TVÁŘÍ V TVÁŘ
Rozžal jsem pochodeň rozumu bílou,
temnými chodbami mokrých skal,
žlebinou nicoty zdivočilou
v poznání sluje jsem sestupoval.
Zaniklé věky mně smály se kol,
věčné tu pohřbené v podzemní dol,
o svatbách vířivých, hýřivých těl
smích jejich teskný vyprávěl,
žlutými fenami štěkal a běhal,
ostrou mě vichřicí pomsty šlehal
s bezcitnou krutostí.
Mrtví tak živým se mstí.
Viděl jsem pralesy zhroucené, tlící,
netvory slepě se milující,
zánik a vzrůst, pupenců mízy,
panenských snění bělostné řízy,
radosti vášnivé, bolesti marnivé,
9
samičí něhu, oteckou pýchu,
rouhavé vzkypění zrůdného hříchu,
zmocnění dobra i propasti zlého,
konečnou marnost všeho.
Na choré lučině podzimní
used‘ jsem v černé skály.
Nad hlavou ještě ta píseň zní,
ještě se umrlí smáli,
zlobně se vědomí chechtali,
trosky jen zbývaly z něho,
ledové kusy metali
do měkkých strun srdce mého.
Naproti mně mezi stíny
bledá dívka stála,
jako z rakve na milence,
tak se usmívala,
vlasy oblaka a luna líce,
javorové tělo vidíš chvít se,
horskou bouří voní, život pro ni,
10
dávné minulosti zvonky znějí,
zvonky lásky, budoucnosti vzruch,
ústa, jimi vyřkne slovo Bůh,
oči, Bože můj, ach to jsou Její!
Zdá se mi, jdou miliony let,
kruh otáčí se šerem kolem kruhu,
ráj křišťálový volá pestrou duhu,
blaho vábí blaho k sobě zpět.
Růže rozvíjí se, trní pěje,
pták se rozlétá a hvozd se chvěje,
zdá se mi, že láká slunce zem:
pojď sem, pojď sem!
A nepohnutě žena stojí nahá
jak toužný zázrak nejvyššího blaha,
jak hvězdných světů nejluznější zjev.
Hled očí mráz a krev.
Závratné kotouče vířících proudů,
ohnivých záblesků, železných soudů,
11
žalobných závěrů drtivé shody,
tryskavých citů doprovody
v jediném mžiku nesčetných ve krůpějích
střídaly se v očích jejích.
Trhavě mizelo hoření žití
v podsvětí úvalu holém,
kamennou hmotou mně chtělo se sníti,
splynouti s mrtvými kolem.
Nachýlil jsem se k ní prostřed skal
v záhadné oči sklenné,
kdo se kdy Smrti do očí zadíval,
nezapomene.
12