JUŽ JSEM DOST PRACOVAL...
Zástup lidstva na kolenou kolotá a šumí,
okna temně zabarvená těžce světlo tlumí.
Před oltářem v šňůrách visí lampa z bronzu slitá
a v ní kalné věčné světlo žlutým bleskem kmitá.
Celý chrám je sytý těžkou od kadidla vůní,
nad hlavami hlasy varhan temnou písní duní...
Nad oltářem na kříž přibit Kristus Ježíš svatý,
Ježíš Kristus, celou šířkou těla rozepjatý.
[47]
Pod ním dole svíce páchnou, kouř mu v tváře ženou,
po kostele zástup ruce spíná na kolenou:
„Kriste Jezu k nám jsi v sobě tolik lásky choval,
že jsi sebe, Kriste Jezu, k smrti obětoval.
Že jsi pro nás na smrt kráčel oddaný a tichý,
abys otce smířil za nás pro ty naše hříchy,
jež jsme měli, které máme, které budem míti,
které budem ještě dělat, co zde budem žíti...“
Celý chrám je sytý těžkou od kadidla vůní,
nad hlavami hlasy varhan temnou písní duní...
Nad oltářem k zástupům se kloní hlava svatá,
tak jak velký člověk shlíží malá na zvířata.
Člověk, jenž se jednou vmísil mezi psy a feny,
člověk těžce oklamaný, duší zkrvavený.
Na psy zří, jak za ním táhnou, vyznávají lásku,
že je statně jednou pro vždy chránil od výprasku.
Ocas schlíplý mezi nohy, hlavu v prachu mají,
že vzal výprask na svá záda, díky vyznávají.
Kristus křiví svatá ústa, na jazyku slina,
dole pod ním na kolenou zástup ruce spíná.
[49]