpomínek vždy víc a víc se kalí a v temnu břehů mámí černý blín... To nejsou květy, jež jsme milovali, a přec těch květů plná hruď i klín... 41
MELODIE PODZIMNÍ...
Jde podzim už... To víc se cítím chorýchorý, a první větru kvil když zasténá, zní v duši protivné memento mori... Má sousedka hrá večer Chopina... Hraje tak věrně. Vše se blíží z dálky... Teď někoho je slyšet zavzlykat... Pianissimo... Povzdech... Katafalky... A intensivně smutek vane z řad... A pohřben sen, jejž nikdo nevzkřísí... Stín po něm nezbyl... Ticho grandiosní jen obletuje černé kulisy, marche funêbre když v jemných prstech dozní... U mne tak smutno... Nikdo nerozsvěcí... To symbolický večer žití je... A smutek mrtvých, smutek všechněch věcí, jak hlína tělo, duši přikryje... 42
ZASTESKLO SE MI.
Zastesklo se mi po přátelství lesů, teď v noci alejí jda sám a sám... V svém srdci plno jarních vůní nesu a zem se teprv chystá k dřímotám... Ten smutek jejich přes pole sem vane, jakoby rád mne k sobě přilákal a těžké bolesti své, zotvírané v mou duši vyšeptal a vyplakal... Ten smutek jejich cítím instinktivně... Každý vzdech větru v struny uhodí... Ten může cítit hořce tak a divně jen cikán, jenž se lesům odrodí. 43
FRAGMENT DENNÍKU...
Pět přešlo jar přes obzor plný vřavy... V bídném Ghetta klíně zasmušilém pět jar jsem pohřbil. V tmavém doupěti si křižák v koutě splétal bezstarostně své sítě jemné, hřbitov zlatých mušek... To neskonale dlouhé noci byly... Umrlá luna kolem oken táhla, mdlou reflexí mé rozbíjela vise a do snů rozházela bílé stříbro... Červená lampa monotonně hrála mým pohádkám smuteční pochody, jichž v šeru kolébka a hrob byl v bílém ránu... Na malém dvorku uplakaným jitrům opelichaný kohout kokrhal... Však směšně selhaly nám písně v hrdlech! Pět táhlo jar přes město zlatých věží pod těžkou mlhou, jako v prokletí. Pět jenom jar. Či sto? Či víc jich bylo? Rci, moje hlavo mladá, zda to víš? 44
DISSONANČNÍ MELODIE. Miloši.
Kdybych měl svědomí, zpíval bych žalmy, ale to poslední alkohol vzal mi... A když jsem se pustil už po proudu vzteklém, když jsem se rozešel s nebem i peklem, nad čím se rouhat, nad čím se smát, a nad čím dnes ještě resumovat?... Takovou palčivost ve hrudi cítím, už táhne, snad potáhne celým mým žitím... A kdybych si zpívat chtěl, srdce mi mlčí, hlas v hrdle selže mi, sveze se, chrčí... Nad čím si zazpívat? Nad čím se smát, když nemůžeš nic milovat?!... A pro své dítě smutný mám příklad: já dosyta v žití se nenajed’ třikrát... Za všecku práci, již zrobil jsem tady, život bych pěkný měl. A tak mřu hlady. Vztah celku k sobě jsem nepochopil a dnes jsem poslední naději propil! Proč bych se rouhal, proč bych se smál a proč bych hloupě resumoval?!... 45
PERSPEKTIVA.
V rozbité okno touhy opuštěné se smutný akkord zaloudal a melodie nikdy neluštěné... Zemdlený život v třídách stál... Démanty klidu chlad a oheň ztrávil... V mangalu tma se mží... Posledních jisker stín se šerem plavil... Zla chiméry se brzo rozhemží... Zemdlený Život na prostranství stál... a ruce tiskl horkou na hlavu... Jas svítilen vstříc potměšile plál... A drsná píseň táhla od splavu. 46
ROBINSONÁDA.
Někdy ti začne srdce divně stonat: být brigantem, jenž ztroskotal se kdesi, žít smutnou z nejsmutnějších robinsonád zachce se ti... A Stará Země děsí... Máš rád tak pěvce temných nálad a ptáky opuštěných skal. A přece neschopný jsi k tomu, bys vlastní koráb roztřískal. Ne láska. Nenávist ti srdce vzala. A písně přesyčela pěna vod. Jak dítě slabá paměť vzpomíná si na rodnou tradici a na národ, na růže, jež na nezřetelném břehu mámivě uspávají celý kraj, na dlouhé řady smutných nevolníků, a na ztracenou nazaretskou báj, a na mší vroucích oslyšené prosby, na kletby bojujících front, na děti zaslíbené, nedozrálé ještě a na spoutaný bídou horizont... Takhle ti začne srdce divně stonat... Do kalných snů svých slyšíš sykot pěny... A konec, nejsmutnější z robinsonád, se dohrá směšně v stěnách karantény... 47 OBSAH:
Na dolech svatého Pankráce. * Dětem rod- ného kraje. * Noci v podkroví. * Dětská melodie. * Jak hra můj život. * Tulák. Oblaka... * Devět. * Píseň chudého reka. * Dupárna. * Nocturno. * Za Tebe, za Tebe. * Panická. * Sny puberty. * Rod- ná melodie. * Episodka. * Logika. * Psí žalm. * Viděl jsem ruce. * Ave. * Noc mě- síčná. * Po bílých stezkách. * Ticho jitřní v lese. * Slunce. * Lež. * Za sladkou hlou- post. * Umřel a... * Tragika máje. * Mo- ře. * Ruce. * Klid rodinný. * Srpen. * Možno-li ještě. * Píseň. * Říjen. * Po le- tech. * Melodie podzimní. * Zastesklo se mi. * Fragment denníku. * Dissonanční me- lodie. * Perspektiva. * Robinsonáda.
KNIHA „Z MELODIÍ BASTARDA“ OD KAMILA BERDYCHA JEST VII. SV. „KNIHOVNY MLADÝCH AUTORŮ“.
E: av; 2006 [48]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna mladých autorů; Veselý, Jindřich T.; Venta, Theodor
(Knihovna mladých autorů sv. VII. Vede a vydává J. Veselý, Praha III., 240. Tiskař Th. Venta v Praze-I.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 52