PO LETECH.

Kamil Berdych

PO LETECH.
Svit bílých oblázků hrá v proudu vzpomínek, a bělejší jsou nežli před lety, kdy hořkost dětství hledala v nich lék... Máš, potůčku, mé dětské portréty... Ty oči bez míru, ty oči plné vzdoru, tu hlavu neklidnou, plnou zlých záměrů, jež měla vždycky dosti špatných vzorů a horších případů, tak smutných v závěru... Pěsť uvykla si uhoditi dřívedříve, než někdo ránu, či kus chleba dal... A po letech jak jsou ty oči tklivé... Potůčku můj, kam jsi ty oči dal?... Potůčku můj, tvé dno je tolik bílé, v stínu tvých břehů květy shlížejí se, pomněnky něžné, zvonky rozpustilé; v nich slzy konvalinek zatřpytí se... Proud vzpomínek vždy víc a víc se kalí a v temnu břehů mámí černý blín... To nejsou květy, jež jsme milovali, a přec těch květů plná hruď i klín... 41