ODDECH V LESE.
Básně z roku 1866.
[7]
Nákladem
menšinového týdenníku „PAŘÍK“.
(Redaktor Böhm, Třebenice).
Tiskem Jindřicha Slováka v Kroměříži.
[9]
Veškerá práva vyhrazena.
[10]
I.
Kdo pak to klepe? Prosím, dál!
Kdo pak to klepe? Prosím, dál!
A do světnice skočí
hoch vystrojený jako král
a jas mu plane z očí.
Na těle řízu blankytnoublankytnou,
na hlavě vínek květů.
„Kdo zavítal mi návštěvou?“
„Ne vám jen, všemu světu.“
Jsem tulák, bydlím na polích,
leč nejradš’ v lesích, víte;
snad, pane professore, též
mě, doufám, navštívíte?
11
Chci v červnu velký dávat bál
tam na té louce v lese –
vy, přijdete k nám přece též –
pak blíže poznáme se. –
Mně ptáci hudebníky jsou
a měsíček mi plynem,
a kobercem mi květný luh
a rosa hojným vínem.
Čaj vonný z jahod podávám
a z malin cukrovinky,
a pro zábavu provádí
své cvrček kudrlinky.
Ó budeme se výborně,
můj zlatý, pobavovat,
hrát, zpívat, básnit, šermovat,
jenom ne deklamovat!“
Pak dvorně se mi uklonil
a lístek utrh’ z růže:
„Zde račte navštívenku mou,
smím těšiti se? Nuže?“
12
I myslil jsem si, kdo pak je
ten chlapík, že tak marní?
A růže lístek prohlížím
a zdiven čtu: Den jarní.
Já dvorně jsem se uklonil –
on dal mi políbení,
a jsem teď v jeho salónech
host skoro každodenní.
13
II.
Ponejprv jsem přišel k tobě
Ponejprv jsem přišel k tobě
ve svatou jak poutník zem,
těsno v síni mi jak v kleci –
hle, zde všecky milé věci
do ranečka svázal jsem.
České děje, české písně,
všecko, co mám rád; vždyť víš,
zápisky a láhev s vínem –
tak... a zde si odpočinem,
jen jestliže dovolíš.
Různým trampotám a hněvům
na dobro chci výhost dát,
celý den chci s tebou strávit;
nuže, hleď mne pěkně bavit
a své kapele kaž hrát.
Duch-li dějin zahalí nám
vlhkou rouškou druhdy zrak
a tvář bledou hněvu stínem,
českou písní, českým vínem
okřejem! Zdaž dobře tak?
14
III.
Jak se vede? LedabyIo,
Jak se vede? LedabyIo,
skoro planě, jen tak, tak;
v městě dobré jméno ruje,
kritisuje, otravuje
ledajaký hajdalák.
O krejcar kdo v kapse těžší,
o sáh výše zvedá nos, –
má-li vous jak Prokop Holý,
do rady ho druzi volí,
třeba rozumem byl bos.
A tak frká tam a funí
v pravo,v levo, že až strach;
leč kam sloní nohou kročí,
u víru se v sloupech točí
silnic kal a silnic prach.
15
IV.
Zanech města, zlaté modly,
Zanech města, zlaté modly,
u nás celou duší prodli,
když se budí pláň i stráně,
a Bůh s nebes blankytu
v slunka prvním zákmitu
k ňadrům země kloní skráně.
Patř, jak v nesmírném tom chrámě
tvorstvu žehná Jeho rámě,
jak se modlí strom i kvítí,
a jak béře útěchu
vesmír z jeho nádechu,
jímž zjev slunce v jas se nítí.
Největší tvá přeohromná
síň jen komůrka mu skromná;
nač mu rozum tvůj vždy chorý
v úděl dává nízký chrám?
Přjjď, on pohostí tě sám
v slunné síni pro vše tvory!
16
V.
Při prvním mém navštívení
Při prvním mém navštívení
pravil mladý hostitel:
„Když jsme se tak seznámili,
rád bych s tebou, pěvče milý,
bez obalu mluvit chtěl.
Mnohý troup ti za zlé béře,
žes vždy vesel; rád by chtělchtěl,
abys konečně, můj hochu,
aspoň na rozumu trochu
zlenošil a zšosatěl.
Ale mně se líbí právě
cesta, kterou zpříma jdeš,
a že k činům jiných slepý
všecky pomluvy a klepy
moudře s beder setřeseš.
17
U mne také spravovali:
ten se durdil, onen smál,
já však dvorně, jak se sluší,
přísloví jim šeptal v uši:
Pes nechť štěká, pán jde dál!
18
VI.
Od rána až do poledne
Od rána až do poledne
svírala tě dusná síň,
potil jsi se v školním prachu,
nuž, kam nyní, milý brachu?
V náručí mě, hvozde, viň!
V lesy, v háje bez starosti,
bez prachu a klepu zas,
v milá nísta družných ptáků,
od fifIen a od šosáků
na přírody hodokvas!
19
VII.
Viď, zde by ti lépe bylo,
Viď, zde by ti lépe bylo,
v městě samý prach a klep;
jak mohla ta chamraď vzrůsti
z reků Domažlic a Ústí?
Bože, kde je mlat a cep!
Požitek jen všudy, všudy,
samá závist, samý zisk,
hříchů plný chrám i chýžka;
kdyby z hrobu zved se Žižka
ten by, hněviv srdce tisk!
20
VIII.
Nemám říše monarchické;
Nemám říše monarchické;
zIe, když pro vše jedna klec;
zde žijeme federaci,
různí srni, brouci, ptáci,
ale v právu stejni přec.
Žalářů zde třeba není,
živé školy darmo všem,
nač nám vojsk a různé stráže;
radit-li se nutnost káže,
máme generální sněm.
U nás není svád a sporů,
šťastný věru náš je los,
mír-li někdo přece ruší,
jest to jestřáb s dravčí duší,
nebo vlčí fakelos!
21
IX.
Pravil’s, že mi přebohatou
Pravil’s, že mi přebohatou
knihovnu svou ukážeš,
skvostnější že nenajde se.
Nuže, příteli, jsme v lese,
je to pravda, rci, či lež?
Nevěřící! Pohleď kolem,
vybeř sobě, číst-li chceš;
viz ty luhy, lesy, skály –
to je lexikon můj malý;
plnější-li nalezneš?
22
Travin, květů, stromů, vůně,
bzukot včel a ptáků zpěv
i ten vřes, jenž v mech se kryje,
to jsou samé poesie,
pročítej a zjař svou krev!
Učenci a poetové
do všeho se mohou vsnít,
vhodná-li je k tomu doba –
a chtí-li své směry oba
vzájemně si doplnit!
Viz, já všecko důmyslně
v jedno spojil napořád –
proč by nemoh’ člověk čiIý
v posvátnou též spojit chvíli
různé věci v lad a řád.
23
X.
Všemu z knih se učit chcete?
Všemu z knih se učit chcete?
Dobře! Přál bych vám to rád,
litery však život dusí;
rozoumek z těch jenom kusý
v lebce vzrůstá napořád.
Z proudu života a pravdy
popřej sobě denně číš;
z knihy tvorstva, milý hochu,
různým věcem uč se trochu,
mnohem víc se naučíš!
24
XI.
Noviny tu máme také,
Noviny tu máme také,
ty-liž o podobné dbáš.
Pohleď naše „Listy jarní!“
Moji pracovníci švarní
jonáci jsou, však je znáš!
Špaček píše politiku,
jeho slova samý šíp –
feuilletony přeškvíráček,
času dost má, ale sáček
prázdný, za to řízný vtip.
Dlask má věci kancelářské,
pěnkavice řídí lis,
slavík skládá švarné básně
a turista skřivan krásně
rozmanitý cestopis.
Rorýs počasí má v správě,
hudby kritikem je drozd;
holub řídí tržní zprávy,
čáp je referentem v zdraví –
inu, všude práce dost!
25
Ani babka nepolení,
bílí prádlo proudem vod,
žehlí též, co skladla spíše,
chvilkami však také píše
o měsíčních změnách mód.
Čížek sbírá inseráty,
vrabec je náš notickář,
kolportérem vlašťovice –
hle, chceš mít snad ještě více?
Řekni přece: Pán Bůh zdař! –
26
XII.
Při mém učilišti hudby
Při mém učilišti hudby
sbormistrem je chocholouš;
se svým vycvičeným sborem
divy dokázal už skorem,
že i mládnout chtěla souš.
Zpěvu učí sedmihlásek,
čížek flétně, kdo by chtěl,
pro pilnou pak včelí chasu
ku cvičení v kontrabasu
medák právě přiletěl.
27
Svižný šohaj zlatohlávek
toť náš houslí professor,
špaček učí deklamaci;
každý své; míň vtipní ptáci
sílí vydatně můj chór.
Nemožno co jiným bylo,
co střebalo hudcům krev,
ať to třeba kvinty malé
spojili jsme dokonale
v harmonický velezpěv.
28
XIII.
Kapela tvá přepodivná!
Kapela tvá přepodivná!
sebraná je z koutů všech;
však když hraje a když pěje,
hned se v ňadrech srdce chvěje,
krev se žhaví, tají dech.
Přepodivně plných, hebkých,
čarovných to skladeb směs:
tonů však, když vše se béře,
méně v ní než při opeře,
ale krásy víc, to věz!
Každý pěvec věrně zpívá
úděl svůj, ať mlád, ať stár....stár...
Věru, bez lichoty míním,
že zasloužil před Rossinim
už svou „Medaille pour les arts“.
29
XIV.
Kantáty když ptactvo zpívá,
Kantáty když ptactvo zpívá,
teplé doby pospěchem
hned rozsáhlé bory zvučí,
že radostí květy pučí
kryjící se pod mechem.
Nakloněnou svoji hlavu
vzhůru vznáší keř i strom,
tvá-li duše ještě smutí,
pojď! Zde v touhy obejmutí
vzlétneš přímo v nebes dóm.
30
Nebuď jak ten kalný potok,
bublající misantrop!
K čemu srdce hněvem pěnit?
To se u mne musí změnit;
rychle k životu se vzchop!
Příroda chce svěžest mysli,
ne však vlhkou síň a klec,
sic by hlemýžď dlouhovousý,
jenž na zádech s domkem brousí,
největší byl učenec.
31
XV.
Na podušky moje vzhlédni,
Na podušky moje vzhlédni,
viď, poëto, to je vkus!
O takovém vyšívání
nemohou mít ani zdání
paní z Francouz, paní z Rus.
Patř, jen na ty barvy květů,
na přechody tónů všech,
na hebounká vlákna mechu –
vy, nemáte ani slechu
o všech vzácných výtvorech.
Ba, nemáte ani zdání,
co zde všecko ukrývám,
škoda, že v svém vkusu chorém
netoužíte míti vzorem
věci, které s nebe mám!
32
XVI.
Hodiny mám z černolesí,
Hodiny mám z černolesí,
krásné jako jitřní zvon;
poslyš jenom vábných zvuků
z temna houští ono kuku –
já řku, je to hlas a tón!
Tobě však buď pobyt lesní,
štěstí vrcholem a svat;
Kdo chce k nové okřát síle,
ten radosti krátké chvíle
nesmí hloupě počítat.
33
XVII.
Balet? – Balet máme taky,
Balet? – Balet máme taky,
cvrček jeho mistrem byl,
přišel, nevím odkud z polí,
umění jsa na vrcholi
hned svůj úkol pochopil.
Vidíš tamo blíže meze
jeho dcery štíhlý zjev
svižně tančil po záhonku?
V ní zříš moji Toglionku
slíčnější všech vašich děv!
34
A ta druhá, blíže meze,
zázrakem je našich niv –
ovšem, chuďas nyní chová –
to je naše Elslerova,
vaší-li jsi pamětliv?
A ten skokan podál břehu
nedbající na nesnáz,
toť náš první při baletu;
nohami víc slouží světu,
nežli hlavou mnohý z vás.
A ty kobylky tam mladé
v šatech lehoučkých jak dým,
to jsou moje baletnice,
samé křehké záletnice;
na zimu je rozpustím.
Donato kýs byl zde také –
divný jednonohý pán –
neobstál však u kritiky:
zvůle paní aesthetiky
severem byl vypískán.
35
XVIII.
O přírody tajnosnubu
O přírody tajnosnubu
chce z vás mnohý vyprávět?
Toť jsou samé hypothesy,
žádný neví, kde to vězí,
ať je rádrád, když spatří květ.
Lidstvu pramen pravdy mnohé
z dumajících myslí stek’,
ale znát, kam světy kráčí,
k tomu z liter nepostačí
složený mít rozoumek!
36
XIX.
Zůstaň u mne přes noc, věru,
Zůstaň u mne přes noc, věru,
obětuj mi jeden sen,
rád za noci lesem chodím;
k svítání tě vyprovodím,
mile budeš potěšen!
Ze všech houští, ze všech tmání
vesele nám vyjdou vstříc
hvězdy, víly, písní družky
a mé svatojanské mušky
s jasem zlatých svítilnic.
37
Uslyšíš, jak šedý slavík
v lípy kyprých ňadrech skryt
zázrakem je lesních zjevů,
od něho se – chceš-li – zpěvu
trochu můžeš přiučit!
38
XX.
Blátivá je cesta k městu,
Blátivá je cesta k městu,
jít jí musíš, šlak to vzal;
smiř se s různým žití sporem,
po uši jsi obut skorem,
proč bys těch se kalů bál?
Mátoh vůkol také není,
třeba v noci, vrať se zas,
vystrčí-li na tě rohy
měsíc či snad šosák mnohý,
směj se nebo mu je sraz!
39
XXI.
Nyní jsem tě proved hájem,
Nyní jsem tě proved hájem,
nu a mášli na mně zájem,
kras ti zjevím ještě dost,
vyber, co se ti jen líbí;
později, co ještě chybí,
milý můžeš dostat host.
Nechať se ti jak chce daří,
k nám přijď, milý písničkáři,
k oddechu k nám často spěš,
nehledej však v krásách krásu,
při mém jarním hodokvasu,
do smrti ji nesečteš! –
E: až; 2002
40