NA PŘESTARÝ MOTIV.
Smích se třese, zlato cinká, veselo je všady
u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady.
Víno kypí, pohár zvoní, talíř cinká vřavou,
veselost zde zbožných hostů směsí kolotavou.
Vtip se blýská, jazyk skáče, vše se v šumu ztrácí,
jenom chvílí bouře smíchu sálem zaburácí.
Bouře smíchu zaburácí, zapadne v noc chladnou,
sousedící rozjařeni v náruč sobě padnou.
Smích se třese, zlato cinká, veselo je všady
u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady.
Těžké stoly, poháry a lahvicemi kryté
a nad stoly lesklé oči svatým mokem spité.
Horečně se blýskající, ohněm žhoucí oči,
až je dneska nějak cítit, že se země točí.
Že se země v kolo točí a s ní všechno kolem:
kanovníci, láhve, číše, všechno s celým stolem.
[23]
Kněží církve, zbožní hosté, trudný život mají,
časem trochu k osvěžení krásek pořádají.
(Dovolím si do závorky nepatrnou doušku:
prosím, pouze, toliko, jen v kněží úzkém kroužku!)
Není hříchem, když se, kněží, časem lépe máte,
beztak je to všeho všudy týdně sedmkráte.
Ostatně by na vás kacíř nalez chyby stěží –
nebýt toho ostatního, dobří jste vy kněží.
Kněží církve, zbožní hosté. Trudný život mají,
časem trochu k osvěžení krásek pořádají.
Kněží církve, zbožní hosté, že jich lepších není –
kam se vrtnou, všude myslí stále na spasení.
Snad ta mísa, snad ty číše vést je mají v nebe –
proto si hned každý páter dvě dal vedle sebe.
Náhle v divé směsi smíchu, která sálem třásla,
všechna světla v okamžení zaprskla a shasla.
Všichni zmlkli jedním rázem, hrůzou oné chvíle,
z koutka sálu rozlilo se jasné světlo bílé,
že až oči kanovníků hasly v jeho síle.
Z koutku sálu jasná záře, bílá záře vzplála,
postava v ní zamodralá jako přízrak stála.
Hlavu zpátky, oči zamklé, bolest v každém ryse,
na dlaních a v boku kapky rudé třpytily se.
[25]
Každou chvílí z temné rány nová krůpěj tryskla,
v tmavém proudu přerývaném na těle se blýskla.
Rozcuchané, potrhané, zatřísněné vlasy,
a v nich místem bílá slina kalů usedla si.
Chvíli mrtvo. Každá líce zsinalá a bledá.
Konečně se přece někdo z kanovníků zvedá.
„Co chceš u nás, Kriste Jezu! Co nás zjev tvůj ruší?
Na kříži si hezky zůstaň. To ti lépe sluší.
Co zas chceš? Vždyť přikázání všechna zachovávám:
bídných třicet tisíc zlatých ročních příjmů brávám,
žebrotě z nich celou stovku každoročně dávám.
Bez manželství pod klerikou pro tě žiji bídně,
do kostela k tobě chodím sedmkráte týdně.
Modlím se a všechny posty zachovávám taky –
v pátek jím jen divé kachny, ústřice a raky.
Všichni žijem spravedlivě podle církve – matky,
v neděli nic neděláme, ani v žádné svátky –
co nám tedy pokoj nedáš? Jdi si hezky zpátky!
Jménem Otce, Syna, Ducha – jménem svatých duší –
na kříži si hezky zůstaň! To ti lépe sluší!“
V koutě prázdno. Světla září, oddech slyšet všady
u stolů, jež narovnány ve tři dlouhé řady.
[27]