KAPKY JEDU
„A modlil jsem se za vše utlačené,
však dvakrát za ty, kteří utlačují...“
ALEARDO–ALEARDI.
1908
TISKEM A NÁKLADEM
KNIHTISKÁRNY DYK A RYBA V PRAZE-VRŠOVICÍCH
[1]
BUĎ HRDÝ, NÁRODE!
Buď hrdý, národe, a nelíbej jim paty,
kdo urazí Tě, vrz mu kámen do čela,
ať mocně vzkřikne duch Tvůj k nebi rozepjatý,
až celá v mrákotách by říš se zachvěla!
Kdo poskvrní Tvou čest, ho zašlápni jak hada
a na smetiště vrz, ať shnije s výkaly!
A jedovatá kde se šklebit bude zrada,
vbij nahou na pranýř, ať všem se odhalí!
A ztrestej každého, kdo majetek Tvůj kradekrade,
a vyžeň jako psa, – ať scípne za vraty,
je posud v Tobě žár a síly svěží, mladé,
meč jedovatější tím, že je rezatý!
LVŮV SMUTEK.
V tisíci ohňů plane město celé,
řečištěm ulic teče černý dav,
nadšením svatým volá Spasitele:
„Buď vítán do starých zdí, šťasten, zdráv!“
Na vodách reflexy jak básně hoří.
Reflexy bílé, modré, červené, –
sonata barev v rozčileném moři.
A hymnus k nebi stoupá z plamene.
3
Ve vzduchu černá silhouetta leží.
Nad městem stojí orel dvouhlavý.
Zář mohutná plá nad pralesem věží
a odstín její je tak krvavý!..krvavý!...
V té živých výkřiků a slávy chvíli,
kdy nadšení se chvěje bez hrází,
opodál města v samotách lev bílý
se zamračen jak bouře prochází.
Zrak hněvu plný má a bolu plný.
A občas hrozným hlasem volá v dál,
ten hlas jak hřmění nesou vzduchu vlny
tam v město, nad nímž stojí orel král.
A jak řev jeho padne v jásot skvělý,
hned ohně slaběj’ planou v davů rej
a vzduch jak v předtuše se zatetelí
a nad městem zář hoří krvavěj’.
RODNÉMU MĚSTU.
Ó město, jež dva lvy máš ve znaku,
Ty prastaré a drahé město rodné,
jdou vzpomínky mé k Tobě v roji přízraků
a každá vzpomínka mne k srdci bodne.
Ó město bídné sterým prokletím,
já klnu Ti, že mám Tě tak rád příliš,
že musím lkát, když úpadek Tvůj zřím,
že musím lkát, když zřím, jak v sklon se chýlíš!
Na rozvalinách staré slávy Tvé
ozvěna velkých časů chví se dutá,
jí sluší překrásně hlav orlích dvé
a ještě krásněj’ barva černožlutá.
A Pokrok pláče v poušti ve skalách
a Nadšení se pod důtkami svíjí,
Pallady sochu dávno pokryl prach
a Poctivost se krčí v agonii.
4
Ó město, jež dva lvy máš ve znaku,
tak nenáviděné a milované,
je Ti tak blaze v stínu bodáků
a v puchu, který od kasáren vane?
Je blaze Ti, když zříš, jak celý svět
na Tebe s útrpnou se dívá lící,
když Mravnost zraněnou zříš krvácet,
co Ideál mře v blátě na ulici?
Však, marno lkát. Hlas v poušti zaniká.
A zpěv můj, který rudne čerstvou krví,
zpěv proskribovaného básníka
jen v tvrdošíjný vztek Tvé svraští brvy.
Vím. Půjdeš dál v svých starých kolejích.
A pozdě vzkřikneš slova děsu plná,
až močál vnikne až do nozder Tvých
a morem těžká zaplaví Tě vlna!
POHÁDKA O SMUTNÉ PRINCEZNĚ.
Kdys’ v jednom starém, slavném království
princezna žila s rozteskněnou lící,
jíž nikdy v mladém jejím životě
jí neozářil úsměv jásající.
A otec její, starý, moudrý král,
zoufale hleděl na své drahé dítě,
jak v nekonečném smutku uvadá
a hasne mládí svého na úsvitě.
Nadarmo ustaraný panovník
v říš svoji šašky, slavné clowny svolal,
jichž žert, jenž doved’ mrtvé rozesmát,
by smutek dívčin tvrdošíjný zdolal.
Ni Charles Dickens, ani Mark Twain,
ni hrabě Šternberg dívku nerozsmáli,
a králi ve zoufalství šíleném
dvě velké slzy stále v očích stály.
5
Že všechno marno, uznal posléz’ král
a hleděl v nejbolnější resignaci,
jak život z ňader dívky uniká
a smutkem z krásných očí lesk se ztrácí.
Tu vyslanec kdys’ přišel ke králi
a děl: „Jdu ze vzdálené říše cizí,
jež nejskvělejší slávy vavříny
již dlouhou, dlouhou řadu věků sklízí.
Před říší naší, mocnou, vznešenou,
se v úctě chvějí nepřátelé hrozní,
toť moje vlast, jež hvězd se dotýká –
a vláda její je tak seriosní!“
Král s úctou děl: „Jak zove se ta říš,
jež úlohu tak důležitou hraje?“
A odpověděl pyšně vyslanec:
„Ta slavná říše Felix Austria je!“
Jen dořek’ to, a smutná princezna
do bezuzdného smíchu hned se dala,
s ní celý dvůr, i předků poprsí
se v starých síních smíchy ohýbala.
A stěny hradu, chmurné, studené,
se nekonečným smíchem rozechvěly
a divokým tím smíchem homérským
hned v rumy rozsypal se zámek celý.
VÝCHOVA.
V mluvnici Homéra proměniti,
dobrým Rakušanem vždy se cítit,
pro svatou se Církev zbožně vznítit:
Pojď sem, hochu, uč se blbým býti!
6
BYL JEDEN KRÁL...
Byl jeden král, král Nabuchodonozor,
jenž pod žezlem svým třímal skoro světa půl
a jehož duši nebe za trest zastřelo zor,
že sešílel pak a měl za to, že je vůl.
Dnes obrátila se ta smutná historie,
a mnohý vůl, jejž porodila zem,
v myšlence fixní neustále žije,
že nadgeniálním je mocnářem.
JEZOVITA V MASCE.
Jednoho znám jezovitu,
v klerice kdys’ chodil,
že ho v ní hned každý poznal,
tož ji raděj’ shodil.
Byl on v poseurství a lhaní
mistr mezi mistry,
policajt že v civilu je
horší, znal, muž bystrý.
A teď zuří, jak se někdo
dotkne z jeho strun té,
která mluví o klerice.
Viďte, pane –? – – – – –
HARLEKÝN V KLÁŠTEŘE.
V barev třpytu, v hlučném smíchu,
s rolničkami na šatě,
vstoupil v klášter zbožných mnichů
vyšperkován bohatě,
sed’ si na stůl v refektáři,
Venušin a Bakchův syn,
a na mnichy s drzou tváří
ušklíbal se Harlekýn.
7
Pak vzal pohár do pravice,
v němž plál vína rudý třpyt,
vypláz’ jazyk na novice,
dlouhým douškem začal pít.
Popěvek pak zpíval smělý
v pobožný klid večera,
až se nad ním studem rděly
bílé stěny kláštera.
Poslední když z číše kapku
vypil, nalil znova si,
opatovi svoji čapku
vtiskl řídké na vlasy,
cigarety kouř vssál v ústa,
ruce posměvačně v klín
sepjal a řek’ slova pustá
nestydatý Harlekýn:
„Mnišky klečí v rozjímání
v opuštěném klášteře,
pojďte potěšit je, páni,
zatlouci jim na dvéře!
Mnohé z nich jsou hezké velmi
a vždy k lásce hotovy,
přepadnem ty ctnostné šelmy, –
žádná na nás nepoví!“
Dořek’ to a v malé chvíli
byli všichni na nohou,
a v svou náruč uchvátili
mnohou mnišku ubohou,
jedli, pili, tancovali,
slavili bál veliký,
varhany jim k tanci hrály
valčíky a kvapíky.
***
Za rok do klášterní síně
přišla skvělá nadílka,
každá mniška na svém klíně
celovala andílka.
Byla slavnost, hodování,
přišli mniši s opatem,
nos jim zářil v jasném plání
v obličeji kulatém.
8
Jedli, pili, Božím Jménem
dívali se do číše,
opat v smíchu spokojeném
jen se hladil po břiše.
Vína žár plál rubínový
při hostině slavných křtin
a každému andílkovi
smál se z očí Harlekýn.
HOST.
Pán mocný přijel v město, slávou zpit,
a deputací dvakrát dvanáct pánů
mu vyšlo v ústrety se poklonit
před chvojím ověnčenou slavobránu.
A šťasten k domovu se navracel,
však radost jeho konec vzala v krátku;
když přijel domů, bolest břicha měl
a dvakrát dvanáct tasemnic v svém zadku.
SMRT NA HRADČANECH.
Na Hradčanech vítr zpívá,
bezohledný, studený,
smrt se v mrtvá okna dívá,
píše něco do stěny.
Do staletí prachu píše,
píše písmem krvavým,
komnatami v šeru tiše
krokem prochází se mdlým.
Něco na zub sobě hledá, –
už zde mnohé proklála!
A smrt studená a bledá
náhle státi zůstala.
9
Ejhle! Tady něco zřela,
tady se dá něco brát!
a již spěchá v síň jak střela,
kosu zdvihá bílý hnát.
Proč však, když už sklát chce reka,
náhle prchá zpět v svou sluj?
Smrt tam uviděla „C. k.“,
odplivla si, řekla: Fuj!
MLADOČESKÝ DIALOG.
A:
„Lez, bratříčku,
po žebříčku,
času neztrácej;
kdo se bude na tě dívat,
můžeš na něj shora plivat,
hola, hola, hej!“
B:
„Nevím, brachu,
bledost strachu
sedá do lící.
Nejdou víc dle naší noty;
už cítím špic české boty
na své zadnici!“
A:
„Hloupost čirá!
Jiný vtírá
cit se v zadek můj;
záď má cítí už, jak klesla
v ministerského plyš křesla,
na to pamatuj!
Nedbej křiku,
zanech v mžiku
plachých myšlenek:
Až zasednem ku hostinám,
drobty sebrat dovolí nám
hodný baron Beck!“
10
V ČESKÉ ZEMI NĚCO LEŽÍ.
(Variant na velmi známou písničku.)
V České zemi něco leží,
celý národ k tomu běží.
Šel okolo jeden opat,
do ruky to honem popad’
a pak děl: „To relikvie
od svaté je Cecilie.“
Jakýs rabín zase tvrdí,
že to po česneku smrdí
a dí: „Ta věc, řek’ bych spíše,
že pochází od Mojžíše.“
Šel kol kmet, děl ku oběma:
„Žádný z vás dvou pravdy nemá!
Přivezli to“, – smál se vlídně, –
„mladočeši Čechům z Vídně!“
OBR NA DUNAJI.
Byl velký muž. Mu nízká byla zem,
on ve vznešené pýše přál si víc,
i dal se vzhůru modrým etherem
a smál se hloupým lidem z plných plic:
„Jak směšně malí jste vy pode mnou, –
já jako bůh se vznáším nad vámi
a výš a výše vzlétnu v tajemnou
říš světla, sednu mezi hvězdami.
A budu na vás plivat s výše pak
a vy se budete hned v prsa bít,
zjev majíce v svém hlupství za zázrak,
že svatí s nebe začli na vás plít.
11
A baby do svěcených konviček
to budou ihned zbožně chytati,
chrám kněžstvo vystaví, by v pozdní věk
moh’ o zázraku velkém hlásati.
A vzývat budou po tisíci let
mne ještě v svatyni už prastaré
a volat bude lidu zbožný ret:
„Oroduj za nás, svatý Machare!“
S KAZATELNY.
Vážné časy nastávají pro lid.
Ovečky mé! Brzy máte volit,
svými hlasy samy rozhodnout,
vaším zástupcem kdo bude slout, –
hněvu Božího se nutno bát;
nevyhraje-li náš kandidát,
znamení mám s nebe podané,
že hned světa konec nastane.
Proto každý k osudí přijď v čas
a dej knězi Božímu svůj hlas!
Kdo by nedal hlasu svého nám,
po smrti jej čeká pekla plam,
byť by jinak třeba světec byl
a pokání strašné podstoupil.
Kdo však klerikála vyvolí,
ať již spáchal v žití cokoli,
ať již spáchal nejstrašnější hřích,
rázem bude čist jak padlý sníh,
zločiny Bůh odpustí mu hned
ještě do předu na deset let.
Po smrti pak mezi anděly
přijde do věčného veselí,
amen. Milujte se vespolek!
Každý radikál je pacholek.
12
BÁSNÍK.
Jen hřímej, básníku, jen hřímej do těch davů,
tvůj zpěv jim v dlouhé chvíli pro zábavu;
po dobrém obědě než k spánku schýlí hlavy,
při žhavých verších tvých jim dobře břicho tráví.
Když čte o řítícím se na vlast nebezpečí,
že nutno jednou vstát již a již sáhnout k meči,
že nutno s hrdostí a bohatýrstvím v čele
již jednou vykřiknout a zdeptat nepřítele,
jenž na nás doráží, na práva naše plivá,
buržoa hově si, tvým slovům v souhlas kývá.
Až přečte knihu tvou, dál žitím půjde chutě,
červenobíle mluvit, jednat černožlutě
a nepříteli dál zas lízat bude paty.
Nač rvát se? On tak rád je, že má pokoj svatý!...
Jen hřímej, básníku, v to plémě Jidášovo,
než vyřkneš je, v své krvi stop své každé slovo
a doufej dál, že jednou poctivý boj vzplane,
tvá vlast že zdvihne z pout své údy rozedrané,
že podlý zbabělec se změní přes noc v reka!
Jen hřímej! Po smrti přec odměna tě čeká!
Pak sochař vytesá ti pomník umným dlátem,
zvěst o zásluhách tvých tam napíší ti zlatem,
řečníci o slávě tvé v sálech budou ječet
a chválit verše tvé, jichž jediný z nich nečet!
[13]
OBSAH:
Buď hrdý, národe!3
Lvův smutek3
Rodnému městu4
Pohádka o smutné princezně5
Výchova6
Byl jeden král7
Jezovita v masce7
Harlekýn v klášteře7
Host9
Smrt na Hradčanech9
Mladočeský dialog10
V české zemi něco leží11
Obr na Dunaji11
S kazatelny12
Básník13
E: až; 2007
[15]