Kacířská kniha (1901)

Arnošt Kučera

Diplomatická verze Ediční verze
ARNOŠT KUČERA
KACÍŘSKÁ KNIHA DRUHÉ VYDÁNÍ
NÁKLADEM ČESKÉHO KNIHKUPCE EDUARDA WEINFURTRA PRAHA, VODIČKOVA ULICE.
[1] KACÍŘSKÁ KNIHA
[3]
KRISTUS.
U silnice, zapuštěný do těžkého kamena, dlouho stál a k nebi týčil kříž svá křivá ramena. Jako chmurná zřícenina bizarrně se z dálky tměl, na něm Ježíš Kristus z plechu ve větru se třás a chvěl. Na kříži se kýval, houpal, vítr hru s ním hříšnou hrál, a o dřevo začernalé jeho tělem lomcoval. Byl to stářím zubožený, prohnilý a špatný kříž, a ten Kristus Ježíš z plechu k nepoznání černý již. Barvy byly s plechu smyty. Voda, větry, vzduch i mráz na kříži i na Kristovi pracovaly dlouhý čas. Rudý, rezem rozhlodaný plechový byl Kristus Pán, v těle větry divokými překroucen a zohýbán, pruhy rzivé v světlých dlaních od hřebů a bodných ran. Byl to stářím zubožený, prohnilý a špatný kříž, a ten Kristus Ježíš z plechu k nepoznání černý již. [5] Proto snad ho z mimojdoucích nikdo, nikdo nepoznal, proto každý bez pozdravu kolem Krista kráčel dál. Proto dole každý kmit se, na kříž ani nepohléd – a když pohléd, ku pozdravu ani ruky nepozved. Shrben přešel – narovnal se, když se kříž juž tratil v dál, že se Krista zvetšelého více nežli Ďábla bál. A kdo tvrdil, že se ani pekla moci neleká, strachem z Krista rozklepaný žmolil křížky z daleka... A kdo mohl, raději se dlouhou stezkou do vsi bral.bral, nežli by šel po silnici, Spasitel kde smuten stál... Jednoho dne stál tu kdosi – byl to zázrak! Byl to div! – beztoho tu z dnešních nikdo nepostál rád jaktěživ. Jednoho dne stál tu kdosi zamyšlen a zadumán pod tím špatným, starým křížem, na němž visel Kristus Pán v těle větry divokými překroucen a zohýbán. Jaký je to zubožený, prohnilý a špatný kříž! A ten Ježíš Kristus z plechu k nepoznání černý již! Černý, hrůzu vzbuzující, že juž se ho každý bál, a byl rád, když na silnici od něho byl trochu dál... [7] Stál ten člověk dlouho, dlouho zamyšlen a zadumán, nad ním visel vyčítavý, špatný, špatný Kristus Pán... V neděli juž zapuštěný do těžkého kamena lepší kříž a lepší Kristus k nebi týčil ramena. Nový kříž – a pěkné barvy, uhlazený v kluzký led, pěkné dřevo, vkusná řezba – jaký kříž to pro pohled! A ten Kristus – jak byl krásný! Řek’ by z lidu poëta, že měl tváře, jak když v sněhu krásná růže rozkvétá. Že měl tváře, jak když v mléko rudé krve nalijí. A ty vlasy – jak by zlato teklo s hlavy na šíji. A nad hlavou aureola jako slunce zářivá, Kristus, jak teď narozený, laskavě se usmívá. Usmívá se na ty lidi dole pod ním klečící, kteří k jeho posvěcení poklekali silnicí. A když zrnek kadidlových zatopil ho vonný dým, blažeností nad tou slávou třásl Kristus tělem svým... Starý farář usmívavý na druhý hned za tím den ku podivu časně z rána za vesnici vyšel ven. A před novým Kristem Jezu zastavil se spokojen. Klečely tu zbožné ženy na prášivé silnici, k novému se Krista Jezu vroucně, zbožně modlící. [9]
BELLETRIE.
Nejlíp ze všech řemesníků, co jich v Čechách dýše, má se básník, který ostře satyrickysatiricky píše. Ten, když vztek má na někoho – ulehči si krásně: tiskem nadá, a tím ještě slavné spíše básně. Soukromý kal před čtenáře klopí ze své lyry: „Tumáš! Papej! V písemnictví plním vážné díry!“ Zdálo se mi, že jsem četl tento insert krátký: „Satirika ihned přijme obchod v modní látky.látky.“ Jen když stav zná konkurence – a má místo stálé: ovšem volný tisk a přátel trochu – atd. [11]
ZE SOUDNÍ SÍNĚ.
Útlá, plachá, s bledou tváří, vlasy měkké, jako zlato do věnečku zapletené z dlouhých prutů, modré oči, modré oči pod řasami hedbávnými v hloubce skryté. Útlá, plachá, hlavu dolů a na lících křídou bledých prudké, rudé skvrny studu. Hlava dolů. Ruce chví se. V síni soudní šum a zmatek, nepokoj a pozdvižení, jak když moře šumět začne. Všechny oči v jedno místo, v bledou tvář a v měkké vlasy, v modré oči, v rudé skvrny. Šepot mezi obecenstvem. [13] V služebníky práva, nudou umdlené a unavené, zese zraky jak vyhaslými, jak by hnala svěží síla, jak by v půdu horkem zdmlelouzmdlelou padla rosa osvěžení. Vše se rovná, skřipec na nos všude poutí, zrak se jasní v bledou tvář a v měkké vlasy, v modré oči, v rudé skvrny. Útlá, plachá, s bledou tváří na lavici žalovaných. Žalobce čte obžalobu roztržitě, přerývavě. Chudákovi zrak se kroutí, šilhá kamsi od svých lejster. Zajímá ho nejspíš nátěr na lavici žalovaných. Potom výslech. Vše jde svěže, vše jde hladce, bez okolků, nikdo jednou nezazívne, nikdo z lidí neodejde, obecenstvo vůbec mnoho o právnictví zajímá se. Porotcové šepotají, laskavě se usmívají, hlava kývá, na stolečku prsty v pochod zabubnují. Přívětivé jejich oči [15] upřeny jsou v jedna místa. V bledou tvář a v měkké vlasy, v modré oči, v rudé skvrny. Žalovaná hlava dolů. Na řasech se perla kmitá, v tvářích prudké skvrny studu (který sice chodí pozdě, ale přece jenom platí, že dar studu takového není po smrt k zaplacení). Obhájce se s lejstrem zvedá: že ta mladá, smutná matka v představě, co dítě zkusí bez otce zde ve zlém světě, mateřskou prý jata láskou k svému děcku – a tak dále. Všechno jako osvěžené douškem vína záživného ze soudní se síně trousí. Útlá, bledá, s plachou tváří, v patách nejmíň deset pánů s lahodícím pousmáním, deset pánů přelaskavých, po chodbě se šťastna kmitá. Před budovou soudní čeká milenec juž netrpěliv... [17]
JSEM PRAVÝ ČECH...
Směs národů dychtivě utíká, kol oken se zamihla v snaze – ať utíká! My všem tak přejeme!! Nám u kamen teplo a blaze. Nu, hůř by být mohlo! Oh, útěcha... A konečně – – –! Až bude jednou – tu praskne přec Blaník! A rytíři se do hapták ze spánku zvednou! – – – – – – – – – A v parádě Vácssslav hned na šimlu, a za ním hned v setninách svatí, a věrným svým Čechům, svým potomkům, v prach vítězně cizáky sklátí. Z Čech Němčíky všechny hned vyžene, nám povolí z papírů právapráva, no budeš to koukat, ty Evropo! Hej! Hopsasa!! Jechuchu!!! Slááváááá!!!! [19]
PÍSEŇ.
Byl první máj. Sad procitl a sladce voněl květem, a tisíc písní ptačátek se neslo celým světem. A celým světem prosákla se štěstí jarní síla, a v každém srdci mladičkém se láska probudila. Ta, kdekoli jen zadýchla, tam vlhlo oko v rose, a ňadro něčím dojato, jak v pláči zachvělo se. Byl první máj... Pták ku ptáku s tou teplou letěl zvěstí – a jedné duše nebylo, kam nevešlo by štěstí... A parkem šli. Ret na ret stisk jí schvácen v lásky touze – a ona štěstím usmála se sladce tak a dlouze... A nedaleko jeho pes k své milce čuchal zase – a ona láskou vznícena tak sladce olízla se... [21]
NA PŘESTARÝ MOTIV.
Smích se třese, zlato cinká, veselo je všady u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady. Víno kypí, pohár zvoní, talíř cinká vřavou, veselost zde zbožných hostů směsí kolotavou. Vtip se blýská, jazyk skáče, vše se v šumu ztrácí, jenom chvílí bouře smíchu sálem zaburácí. Bouře smíchu zaburácí, zapadne v noc chladnou, sousedící rozjařeni v náruč sobě padnou. Smích se třese, zlato cinká, veselo je všady u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady. Těžké stoly, poháry a lahvicemi kryté a nad stoly lesklé oči svatým mokem spité. Horečně se blýskající, ohněm žhoucí oči, až je dneska nějak cítit, že se země točí. Že se země v kolo točí a s ní všechno kolem: kanovníci, láhve, číše, všechno s celým stolem. [23] Kněží církve, zbožní hosté, trudný život mají, časem trochu k osvěžení krásek pořádají. (Dovolím si do závorky nepatrnou doušku: prosím, pouze, toliko, jen v kněží úzkém kroužku!) Není hříchem, když se, kněží, časem lépe máte, beztak je to všeho všudy týdně sedmkráte. Ostatně by na vás kacíř nalez chyby stěží – nebýt toho ostatního, dobří jste vy kněží. Kněží církve, zbožní hosté. Trudný život mají, časem trochu k osvěžení krásek pořádají. Kněží církve, zbožní hosté, že jich lepších není – kam se vrtnou, všude myslí stále na spasení. Snad ta mísa, snad ty číše vést je mají v nebe – proto si hned každý páter dvě dal vedle sebe. Náhle v divé směsi smíchu, která sálem třásla, všechna světla v okamžení zaprskla a shasla. Všichni zmlkli jedním rázem, hrůzou oné chvíle, z koutka sálu rozlilo se jasné světlo bílé, že až oči kanovníků hasly v jeho síle. Z koutku sálu jasná záře, bílá záře vzplála, postava v ní zamodralá jako přízrak stála. Hlavu zpátky, oči zamklé, bolest v každém ryse, na dlaních a v boku kapky rudé třpytily se. [25] Každou chvílí z temné rány nová krůpěj tryskla, v tmavém proudu přerývaném na těle se blýskla. Rozcuchané, potrhané, zatřísněné vlasy, a v nich místem bílá slina kalů usedla si. Chvíli mrtvo. Každá líce zsinalá a bledá. Konečně se přece někdo z kanovníků zvedá. „Co chceš u nás, Kriste Jezu! Co nás zjev tvůj ruší? Na kříži si hezky zůstaň. To ti lépe sluší. Co zas chceš? Vždyť přikázání všechna zachovávám: bídných třicet tisíc zlatých ročních příjmů brávám, žebrotě z nich celou stovku každoročně dávám. Bez manželství pod klerikou pro tě žiji bídně, do kostela k tobě chodím sedmkráte týdně. Modlím se a všechny posty zachovávám taky – v pátek jím jen divé kachny, ústřice a raky. Všichni žijem spravedlivě podle církve – matky, v neděli nic neděláme, ani v žádné svátky – co nám tedy pokoj nedáš? Jdi si hezky zpátky! Jménem Otce, Syna, Ducha – jménem svatých duší – na kříži si hezky zůstaň! To ti lépe sluší!“ V koutě prázdno. Světla září, oddech slyšet všady u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady. [27]
POHÁDKA.
V modrých horách zadumána snila tichá víska tolik v dálce od močálů a tak mrakům blízká. Žili všichni na těch horách jako v celle mniši, pro sebe tak sami, sami, pokorni a tiši. [29] Z údolí tam nezalétal vřavy ohlas ani, ani jedno matné echo zběsilého řvaní. Nevěděli, jak se dole bahnem všichni plazí, nevěděli, s jakým blahem každý kalem hází. Nevěděli, že je dole temná noc a pustá, a že svět má na močálech hnusu plná ústa.....ústa... Sestoupil hoch jakýs kdysi. Vidět chtělchtěl, jak cení směšný svět v své hnusné rvačce vnitřní přesvědčení. „Kdybych prodal přesvědčení: povězte, co dáte. Nezmůže ho hladké slovo, ani tele zlaté. Panenské jest, a tak vlastní, že jím duše zrála, čisté jako jezer voda, pevné jako skála. Pouhé zlato k zakoupení – viďte, to je málo! [31] Oh – to by vás namáhání, a mě krve stálo!“ Zasmály se pod močálem hrubých hlasů sbory: Vrať se, hochu, hloupý hochu, ve své modré hory! Hm – hm vnitřní – – – Hlas je tichý, pěstička je slabá – viď, že bys jím nedovedl nadmout se jak žába?! Tak co ptáš se, jak se u nás přesvědčení platí? Nemusíš se ani světu řádně ukázati! A tvé klidné jméno tiše ke sluchu se nese – biče nemáš, před ním v strachu světa kus se třese. K smíchu jsou nám tvoje hory! Jen že o nich víme – o bezcenné přesvědčení tvoje nestojíme. Vrať se jenomjenom, naivní hochuhochu, v zakrnělou vísku – to my jinších nakoupíme za pár řádek tisku! [33]
VLASTENECKÁ.
Věc vážná nastala...Tři křížky po německu kdos napsal na papír!!! Teď důležité rvaní a strašné legrace se strhnou v parlamentě. To bude vřískání! A toho nadávání – – – –! Jsme totiž vlastenci. Co trikolor a čamar! Jo, my jsme mohutní, to dokážem si tiskem. Co spousty papíru se denně černí maže! My vůbec bojujem – buď hubou nebo pyskem. Co řečí nadšených je při sklenici piva, co očí kroucení a zatínání pěstí, co z každé opice se vzbudí horké krve! My tvými syny jsme, no, máš to vlasti štěstí! Co od nás pochází, to všechno přímo božské, co přijde z ciziny, to svorně popliváme – vše děláme, co jde. A za tě, česká země, i celé jmění své i krev i život dáme! No – totiž – jmění mé – no – to by nepomohlo... A život věnovat – – no – – snad by bylo škodou. Pah! Jen jsme vlastenci – to přijde nejlaciněj, a pro věc všechno dát juž beztak není modou. Však Němci – proti nám jste pouze trpaslíky!! Neb jednou jeden byl (Čech často vzpomene si) – neb jednou jeden byl a Žižka jmenoval se a tento napráskal vám jednou kdysi kdesi... [35]
POKROKÁŘSKÁ.
To věru rád juž jsem, že vyrostl jsem z všeho: z těch žárů klukovských, jimž v světě rovných není, z těch naivních nadšení a z mělké chvástavosti a hubou prázdného až k smíchu vlastenčení. Teď zralý chlapík jsem a rozumně se dívám: ne hlásnou troubou být, jež prázdně bučí světu. Ten Čechy zahubí, kdo nosí trikoloru a lvíčka českého,českého kdo nosí na baretu! Je ducha nízkého, kdo probírá se v malém. Co bílé, červené, to všechno se mi hnusí! Že nejsem šarlatán, však pokročilec s časem, i moje košile být na vzdor hochdeutsch musí. A aby věděli, že stanovisko dětské jsem dávno opustil, jen mezi Němci bývám, a že jsem pokrokář, když Čechům nadávají, si pevně držím pysk a moudře hlavou kývám. [37] Hm, to je spasení, když nápis napřed český! Hm, to je zásluha, když vymoh’s hloupost vzdorem! To všechno tomu je, kdo přehledně se dívá jen strašně ku smíchu a někdy k slině skorem... Víš, moje česká zem, je prabídné to s tebou, a bude ještě hůř. Jsou Češi obmezení, ty dosud nemáš nic a oč se dneska snažíš – to věru k smíchu jen a vážného nic není! Být v praksi vlastencem – ó, toho je nám třeba! Být vážným vlastencem – ne hubou, ale prací, to totiž uznávat, že Čech je strašný oselosel, a vedle národů, že červíčkem se ztrácí. Co voní po českém – že šmahem blbost jedna a české umění že neznamená pranic, a zase naopak, že šmahem jako z nebe, co dobří přátelé nám posílají z hranic. Jen trochu přehledu a nebýt starým krtkem, jenž do Čech zahrabán a vystříhá se všeho, co přijde odjinud – ne za čínskou zdí spáti, leč aspoň kousínek mít soudu nestranného. Jsou Češi sedláci a všichni hrozně nízko. A každým pohrdám, kdo Čechem být se hlásí. Jen trochu přehledu – a moudrým vlastencem být; jen to tě, Česká zem, od jisté zkázy spasí. [39]
ZNAMENITÁ TRILOGIE.
I.
1. Co do vína, jež v zlaté není číši! To být má vínem? Co do každé básně, v níž ucho zvučných rýmů neuslyší! 2. Když konce veršů hrčí nesouhlasně – to báseň je?! A rýmu stopy není! To každý kluk by básnit uměl krásně! 3. To uměním, když při pouhém juž čtení za stopou znatelně se stopa zvedá jak na bubnu při marši v zavíření. 4. A co je do básně, jež formy nedá – (Myšlénka v šněrovačce talent zračí) – a caesuru když marně čtenář hledá, 5. když slova bez zákona prostě skáčí, a verše nedělány stejně dlouze... Mít formu, rhytmusrythmus, rým – to básni stačí. 6. A všechno ostatní je chamraď pouze. [41] II.
Co je do každého vína, není-li podáno v číši dřevěné, hrubé, nezpracované! (Co je do vína v křišťálovém poháru!) Kdo pak jakživ viděl pořádnou báseň s rýmy? (To by podlé toho každá uličnická rýmovačka byla básní.) Co je do básně, kde se verš staví k verši stejně. (Tak jako vojáci v uniformě.) (Myšlénky musí být hezky v nepořádku [jako kamení (naházené) na hromadě], a pak to dělá dojem.) Démant je jen tenkráte démantem, není-li broušenbroušen. (A co je nebroušené, může být jenom démant.) (Pořádná myšlénka nemůže být pořádně vyslovena.) (To ostatní je pouze chamraď.) [43] III.
Já na to káp. Vklouznu (jak se to častokrát děje) mezi obě strany a bude ze mne (ó štěstí!) veliký poëta od všech uznávaný. Tak půjdu s verši svými: první a třetí volně (praktický byl jednou jeden člověk), druhé dva s rythmem, formou, rýmy. [45]
JUŽ JSEM DOST PRACOVAL...
Zástup lidstva na kolenou kolotá a šumí, okna temně zabarvená těžce světlo tlumí. Před oltářem v šňůrách visí lampa z bronzu slitá a v ní kalné věčné světlo žlutým bleskem kmitá. Celý chrám je sytý těžkou od kadidla vůní, nad hlavami hlasy varhan temnou písní duní... Nad oltářem na kříž přibit Kristus Ježíš svatý, Ježíš Kristus, celou šířkou těla rozepjatý. [47] Pod ním dole svíce páchnou, kouř mu v tváře ženou, po kostele zástup ruce spíná na kolenou: „Kriste Jezu k nám jsi v sobě tolik lásky choval, že jsi sebe, Kriste Jezu, k smrti obětoval. Že jsi pro nás na smrt kráčel oddaný a tichý, abys otce smířil za nás pro ty naše hříchy, jež jsme měli, které máme, které budem míti, které budem ještě dělat, co zde budem žíti...“ Celý chrám je sytý těžkou od kadidla vůní, nad hlavami hlasy varhan temnou písní duní... Nad oltářem k zástupům se kloní hlava svatá, tak jak velký člověk shlíží malá na zvířata. Člověk, jenž se jednou vmísil mezi psy a feny, člověk těžce oklamaný, duší zkrvavený. Na psy zří, jak za ním táhnou, vyznávají lásku, že je statně jednou pro vždy chránil od výprasku. Ocas schlíplý mezi nohy, hlavu v prachu mají, že vzal výprask na svá záda, díky vyznávají. Kristus křiví svatá ústa, na jazyku slina, dole pod ním na kolenou zástup ruce spíná. [49]
ECCE HOMO...
Je krásná komtessa... Tak bílé její ruce, tak zlaté její vlasy. Útlé měkké prsty se třesou hebké, spjaté ku modlitbě a oči hluboké na zlatém visí kříži! Hlas varhan temně duní tmělou kaplí zámku, směs zadumaných hlasů spřádá zbožnou píseň. Mše slavná před honbou, a zbožná duše pánů i paní, dívek jemných ku nebi se vznáší před ušlechtilým těla osvěžením honbou. Je krásná komtessa, a něžná,něžná jako květkvět, jenž z rána rozpukne se křišťálově zrosen. A světlou hlavičkou se míhá zvláštní obraz. Řve luza, huláká a divě jásá, bouří, až chví se arena, až vzduch se prudce tříští na vlny mohutné, jež temně burácejí. [51] Na místě v popředí kdes César klidně sedí a mlčky usmívá se. Tvář je plna rysů od chřípí po ústa. A uvnitř spokojenost. Oh, jak se pěkně rudá v rubínech krev prýští a tryská do vzduchu a ohněm barví písek! Oh, úzkost smrtelná a kletba zoufanlivá. Zoufalost šílená a výkřik řezající, ten odpor zoufalý a malomocný, to naznak padnutí, to temné zachroptění a očí semknutí juž před poslední chvílí, když zápach krve cítí, horkost dechu šelmy... Oh, jak se pěkně rudá v rubínech krev prýští! A luza huláká a rozvášněna jásá a César usmívá se, zahalen jsa v purpur. A světlou hlavičkou se míhá zvláštní obraz: Je ticho smrtelné. A v cirku tisíc lidí a nikdo nedýchá, jen každý vypjat mocně se chýlí ku předu, všech zraky ohněm planou a blesky křižují se na drážděném býku. Krev létá tepnami a srdce prudce buší a tváře zanícené chví se křečovitě. Pěst pevně sevřená se prudce svalem škubá. Býk temně zařval. Prudce zaburácel řev jeho vzduchem – nikdo nezadýchá, je ticho smrtelné, je písek slyšet skřípat, jsou oči vznícené a chřípí roztažené se škube nervosně. [53] A komtessa se chvěje. Jak vše to hnusné je! Buď bídná bestie neb šelma na zadní dvě nohy postavená se srstí sedřenou a s kůží hnusně hladkou byl člověk tenkráte. A po krvi měl žízeňžízeň, krev musil viděti, jak v kalužích se kouří, ji hltat očima a po kapkách ji píti, v ní teplé s rozkoší a blahem ruce máchat a zmírat blahem z tepla, jež z ní divě sálásálá, a smát se při tom divoce a smát se, smát se... Jak ráda byla, že ten čas juž minul, že člověk povznesl, o krev nerval se se životem svým vlastním.....vlastním... Zavřeštěly rohy, a hlučné fanfáry po lese rozlehly se a od skal holých temen padly v lesy zpátky. A stádo jelenů, jež bůh ví kolik roků v oboře chováno, než hladiti se dalo a z ruky bralo stravu, rozprchlo se v lesy dnes rozeštváno smečkou psů a rozlekáno. To byla zábava! Což – zabít by se mohl ten jelen jako vůl – pah! pro výdělek přece zvěř panstvo nechová si... Jaká je to rozkošrozkoš, když jelen uštván, jak by zlomil přední nohynohy, do křovin klesne, oči semkne v hrůzném strachu, smrtelnou úzkostí... A slétnout bleskem s koně a padnout mezi psy a ve zpěněná prsa mu vrazit chladný nůž... Oh, jaká je to rozkoš – když naposled se vzepne – z prsou krev se perlí,perlí jak žhavé rubíny a rudým ohněm pryská... [55] V poslední chvíli bylo nutno rozděliti knihu na dva díly. Do prvního dílu na kvap srovnáno všechno, co mohlo býti tisknuto bez překážek, dílu druhého druhé vydání (změněné a opravené) vyjde do konce t. r.
[57] Dělnická knihtiskárna a nakladatelství v Praze.
E: jf; 2006 [59]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard; Dělnická knihtiskárna
(Nákladem českého knihkupce Eduarda Weinfurtra Praha, Vodičkova ulice. Dělnická knihtiskárna a nakladatelství v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 2.

Počet stran: 62