Lyrické intermezzo
1940 NOVINA PRAHA
[5]
PODZIMNÍ
Ostrý klín čápů
k jihu letí zrána.
Nad Vltavou vklouz
v mlhy náručí.
Kam chceš, ó hlavo,
hlavo zamotaná
v podzimu
stříbrně hedvábné
pavučí.
Ostrý klín čápů
v jihu zjihl v jíní,
jež mrholí se s mlhou
na Braník.
Nebudem letos
přezimovat tedy
v Africe na březích
jezera Tanganjik.
7
TETRAMINA
Že máš ráda jasná slova,
natrpklá jak mladé víno,
utrh jsem ti jedno cestou:
tetramina,
Tetramino!
Nevím – princezna snad je to,
milencům jež hlavy stíná,
milujemiluje, a přece stíná:
Tetramina, Tetramina!
Bylina či jedová to,
zákoutí jež hledá stinná;
rány jitří, nezavírá:
tetramina, tetramina!?
8
Nebo město na pobřeží;
mor je sežeh, mor je svírá,
mrtví bubří, mrtví kvetou:
Tetramina, Tetramina!
Zelená či škeble mořská,
příliv odhodil ji, zmírá,
umřít chce a neumírá:
tetramina, tetramina!
Nebo je to naše láska,
natrpklá jak mladé víno:
miluje a hlavy stíná,
rány jitří, nezavírá,
mor ji sežeh, mor ji svírá,
umřít má a neumírá –
tetramina?
Tetramino!
9
PRVNÍ SNÍH
Vysoko v horách
vzpomněl jsem na tebe:
napad tam první sníh.
Na vlnách jeho zčeřených
viděl jsem kresbu dlaní tvých –
bylas tam ty jen a sníh.
10
Vysoko v horách
jsem nevzpomněl na tebe,
dítě:
od vlasů po paty
měl jsem tě v sobě
a opakoval si tě.
Byl tam jen sníh a ty.
Vysoko v horách
jsem zapomněl na tebe,
na kresbu dlaní tvých.
Vysoko v horách
nechal jsem tebe,
tebe a první sníh.
11
INDIÁNSKÉ LÉTO
V měsíci tančí panáček
s panenkou menuet:
děcko je zřelo po prvé –
kolik zim, kolik let!
Stříbrník – září vystříbřil
tančící třeslici,
kolikrát ještě ji uvidím,
ryšavý měsíci?
12
Babího léta vlakýnka
točí se nad vodou:
na Velkou cestu Siouxi
v noci dnes vyjedou.
Na bílé niti pavoučí
křižáček cestuje –
chladné své prsty dejte mi,
ó, paní, dej mi je!
Chladné své prsty do mých vlož
šedivou pro radost.
Na lásku když už pozdě je –
na zradu času je dost!
13
JEZERO POD HORAMI
Volavka krouží tiše nad jezerem,
z plotů a zahrad voní první bez;
volavka krouží kruhy zapomnění
a víno smývá srdce rez.
Volavko, zakruž srdce starou ránu,
mhu před oči spusť, které prozřely:
ať probdí se tou jarní nocí k ránu
a zapomenou, co kdy viděly;
ať zří jen v číši nazlátlého vína,
kam padly tři jehličky modřínu,
a zapomenou na ta krutá léta
a na jich vinu, nebo nevinu!
Tak probrodím se jarní nocí k ránu,
až první slunce cinkne za kopcem,
a zapomenu nejen, co jsem býval,
ale i na to, co teď jsem.
14
TO BYLA JENOM JARNÍ, VZPURNÁ NOC
To byla jenom jarní, vzpurná noc
a rujná bolest z jedné velké smrti,
že uvěřil jsem v starou čaromoc,
dohlédnout bál se, bál se dotrpěti.
Noc sprchla s jarem. Ráno vstává
i modrá bolest z jedné velké smrti:
na neshledanou, hlavo popelavá,
dohlédnout nutno, nutno dotrpěti.
15
DÉŠŤ
Budou to málem roky dva.
Odešla.
Nepřišla jiná.
Nic neříkám,
byla to moje vina.
Jsem sám.
Vtom na skla oken,
prachem povadlá,
kapička deště dopadla
perlově bílá,
stříkla –
třetí a pátá
chvátá,
po skle se tetelí.
– Díky,
příteli!
16
CHLADNÝ VEČER PO HORKÉM DNI
Den parný. Sprchlo. S polí stoupá
zahořklé hlíny bílý dým.
Pohléd jsem ráno do zrcadla:
zešedivěl jsem? šedivím?
Prapory dýmu vítr mává,
jde večer krokem váhavým,
já nevím: žil jsem? žiju? budu?
Dým života, života dým!
Prapory stočily se v dálku –
sbohem, prapory života:
nad nebem průzračným se klene
večera chladná jistota.
17
KAPKY DVĚ DEŠTĚ
Kapky dvě deště
na kopretině –
dívám se na ně.
Přemýšlím o svojí vině.
Chladily čelo mi
úzké dvě dlaně,
nechladí už. –
Jsi muž?
Nebylo viny.
Setřes ty kapky
s kopretiny!
18
DIVOKÉ RÉVY RUDÝ LIST
Divoké révy rudý list
pad na stůl mezi nás.
Já nejsem jista,
jste vy jist?
Je čas?
– V zrcadle očí zelených
jsem odvyk číst.
Nejste-li jista,
já jsem jist.
Je čas!
Divoké révy rudý list
pad na stůl mezi nás.
19
IMAGINÁRNÍ ROZHOVOR
F. X. Š.
Nu – nechme toho! Smrt je jenom meta,
již nutno přeletět,
kolikrát jsme si říkávali z Goetha:
přes hroby vpřed!
Ten starý čínský verš, ten dobře hádal,
pln ledné moudrosti:
chladného vzduchu proud, co od hor padal,
byl vítr věčnosti.
20
Co? – Bolí? – Vím, vy materialisto,
já leccos předvídal.
Dnes vím už víc a víc už je mi jisto. –
Ne, co bych povídal!
Poslední kruh ve staré závitnici
je nutno rozehrát –
snad byste nechtěl napsat učebnici:
Jak umírat?
Tak sbohem – přijďte zase – jindy více,
až pánbůh dá:
poslední slovo k velké polemice
měl jsem přec já!
A – nechme toho! Smrt je jenom meta,
již nutno přeletět!
Ne nadarmo jsme říkali si z Goetha:
přes hroby vpřed!
21
JÁ NEVÍM JISTĚ
Já nevím jistě: je to tak,
že hora puká, hora pýchy,
že chci být nízkou travičkou,
vyrostlou, země, ze tvé líchy;
já nevím jistě: je to tak,
že klid je ve mně, svátek klidu,
jak letní déšť že svlažuje
mě drsná něha k tomu lidu;
já nevím jistě, je to tak:
nová se vrství hora pýchy
na tebe, lide horlivý
a spravedlivý, silný, tichý.
22
LITAJPE
Až na své pouti věčnem přijdeš jednou
do Prahy, Litajpe,
přijď takhle v máji – půjdeme si sednout
na víno, Litajpe.
Pavilon kosatců s porculánovou věží
není tu, Litajpe,
na Petříně však rozkvetly už bezy,
tam půjdem, Litajpe.
Světelné verše své tam budeš recitovat
nad Prahou, Litajpe,
a já ti budu tiše přizvukovat,
příteli Litajpe.
Pak, vínem těžcí, verši, půjdem domů –
neklouzni, Litajpe;
budem se držet laviček a stromů,
drž se mne, Litajpe!
23
Půjdeme spolu po Karlově mostě:
tady je, Litajpe;
tam skončí se ta historie prostě,
jak tenkrát, Litajpe.
Staré své hvězdy uzříš v řece plovat,
jak tenkrát, Litajpe,
a za nimi tam skočíš zase znova,
jak tenkrát, Litajpe.
A já pak sám po městě, které dřímá,
půjdu zas, Litajpe,
na jazyce chut veršů tvých a vína,
příteli Litajpe.
24
PÍSNIČKA PRO SRDCE MUŽE
O štěstí nesni, srdce muže,
štěstí je ženská, křehká věc –
panenka bílá z porculánu
a rozbije se nakonec.
O boji snívej, srdce muže,
sni o ranách a o ráně:
o štěstí té, která se dává,
té štěstí, jež se dostane.
A o krvi sni, srdce muže,
když sladce začpí do nozder,
o štěstí ale nesni, srdce,
o slepém štěstí myších děr.
25
PŘÍTELI
Dálky, jež létem změkly,
tvrdnou už podzimem,
co jsme si nedořekli,
sotva si dořeknem.
Pruh slunce na borovici,
sprchává jehličí;
snad skřípot písku řekne,
co třeba doříci.
26
STŘECHÝL
Žlutý člun luny
vyplul nad lesem.
Na větvích
umrzlý sníh.
Mráz stromy škrtí.
Byla to luna,
nebo sněhu dech,
že střechýl, který ssál jsem,
na zubech
měl předchut tvou,
ó smrti?
27
FRAGMENT
Nenáviď nic a nic neměj rád,
hostem jsi přišel, odejdi host,
ničeho nechtěj litovat,
k ničemu srdcem jsi nepřirost.
Půjčeno je ti jen dílo i žena;
jizba tvá když je zakouřena,
odejdi, řekni: Děkuji – dost!
A zavři za sebou dveře!
28
HIMÁLAJE
Na sněhy myslím Himálaje
v blátivý, žluklý, jarní den:
na sněhy mysli Himálaje
a budeš očištěn.
Po snězích Himálaje padá
k nám věčnost věčna propustí:
na sněhy mysli Himálaje
a hříchy se ti odpustí.
Na modrých snězích Himálaje
umírat chtěl bych jednou rád:
zamrznout v ledu, tisíc roků
se s ním pak dolů sesouvat;
do vesnic k lidem přijde z tebe
pár vybělených kostí jen:
na snězích umři Himálaje
a budeš vykoupen.
29
Z Písně o velké válce
[31]
VZÝVÁNÍ MÚZY
Múzo má hrdinská,
jež zpíváš jen
muže a boje,
v peplu svém blankytném
na první čekáš můj
rým,
múzo má epická,
já opravdu se bojím,
hrdinu eposu
jak já ti
představím.
33
Achilles není to,
jenž na Řeky se hněval,
Parsifal není to,
svatý jenž střežíval Grál,
Roland tu netroubí
na roh svůj
u Ronceval,
Siegfried to není rek,
Artuš to není král,
není to... Bože můj,
co všecko on jen není,
v pantheon hrdinů
vůbec se nemačká:
hrdinou není on,
hrdinou – to jsou oni –
hrdinou eposu
pátá je
kumpačka.
34
Šediví kostrouni,
již umírat znali jen tiše
rok, léta, měsíce,
měsíce, týdny, dni
za staré prapory,
za střepy staré říše,
starého Procházku
někde tam
ve Vídni.
A přece, vojáku
s frantíkem na čepici,
přec, páre onucí,
přec, páre bagančat,
přec, stíne z ničeho
v nic pro nic tancující,
osud tvůj pitvorný
přec chtěl bych vyzpívat.
35
K pochodu naposled
nechť verše mé zabubnují
kostem tvým zbytečným,
c. a k. vojáku,
rytmy jich pomalé
nechať ti defilují
v slavnostně houknutém,
houpavém haptáku.
36
NÁSTUP
Na počátku srpna
krásní dnové šli,
pražské pluky z Prahy
mašírovaly,
prapory nad hlavou vlály,
kutálky jim vyhrávaly
každému tu svou
píseň jedinou:
Z Oujezda šla
stará pára:
ti od stodva,
hundertcvára,
za ní lantverpluk,
samý čupr kluk,
od Brusky šla
pražská chasa,
37
Panebože, to vám
byla krása:
mašíroval Grenevil
Prašnou branou na špacír.
Vedle vezli kanonýři
houfnice a kanony
a za nimi pionýři
rozkládací pontony.
Nacpali tě do vagonů,
ať byls kaprál nebo kmán,
na nichž stálo: Fuer 6 Pferde
oder 42 Mann.
Tohle všechno drnčelo si
na Sávu a na Drinu
bít se pro císaře pána
a pro jeho rodinu.
38
LYRICKÉ INTERMEZZO I.
(První mrtvý)
Pohřební svíce –
mušky svatojanské,
smuteční pochod –
crkot cikády,
v zežloutlém bělmu
plaché létavice
jak salvy věčna
hřímaly.
Studený,
němý
s třemi krůpějemi
rudého vosku
pod uchem,
jak ojínělá švestka zsinalý:
tak leží pěšák
Ivo Sorbič,
Adam všech mrtvých
veliké války,
u Sávy.
39
DRINA
Oj Drina, Drina,
zelenavá Drina
nejedné maměnce
odplavila syna,
odplavila syna
s kverem, patrontaší,
počkejte jen chvilku,
zazpívám vám, braši,
o tom, jak to bylo,
zazpívám vám, braši,
noc na osmý září
u bosenské Rači.
Takhle koncem srpna
parna byla velká,
vylili nám Srbi
od Valjeva perka.
40
Generál Potiorek
v září řek si: Inu,
počkej, pražský sbore,
půjdeš zas přes Drinu.
Za Drinou je Mačva
a za Mačvou z lad
bílé věže zdvíhá
město Bělehrad.
Na Turcích je císaři kdys
dobyl Eugen, princ a rek,
na Srbech ho dobude dnes
feldmaršálek Potiorek.
Rakousko přec namlelo vždy
Turku jako Srbínu:
vzhůru, děti, pro císaře
a pro jeho rodinu!
Zelená je Drina,
zelené má kraje,
41
s puklým kolem lodních mlýnů
broukavě si hraje.
Nehraje si ale
proud ten proradný,
nehraje si vůbec
s c. k. pontony.
Tam jsme se sic ještě
jakž takž dostali,
smutně jsme se ale
v noci vraceli.
Do lisu nás vzali
Srbi se všech stran,
to nebyla psina,
kluci, pro pět ran!
Bili do nás zprava,
bili od leva,
to vám bylo horší
než u Valjeva.
42
Než jsme doběhli tak
až ke Driny svahu,
pontony jsou v pekle,
pontony jsou v tahu.
Napjali tam lana
od Srbska až v Bosnu,
viselo tam kluků
jako živých hroznů.
Když to lano prasklo,
tak byl s nimi amen,
zařvalo to, bžunklo
jak do vody kámen.
Párkrát zavylo to,
zachrčelo vztekle,
pár desítek chlapců
bylo zase v pekle.
43
Za Drinou tam stojí
vedle kukuřice
větrem ošlehaná
stará borovice.
Borovice stará,
vítr do ní bije,
tam zůstala z páté
půlka kumpanije.
(Ten náš starý zupák,
ten tam taky padl:
dej mu Pánbůh nebe,
dle šarže jen kradl!)
A tu druhou spolkla
zelenavá Drina,
život, braši, tenkrát
nebyl žádná psina:
44
plavala tam
stará pára:
ti od stodva,
hundertcvára,
plaval lantverpluk,
samý čupr kluk,
plavala tam pražská chasa,
Panebože, to nebyla krása:
to si vyšláp Grenevil
sakra špatně na špacír!
45
RAKETY NAD SOČOU
Féerie: stříbro a čerň.
Tma, průzračná tma
sněží s výšek,
cíp moře míhá se
v dálce za Hermadou;
Soča pod linií:
matného stříbra plíšek,
jde měsíc dvojrohý
oblohou bezhvězdou.
46
Zasykla, vylétla
a puká – jasně bílá –
chvěje se, kývá družce potají,
v italské barvy tři
se třetí rozvětvila:
chvějí se, blednou,
hasnou, černají.
Jde vítr od moře,
pach svěží soli nese,
východní oblohu
pruh světla proráží:
rakety nad Sočou,
rakety, modlete se
za noc, jež odplouvá,
den, který přichází.
47
LYRICKÉ INTERMEZZO II.
(Gemona)
Gemona, kousek pohádky
na svahu vysokých Alp,
vysokým hledí kaštelem
do deštěm zalitých lad.
Ve starém dómě Madona
hubených, dětských ruk
bezmocným hledí pohledem
v zahrádku lidských muk.
Gemona – vojska, komanda,
něco se ve vzduchu chví –
kolik to lidí bude stát,
nevím já, Bůh to ví.
Gemonou táhnou vojáci,
za plukem táhne pluk –
kdopak se za ně pomodlí,
Madono dětských ruk?
48
PSANÍ
Milá matko Pavkoviče Mata,
to vám píše pátá kumpanie
Jelačiče grófa regimentu,
která právě vyšla z těžkých bojů
na svazích a vršku Monte Santa
na té těžké frontě taliánské.
Synek váš v té sloužil kumpanii,
v ní též padl.
Tento pátek, poslední to v květnu,
vrazili jsme na palebnou clonu
takhle kolem třetí odpoledne.
Plná trefa padla v kumpanii,
zabila tři, ranila nám sedm,
zabila i Vašeho nám Mata.
Pochován je u svatého Petra,
na hřbitově jižně od Britova
pod tou vrbou u pravého rohu.
49
Jeho věci: pouzdro od cigaret,
deset korun, psaní pár a lístků
pošle Vám, maminko milá, kádr.
Abych nezapomněl: medalii
stříbrnou a velkou za statečnost
dostanete za Vašeho Matu
za pár týdnů.
Synek Váš byl laskavý hoch hodný
a my – věřte – rádi měli hocha.
Sám se hlásil v naši kumpanii,
odpusťte nám, není na nás viny.
Dáno v poli, prvého dne června
v třetím roce téhle velké války.
50
NA DOVOLENÉ
Muzika hraje vesele
a plavné, bílé dámy
se točí s pány ve fraku
lesklými parketami,
muzika hraje vesele
Hašlerův nápěv známý,
mně hlavou táhne nesměle:
copak je, hoši, s vámi?
Tam dole na Italii,
kde Piava je řeka,
má kumpanie, viďte, dnes
na vystřídání čeká.
A prší trochu, střílí zas –
ta noc dnes, Pánbůh s námi!
Muzika hraje vesele
a tančí bílé dámy.
51
LYRICKÉ INTERMEZZO III.
(Na motiv z deníku mrtvého vojáka)
V úradě věčné božských mocí
dáno mi žít, či umřít mám –
ať je to ve dne, ať je to v noci,
já se tě, smrti, nelekám.
Ví Bůh, ne pýcha mluví to ze mne –
pokora k Bohu nejvyšší:
neklid můj věčný všesmírná země
jednou přec sladí, utiší.
Nechať zem cizí hrobka je moje,
schystána velí jak války mrav:
pod cizí zemí zapadlé zdroje
zvoní ti, zem má, na pozdrav.
52
ROZLOUČENÍ
Cifer pár,
dat a kót
a jména, jež
byla kdys slovy,
vyhřezla z útrob map –
slovy teď zase už jsou;
drátů spleť rezatá,
kus zákopu,
kde si hoví
zapadlý handgranát
pod ssutou traversou;
mha slzí poslední
(až v noci, pozdě k ránu);
omoklá čepice
nad hrobem vojáka;
medajlí zlatý smích
na šíjích generálů;
53
ředkvičky balené
v reservát
AOK;
šedivý gentleman,
měsíc,
se líně dívá
do strží,
úžlabin,
skal žeber,
žlebů řek,
zapomenut zda kdes
se ještě neukrývá
fant,
muskot,
poilu,
momak,momak
či zemljaček;
54
a vraky pod vodou
a vraky tiše spící,
jež časem vyděsí
sepie ssavý krok,
pod písky bílými
vápenní námořníci,
líbaní tuňáky
s kraby na místo ok – – –
to –
válko –
to jsi teď!
A přece občas v noci
střemhlavou úzkostí
se srdce roztřeští,
na postel klekneš si
a do tmy boulíš oči:
55
nezačli bubnovat
na kotu
503?
Nezačli...?
Ale co!
Sbohem! Na
neshledanou!
Natáhni plachtoví!
Heleď: plav do dějin! –
Rudé tvé plachty však
než za obzorem stanou –
já chtěl tu zachytit
rezavý jejich stín.
56
OBSAH
Lyrické intermezzo.
Strana
Podzimní7
Tetramina8
První sníh10
Indiánské léto12
Jezero pod horami14
To byla jenom jarní, vzpurná noc15
Déšť16
Chladný večer po horkém dni17
Kapky dvě deště18
Divoké révy rudý list19
Imaginární rozhovor20
Já nevím jistě22
Litajpe23
Písnička pro srdce muže25
Příteli26
Střechýl27
Fragment28
Himálaje29
58
Z Písně o velké válce.
Strana
Vzývání múzy33
Nástup37
Lyrické intermezzo I. (První mrtvý)39
Drina40
Rakety nad Sočou46
Lyrické intermezzo II. (Gemona)48
Psaní49
Na dovolené51
Lyrické intermezzo III. (List z deníku)52
Rozloučení53
59
BOH. MATHESIUS * Lyrické intermezzo
8. svazek básnické knihovny Studnice, kterou rediguje Jan Čarek. Úprava a obálka F. J. Müllera. Vydala Novina v Praze 1940. Vytiskla Novina v Brně
E: jf; 2006
[60]