POHÁDKA O SMUTNÉ PRINCEZNĚ.
Kdys’ v jednom starém, slavném království
princezna žila s rozteskněnou lící,
jíž nikdy v mladém jejím životě
jí neozářil úsměv jásající.
A otec její, starý, moudrý král,
zoufale hleděl na své drahé dítě,
jak v nekonečném smutku uvadá
a hasne mládí svého na úsvitě.
Nadarmo ustaraný panovník
v říš svoji šašky, slavné clowny svolal,
jichž žert, jenž doved’ mrtvé rozesmát,
by smutek dívčin tvrdošíjný zdolal.
Ni Charles Dickens, ani Mark Twain,
ni hrabě Šternberg dívku nerozsmáli,
a králi ve zoufalství šíleném
dvě velké slzy stále v očích stály.
5
Že všechno marno, uznal posléz’ král
a hleděl v nejbolnější resignaci,
jak život z ňader dívky uniká
a smutkem z krásných očí lesk se ztrácí.
Tu vyslanec kdys’ přišel ke králi
a děl: „Jdu ze vzdálené říše cizí,
jež nejskvělejší slávy vavříny
již dlouhou, dlouhou řadu věků sklízí.
Před říší naší, mocnou, vznešenou,
se v úctě chvějí nepřátelé hrozní,
toť moje vlast, jež hvězd se dotýká –
a vláda její je tak seriosní!“
Král s úctou děl: „Jak zove se ta říš,
jež úlohu tak důležitou hraje?“
A odpověděl pyšně vyslanec:
„Ta slavná říše Felix Austria je!“
Jen dořek’ to, a smutná princezna
do bezuzdného smíchu hned se dala,
s ní celý dvůr, i předků poprsí
se v starých síních smíchy ohýbala.
A stěny hradu, chmurné, studené,
se nekonečným smíchem rozechvěly
a divokým tím smíchem homérským
hned v rumy rozsypal se zámek celý.