ZNAMENITÁ TRILOGIE.
I.
1. Co do vína, jež v zlaté není číši!
To být má vínem? Co do každé básně,
v níž ucho zvučných rýmů neuslyší!
2. Když konce veršů hrčí nesouhlasně –
to báseň je?! A rýmu stopy není!
To každý kluk by básnit uměl krásně!
3. To uměním, když při pouhém juž čtení
za stopou znatelně se stopa zvedá
jak na bubnu při marši v zavíření.
4. A co je do básně, jež formy nedá –
(Myšlénka v šněrovačce talent zračí)
– a caesuru když marně čtenář hledá,
5. když slova bez zákona prostě skáčí,
a verše nedělány stejně dlouze...
Mít formu, rhytmusrythmus, rým – to básni stačí.
6. A všechno ostatní je chamraď pouze.
[41]
II.
Co je do každého vína,
není-li podáno v číši dřevěné, hrubé, nezpracované!
(Co je do vína v křišťálovém poháru!)
Kdo pak jakživ viděl
pořádnou báseň s rýmy?
(To by podlé toho
každá uličnická rýmovačka byla básní.)
Co je do básně, kde se verš
staví k verši stejně. (Tak jako
vojáci v uniformě.)
(Myšlénky musí být hezky
v nepořádku [jako kamení (naházené) na hromadě],
a
pak to dělá dojem.)
Démant je jen tenkráte démantem, není-li broušenbroušen.
(A co je nebroušené, může být jenom démant.)
(Pořádná myšlénka nemůže být pořádně
vyslovena.)
(To ostatní je pouze chamraď.)
[43]
III.
Já na to káp. Vklouznu (jak se to častokrát děje)
mezi obě strany
a bude ze mne (ó štěstí!) veliký poëta
od všech uznávaný.
Tak
půjdu s verši svými:
první a třetí volně (praktický byl jednou jeden člověk), druhé dva
s rythmem, formou, rýmy.
[45]