MÁ INDIE
BÁSNICKÁ EVOKACE
PRAHA 1938
[3]
PŘÁTELŮM V INDII
Posílám s láskou a vděčností tento pozdrav krásné Indii, ušlechtilé zemi staré Moudrosti a nesmrtelného Umění, kde jsem nalezl tolik vřelého pochopení pro všecky své literární práce o Indii. Vyslovuji tiché přání, aby se podařilo v Indii probuditi v mladé indické inteligenci touhu i zájem poznati sladkou řeč československou, kterou mluví národ československý, jenž není malým národem, neboť v srdci jeho žijí velké ideje, hrdá vzpomínka na slavnou minulost a naděje v šťastnou budoucnost. Věřím, že zlatým klíčem k srdci milujících se národů jest jejich jazyk, který je též pečetí jejich přátelství.
Autor.
[5]
MÁ INDIE
Bez cíle bloudím nocí, tmou,
nadarmo chladnou pevninou,
láska kde už nežije.
Já vím, že zas se vrátím k vám
pod Himalaje ke hvězdám,
bratři moji z Indie.
Uvidím potom BenaresBenares,
ke Gangu duši bych zanes,
svatý proud již omyje.
Já vím, že rozdám vše, co mám,
poutnickou hůl si ponechám,
veden světlem Indie.
Unaven sednu v tichý háj,
kde Buddha kázalkázal, v čem zřít ráj,
velkou moudrost Indie.
[7]
PŘED BUDDHOVOU SOCHOU
Mudrci Osvícený ze Sakiů rodu,
paprsek bledý líbá Tvoji chladnou tvář,
v noc světa svítí stále Tvoje svatozář
s úsměvem Sfingy záhadným ku žití svodu.
Otázky tížící mou duši Tobě kladu
a čekám odpověď Tvou trpělivě tak,
Ananda učedník Tvůj nejvěrnější jak,
u Tvých nohou který pokorně seděl v sadu.
Poslouchám svěsiv potom unavenou hlavu,
toť gongu hlas, znějící jasně jako kov,
snad promlouváš sám ke mně písní beze slov
a snímáš s duše mojí utrpení tíseň.
[8]
PÍSEŇ O SRDCI
Srdce je kalich jen lotosu,
pojme však v sebe nekonečný svět,
ve květu jako jitřní rosu
schovává každý krásný lidský vznět.
A je v něm oltář duše čisté,
všechnovšechno, co člověk ztratil, miloval,
má tu své místo navždy jisté,
každá ta slza, bolest, tichý žal.
ZAHRADNÍK
(Mistru Rabindranathu Thakurovi)
Tvůj svět je čarokrásnou zahradou,
kde vonné květy pěstíš v záhonech,
sem lidé pro mír duše sobě jdou,
tu ptáci prozpěvují o Tvých snech.
Tys zahradníkem slunné Indie
a chováš v duši pevně víru svou,
že poupě přátelství se rozvije
jedenkrát v harmonii všelidskou.
[9]
INDICKÁ SERENÁDA
Indrovo nebe hasne v jase
a parný den se v šeru tratí,
tys přišla tichým krokem zase,
půvabný úsměv tvář tvou zlatí.
A mlčíš stojíc za večera
u prahu zavřeného domu,
dnes stojíš, jako stálas včeravčera,
a já vím, co tě vábí k tomu.
Tvůj zrak mi víc než řeč tvá praví,
tvé kruhy vyzývavě zvoní
a srdce velká touha taví,
opojně nippa dole voní.
Já nezavru dnes vrátek v noci,
jen vejdivejdi, moje milámilá, ke mně,
bůh lásky Kama má nás v moci,
jak všechen život tvorstva země.
[10]
UJAŘMENÁ
Z tvých nohou stírám prach se země,
jak ženě patří každý den,
na čelo sahám poníženě
řkouc: „Budiž pán můj pozdraven.“
Své malé srdce v dlaň ti kladu,
v němž stesk můj někde na dně skryt,
za tebou chodím jenom vzadu,
ke stolu sedámsedám, až jsi syt,
z tvých očí čtu, zda máš mne rádrád,
a tančím, zpívám, jak mi kážeš,
toť starý svatý ženy řád.
OSVOBOZENÁ
Ty řekl jsi mi dneska zrána,
jak záře zvěstovala krásný den,
že v tobě ztrácím svého pána,
že druhem jsi mým dobrým nyní jen.
Tvé oči štěstím se tak smály,
na místo pout podals mi rudý květ
a cestu ukázals mi v dáli,
jíž půjdem spolu v nový, volný svět.
[11]
MAJIN ZÁVOJ
Ó, Majo, rozprostři svůj závoj snění
přes život, který samo utrpení,
život je krásný, je-li pouhým snem,
v němž sladce navždy setrvati chcem.
Ó, Majo, nestrhuj ten závoj s žití,
sen sladký dej v zahradě plné kvítí,
kde srdce lidské sní v opojení,
z kterého již není probuzení.
ORCHIDEJE
Vím, že na rtech tvých se sladký úsměv chvěje,
když k své hrudi tiskneš moje orchideje.
Orchideje tropické jsou flory snové,
v spleti lian hrdě jenom rozkvétají,
čarokrásní azuroví motýlové,
pestří kolibříci kolem oblétají.
Orchideje vzkaz nám nesou z bohů říše,
že lpí na nich posvěcení božské krásy,
neboť jimi zdobí hlavy ve své pýše
samy nebeské i paní Apsarasy.
Vím, že na rtech tvých se sladký úsměv chvěje,
když k své hrudi tiskneš moje orchideje.
[12]
PROSBA
Vím, že jsem křehká a hliněná nádoba,
dle slov Véd, jednou jež se v kusy rozbijerozbije,
a potom její promění se podoba,
v níž tady nový tvor zas znovu ožije.
Až přijde čas, kdy vkročím opět v tento svět,
já chtěl bych proměnit se v malý, rudý květ,
jenž kalich porosený vzhůru k nebi zdvih
zlatého slunce v třpytících se paprscích.
Snad půjdeš kolem, moje milá, pěšinou
a splníš tichou prosbu tuto jedinou,
květ rudý ve tvých vlasech,vlasech abyaby, zapleten,
prožíval s tebou ještě jednou noc a den.
Nechť zajde potom, zvadne, uschne, opadá,
vždyť všechno, co se v světě rodí, zahyne,
i vzpomínka, jež někdy věčnou se tak zdá,
pomalu v dým se zapomnění rozplyne.
[13]
SVRŽENÁ MODLA
V pracovně mojí paprsek si hraje
na bronzu krvelačné Kali,
jež modlou byla divokého kraje,
kde jejího se hněvu báli.
Žádala žertev lidských hekatomby,
zlý kult měl fanatiků roje,
jež nezahnaly ani střelců bomby,
ni hrůzy velké o kult boje.
A boha Šivy pomstychtivá žena
v plamenných rukou Osud vlastní třímá,
očima hledí mrtvě v dáli.
Již není nymbem hrůzy opředena.
U nohou kocour před ní klidně dřímá
a nebojí se staré Kali.
[14]
TŘI PERLY
Starého maharadži zlatá klec,klec
vězením rani z Durgatanu,
volnosti požívá tu ale přec,
neb může otevříti bránu,
jež vede v drahokamů plný sklep,
kde září člověk,člověk div že neoslep.
Pán z Durgatanu o tom marně sní,
zlatými šperky s drahokamy,drahokamy
jak svojí choti oči rozjasní
tisíců barev duhy hrami,
netuše, že starého supa spár
choť nepotěší vroucí lásky žár.
Strhuje rani v snění prudký vír,
v stříbrné noci sní o zjevu
tak krásném, jako smělý bohatýr,
jejž slavil ve hrdinském zpěvu
potulný bard kdys dávno v rodných zdech
svou písní o Ramovi, Bharatech.
Ganeša, oblíbený radžův slon,
nesoucí rani na břeh k moři,
zastavil se pro velký lidu shon,
jenž hradbu nerozbornou tvoří.
Nag, perel lovec, dává život v plen,
by velkou perlu z moře vynes’ ven.
[15]
Náhle se ozve v davu šum a ruch,
slon chobot zvedá, hlučně troubí.
Nag, slíčný jinoch jako Hari bůh,
jenž s bohyní se Lakšmi snoubí,
před rani kleká s perlou, pravý div,
takovou nezřel nikdo jaktěživ.
Po druhé znovu z hlubin zrádných vln
vynáší perlu lovec smělý,
zrak jeho milostné je něhy pln,
co touhou kleká rozechvělý
a snem se sladkým náhle opíjí,
nevidí u noh sáček rupií.
Po třetí Nag se ještě hrouží pak
a dlouho na dně perlu hledá,
lid dobrý k moři v hrůze zvedá zrak.
Mrtev Nag, tvář ve smrti bledá
a ztuhlá ruka, něco svírá v ní.
Vylovil perlu velkou, poslední.
Na srdce rani padá stesku tíž,
to perly snad se v slzy mění,
když tiskne tři je k srdci blíž a blíž,
modrou, jak romantické snění,
zarudlou, jako tajné lásky hříchhřích,
a bílou, jako v Himalajích sníh.
[16]
JOGINOVO TAJEMSTVÍ
Při studni vědění v svatém Benaresu,Benaresu
asketaasketa, věštec přísné tváře,
u pěti ohňů sedí sám tak bez hlesu,
kol rozlévá se rudá záře.
Anatom, světlo universit Západu,
v rozpacích se nad jogim sklání,
svou šedivou si vousatou hladí bradu
a táže se ho znenadání.
„SlyšSlyš, jogi, mne velké pochybnosti mučí.
V mé hlavě o tom jasno není,
zda škola jogů též tomu někde učí,
kde v těle orgán jasnozření.
Já jsem pravdu hledal na pitevním stolu,
v útrobách lidí marně slídil,
však dnes povím tobě zcela bez obalu,
že pravdy jsem se nedopídil.
Ty umíš se zbavit utrpení tíhy,
půl žití rád za to chtěl bych dát,
ty osud lidí z otevřené čteš knihy,
umění toto mne nauč znát.“
A jogi delší chvíli tak sedí tiše,
promluví potom jenom suše,
duch jak vrátil by se nazpět z jiné říše;
„Sahibe, školou mou je duše.
[17]
Víš, co je mozek i srdce, tepna, nervy,
moudrostí samou se jen dusíš,
otvíráš lidská těla jako konservy –
co duše tvá, však vědět musíš.“
[18]
RADŽOVA TANEČNICE
Hle, píšťala teď zalkala, jak čataka, jež samečka
zve toužebně ku návratu do teplého zpět hnízdečka,
slyš bubínek znít v znamení, že přicházím ti zatančit,
bok houpá se, krev pálí tak a v srdci žár je dobře skryt,
slyš, rolničky na nohou mých, toť kmitavý je zlatý stín,
znáš kouzelné jich zvonění, znáš dlouho je: Dzin gin gin gin.
Já vnášela svou bujarost do šedých komnat, zahrad tvých,
byl všude ples a radost jen, zazvonil též radostný smích,
pak přišla sem Idžemil a zanesla k nám tvůj trpký hněv,
v tvém domě i v tvých zahradách ruch utichl a přestal zpěv.
Ó, Pane můj, tvé oči zří mi chladně vstříc, jak dýky hrot,
proč pohled tvůj mne v milostném kdys objetí již neprobod?
Proč ruka tvá vždy hladící,hladící dnes studená tak jako led,
proč lásky tvé květ opojný v zahradě snů víc nerozkvet?
[19]
Hleď, ruce mé se vlní tak, jak brejlovci o slavnostech
před Kapilou, jenž ovládá říš podsvětí kdes v propastech,
tak touží po těle tvém, vinou se v tvém vroucím objetí,
by strávil je rozkoše žár, tvé polibky i prokletí.
Zvuk rolniček na nohou mých, toť kmitavý jen zlatý stín,
zní volněji a slábne již, jen naslouchej: Dzin gin gin gin.
Ó, přišel den, kdy tančit smím pro tebe já tu naposled.
Kde útěchu já v bolestech vyhledám teď? Umírám, hleď!
Dzin gin gin gin.
Oum.
[20]
DOPIS PŘÍTELKYNI Z KALKUTTY
Má drahá přítelkyně z pohádkové země,
zda doma ještě vzpomínáte někdy,
jak na besedu ráda chodila jste ke mně
v podvečer, sotva když se sešeřilo?
Šla přes most vždy jste volným krokem z Malé strany,
z paláce, kde jste byla vzácným hostem
diplomata, jenž skvělý znalec Ramayany,
Indii procestoval křížem krážem.
V převratu vzal si chudák jen „Fliegende Blätter“
a na vlak sedl někam směrem k Vídni,
na cestě tiše sobě zaklel „Donner Wetter“,
diplomat z Rakous Čechům nerozuměl.
Dnes všechno tady jinak nežli dříve chodí,
v národů volných nyní žijem řadě,
myšlenky velké, nové, stále se tu rodí
a stará Praha v minulosti mizí.
Na mostě staré sochy Brokoffovy v stínu,
v pozadí Hradčany jsou s katedrálou
a dole Vltava kolébá světla v klínu,
za mostem stojí šeré Klementinum.
Má drahá přítelkyně z dalekého kraje,
zda doma ještě vzpomínáte někdy,
kde domov můj, kde růže kvetou, žito zraje
a dobří lidé spolu v míru žijí?
[21]
Nezapomněla jste ypsilony a joty,
jak učil jsem vás české gramatice,
vy sklonit zase v dialektu „larki, čhoti“
a tak jsme sobě trochu více zvykli.
My básně Thakurovy okouzleni četli,
Mahatmu v duchu zřeli ve vězenívězení,
a zájmy Indie,Indie že s Anglií se střetlystřetly,
dočetli jsme se ráno v denním tisku.
Později české knihy přišly na stůl zase,
Julius Zeyer, Březina a jiní,
my obdivovali se jejich ducha kráse
a večer za večerem rychle plynul.
Pak přišel čas, jenž život do základů mění,
bez slz a slov jen smutný pohled dlouhý,
to bylo tehdy naše tiché rozloučení,
kdy příboj vzal nám zelený břeh touhy.
Vy ženy v Indii se jinak neloučíte,
ze starých Ved, jež svatou moudrost střeží,
o věčném návratu víc než my u nás víte;
vrací se símě, květ, plod, zežloutlý list.
Má přítelkyně drahá z pohádkové země,
zda doma ještě vzpomínáte někdy,
zda zase do Čech jednou vrátíte se ke mně,
tak krásná, půvabná jak vonný kvítek?
[22]
TADŽ MAHAL
Pohádka Akbarova z kamenekamene,
Tadž MahalMahal,
ze srdce zrodila se plamene,
jak píseň, kterou zpíval Kalidas,
jak věčný oheň, který neuhas.
Tadž Mahal,
toť přelud vykouzlený v loučení,
jejž velká touha v kámen přemění,
toť zázrak, o němž Akbar kdysi snil
a v nesmrtelné dílo proměnil,
div sloupů, věží, skvělých výtvorů,
památník věčný z krajek mramoru,
Tadž Mahal.
[23]
BANDÉ MÁTARAM
Za tiché noci v dumách trávím sám,
dívám se na oblohu ku hvězdám,
své stádo vede měsíc k pastvinám,
já s touhou na Indii vzpomínám,
božího míru,míru kde je velechrám,
kde hymnus jásá: Bandé Mátaram.
Ve městě hrnčíř krouží nádoby
překrásných tvarů, zázrak na pohled,
za rokem rok tak činí bez zloby,
vidí v nich v duchu mléko, kaši, med.
On nezná svět, zná jen ten malý krám
a blažen zpívá: Bandé Mátaram.
Dík tobě, Matko božské dobroty,
rýžovým polím dáváš vláhy dost,
s ní požehnání tvrdé klopoty
rolníku pokojnému pro radost.
On ví, že ušel sucha pohromám
a šťasten zpívá: Bandé Mátaram.
Nad moudrostí posvátných starých knih,
kde sama láska, dobro, pravda jen,
vítězství bez násilí skryto v nich,
zřím Učitele, sedí zamyšlen,
mocného nadšení má v srdci plam
a v duši zní mu: Bandé Mátaram.
[24]
OBSAH
PŘÁTELŮM V INDII
MÁ INDIE
PŘED BUDDHOVOU SOCHOU
PÍSEŇ O SRDCI
ZAHRADNÍK
INDICKÁ SERENÁDA
UJAŘMENÁ
OSVOBOZENÁ
MAJIN ZÁVOJ
ORCHIDEJE
PROSBA
SVRŽENÁ MODLA
TŘI PERLY
JOGINOVO TAJEMSTVÍ
RADŽOVA TANEČNICE
DOPIS PŘÍTELKYNI Z KALKUTTY
TADŽ MAHAL
BANDÉ MÁTARAM
[25]
Arnošt Czech Czechenherz
MÁ INDIE
Básnická evokace.
Vydáno a podporou České Akademie
věd a umění.
Obálku kreslila Lída Vališová,
žákyně akad. malíře
M. Boháče.
Vytiskla Pražská akciová tiskárna
písmem Bodoni
na japanu ve 150 čísl. výtiscích.
V generální komisi
nakladatele Oldřicha Petra
v Praze I, Jílská 18
E: lp; 2006
[26]