RODNÉMU MĚSTU.
Ó město, jež dva lvy máš ve znaku,
Ty prastaré a drahé město rodné,
jdou vzpomínky mé k Tobě v roji přízraků
a každá vzpomínka mne k srdci bodne.
Ó město bídné sterým prokletím,
já klnu Ti, že mám Tě tak rád příliš,
že musím lkát, když úpadek Tvůj zřím,
že musím lkát, když zřím, jak v sklon se chýlíš!
Na rozvalinách staré slávy Tvé
ozvěna velkých časů chví se dutá,
jí sluší překrásně hlav orlích dvé
a ještě krásněj’ barva černožlutá.
A Pokrok pláče v poušti ve skalách
a Nadšení se pod důtkami svíjí,
Pallady sochu dávno pokryl prach
a Poctivost se krčí v agonii.
4
Ó město, jež dva lvy máš ve znaku,
tak nenáviděné a milované,
je Ti tak blaze v stínu bodáků
a v puchu, který od kasáren vane?
Je blaze Ti, když zříš, jak celý svět
na Tebe s útrpnou se dívá lící,
když Mravnost zraněnou zříš krvácet,
co Ideál mře v blátě na ulici?
Však, marno lkát. Hlas v poušti zaniká.
A zpěv můj, který rudne čerstvou krví,
zpěv proskribovaného básníka
jen v tvrdošíjný vztek Tvé svraští brvy.
Vím. Půjdeš dál v svých starých kolejích.
A pozdě vzkřikneš slova děsu plná,
až močál vnikne až do nozder Tvých
a morem těžká zaplaví Tě vlna!