SMRT NA HRADČANECH.
Na Hradčanech vítr zpívá,
bezohledný, studený,
smrt se v mrtvá okna dívá,
píše něco do stěny.
Do staletí prachu píše,
píše písmem krvavým,
komnatami v šeru tiše
krokem prochází se mdlým.
Něco na zub sobě hledá, –
už zde mnohé proklála!
A smrt studená a bledá
náhle státi zůstala.
9
Ejhle! Tady něco zřela,
tady se dá něco brát!
a již spěchá v síň jak střela,
kosu zdvihá bílý hnát.
Proč však, když už sklát chce reka,
náhle prchá zpět v svou sluj?
Smrt tam uviděla „C. k.“,
odplivla si, řekla: Fuj!