Verše o mamince, lásce a smrti (1918)

1914-1917, Bohumil Mathesius

Diplomatická verze Ediční verze
KNIHOVNA NOVÉHO VĚKU Č. 4.
BOHUMIL MATHESIUS VERŠE O MAMINCE, LÁSCE A SMRTI.
[2] BOHUMIL MATHESIUS VERŠE O MAMINCE, LÁSCE A SMRTI 1914–1917.
V PRAZE NÁKLADEM NOVÉHO VĚKU 1918
[3] NA DRYNĚDRINĚ.
Keď já smutný půjdem na tu vojnu...
[5]
SRPEN 1914.
Když do pole jsme jeli, v stanicích maminky černě oblečené stály, my zpívali jsme si a výskali, a maminky v své bílé šátky štkaly. Že srpen byl, a zrálo obilí, a válka byla sen a přelud zdáli, my z vagonů jsme vtipy házeli, maminek srdcím bláhovým se smáli. Jel mnohý raněn zpátky. V stanicích maminky černě oblečené stály, nám do vagonů čaje podaly a do svých bílých šátků tiše štkaly. Maminek srdce důslednější jsou nás, bláhových a optimistních duší, kde ještě dobrodružství vidíme, tam maminky už příští hrůzu tuší. 7
PLEŠA, PRAPORČÍK.
A že si právě odbyl kadetku, měl zánovní a lesklý revolver, na pouzdře psáno písmem velikým a dětským bylo: Pleša, praporčík. Přes kraj, kde vyrost’, v pole jeli jsme, kde hezké děvče spatřil, s vozu křik’: Mně pozdravujte otce, majku mou, já jmenuji se Pleša, praporčík. V Zagrebu staré lásky vzpomněl si z dob kadetských, na růžný její rtík. Psal na visitku: V pole jedeme. Vy zdráva buďte! Pleša, praporčík. Měl v kufru schován kabát parádní a holedbal se, jak už mládí zvyk, v konaku bělehradském zatančí v něm se Srbkami Pleša, praporčík. Setninu rozbili, a zpět jsme šli. Stříleli trochu. Někdo vedle syk’ a ruku zdvihl, tiše zaplakal; to kulku dostal Pleša, praporčík. 8 Kde teď je, nevím. Zpět však myslím-li, tu vidím srpen, vlak a slyším křik, zřím v okně vozu hlavu mladistvou do kraje volat: Pleša, praporčík. 9
LIKA.
Liko, země mého regimentu, Liko, země smutná, krvavá, když na tě myslím, v mysli mojí plaše tvých mrtvých dětí obraz vyvstává, tvých dětí, s nimiž v patruly jsem chodil, s nimiž jsem tesknil v písních tesklivých, tvých dětí, jež jsem na smrt jistou vodil za nocí dlouhých, v polích blátivých. Je v tobě vrch, Klek jemu jméno, kde prý spí spánek věčný Marko-kraljevič, má vrchol jak dvé rukou spiatých, jimiž se za lid modlí Marko-kraljevič. Liko, země mého regimentu, já strach mám v nocích dlouhých, bezesných, že vztyčí se a zahrozí mi náhle z těch rukou jedna, rukou sepiatých. 10
PSANÍ Z POLE.
Zase chceš psaní, má zlatá mami, na mou čest nevím, co bych psal. Buď střílí on, neb střílíme sami, jíme a spíme. – A co dál? Hoši mí večer zpívají tiše: „Puklo je srdce, puklo je –“ vypadám dobře, sestár’ jsem trochu, viděl jsem víc, než zdrávo je. Nemyslím domů – málokdy pouze, myšlenka ne to, je to pud. Toužím jen silně vyspat se dlouze v posteli čisté, umyt a zut. Pak – ale tohle nepíše, mami, voják Ti ani oficír – chtěl bych dát hlavu do Tvojich dlaní, dětský v nich najít ztracený mír. Všecko je hezké na tomhle světě, těžká však z toho hlava má, nechtěla bys jí pohoupat trochu, což abys něco zpívala? 11 Dost ale psaní! Něco se chystá, vojáci nespí, mají vztek. Tak pac a pusu! Buďte tam zdrávi! Höfer chce něco pro zítřek. 12
VÁCLAVE UHŘE, KADETE BOŽÍ.
Václave Uhře, kadete boží, za tebe dneska píšu ten list; maminka tvoje včera ti psala, pár tvojich řádek chtěla by číst; ví, že máš teďka myšlenky jiné, přemnoho práce, málokdy psát, napsat máš jenom na polní lístek: „Má milá mami, živ jsem a zdráv.“ Václave Uhře, kadete boží, jak já mám napsat stařence – jí, přeložen že’s byl v regiment boží k docela jiné kumpaniji; do boku jedna, do stehna jedna kulka že ťukla v úvozu tam, že jsme tě odnést nemohli ani, že jsi tam zůstal docela sám!? Václave Uhře, kadete boží, co živ tak dlouhý nepsal jsem list, jak když jsem napsal na rubu kartky: „Kadett W. Uher, derzeit vermisst.“ 13
Z LAZARETU I.
Očima, jimiž smrt jsem zíral, teď v hnědých očí hledím jas a rukou, kterou zbraň jsem svíral, tvůj měkký hladím, černý vlas. Smrt rámec pro obrázek byla, pro lásky scény jeviště, smrt lásku naši vybabila, jí kmotrou bude napříště. Vždyť cizinka’s! Já jinak dýši, má pravda jiná, jiná lež, a tyhle verše, jež ti píši, ty nikdy čísti nebudeš. 14
Z LAZARETU II.
Tož naposled se uvidíme a naposledy rozejdem, zda vzpomeneme (kde to dříme?) na sebe? V dobrém; v zlém? Kus idyly v tom bouřném roku, kus ticha v toku mladých let jste dala mi, spěch drobných kroků mi zjasnil lazaret. Je divný rok. Mí kamarádi po dálných mrznou bojištích, a my se trochu měli rádi. To pro pláč bylo? Smích? Má lásko s vůní chloroformu, tož opatruj vás tady Bůh; já oblékám zas uniformu snad pro věčnosti luh. 15
POD KŘÍŽ HROMADNÉHO HROBU.
My beze jména, bez tvaru, co pod drnem tu spíme, my z velké války vojáci se takhle pomodlíme: „Lítosti plný Ježíši Kriste, pravzore synků, vojáků nás, pro svojí matky pro srdce čístéčisté maminky naše úzkostí zbav, maminky naše milosti plné, děvečky boží, stezičky tvé, maminky v dálkách milosti plné, maminky sedmibolestné! Pro paprsk víry v neladu světa, pro paprsk bílý v špíně a tmě, pro matku svoji posil a potěš maminky sedmibolestné!“ 16
VÍDEŇSKÝ EPILOG.
Krev Dona Juana zabouřila mi náhle v žilách neklidně, já sváděl jedno hezké děvče na cestě z Pešti do Vídně. Vše prohráno. Tu náhody bůh nosiče z nádraží vzal šat a ve Vídni nás v jedno auto i s všemi kufry strčil v chvat. Já smál jsem se, a ona taky; krev zabouřila neklidně. Zda vzpomene si slečna Mia na cestu z Pešti do Vídně? Den druhý Vídeň prohlíželi jsme, všude vojsko, slunce, sníh, já nezřel nic, jen odlesk všeho v zrcadle očí zahnědlých. Když konec dobrý – dobré dílo: já jel jsem tehdá z bojiště, pro taký konec tažení pět chci prodělati napříště. 17
ZA FRONTOU.
Když takhle v březnu měsíci...
[19]
KDYŽ TAKHLE V BŘEZNU MĚSÍCI.
Když takhle v březnu měsíci ti čas tvůj přijde rozkvésti, chtít budeš vložit do ženy kus pratouhy své po štěstí, bratříčku, poslyš radu mou, moudrosti staré věř, slož do uzlíčku touhu svou, jarním ji vodám svěř! Jarní ji vody odnesou daleko do moře, a zapomeneš, bratříčku, na touhy na hoře. – Až jednou v máji měsíci tvá touha přijde zpět, pod jarní pršky způsobou ji vrátí širý svět. A očištěna, zbělena ti duši zaplaví, své staré lásky vzpomeneš u večer májový. 21
TUTLANÁ LÁSKA.LÁSKA I.
A vše mám rád, i vaše, paní, stáří, že tloustnete, i vaše děti dvě, i drobné vrásky kolem očí v tváři, i vaše žití málo radostné. To vše mám rád, a za vše rád chci dáti za kouskem kousek celé žití své, když z něho vzkvetou pro vás, paní Nado, jen dvě, tři chvíle trochu radostné. 22
TUTLANÁ LÁSKA II.
Tak žijem spolu, hrajeme si s dětmi, beatus possidens čte zatím noviny, a kradmý pohled, úsměv očí letmý zisk večera je často jediný. Tak žijem spolu, láska ututlaná nevzhoří nikdy v prudším vzplanutí, tak rozejdem se za jednoho rána, tak nenávratně, bez všech vyhnutí. 23
TRYZNA VOJTĚCHU SAPÍKU, SOCHAŘI.
(Padl 5. července 1916 na ruském bojišti.)
I.
Hvězdy se jiskří. Od moře rytmicky vlny dýší. Na pamět Sapíka, sochaře, popíjím vína číši, Vojtěcha Sapíka, sochaře, bratříka, kamaráda, kterého bolet přestala ta jeho hlava mladá. – Takhle už, Vojtěše, nepůjdem, nepůjdem do Brasilie, kam chtěl’s náš národ přesadit, že se tam lehčeji žije. Takhle už, Vojtěše, nedáme na Vítkov Žižkovu sochu, zůstane v skice, jako ty. – Co jsi to proved’, hochu? 24
TRYZNA II.
Noc tu, co’s pad’, já lumpoval s veselou plavou dámou, písničku jsem jí notoval, písničku z operet známou, při víně červeném ptal jsem se, má-li mě, má-li ráda, pranic jsem při tom nemyslil na tebe, na kamaráda. Do dne jsme nad mořem smáli se, slunce až kmitla zář zlatá, co ty jsi tloukl, bratříčku, na těžká věčnosti vrata. 25
TRYZNA III.
Tancují hvězdy, po moři průzračná mlha vstává, Vojtěše Sapíku, sochaři, těžká dnes, těžká má hlava. Mlha, co krade se po moři, i v moji hlavu se krade, a já si číši dolévám: „Bratříčku, kamaráde, pozdraven buď tam nahoře a odpust nám, co žijí! Já v pamět tvou, molodce-sochaře, tuhle číš do dna hle! piji!“ 26
***

Modlím se k Tobě za svoji ženu, Modlím se k Tobě za svoji ženu,
 Natašu snědou, Natašu svou, za vše, čím zhřešila, čím zhřeší v žití, trest shrni, Bože, na hlavu mou! Životy tři jsou vloženy v sázku, ženou je jiného, vím, Bože, vím, na účet svůj já beru tu lásku, já za ni tobě odpovím. Chraň si, jak umíš, zákony svoje, na to jsi Bůh, a člověk já; nedej však, aby za tuhle lásku trpěla Nada, Nataša má! 27
DO ALBA.
Na jaře kvetou podléšky, a koncem léta blíny, dost jsem tě, děvče, miloval, teď ať má rád tě jiný! Je střída věčná ve světě, a je to moudrost, brate, říc’ dovést: Sbohem, štěstí mé, tady je, braši, máte! Tož sbohem, neplač, děvčátko, vždyť přijde brzy jiný; mě taky děvče opustí, až rozkvetou se blíny. 28
PANÍ R. I.
A člověk maně život reviduje, svůj celý život (ďas jej sper!)sper!), když se tak náhle zamiluje, jak já dnes do vás, paní R. A nad lešením dní a roků, kde chrám si stavěl starých věr, si řekne: život stál přec za to, už za setkání s paní R. 29
PANÍ R. II.
Můj život, váš kdes v koutě věčna se setkaly a nesejdou, jak hvězdy dvě, jež kolem sebe se kmitly a zas zapadnou. Ví Pán Bůh sám, co bylo krásy v tom zakmitnutí plachých hvězd, a jenom Bůh též vědět může, co v setkání tom smutku jest. 30
PANÍ R. III.
(Při odjezdu pochodové kumpanije).kumpanije.)
Hornista „k modlitbě“ troubí, vojáci, pozor teď! dneska se smrt s vámi snoubí, nepřijde každý zpět. Hornista „k modlitbě“ troubí, vojáci, k čapce dlaň! – štěstí sen krátký či dlouhý, zapomeň, vojáku, naň! Hornista „k modlitbě“ troubí; vojáci, hoši mí, dovolte s vašimi spojit i můj sen o štěstí: Byla to plavá paní se zrakem zeleným, my před párma dny se sešli, dnes se s ní rozloučím. 31 Hornista dotroubil. Dosněn, vojáci, o štěstí sen. Na rámě zbraň! a pozor! odpůldne mašírujem. 32
NA SOČI.
„Bratříčku Kriste, darmo jsme snili všelidské lásky bláhový sen.“
Písnička vojáka z velké války.
[33]
SRPEN 1915.
Jak před rokem zas zraje obilí, a v širých lánech šumí kukuřice; maminky nepláčí už v stanicích, a mlčky jedem do i ze stanice. Jak před rokem se hvězdy rozhoří u večer tichým, bezvášnivým jasem, a vojáci se bijí pod nimi, jak před rokem se bili tímhle časem. 35
NA SOČI.
Z vesnice jedem k vesnici, od trosek k troskám domů hledících bez oken, bez dveří ze zahrad rozbitých stromů. Cesty jsou vápnem zbíleny, kolem nich latriny zejí, hloučky psů svobodou šíleny s halasem do dálky spějí. Nad polem prachem spáleným chraptivě křičí vrány; od Soči temně zhluboka kanonů duní rány. 36
BALADA O MÝCH LÁSKÁCH.
Je letní noc; mé prázdno lože, pne měsíc oknem stříbra mříž; na ženy myslím: vyslyš, Bože, zpovědí mojich trpkou tíž. Já zhřešil mnoho, vím to, v žití, byl zaviněn mnou mnohý pláč, dnes dovol však se pomodliti: Mé lásky, Bože, chránit rač! Bůh ví, kde světem plny jdou krásy, na zádech uzlíčky touhy a muk; Bůh ví, kdo v noc dnes češe jim vlasy, kdo hledá lichotky pro srdce tluk. Bůh ví, kdo pláče, Bůh ví, kdo zpívá, kdo šeptá tichounce: božínku, nač!? – pokorná prosba se rtů mi splývá: Mé lásky, Bože, chránit rač! Je letní noc; má jizba chladna, jak jizba chladno srdce mé; mně nebude věrna už, nezradí žádná, s žádnou se nikdy nesejdeme. Ty’s chtěl: já toužil; přestal toužit, řek srdci: samo sobě stač! 37 dnes stačí si. Dál chci ti sloužit: Mé lásky ale chránit rač! Poslání.
Je ráno, chci se domodliti, než vstanu – žití starý hráč: Děvušky, jež jsem potkal v žití, mé lásky, Bože, chránit rač! 38
V KAVERNĚ „PETR“.
V kaverně „Petr“ (bubnuje to venku) na útok čeká lidí šedesát; ten píše ještě – matce? na milenku? je nemístno se tady, bratře, ptát. Co čeká je? Hle! buďto nebe sláva či zajetí, měsíce špitálu; vzduch těžký čpí, a z lidí výpar vstává, maličká lampa bliká pomalu. Kdy přijdou? dnes či zítra, dny snad za tři? Ten čas tak strašně zvolna utíká. – Tož obejměm se, ubozí mí bratří! – se zvolat chce, nic nikdo neříká. Eh! krví přerozuje svět se celý, by za čas těch tu zapřel nevěrně; kdo vzpomene kdy těch, co krváceli na sočské frontě v „Petr“ kaverně. 39
SEDM Z PÁTÉ KUMPANIJE.
(Monte Santo 25. května 1917.)
Vykopejte, pionýři, jámu v Hoře Svaté, položte tam bok po boku sedm mojich dobrých hochů z kumpanije páté. Sbohem, hošihoši, ať vás lehce,lehce cizí země kryje; tuhle dnes se loučí s vámi, na kraji té černé jámy pátá kumpanije. Sbohem Piko, Markoviči, Pavkoviči Mate, zaspěte po těžkém boji, hoši malí, hoši moji z kumpanije páté! 40
BALADA PRO MOJI KUMPANIJI.
Dej, Bože, mír dnes v noci vojákům, těm na feldvachách, i těm v liniji, dej trochu jasu těžkým jejich snům, chřtán řvavý zacpi artileriji, přej za jich mezky spánek Bosňákům – tvé bílé hvězdy ať jen mír dnes sijí! – a odpust, že se modlím za svůj dům: dej tichou noc i mojí kumpaniji. I mrtvým, Bože můj, dej tiše spát, jež nechali jsme na své dlouhé pouti tam v Drině, na Mačvě i u Karpat, a nedej jim si na nic vzpomenouti; krom toho prosím, nedej dneska vstát těm od Soči a z rovin Italije, ať jiní dnes jdou mrtvých stráže stát: dej tichou noc i mrtvým kumpanije. A má-li být dnes v noci přeložen z té živé někdo k mrtvých kumpaniji, ať bez hněvu jde, jasný, usmířen, a saniťáci ať ho brzy skryjí; jeť líp než slunce, deště býti plen, až černé údy nabubří a shnijí, 41 spát v žluté hlíně; čistý hrob chci jen a lehkou smrt pro moji kumpaniji. Poslání.
Dej, Bože, mír dnes v noci vojákům, tvé bílé hvězdy ať jen mír dnes sijí, a odpust, že se modlím za svůj dům: dej tichou noc i mojí kumpaniji. ***
42
KOTA 346.
Maminka píše: bolí ji oči, nemůže proto psáti moc, modlí se tedy k rodičce boží, aby mi byla na pomoc. Maminka píše: sestárla tuze, černý kdys vlas je šedin plen, šediny, to jsou kořínky bolů, jimiž je život vyplněn. Maminka píše; co je mi náhle nepřítel, výpad v předpolí; co pak je jedna světová válka, mami když oči zabolí! 43
MATKY.
Jdou, v houfu stlačeném a nepořádném jdou, ty s hlavou svěšenou, ty s hlavou vztyčenou, jdou z měst a vesniček, ze samot prostřed polí se srdcem ve hrudi, jež každým tepem bolí, jdou oči strnulé, a žádná slova nedí (ty oči zarudlé jen na mě, na mě hledí), jdou sborem pomalým, co noha mine nohu, jdou na mě žalovat, jdou na mě Pánu Bohu, ty matky vojáků, jež komandoval jsem, co padli ve válce pod mojím komandem. Jak křečí ochromen jsem bez hnutí a něm, chtěl bych, by pozřela mě rázem černá zem, chtěl tlouc’ bych o kámen bolavou, horkou hlavou, jen ne ty představy, představu za představou, v nichž noci vstávají a odpoledne, rána, kdy přišla patrula nezvána, nevolána a něco přinesla do pláště sbaleného, mně k nohoum složila vojáka ubitého z těch hochů jednoho, jež komandoval jsem, co padli ve válce pod mojím komandem. 44 Vím, matky, před vámi tisíckrát vinen jsem, jsem líbat nehoden i vašich šatů lem, já vaše syny ved’ jen tam a nikdy zpátky; však čist jsem před Bohem, ať ten nás soudí, matky, až v říši světelnou se vznesem nad oblohu, při svoji vložíme do rukou Pánu Bohu, a svědky ať jsou ti, jež komandoval jsem, co padli ve válce pod mojím komandem. 45 OBSAH:
NA DRINĚ:
Srpen 19147 Pleša, praporčík8 Lika10 Psaní z pole11 Václave Uhře, kadete boží13 Z lazaretu I., II.14 Pod kříž hromadného hrobu16 Vídeňský epilog17
ZA FRONTOU:
Když takhle v březnu měsíci21 Tutlaná láska I., II.22 Tryzna I., II., III.24 ***27 Do alba28 Paní R. I., II., III.29
NA SOČI:
Srpen 191535 Na Soči36 [47] Balada o mých láskách37 V Kaverně „Petr“39 Sedm z páté kumpanije40 Balada pro moji kumpaniji41 Kota 34643 Matky44
[48] POZNÁMKA.
Tyto verše připravené pro knížku před více než rokem a otištěné porůznu v časopisech pod rakouskou censurou vycházejí z vnějších příčin teprve dnes. Jsou věnovány namnoze nepopulárním hrdinům: nedobrovolným vojákům poražené armády a jsou smutny smutkem, který ještě neviděl svého konce, všelidským smutkem z bídy „národa fronty“. A lidé tohoto národa, jednoho po obou stranách linije, jeho solidarita v utrpení a spojení internacionálou smrti – budiž legitimací této knížečky. V Praze, listopad 1918. B. M.
[49] Tuto knihu, vydanou v 300 číslovaných výtiscích a v 700 výtiscích bez čísla jako čtvrtý svazek knihovny „Nového Věku“, vypravenou dřevoryty Jaroslava JarešeJareše, dotiskla knihtiskárna Th. Venty v Praze v listopadu 1918.
E: jf; 2006 [50]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna Nového věku; Nový věk; Venta, Theodor
(Tuto knihu, vydanou v 300 číslovaných výtiscích a v 700 výtiscích bez čísla jako čtvrtý svazek knihovny „Nového Věku”, vypravenou dřevoryty Jaroslava Jareše, dotiskla knihtiskárna Th. Venty v Praze v listopadu 1918.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 50