Stesk podzimní.
Krajina, smutná krajina, na večer v hasnoucím slunci. Nebe se jiskřit počíná, dohořel v červáncích les... Truchlivá píseň z údolí v mrazivém vzduchu se chvěje. V srdci cos chvílí zabolí, vzpomínky, v daleku kdes... A luny člun jak zlacený ze mraků v moře hvězd pluje – Tvůj obraz dávno ztracený v duši mé znova se snuje... 9

Večer na vsi.
Za lesem pomalu zapadá slunce, stříbřitá mlha snáší se v pláň – Chaloupky černají – před kaplí tichoticho, poslední dítě opouští stráň... V rybníce shlíží se stařecký měsícměsíc, v rákosí ševel tajemně ztich’ – Odkudsi zaznívá dumavá píseň – několik výkřiků, zvonivý smích – V poslední chaloupce zažehli světlo. Tam se kdos chystá Věčnosti v klín. – S kapličky zvonek pláče tak dlouze – K hřbitovu ubíhá protáhlý Stín... 10

Píseň.
Mátožné slunce v dálce za lesy pomalu hasne v tlupě šedých mraků. Teď smutek večera se v duše zavěsí, stín vdechne v jas modravých dívčích zraků. Umlkne za vsí ševel topolů, jak lesklý had se potok s luhu svine. Vrátí se stáda s pastvin údolu, oponou černou země s nebem splyne. Pak v chaloupkách žal houslí ozve se, jak anděl snů perutí zašumí. V květ ocúnů mha perly setřese... Noc tajemně vzdech každý utlumí. 11

S umírajícím dnem.
Den dohořel. A jako v polosnění ubíhá v dálku krajem smutných lesů. V tikotu ptačím z uvadlého vřesu měsíc teď vzchází v němém roztesknění. A duše moje divnou touhou jata s půlmrtvým dnem v svět jiný odchází mi bojácným krokem, s úsměvy tak mdlými ve tváři záblesk hasnoucího zlata. 12

Duše má, půjdeme spolu...
V močálech světélka blednou u večer jasný a snivý. Závoje mlh se zvednou – – Stříbro hvězd ozáří nivy. Modravé dálky se zjasní, radost nám ve tvářích vzplaje. Uvidíš, andělé krásní vezmou nás v ztracené ráje. Duše má, půjdeme spolu daleko do kraje štěstí! Dva květy na jednom stvolu v jarních snech budeme kvésti... 13

Divná hudba.
Divná hudba v srdci zní – píseň splavu monotonní v podvečerech kalných dní, v moře kdy se slunce kloní... Samotářských píseň jar opuštěných marné lkání beznadějné lásky žár, smutek hrobu v pusté pláni... Píseň orlů raněných v radostném oblaky letu, moře sten – a moře smích – lítost svadajících květů... Divná hudba v srdci zní, klekání jak v dálce zvoní v smutný večer podzimní s nebes šedí, monotonní... 14

***

Slunce mdlý fantom v mlhách skryt. Slunce mdlý fantom v mlhách skryt.
Divoká touha srdce jímá kraj, pod mraky jenž znaven dřímá jásavou písní rozechvít... a slyšet hukot jarních vod. Vidět, jak vlny krví hoří! A v zlata nekonečném moři žár slunce v tichý doprovod! 15

Touha.
Moje sny daleko odlétly, daleko k modrému moři! Slunce květ hýřivě rozkvetlý v podivných barvách kde hoří. Oblaka plná kde písní jsou o mámivém nekonečnu, a vlny melancholickou hrou o sladkobolném sní věčnu. – Tam na břehu za nocí zářivých v předtuše vysněných rájů vyčkají příchodu lodí svých, by odpluly do jiných krajů! 16

Jarní sen.
Zvolna mizí sníh se střech, hor a plání... Přijde prý jaro, růže zas čarovně rozkvetou, budou je trhat dívky, v malé tisknout dlanidlani, po stráních se rozběhnou,rozběhnou hledat princeznu zakletou... Zapadlé tůně v klínu lesů se rozesmějí v leknínů záři a prudké zeleni trav. Radostná srdce novou touhou se rozechvějí, vidím ty profily milenců schýlených hlav, jak z nalezeného květu si pohádku života předou a sílu k němu v důvěrném hledají zraku... Pak za noci milostné, s lunou v dálce tak bledoubledou, zvolna jdou k domovu mořem ohnivých máků... 17

***

V kraji tvém od věků sněží, V kraji tvém od věků sněží,
těžký žal do duší padá. Každý květ rudý a svěží po chvíli svadá... Za sluncem toužiti? – Pozdě! Stmívá se víc a víc, stmívá. V chmurných snů žloutnoucím hvozdě srdce tvé zpívá... 18

Neodcházej!
Neodcházej! Tvé písni, měkce sténající, do jitra chtěl bych naslouchat! Své oči snivé, s jiných světů touhou mdlícímdlící, nech ještě chvíli v duši plát. Hleď, večer smutný – moje radost prchla v lesy, kde tolik zpěvu v jara snech. V mé samotě únavné ticho tolik děsí, svou ruku chladnou v mojí nech! Já vím, až odejdeš a krok Tvůj ztichne v pláni, dny mé se nocí zaplaví. A příznak Tvůj, s mým srdcem zdrásaným na dlanidlani, se před mým oknem zastaví! 19

Melancholia.
V těch kalných nocích její bílá tvář se mihne kolem, oči zapadlé – dva sněžné květy zlatých ve vlasech, dva smutné květy, steskem povadlé. V daleku píseň les si hučí mdlou, chvílemi sténá, prudce burácí – Ach, teskný stín, když černou prolét’ pláň pod okna má se znovu navrací... A smutné oči ke mně pozvedá, mou duši mámí, srdce opíjí.opíjí, že šíleně bych k hrudi strhnout chtěl svou bledou paní – Melancholii! 20

***

Po čem tvá duše marně prahne, Po čem tvá duše marně prahne,
je fantom jen. Smrt v posled chladnou rukou sáhne v tvůj žhavý sen. Života proud se v temnost řítí neznámý kraj. Jediné světlo na břehu svítí – síly tvé báj! Dětství ti vrátí, smavé ráje v osudný den. V okamžik jeden jasně vzplaje v poslední sten. 21

Milenka.
Ta mrtvá její tvář zalitá plavým vlasem, v mých snů hasnoucí zář jak svítí nočním časem! Oči jak z modrých skel tak záhadně, ach, plají! Zasněných rájů žel a mroucí úsměv mají... A karmínový ret jak marným chvěním mámí! Svou Píseň slyším znět pod smutku sordinami! 22

Píseň.
Stříbrné luny paprsky v tušení jitra usínaly, pocely růží mámivé jak na tvém čele umíraly. Skřivánků písně perlivé v tvé zlaté srdce zabloudily a se rtů temně nachových úsměvy štěstí vyloudily. Pohádka mládí z očí tvých na celý svět se usmívala, jak smutná hvězda večerní v červánků záři zhasínala. 23

Vzpomínka.
To kouzelný byl čas (tak sladko vzpomínat!)vzpomínat!), kdy tušíval jsem Vás v svých loktech usínat – polibky umdlenou se srdcem bouřlivým a květem zdobenou tak hořce tesklivým. A duší mojí zněl Vašeho žití bol. Kraj v purpuru se chvěl a mrtvo kol a kol, to kolem tiše lét zlý Vaší lásky sen. A v duši Vaší zkvet marnosti všeho sten... Však smutek prchnul v ráz, jak vaše ústa k mým se chvatně zvedla zas s úsměvem milostným... 24

***

Stříbrná noc. V ulicích světla hasnou, Stříbrná noc. V ulicích světla hasnou,
však Anděl snů k tvé dosud neslét’ skráni. V pláň květnou jdeš, v hvězd hasnoucích hru krásnoukrásnou, a čelo tiskneš do průsvitných dlaní. Zář nachová jak na východě hoří před trpkým dnem v tvém srdci bázeň vzrůstá. Než slunce vzplane, v zlata žhavém moři v posled tě líbá mroucí luna v ústa... 25

Agonie.
Poslední list se stromu spad’, ach, podzim těžce umírá! Je slunce mdlé, z luk vane chlad, zima svou náruč rozvírá. Zní lesem hořký, bolný sten a listí chřestí pod nohou – jak bloudil by kdos nešťasten pod zasmušilou oblohou... Jez pln je písní tesklivých a v mlhách tonou lučiny. Ve skalách vichru ostrý smích. A nikde květ, ni jediný! 26

Nad strání chorý měsíc...
Nad lesy chorý měsíc a ticho nad vodou. Ty smutně hlavu kloníš, já pěji píseň mdlou... Šeří se zvolna, šeří, klekání ze vsi zvoní. Jak podivně k nám mluví kraj truchlý, podzimní... o jaru, které přišlo, by pro nás nekvetlo. O štěstí, které navždy do dálek ulétlo, ze žhavých předtuch léta, náručí zemdlených, mámivých růží vzdechů, radostí šílených... Nad strání chorý měsíc s paprsků naivní hrou. A vlny jdou tak tiše s dumavou písní svou... 27

V bouři.
V polích se třás vichřice hlas, jak poslední květ sedrán, snivý. V tvé tváře běl mdlý jas se schvěl a nádech dal jí žalostivý. Tvůj tichý žal v mé duši stkal tvé lásky obraz mlčelivý, když v bouře třesk zasvítil blesk a měsíc vzešel zádumčivý. Šla bouře v dál... Od bílých skal jásavá záře náhle vzplála. A z očí tvých smaragdových se Colombina žhavě smála! 28

Zářivý den.
Zářivý den, jak změní mdlá, usínavá snění... Srdci se zachce růže mít, květy mámivě bílé, v hedvábném dívčím náručí ztišené najít chvíle, do modrých očí pohledět vášnivě rozevřených, o zemřelých snech povědět, o drahých snech nedosněných, jak rostly, sílily, hynuly, duši těšily chvíli.chvíli, mrtvé jak s oblaky plynuly k marnému svému cíli... Zářivý den. Jak všecko pozlatí, bolest i radost, jako v závrati... Zrůžoví tváře chřadnoucí, ruka ručku zas hledá, zaplanou žáry chladnoucí, hruď se šířeji zvedá, mládí se dívá z očí všech, mládí rozjásané, a v našich vzkříšených znovu snech nové zas slunce plane. 29

A v duši stárneš...
Časem se v tobě cosi zachvěje a v duši zní to jako třeskot zbraní. Pak na chvíli se štěstí usměje a život v ráz tě zákeřně zas zraní. Po smrti touha v srdce zapadne. Nezavolána, ozývá se tiše. Tak měkké rámě, oči záhadné – a z daleké až vstříc ti vzchází říše... A v duši stárneš. Snad tak lépe je, když sen tvůj dávný víc se nevrací. Časem se štěstí v líc tvou usměje. A srdce slední city utrácí... 30

Reminiscence.
Vír života Vás nestrhne v svůj spár, v můj teskný kraj Vy musíte se vrátit. Snad zas se vlije v duši starý žár. – A Vaše sny pak štěstí bude zlatit. Jak hořká bolest nezcelených ran, tak sladko budit stíny tragoedie! Když duše cár je zvetšen, rozedrán, a zmije ze srdce když zvolna pije... Modlitbu tklivou zašeptá Váš ret, – na chvíli jednu touha vzpomene si: na smutné lásky zašlapaný květ... A srdce Vaše k šílenství se zděsí! 31

Večer.
V bělostné tváři teskný úsměv dřímá, blankytné oči hledí do dálek. Proud vlasů temných, šíje rusalek andělským zjevem moji duši jímá. V oblacích píseň houslí mdlá se třese jak liljí vzdech za nocí stříbrných. Pomalu šeří se. Kraj zbožně ztich’. Na nebi druže hvězd se jiskří v plese. 32

Ztichla bolest...
Příznak Smrti vířil kolem... V srdci bolest zasténala, nad horami v šedé mlze bílá záře zhasínala... Ke kříži má touha vzlétla, z černé jenž se týčil zemi. Kristus smutně hlavu klonil – – bída třásla údy všemi. A jak tiše mraky pluly, radostné sny v duši zkvetly. Prchnul přízrak, ztichla bolest. V tváři Krista úsměv světlý! 33

Siesta.
Truchlé žáry záříjových dní bez síly a vášně plamene. Všude ticho. Pták na větvi sní o Jaru ve vlasti vzdálené. Chvílí vítr v stromech šelestí smutně tak, jak květy na hrobech. Srdce mé své žhavé bolesti v podzimních zas hořkých spřádá snech. 34

Vzdech.
Mrazivý vítr na samotách kvílí, v pochmurném žalmu umlkají lesy. Kalnými mraky žlutý měsíc plove. A moje duše? V dálce bloudí kdesi... V zamžené dálce! Bloudí tam, ach, sama, jak smutný fantom zakletými kraji, kde beznadějným Smrt svou píseň hraje a modří ptáci v bázni naslouchají... 35

Píseň.
A Podzim skonal tiše. Tak smutno všude je. Chvílí jen slunce z mraků v posled se usměje. Jsou kraje plny mlhy a všechno hořkne v nich, jak na lada se snáší již první třpytný sníh. Zarudlý měsíc vzchází kdes v dálce ospale – les nesměle se modlí v únavném chorále, sen dávný v duši pluje, jak truchlý zmírá den. V něm vlastní slyším žalný za prchlým mládím sten! 36

***

Tušíš, jak na tebe hledí Tušíš, jak na tebe hledí
těch smutných očí pár. V podzimu únavnou šedišedí i prudký léta žár. A víš, že tajemství tvoje nejsou neznáma jim. Tvých vášní marnivé boje s vítězstvím mlhavým... Chvílemi pro tebe mají hled tklivý stesků svých. Tvé chvíle ztišené znají i zoufalý tvůj smích! A snové tvoji bledí jak plynou v rájů čar, ty víš, že za nimi hledí těch bludných očí pár... Mrazivé záští z nich zírá a nepřátelství blesk. A smutnou tvou duši svírá marného Mládí stesk! 37

Sen jarního večera.
To bude smutný večer po slunce západu, až smrt se tiše vplíží v tvou sněžnou zahradu. Naposled starý fontán líbezně zašumí, jak květy budou svadat, jich vzdechy utlumí... Faun z růžového loubí se divě zachechtá, Nymfa se k němu skloní, zvěst lásky zašeptá, zvěst lásky v božském kraji v údolí étherném, kde věčně možno sníti o štěstí nezměrném... To bude smutný večer, až smrti černý stín se čela tvého dotkne a klesneš růžím v klín... 38

Ballada.
V zahradě vítr kvílí, poslední sráží květ. Bloudí tam přízrak bílý: stín dávno zašlých let. Má kouzlo smutku v líci a zlatoplavý vlas, jde, hořce sténajícísténající, v modravý luny jas... Kol vodotrysku kráčí v záhonu cypřiší, s bronzovou hlavou dračí, němými chrliči, a k altánu se vrací, svědku kdys šťastných chvil, jenž v hloží se teď ztrácí, kde parfum růží zbyl... A z oken zámku zříti lze pojednou, jak v snách tam zlatá záře svítí ve starý almanach, 39 jejž dávno, před sto léty, kdy vzduch se v písních chvěl, sněžnými zdoben květy tam kdosi zapomněl... V zahradě vítr kvílí, nad krajem měsíc zhas’. A smutný přízrak bílý nad jezerní jde sráz! 40

Píseň opuštění.
To byla tvá bílá duše, jež mne ve snu navštívila. To byla tvá čistá radost, jež mé skráně políbila. Byl jsem s tebou v našem kraji, slunce kdy juž zhasínalo. A mé srdce, choré srdce, tolik se tě naivně ptalo... A tys jenom usmála se, z dálky rukou pokynula. Ach, kde jsi, ty bílý květe, Radosti má, zahynula! 41

Sentimentální píseň.
Všude ticho, teple sněží. – Za lada se slunce sklání, a já pláči, že je večer, hořce pláči do svých dlaní. Noc zas přijde, a s ní mraky zas ulehnou na mdlou duši. Zase přijdou pusté chvíle – moje srdce dobře tuší... Smutný, teskný je dnes večer. A ta bolest, bez otěží! – Anděl Smrti táhne kolem – ...Všude ticho, teple sněží... 42

Záchvěv zimní.
Bronzové slunce v dálavě hvězd hasne v třpytné záplavě, jak rosa svítí ve trávě. – Poslední záře na květech, krajem jak táhne těžký vzdech, v mroucích se třese úsměvech. I velký měsíc, jako v snách bloudící v sněžných travinách červánkůčervánků, v tváři mdlý má nach. A od řeky, kde kvete blín, modravý vzchází, smutný stínstín, jak vítr kvílí ze sítin... To duše kraje teskní tu v tušení zimy zákmituzákmitu, mrazivých nebes ve třpytu... 43

Apostrofa osudného dne.
Dnes s černých věží smutně zní večerem zvonů hlas. Den chorý byl a groteskní a zvolna, zvolna has’. Jak lstivá láska, perfidníperfidní, se vplížil v mdlý můj sen,sen. Teprv za hvězdných pochodní jsem zaslech’ vlastní sten. Sta černých rukou k nebi ční plnému žhavých hvězd. V stech tváří výraz smuteční a žal zoufalých gest! 44

V mrtvém kraji.
Je pustá noc a smutek duši tísní. Před zrakem mým smrt divná kouzla snuje. V daleku echa teskných slábnou písní, v šepotu mroucím usínají thuje... A zdá se mi, jak mrtvých hovor v tichu noční by plynul strastnou nad krajinou v žlutého měsíce pitvorném smíchu v říš strnulou a strašidelně sinnou. 45

Žně.
Veselé ženců zpěvy v polích již hlaholí. Já naslouchám jim chvíli – a srdce zabolí... Bez hlesu k zemi klesá za klasem zlatý klas – v průsvitném kraji lesa jak zmírá slunce jas. Tak maně na svou sklizeň v té chvíli vzpomínám. Na duše skleslé touhy, na marný srdce plam’ – – A v červánků mdlé záři již svého žence zřím! V příšerné, svrasklé tváři s úsměvem jizlivým... 46 OBSAH.
Str. Stesk podzimní9 Večer na vsi10 Píseň11 S umírajícím dnem12 Duše má, půjdeme spoluspolu...13 Divná hudba14 ***15 Touha16 Jarní sen17 ***18 Neodcházej!19 Melancholia20 ***21 Milenka22 Píseň23 Vzpomínka24 ***25 Agonie26 Nad strání chorý měsícměsíc...27 V bouři28 Zářivý den29 [47] Str. A v duši stárnešstárneš...30 Reminiscence31 Večer32 Ztichla bolestbolest...33 Siesta34 Vzdech35 Píseň36 ***37 Sen jarního večera38 Ballada39 Píseň opuštění41 Sentimentální píseň42 Záchvěv zimní43 Apostrofa osudného dne44 V mrtvém kraji45 Žně46
E: jf; 2006 [48]