HOŘE
Úsměv dne mi zapad‘ v černá mračna.
Těžké stíny noci kolem běsní,
pokrývají tvrdou cestu lesní.
Přede mnou jde Hrůza krvelačná.
Soucitně les šeptá staré báje
o sladkostech vylhaného ráje,
zapomnění v kráse, v práci, v dění
duby hlaholí mi v burácení,
skromně zelený mně zpívá keř:
ztlač se k zemi, žij a klidně věř.
A mám prsa drsně rozsápána,
od početí matka k ráně rána,
dusné, volně vlekoucí se dumy
v mlhách šílenosti hlavu mámí,
srdce moje kameny a rumy
zatlučeno do hluboké jámy.
Klamné cáry nebeského šatu,
Tvůrcem kostře navěšené v chvatu,
15
bídné ještě zbyly na člověku.
V paseku se širou truchle vleku,
meluzina hvízdá, kvete vřes.
Na pařezu shnilém sedí pes.
Zhublý, prašivý sem zírá kradí,
v potřísněné tlamě vzteklí hadi,
v žalu bez konce a v nářku moři
oči jeho věčným hořem hoří.
Táhle zavyl úpěnlivým lkaním.
Zvolna míjím ho a hledím za ním.
Pohnul se a s trapných snů mých tíží
za mnou lísavě se cestou plíží.
Jde mi v patách v hory, bory, stráně,
občas zastaví se, vyje k nebi,
písní jeho nové ostré hřeby
v lebku zatlouká mi anděl Páně.
Neúmorný polem, vesnicemi
provází mě družně po vší zemi,
16
v spánku na hruď klade čenich zticha,
jedovatým hořem v snění dýchá,
hltá vzněty rozjitřené hrudi,
krvavýma očima mě budí,
něžné vzpomínky mé třísní kalem,
vidiny mé čárné trýzní žalem,
toulavého v ducha temné houšti
dál a dál mě žene světa pouští.
Zoufalství a útrap neklid plný,
smrti stesk mě vrhá v dravé vlny,
marně – pes mi na hřbet skočí hbitě,
na břeh vynese mne okamžitě,
ruku líže mi i ztuhlé rámě,
dívá se jak milý člověk na mě.
Dávno zbytek těla v zemi hnije,
dávno rozum, cit a vůle shnily.
Na mém hrobě do krajiny vyje,
v mojich dětech ještě Hoře kvílí.
17