ČERNÉ MOŘE
[1]
VYDAL PŘEMYSL PLAČEK V PRAZE
TISKL ANTONÍN REIS NA KRÁL. VYŠEHRADĚ
[3]
Upravil
Jaroslav Motyčka
1912
[4]
RUDOLFU RAMACHOVI
[5]
VĚŠTCŮV OSUD
Do krvava slunce svítí
na západní hoře,
z žil mi plyne živobytí
v nekonečné moře,
pokleslými mávám perutěmi,
rudá červeň barví nebe, zemi.
Hluboko na dně prameny pod bahnem hnijí,
vysoko k hvězdám čelo se týčí,
šílený stesk, vášnivé hoře a bída
zlatými bijí mě biči,
mučivou trýzní touhy od věků,
prokletím, jež Bůh dal člověku.
7
KOLODĚJ
Dumavé jsem bloudil mrtvým temnem,
boží silou tvořil v díle jemném,
stoje na ostrohu ducha srázném
rozséval jsem světy pustým prázdnem.
Bujel život, kvetly skály rodem,
v nevědomí plod se spájel s plodem,
rozkoš náhody, již vůle určí,
vesmír rozepěl se písní tvůrčí.
Požehnaný prachu země matky,
požehnaný okamžiku krátký,
z hrobu do života, z klína k rovu.
Žij a umři, roď se dále znovu.
8
TVÁŘÍ V TVÁŘ
Rozžal jsem pochodeň rozumu bílou,
temnými chodbami mokrých skal,
žlebinou nicoty zdivočilou
v poznání sluje jsem sestupoval.
Zaniklé věky mně smály se kol,
věčné tu pohřbené v podzemní dol,
o svatbách vířivých, hýřivých těl
smích jejich teskný vyprávěl,
žlutými fenami štěkal a běhal,
ostrou mě vichřicí pomsty šlehal
s bezcitnou krutostí.
Mrtví tak živým se mstí.
Viděl jsem pralesy zhroucené, tlící,
netvory slepě se milující,
zánik a vzrůst, pupenců mízy,
panenských snění bělostné řízy,
radosti vášnivé, bolesti marnivé,
9
samičí něhu, oteckou pýchu,
rouhavé vzkypění zrůdného hříchu,
zmocnění dobra i propasti zlého,
konečnou marnost všeho.
Na choré lučině podzimní
used‘ jsem v černé skály.
Nad hlavou ještě ta píseň zní,
ještě se umrlí smáli,
zlobně se vědomí chechtali,
trosky jen zbývaly z něho,
ledové kusy metali
do měkkých strun srdce mého.
Naproti mně mezi stíny
bledá dívka stála,
jako z rakve na milence,
tak se usmívala,
vlasy oblaka a luna líce,
javorové tělo vidíš chvít se,
horskou bouří voní, život pro ni,
10
dávné minulosti zvonky znějí,
zvonky lásky, budoucnosti vzruch,
ústa, jimi vyřkne slovo Bůh,
oči, Bože můj, ach to jsou Její!
Zdá se mi, jdou miliony let,
kruh otáčí se šerem kolem kruhu,
ráj křišťálový volá pestrou duhu,
blaho vábí blaho k sobě zpět.
Růže rozvíjí se, trní pěje,
pták se rozlétá a hvozd se chvěje,
zdá se mi, že láká slunce zem:
pojď sem, pojď sem!
A nepohnutě žena stojí nahá
jak toužný zázrak nejvyššího blaha,
jak hvězdných světů nejluznější zjev.
Hled očí mráz a krev.
Závratné kotouče vířících proudů,
ohnivých záblesků, železných soudů,
11
žalobných závěrů drtivé shody,
tryskavých citů doprovody
v jediném mžiku nesčetných ve krůpějích
střídaly se v očích jejích.
Trhavě mizelo hoření žití
v podsvětí úvalu holém,
kamennou hmotou mně chtělo se sníti,
splynouti s mrtvými kolem.
Nachýlil jsem se k ní prostřed skal
v záhadné oči sklenné,
kdo se kdy Smrti do očí zadíval,
nezapomene.
12
V SADĚ
Bílé květy na zeleni visí,
novými jarními šťavami voní list,
na bujnou travinu ptačí padá hvizd,
sklesle tu pod stromy bloudím, kmet lysý.
Vyvábím vzpomínky z bařin ztrouchnivělých,
aby sem v dětí rej hravý vzletly,
okřály, vzpučely, tančily, vzkvetly,
v děvčátek srdcích se koupaly vřelých.
Aby si v červnových bouřích zahýřily,
pobledlé aby jim ztemněly tváře
plodivou silou sluneční záře,
aby se mládím a vášní zpily.
Vzpomínky jdou tak zvolna a nesměle,
bázlivě a upejpavě,
nechtějí tančit po staré hlavě,
stydno jim výsknout si vesele.
13
Po starodávnu jsou nastrojené,
v škrobených šatečkách němě tu cupou,
zdiveně kývají bradkou tupou,
hejno když dětí kol s křikem se žene.
Každá má formičku, z níž se ti nehne;
vylákej ji a slibuj jí nebe,
vzpomínka zapláče, že ji to zebe,
v dusný si kočárek zpátky lehne.
14
HOŘE
Úsměv dne mi zapad‘ v černá mračna.
Těžké stíny noci kolem běsní,
pokrývají tvrdou cestu lesní.
Přede mnou jde Hrůza krvelačná.
Soucitně les šeptá staré báje
o sladkostech vylhaného ráje,
zapomnění v kráse, v práci, v dění
duby hlaholí mi v burácení,
skromně zelený mně zpívá keř:
ztlač se k zemi, žij a klidně věř.
A mám prsa drsně rozsápána,
od početí matka k ráně rána,
dusné, volně vlekoucí se dumy
v mlhách šílenosti hlavu mámí,
srdce moje kameny a rumy
zatlučeno do hluboké jámy.
Klamné cáry nebeského šatu,
Tvůrcem kostře navěšené v chvatu,
15
bídné ještě zbyly na člověku.
V paseku se širou truchle vleku,
meluzina hvízdá, kvete vřes.
Na pařezu shnilém sedí pes.
Zhublý, prašivý sem zírá kradí,
v potřísněné tlamě vzteklí hadi,
v žalu bez konce a v nářku moři
oči jeho věčným hořem hoří.
Táhle zavyl úpěnlivým lkaním.
Zvolna míjím ho a hledím za ním.
Pohnul se a s trapných snů mých tíží
za mnou lísavě se cestou plíží.
Jde mi v patách v hory, bory, stráně,
občas zastaví se, vyje k nebi,
písní jeho nové ostré hřeby
v lebku zatlouká mi anděl Páně.
Neúmorný polem, vesnicemi
provází mě družně po vší zemi,
16
v spánku na hruď klade čenich zticha,
jedovatým hořem v snění dýchá,
hltá vzněty rozjitřené hrudi,
krvavýma očima mě budí,
něžné vzpomínky mé třísní kalem,
vidiny mé čárné trýzní žalem,
toulavého v ducha temné houšti
dál a dál mě žene světa pouští.
Zoufalství a útrap neklid plný,
smrti stesk mě vrhá v dravé vlny,
marně – pes mi na hřbet skočí hbitě,
na břeh vynese mne okamžitě,
ruku líže mi i ztuhlé rámě,
dívá se jak milý člověk na mě.
Dávno zbytek těla v zemi hnije,
dávno rozum, cit a vůle shnily.
Na mém hrobě do krajiny vyje,
v mojich dětech ještě Hoře kvílí.
17
ZAHYNULÁ PÍSEŇ
Ta sladká píseň –! Náhle ozve se,
nevím, odkud, proč a co mi zpívá;
tak touhou neznámou se roztřese
jak květy pestré různo po lese,
celou duši snivě rozechvívá.
Roztouženě lká, teď smíchem zní,
dumá, trilkuje a cinká, zvoní;
ta boží píseň, jak se sladko sní –
A náhle akord zazněl poslední –
Věčně se mně stýskat bude po ní.
18
ZA BRANAMI PROKLETÉHO MĚSTA
Člověče, který jsi miloval v požáru srdce
mocnými, sladkými záchvěvy přírodní lásky,
zastav se, postůj nad troskou hvězdy zhynulé,
zapadlé v příkopu kalném za branou města.
Všechny vy přeludy jásavé, bytosti něžné,
mile se smějící, jinošské horoucí tužby,
v stříbrných úvalech nebeských poletující,
vy snění mlhavá, lákavá, duhových barev,
opojně mámivá, rozvitá máková pole,
vraťte se v okamžik, zasviťte, zhasněte navždy.
V rozruchu, šílení, víření červených vášní
mládím jsem kolotal, ověnčen mlazivou révou,
rozkoše paprsků slunečních, životodárných,
chtivými rty jsem ssál, osmahlý, silný a snědý,
nahými rameny objímal bělostná těla,
horečnou hlavu tisk‘ v poupata růžových klínů,
zatmělých, vonných, hurčivých pramenů horských,
19
za květem nádherný květ mně květnovým deštěm
v náručí padal dychtivě rozevřené.
Byl ten svět krásný tak, měsíční oblohou zářil,
jasným mě obléval ohněm uprostřed moře,
bouřlivým vichrem odvával starostí tísně,
tenounce šveholil, uspával, kolébal, hladil,
s dívkami krásnými v rajské mě zahrady sváděl.
Za zdmi tam bělá se v kouzelné záhadě noci
netvorná příšera kdysi tak bájného města,
u nohou jeho tu zchátralý v příkopu ležím,
radostí bývalých kostra a vyvrhel hnusný.
Nebeská světla, milená, spanilá, zlatá,
čarovné pozdravy minula, blaha a zdaru,
modlitby věčné životů nekonečných,
hádanky smrti a záhrobí, otázky časů,
závratné, velebné záblesky božího líce,
stanice duše mé, schylte se ke mně a slyšte
mrtvého života poslední bohatou tryznu.
20
Očí jak jezer rozsetých zeleným krajem,
hlubokých, černých a sivých, blankytně modrých,
z růžových, přibledlých, vzdušně průzračných tváří
dívá se na mě, laská mě, směje se, zpívá,
ohnivé vlasy šlehají půvaby boků,
tančící vášně mě lákají žádostivě,
pasy se vzdouvají, pružně se bílé pnou nohy,
tleskají dlaně a chvatně mě chytají ručky,
až tělo žhavé se přimkne – a dennice ranní
do hloubky vesmíru se mnou se spojená řítí.
Umírám bídně, krev ssedá a hnilobná ústa
divými kletbami lásky se pitvorně třesou.
Úprkem ženou se koně, ty v klíně se choulíš,
urvaná rodičům, němá a důvěřivá,
jediný večer. Kde rosa se v poupěti chvěla,
zcupané lístky se trhají, zapadly v bláto,
život se rodí, v něj slzy se mísí a nářky,
holoubek uletěl, oheň se vznítil a shořel,
za moři černými zapadl měsíc a umřel.
21
Klovejte, v nejhlubší studny se ponořte, drápy,
vyneste bolest, ať vlastními ranami zhyne.
Tebe jsem neměl, dívko má nejkrásnější,
motýle pestrý, sněhová lilie horská,
za tebou toužil jsem, tebe měl rád jako slunce,
pro tebe zpíjel se, zoufal a zpřetrhal zlobně
bělostných nápěvů přízi, mladistvé struny.
Osud tak zavěje paprsek v nesmírné dálky,
jiný ho zachytí svět, jiné semeno vzklíčí.
Oblaka sivá se vlekou západní stranou,
slzy mé nesou mě za tebou, milenko snědá,
jediná žádoucí. V průhledném zálivu tichém
na loďce sedíš a vzpomínáš, co mohlo býti,
večerním soumrakem nad křížem svíce dvě hoří,
kostěný kříž, náš symbol a k němu se modlíš,
úpíš a voláš. Hlasy se vodami nesou,
hluboko pod nimi ztopeno mládí a život.
22
Svíce a kříž a žena se zálivem vozí,
z oblak mé krvavé slzy tam padají na ně.
Zaduly větry, dušičko úzkostlivá,
komáre lidský, chvěješ se třesavou bázní,
životek prchá, nevěsta smrt sedí v bahně,
bělounká, útlá, zakývne, hlava ti sletí,
raduj se, ohavo krásná, přestaneš myslit!
Mučivá bído, ještě dnes dohoříš se mnou,
dílo jsem dokonal, srdce jsem pochoval v zemi.
K žalu mě zrodila tesknému máti má rodná,
teskného života tesknější umírání.
23
CHVÍLE BLOUZNĚNÍ A OPOJENÍ
Letními květy se zarděla zem
v pustinách srdce vyprahlých,
po slávě nebeské zatoužil jsem,
po blescích očí tvých.
Jak slunce zavoláš, vyvábíš z temna
ukrytých sil nový vzruch,
svět ve mně z ničeho stvořil bůh,
ruka tvá jemná.
V barvách se topím zas, v prach drtím skály,
v barbarské povstávám prasíle –
a to jen má milá, že rty tvé spanilé
na mě se smály.
*
Zapadlá bludičko, ve vášni tonoucí,
za spásu vteřinu na prsu měkkém,
rozkošná, žádaná – líbání horoucí,
dej se mi mžikem a věkem!
24
Citovou perutí jak se ztad zvedáme,
z kamene k slunci, jež rodí a žije,
bolesti míjejí, žalostí neznáme,
smrt kdesi v zapadlém koutě hnije.
Na chlumu klečím. Po horách vysoko
jásavé šalmaje přírody znějí.
Sám v noci zářivé pod nebem hluboko
pil jsem z milosti její.
*
Vedle mne dřímá unylá, šťastná,
netknutých ledovců bělostný sníh,
dalekých zásvětí hvězda jasná,
tichá pluj po vodách mých,
ponoř se ve mě, labuti krásná.
Šeptej, proč vlny se dmou,
proč se rdí růže tvé jas
a komu rozkvetla‘s,
vyšeptej lásku svou.
25
Šelmu, mě mléko jsi učila píti,
dárkyně míru spasná,
kývni a sloupoví nebe se sřítí.
V dálce jsou města s bídou a hořem,
ponoř se ve mě, ó labuti krásná. –
V příboji vln sedí, laškuje s mořem.
26
CHVÍLE SVĚTLA
Jednotvárně na životě hlodá,
tráví vznět,
ničí nejpevnější ryzí piloty,
vrací se mi stará perioda
dobrých let,
ztrnulosti, apathie, nicoty.
Ztupělá se hlava válí v loži,
lhostejně tě vítám, slunko boží,
city ve tmě křídly na se tlukou,
nervy opily se vlastní mukou.
Mrzkosti mé tlouštkou svou se chlubí,
dobrota má na mě cení zuby –
fi, tvore ubohý, prohnilý do kostí,
měkkého, shrblého hřbetu,
drsný tak ve své jemnosti,
ničemný ve svém vzletu.
S matným steskem vzpomínám
pustých mých ostrovů v žití.
27
Jaká rozkoš býti sám,
a já nemohu býti.
Rozkoš být dítětem, bez krve, bez viny stát,
jedinou paní Samotou dáti se zlákat,
rozkoš neumět se smát,
neuměti plakat.
Pro sebe mít hlavy oheň i srdce dým,
neotročit odumřele,
sám být králem svým,
nezávislým na ženách a na svém těle.
Prostý hoch být, světla nad úběl,
devíti starců soud mít zralý.
Vše to jsem měl, krátko měl,
ženy to vzaly.
Žena problém? Chechtej se, satane milý!
Ničivá bestie principu mužství a síly.
Tajemstvím rození, přírodou zakalená
28
tříšť nese myslivému čelu,
neníť léku srdci a tělu,
kde se zahnízdila žena.
Kup si ji, nutné zlo, květné jíní,
nemůžeš bez ní-li žíti čist,
uvaž ji na řetěz otrokyni,
pak jsi jist.
Začneš-li povznášet v mysli své ji,
běda ti, zženilý cháme,
lstivost jen prohnaná vědomí její,
stokráte přísahá, tisíckrát klame.
Oka jí neukaž laskavého,
zhrdne sic, strhne tě v kal,
na rumech pudu zemitého
život bys proplakal,
samoten do hloubek vesmírných vzleť,
v hvězdách se nitra zakmitni, hoj,
žena nechť zví, že pouhý je stroj,
bezvýznamná smeť,
29
něco, co nemělo býti,
věc v koutě tvého zemského žití.
Ó, kráso snivá nekonečných mezí,
ó, ženo s mocí tajemnou!
Ah, přeběda mi. Ve mně vězí
a zmítá mnou.
30
TA JEJÍ
Miloval jsem krásné děvčátko,
ze všech nejdrobnější ptačátko.
V adamovském lese zpívalo,
sivé oči k nebi zdvihalo.
– Nenes ty je, milá, od země,
nedívej se k nebi, máš tu mě.
– Na té hoře jedle spadaná,
zavírá se nebe nad náma.
Na té hoře mraky, holý les,
všecko, hochu, marno, už jen dnes.
Už jen jedna hvězda prosvitá,
to ta naše radost zabitá.
Šíroširé lesy, jedlino,
srdce se nám na dvě zlomilo.
31
Kameny dva sjely do řeky,
zkrvavělé, mrtvé na věky.
32
KYTICE
Hudba sálem hoří. Rozkoš, radost, mládí.
Hrom si bujaře tak nebem zadovádí.
Jistě s nebe spadla kytička ta ranná,
sama Vesna ladná, jarem obsypaná.
Cudní jinoši i muži světa znalí
vonnou z ručky do ručky si podávali.
Ráno navždy sžehlou od jarního hromu,
zmuchlanou a šešlousešlou odvezli ji domů.
33
ÚSVIT
Co v noci tmách jsem čet‘ v zapadlém rovu
umrlých představ svých,
vidiny mlhavé, postavy z kovu,
nesmírných plání led a sníh,
mystické písmo kostlivých lící,
co chtěly oči tvé zmírající,
vrací se znovu.
I.
Na břevnu břevno jedlové leží,
starcové padlí, pralesa věk,
sporý sluneční paprsek
v podrostu líbá ostřici svěží,
dno lesa spí, vrcholek sténá,
divoká, záludná, nezkrocená
kotlinou řeka klikatě běží.
Pod rozervanou zátočinou
propastné stíny se houpají, vinou,
34
v tůni si lenivě hraje vír,
nad ní na ploském úlomku skály,
lávové věky na ni se smály,
sedí Žír,
na tvrdém balvanu žernov hrubý,
přírodou oživlý, urputný hněv,
chtivě se svítí žlutavé zuby,
na prsa chlupatá skapává krev,
ztlučenou zvěřinu žvýkaje líně
železné svaly protahuje,
žíněné vlasy zmrzele ruje,
neznaný pud spí mu v nahém klíně,
po řece, úbočích mihá se v let
pichlavý, nejistý, těkavý hled.
Volně tu žije a sám, volně loví,
obydlím hnízdo si splétá z křoví,
ze stáda lidského prchl sem hoch,
by nebyl sněden. Tak milo se žilo,
drsno jej zcelilo, utužilo,
35
s jeskynním medvědem měřit se moh‘,
jistě cíl stihá šíp kalený, malý,
sebevědomý duch zpupně se týčí,
krutý a sobecký, neurvalý
pro své jen blaho bije a ničíničí,
sebe jen zná a nepřítel každý
odvěčným, jediným, zákonem života,
buď moje záchova, buď moje nicota,
v nezvratný zánik kácí se navždy.
Letošní slunce jakoby mdlé,
v ponuré mlhy zapadlé,
znechucen neví, co chce, po čem baže,
bloudí duch slídivým letem krahuje,
v daleko maně a marně vztahuje
opálené, temné paže.
Moci tak s dravcem letět spolu.
Řekou tam živočich plove dolů.
Holá a stříbrná, natažená,
přírodní samice, silná žena,
36
s kvetoucích ňader broskví plnou
semtam se unyle brouzdá vlnou,
černé se vlasy potápějí,
bílé se zuby k nebi smějí.
Živoucí půvab, smyslnost zosobněná,
studnice mateřství otevřená,
opojná, vonná, lahodná,
jako by příroda slepá a náhodná
sama ji vedla sem u vědomém chtění
pro zdar budoucích pokolení,
část síly Žirovy, prostředek obrody její
v novotvar téže téže myšlenky, v rod,
formací věčný kolovod:
když květy jásají, kořeny tlejí.
Zátopa očí, dalekých, rajských ostrovů snění,
prudké a vášnivé citové rozechvění,
vrcholná záliba, zárodek krásy a na niti osud,
a spolu vilnost rozkoše neznámé posud.
37
Náhlý pocítil odpor, zafrkal s bázní divou,
zvětřiv tak hada lev pohodí hřívou,
vědom své moci zahvizdl silně, v šíři i dáli
ozvěnou volaly hlaholně hranaté skály.
Trhla sebou, líbivá, smělá
zvědavé naň pohlížela –
střikne nohou, prsy schová,
vypne se, usměje, zora tak se dní.
Zachvěl se znova a beze slova
vrhl, se do řeky k ní.
II.
Nad lesů zelení visí boží mír,
u řeky v písku tři děti se batolí,
ženina píseň údolím hlaholí,
do lesů na lov odešel Žír.
Zvěřinnou stezkou, divě se kráse,
zamyšlen Přemysl prodírá se.
38
Výrazná hlava na vzrostlém těle,
bystrost, vtip, důmysl v širokém čele.
Odešel ze vsi, kde divokost běsní,
ze žrece hnus tam i z parobka němého,
z všednosti, zloby a bídnosti, ze všeho,
po klidu touže v samotu lesní.
Vkusné si sroubil dřevěné stavení,
vzdělával zemi a ze světa, skryt
učil se ovládat city a nadšení,
řídit své jednání, vědomě chtít,
poznávat dobro, těšit se z krásy,
přemítat o vzniku, účelu rasy.
Libuše spatří jej, zaúpí táhle,
jeho jen zří, vše ostatní dým,
bouře tak přepadne krajinu náhle,
žádost jej zlákat a spojit se s ním.
Údery ostré, vlnivé tvarů šlehy,
smyslné vůně vnady a něhy,
nesen je v dalekou vysněnou zem,
39
v zaniklých vidin neznámé břehy,
zákmit: je největší nepřítel v něm.
Zabít chce slunce, a plápolá jasnější,
přivírá oči, a vidí ji krásnější,
modravé okruhy, záblesky světla,
duše se v lanoví zmítá spletlá,
až je žár kázně a vůle sežehl:
ztratil by sebe sám, kdyby jí podlehl.
Vlídně ji odmítl. Odběhla, rychle se vrátila,
pažema, nohama prudce ho zchvátila,
s posledním rozpětím vědomních sil
jak živý oheň ji do trávy položil.
Dýchajíc těžce zoufalá ležela žena
v ženskosti bědně pokořená.
Usedl. Tiše u nohou šplounala řeka
drobnými vlnami ztišenými.
Přiběhly děti, hrál si s nimi.
Zraněn se vracel Žír medvěda vleka.
40
III.
Upustil kořist mruče, vrhal se v ráz
na soka domnělého. S pokřikem děti,
koroptve jarní, křovím se rozbíhaly.
Zaražen stanul pohledem Přemyslovým.
Roztrhl Přemysl šat, ved‘ divocha k vodě,
zkrotlému, užaslému vymyl mu ránu,
útržkem zástěry pevně mu obvázal rámě.
Nahoře stála žena ve hloučku dětí,
zvědavě hleděla k nim a čekala zápas.
Na skalním výběžku sedli si naproti sobě.
ŽÍR:
Proč‘s přišel? Kdo jsi?
PŘEMYSL:
Nejdu tě rušit,
nelovím zde, jen upokoj se.
Bydlím tam, daleko, slunce tam běží,
sám jsem a neznám a nechci ženy.
ŽÍR:
Nepřišel‘s bojovat se mnou o ni?
41
PŘEMYSL:
Jak ti krev z ramene uplývala,
chably tvé síly: vadnou tak muži,
poddaní ženám, opadají,
zchvácení ve volném rozvoji vědomí.
Nikdy se proto neoddám ženě.
Ty žiješ jako příroda kolem
a jsi-li šťasten, žij si tak.
Co tobě volno, mně těsno by bylo,
učím se stačiti sobě sám.
Boj ducha s tělem je z počátku nerovný,
bez čáky, vzepřít se bolest je bezedná,
zdá se ti unikat podstata života,
mizet tvá jediná možnost štěstí.
Ale pak doletí nevýslovná,
záhadná rozkoš sama sebe.
ŽÍR:
Rovněž je sladko objímat ženu,
hráti si s dětmi, děckem být s nimi,
silou vlást ženou, rodinu živit.
PŘEMYSL:
Já jsem již zatím jsem dál a snad výš,
42
snad pouze, neboť je všecko jen zdání.
Hle, bratře člověče! Ty jsi síla,
oheň tvůj dohasne, syn jej zdědí,
zemře i on. Věčný je rod,
věčný je svět, proti němuž ty stojíš
jedinec s vůlí svou, s vědomím svým,
jež ti zanikne navždy a shoří,
co svět, snad plochý a nevědomý,
obrodou života trvaje vraždí,
vyrůstá z mrtvol svěží a nový.
Nechtěje zahyneš, aby žil jiný.
ŽÍR:
Otrok jsem vlastní a neznámé bytosti?
PŘEMYSL:
Dávno již vím to a snažím se proniknout.
Rozbil jsem život svůj dosavadní,
stavím si nový, pokud mi lze.
ŽÍR:
Nechci být nástrojem nějaké prasíly,
sám chci být podněcovatelem,
sám řídit sílu, ne dát se jí vést.
43
PŘEMYSL:
Opustíš tedy ženu a děti
a půjdeš za mnou, abych tě učil?
ŽÍR (váhá, vzhlédne za rodinou, úzkostlivě):
Nemohu, bratře, nemohu, nemohu.
PŘEMYSL:
Zůstaň si u nich a nechtěj vědět.
Zmatek jsi a buď rád svému zmatku,
že ti v něm schází přeludná bludička,
za níž by dlouho ses hnal, třeba marně.
Hluboko, daleko, síla je mravní.
Žalno je člověku, a není vyhnutí,
umírá lepý, rozlehlý duch,
hmota a krása trvá světem.
Tragika jedince. Bolest je horší,
skoro že darmo bojovat ssebou.
Okamžik závratné rozkoše – konec,
zas nové balvany, zas nová bída.
Posměch v tom boží, tragika lidská.
ŽÍR:
Dobro, zlo ve věčném omlazování.
44
Vidím v tom útěchu, vítězství své,
že po mém časném štěstí, ač chvilkovém,
dál budu žíti v dětech svých.
PŘEMYSL:
Já chci mřít beze vší stopy a sledu,
mezník strádání těla i vědomí.
A je-li v přírodě smysl a jádro,
řízené zákony záchovy druhu,
nemře-li vyšší síla a vůle
lidského ducha, k sobě se obracím,
k vůli své, sám sobě uměti stačit,
z kořenů vyplet tělesné býlí,
učit se stoupati mimo sebe.
Dobře se mívej, bratře můj člověče,
zavýskni, zulíbej slunce a ženu.
IV.
PÍSEŇ PŘEMYSLOVA
Omšelý kámen sedím na vrchu hory,
šlehaný plískavou nudou šklebivých bouří,
45
znavený pohledem na krásu jednotvárným,
zmučený dešťovou třísní člověčích nářků,
vlastní svou nemohoucností pryskající,
stále přec žíznivý nových vznětů a vášní.
Divokým bůvolem, zaběhlým, osamělým
lesy jsem probíhal, rzálržál a vyvracel kmeny,
běsnivě mrtvil chudé své lidské srdce,
mořil a ztápěl je bělostné v bahenních slujích,
rdousil je zuřivý, jak si jen výsknouti chtělo.
Stokrát jsem v záhady narazil jiskrným čelem,
stokrát se žíznivá pravdy myšlenka vrátila.
Tenounkým tělesným stvolem se zemí spojený,
zmámený hvězdnými čarami nebeské noci,
spouštím se na vlny záhrobní černého moře,
sténaje sladko úzkostnou nadějí mroucích,
přijde-li blažené kmitání bílých stínů,
mžikavé pojení s vůlemi veškerenstva,
s jiskrami ducha vědomě jednajícími.
46
Obzory závratně daleké sladěně hrají
po vzdutých vodách souzvuky zmírněnými,
citová rozchvění jednotek souladně splývají
ve zření věčnosti, v jímání nemožného,
v pojetí bezmezí, ve ztělesnění víry.
Vítr až zavane náhodný, přerve můj stvol,
šťastného zanese v rozumu zoufalé ráje,
ve věčné bloudění vodami černého moře.
47
BALADA O NAŠÍ EMILCE
Jak se tam sešli, črtčert ví,
na hrobě sedí tři mrtví,
veselo v karty hrají,
klejí a povídají.
„Mě měla holčina mladá
prvního počestně ráda,
nepřáli lidé nám řádní,
skřivánkem plakal jsem nad ní.
Teskná, pak rozpustilá
brzy mě opustila.“
„„Hrome, no, nalij nám, nalij,““
pustě se zachechtali,
„„panenko společná, kytičku z klína,
krčmářko kostlivá, natoč nám vína,
dennice zapadá, lásky je čas,
světnička úzká, pojď mezi nás.““
48
Země se zachvěla vlnivě kruhy,
po chvíli ze hry vzpomínal druhý:
„Zelené oči, u rarachů!
Měl jsem ji po tobě, vlasatý brachu,
nedotek‘ ses jí, a její tělo
stokrát v mém náručí zahořelo,
laskal jsem na prsou hada:
líbá mě, tebe má ráda.“
„„Nalij nám, krčmářko, nalij,““
chraptivě zazpívali,
„„panenko společná, kytičku z klína,
krčmářko kostlivá, natoč nám vína,
dennice zapadla, lásky je čas,
světnička úzká, pojď mezi nás.““
Zaduní země, na hrob kříž sletí,
zamíchá znova, směje se třetí:
„Hoch jsem byl pěkný, partie vhodná,
49
zprvu se zdráhala, pak byla hodná,
trhal jsem lísteček bílý,
až jsme se znechutili,
čekaje studených manželských sprch,
vesele před svatbou jsem prch‘.“
„„Krvavý drobeček malý
nalívej, slzu nám nalij,
panenko společná, kytičku z klína,
nahoru, natoč nám žárného vína,
zora už svítá, lásky je čas,
světnička úzká, pojď mezi nás.““
Zasténá země, střikne prsť hnědá,
mezi tři mrtvé mrtvá sedá sisi, sedá.
A kytka polní u brány je,
na vrata hřbitovní pěstičkou bije:
„Pusťte mě k maměnce, pusťte mě tam,
já ji tam trápit nenechám.“
50
Před živým slovem lásky se chvěli,
na tři se strany rozletěli.
51
ZBOJNICKÁ
Pojďme, chlapci, na zboj k bílým pannám,
otevřeme srdce hadím ránám.
Koho bolí, koho milá trápí,
ať se v ženském černém moři ztápí.
Pohár vína, ať v něm bolest dříme,
švarnou pannou tělo opojíme.
Opojíme, zapomenem na ni,
za noc jednu jedno milování.
Otevřeme srdce hadím ránám,
pojďme, chlapci, na zboj k bílým pannám.
52
KATEŘINA
Naráží voda na skalí,
chasníku, sbohem,
dost jsme se mazlili, laskali.
Družičky, věnčete pannu,
pro všechny hochy
otevru nebeskou bránu.
*
Nerodí skála, nerodí,
planá je, darmá,
božímu světu se nehodí.
Chasníčci pluli po vodách,
milý můj nebyl z nich,
toulal se chromý po horách.
Pro něj jsem skálu prodala
opuštěná,
abych mu jezero nechala.
53
Jezero v hlubinách tvrdých skal,
srdce své čisté,
aby tam na věky se mnou spal.
Bouře s hor splaví jej ke mně v snění,
poplynem tiše
na černých vodách zapomnění.
54
VLAHA
Osudnou záhadou věčnou mně souzená,
v bělosti ledovců siných zrozená,
rozletlá touhou nehynoucí,
co duším bolestným peruti zvedá,
bohyně řeky mi písně mé zpíváš,
mocnými proudy krve vroucí
do mého černého moře splýváš,
Vlaho snědá.
Prameny horské svou sílu mně snášejí,
vichřice ostré mé zoufalství zhášejí,
dávají hlas mně svůj hromový
bouře tvých rovin,
blahý mír břehů tvých vzdušné stromoví,
hloubky tvých zátočin, zákoutí křovin,
stíny tvých skal mám a chmury tvých hor,
sveřepých peřejů dravost a vzdor,
leknínů panenských ždání snivé,
55
hlubokých hladin dno mlčenlivé,
vášnivost kochati tajemství bledá,
Vlaho snědá.
Kolébán něhou hebounkých vánků
mořský car kraluju v stříbrném zámku,
naproti pluji ti s blesky a ve mrači,
ženich tvůj, ženo, odvěkou sudbou,
ze všech tvých sester tebe mám nejradši,
rozplesán nebeskou hudbou
rozkošně hraji si s lidskými koráby,
královnu vod vítám krásnou a smělou,
strašný můj hlas tebe blaženou přivábí,
v náručí pojmu tě rozechvělou,
letneme bystře vlnami živými,
zmítaní prudce žádostmi divými,
až tě, řeko má boží,
na měkkém uspím loži.
E: pk;2004
56