POKROKÁŘSKÁ.
To věru rád juž jsem, že vyrostl jsem z všeho:
z těch žárů klukovských, jimž v světě rovných není,
z těch naivních nadšení a z mělké chvástavosti
a hubou prázdného až k smíchu vlastenčení.
Teď zralý chlapík jsem a rozumně se dívám:
ne hlásnou troubou být, jež prázdně bučí světu.
Ten Čechy zahubí, kdo nosí trikoloru
a lvíčka českého,českého kdo nosí na baretu!
Je ducha nízkého, kdo probírá se v malém.
Co bílé, červené, to všechno se mi hnusí!
Že nejsem šarlatán, však pokročilec s časem,
i moje košile být na vzdor hochdeutsch musí.
A aby věděli, že stanovisko dětské
jsem dávno opustil, jen mezi Němci bývám,
a že jsem pokrokář, když Čechům nadávají,
si pevně držím pysk a moudře hlavou kývám.
[37]
Hm, to je spasení, když nápis napřed český!
Hm, to je zásluha, když vymoh’s hloupost vzdorem!
To všechno tomu je, kdo přehledně se dívá
jen strašně ku smíchu a někdy k slině skorem...
Víš, moje česká zem, je prabídné to s tebou,
a bude ještě hůř. Jsou Češi obmezení,
ty dosud nemáš nic a oč se dneska snažíš –
to věru k smíchu jen a vážného nic není!
Být v praksi vlastencem – ó, toho je nám třeba!
Být vážným vlastencem – ne hubou, ale prací,
to totiž uznávat, že Čech je strašný oselosel,
a vedle národů, že červíčkem se ztrácí.
Co voní po českém – že šmahem blbost jedna
a české umění že neznamená pranic,
a zase naopak, že šmahem jako z nebe,
co dobří přátelé nám posílají z hranic.
Jen trochu přehledu a nebýt starým krtkem,
jenž do Čech zahrabán a vystříhá se všeho,
co přijde odjinud – ne za čínskou zdí spáti,
leč aspoň kousínek mít soudu nestranného.
Jsou Češi sedláci a všichni hrozně nízko.
A každým pohrdám, kdo Čechem být se hlásí.
Jen trochu přehledu – a moudrým vlastencem být;
jen to tě, Česká zem, od jisté zkázy spasí.
[39]