PROSBA
Vím, že jsem křehká a hliněná nádoba,
dle slov Véd, jednou jež se v kusy rozbijerozbije,
a potom její promění se podoba,
v níž tady nový tvor zas znovu ožije.
Až přijde čas, kdy vkročím opět v tento svět,
já chtěl bych proměnit se v malý, rudý květ,
jenž kalich porosený vzhůru k nebi zdvih
zlatého slunce v třpytících se paprscích.
Snad půjdeš kolem, moje milá, pěšinou
a splníš tichou prosbu tuto jedinou,
květ rudý ve tvých vlasech,vlasech abyaby, zapleten,
prožíval s tebou ještě jednou noc a den.
Nechť zajde potom, zvadne, uschne, opadá,
vždyť všechno, co se v světě rodí, zahyne,
i vzpomínka, jež někdy věčnou se tak zdá,
pomalu v dým se zapomnění rozplyne.
[13]