LVŮV SMUTEK.
V tisíci ohňů plane město celé,
řečištěm ulic teče černý dav,
nadšením svatým volá Spasitele:
„Buď vítán do starých zdí, šťasten, zdráv!“
Na vodách reflexy jak básně hoří.
Reflexy bílé, modré, červené, –
sonata barev v rozčileném moři.
A hymnus k nebi stoupá z plamene.
3
Ve vzduchu černá silhouetta leží.
Nad městem stojí orel dvouhlavý.
Zář mohutná plá nad pralesem věží
a odstín její je tak krvavý!..krvavý!...
V té živých výkřiků a slávy chvíli,
kdy nadšení se chvěje bez hrází,
opodál města v samotách lev bílý
se zamračen jak bouře prochází.
Zrak hněvu plný má a bolu plný.
A občas hrozným hlasem volá v dál,
ten hlas jak hřmění nesou vzduchu vlny
tam v město, nad nímž stojí orel král.
A jak řev jeho padne v jásot skvělý,
hned ohně slaběj’ planou v davů rej
a vzduch jak v předtuše se zatetelí
a nad městem zář hoří krvavěj’.