CHVÍLE SVĚTLA
Jednotvárně na životě hlodá,
tráví vznět,
ničí nejpevnější ryzí piloty,
vrací se mi stará perioda
dobrých let,
ztrnulosti, apathie, nicoty.
Ztupělá se hlava válí v loži,
lhostejně tě vítám, slunko boží,
city ve tmě křídly na se tlukou,
nervy opily se vlastní mukou.
Mrzkosti mé tlouštkou svou se chlubí,
dobrota má na mě cení zuby –
fi, tvore ubohý, prohnilý do kostí,
měkkého, shrblého hřbetu,
drsný tak ve své jemnosti,
ničemný ve svém vzletu.
S matným steskem vzpomínám
pustých mých ostrovů v žití.
27
Jaká rozkoš býti sám,
a já nemohu býti.
Rozkoš být dítětem, bez krve, bez viny stát,
jedinou paní Samotou dáti se zlákat,
rozkoš neumět se smát,
neuměti plakat.
Pro sebe mít hlavy oheň i srdce dým,
neotročit odumřele,
sám být králem svým,
nezávislým na ženách a na svém těle.
Prostý hoch být, světla nad úběl,
devíti starců soud mít zralý.
Vše to jsem měl, krátko měl,
ženy to vzaly.
Žena problém? Chechtej se, satane milý!
Ničivá bestie principu mužství a síly.
Tajemstvím rození, přírodou zakalená
28
tříšť nese myslivému čelu,
neníť léku srdci a tělu,
kde se zahnízdila žena.
Kup si ji, nutné zlo, květné jíní,
nemůžeš bez ní-li žíti čist,
uvaž ji na řetěz otrokyni,
pak jsi jist.
Začneš-li povznášet v mysli své ji,
běda ti, zženilý cháme,
lstivost jen prohnaná vědomí její,
stokráte přísahá, tisíckrát klame.
Oka jí neukaž laskavého,
zhrdne sic, strhne tě v kal,
na rumech pudu zemitého
život bys proplakal,
samoten do hloubek vesmírných vzleť,
v hvězdách se nitra zakmitni, hoj,
žena nechť zví, že pouhý je stroj,
bezvýznamná smeť,
29
něco, co nemělo býti,
věc v koutě tvého zemského žití.
Ó, kráso snivá nekonečných mezí,
ó, ženo s mocí tajemnou!
Ah, přeběda mi. Ve mně vězí
a zmítá mnou.
30