HVĚZDY NAD PRAHOU
[9]
VEČERNÍ ZVONY
Na prejzy padá přítmí večerní.
Starobné zvony táhle s Hradčan zní.
V tmách příbytky se lidí ztratily.
Má duše, spočiň aspoň na chvíli.
Teď v samotě slož břímě smutků svých.
Buď pokorná jak den, jenž navždy ztich’.
Neb také dojdeš cíle klesajíc,
Až vejdeš v nekonečné, svaté Nic.
11
VE VALDŠTEJNOVĚ ZAHRADĚ
Slyš nocí dávné fontány znít kvil...
Kde mlčíš ty, jenž jsi ji postavil?
Tajemných hvězd je plný nebe strop.
Kdo, mrtvý, rci, čte v nich tvůj horoskop?
12
VEČER NA MALÉ STRANĚ
Než temno všechny věci zalije,
Má duše, naslouchej své mrtvé touze.
Jak v nitro padá melancholie,
Do starých zahrad prší dlouze, dlouze...
Noc přichází jak navždy v města stín.
Zříš na fasádách smutku flór se chvíti.
Usedá proti tobě tiše spleen,
A z jeho očí beryl žlutě svítí.
Ty duši města cítíš odvěčnou...
To, co zde nové, cizím zrak teď vidí.
Jen minulost má tvář zde skutečnou.
Amplion z dálky hraje tesknící.
A v jeho rytmech stíny dávných lidí
Zas chodí zvolna starou ulicí.
13
DEŠŤ NA MALÉ STRANĚ
A prší, prší jako od věků.
A voda stéká s prejzů, které hnijí.
Žije se život někde v daleku.
Zde život pouhou fantasmagorií.
Plíží se večer v kout ten odlehlý,
A stíny rostou, únavně se dlouží.
V arkýři starém světlo rozžehli.
Žije tam někdo? Vzpomíná a touží?
Kol Minula duch krouží odhodlaně
Jak netopýr kol sešlé, staré báně,
Na žaluzie tluče spuštěné.
Chce vzbudit cosi z dřímoty té stálé.
Však marno všechno, minulost spí dále.
Rty stisklé pouze šeptnou: Ještě ne!
14
HVĚZDY RUDOLFOVY
Zas hoří hvězdy v drahách neproměnných
Na nebes kobaltových propastech,
V uličce Zlaté v domcích přikrčených
Století šestnácté spí v dávných snech.
To čas, kdy Rudolf se srdcem, jež stůně,
Zved’ k nebi, na němž světla hořela,
Své oči, které byly jako tůně,
Jež nikdy slunce neobrážela.
To čas, kdy osud ve hvězdách mu četl
Před smrtí Kepler, den, kdy zvítězí,
Než, lupen zvadlý, v propast zmaru slétl.
Dnes hvězdy v noci jako tehdy svítí,
Ty hvězdy zlé jak výsměch bez mezí,
Ty hvězdy věčné ironie bytí.
15
BOŽSKÝ CHLAPEČEK U KARMELITÁNŮ
Daleko zrodil se, bez plenek a bez jeslí.
Španělské včeličky vosk kdysi na něj snesly.
A soška půvabná hned všemi byla ctěna.
Do Čech ji odnesla z Lobkovic Polyxena.
Na všechny směje se s oltáře loutka stará...
Červené kaštany před chrámem kvetou z jara.
K Dítěti modlí se stařeny, děti, ženy...
Hřích s duše odpadá jak malta s puklé stěny.
Tak dávno modlila se k Němu Polyxena.
Zde básník dekadent se modlil za Verlaina.
Zde břímě života odkládal šťastný, tichý.
Zde kál se z hříchů svých a dál měl rád své hříchy.
V zrak jeho zářily s pláštíků drahokamy.
V modlicí knížce měl obrázek s kraječkami.
Děťátko,chraň nám vlast, ji vidíš rozeštvánu.
Veliký Chlapečku, chraň celou Malou Stranu.
16
Veliký Chlapečku, ty šťastný pod růžemi,
Dej, ať zas miluje Čech Čecha v této zemi.
Ať smír v nás rozkvete, poctivá Láska stará,
Jako ty kaštany před chrámem kvetou z jara.
17
RORÁTY U SVATÉHO VÍTA
I.
I.
Sníh leží v ulicích, a poslední
V tmách svítí hvězdy, než se rozední.
Jdu, dítě, za matkou a mám ten sen,
Že v stopách světcových jdu, Podiven.
Václavská kaple v drahokamech plá,
Na sloupcích z vosku světla hoří mdlá,
Rorátní zpěvy chrámem zní, jenž ztich’,
Jak zněly dávno v časech Karlových.
Přítomnost není, mrtví žijí teď,
A k záhadě má dítě odpověď,
O „Poslu z nebes“ zpívá duší vzňatou.
Na prahu kaple stojí andělé,
Kde zlatem malta září setměle,
Kruh na dveřích se rosí krví svatou.
18
II.
II.
Zas po letech jdu osamělý, tich
Po zasněžených schodech zámeckých.
Jsou stopy cizích nohou v závěji
A láskou matčinou již nehřejí.
Je kaple cizí, zpěvy rorátní
Tam z cizích úst teď cize sluchu zní.
Mdle skví se drahokamy leštěné,
Na stěnách v zlatou maltu vsazené.
O „Poslu z nebes“ v kterých končinách
Teď zpíváš, matko? V kterých skryta tmách
Se díváš na mne, v mrazu mroucí ptáče?
Poutníče marný žitím zmařeným,
Tvůj advent minul, vyvanul jak dým
Nad tenkým sloupkem, který voskem pláče.
19
SEISMOGRAF SMRTI
Vše v opálovém zešeření
Teď tone v plném měsíci,
A řada všedních domů mění
Se v mystickou zeď, mlčící...
Blíží se půlnoc, slyšet hlasy,
Hlaholí a pak zase mrou – –
A seismograf teď náhle hlásí
Kdes katastrofu vzdálenou.
Zas lidé na konci mrou světa...
Zvuk půlnoci teď s věže slétá:
– Zanechte každé naděje!
Kdo myslí na vzdálené lidi?
Kdo umírání jejich vidí?! – –
Seismograf? Již se nechvěje...
20
PÍSNĚ ODCHODU
I.
I.
Smrt kyne. Smír? Neb vina?
Snad hned. Snad do večera.
Teď navždy dohasíná,
Co ještě žilo včera.
21
II.
II.
Zde kdys jsem šel. A slunce žár
Poléval ohněm růže v sadu...
Touž cestou jdu. Jen aster pár –
A slunce na ně svítí v chladu.
22
PODZIM VE HVĚZDĚ
Ještě svit do obory
Proniká, zlatem v ní hraje.
Pohlédneš na javory,
Ještě měď listů s nich plaje.
Stezky, kde chodil jsi všady,
Kluzké jsou... Jaká změna!
Ještě zřít lavičku tady,
Ale jest opuštěna.
Vracíš se zasněn domů,
S javoru padají listy.
Počítáš: dávno tomu,
Chodil jsi těmito místy.
Co mrtvo, nechce se vracet.
Padá strom odumřelý.
Počítáš: deset let, dvacet.
A je to život celý.
23
KVĚTINY NA MALOSTRANSKÉM HŘBITOVĚ
Bez černý tmí se nad hrobem, kde tělo
Před lety bůhvíkoho zpráchnivělo.
Predikát s erbem vyhledaly deště.
Bez černý kvete poloshnilý ještě.
A růže zdivočelá lístky zbledlé
Nad hrobem dívky trousí z jara vedle.
Tak žila jak ty neduživé květy.
Spí spánek beze snů zde půlstaletý.
Fialky bázlivé, jež rosou studí,
Na hrobě dítěte vždy jaro vzbudí.
V kolébce vůně snad spí pokojněji.
Kus mrtvé Prahy mizí, tma ji halí
V těch křovinách, kde dávní lidé tlejí.
Cos chtěli kdys a též se nedočkali.
24
POPELEC
Hra skončena, a vše jest jiné.
Jdi domů, smutný harlekýne.
Rej mumraje, her tisícero. – – –
Teď popelec. Chlad, mlha, šero.
Již s obličeje spadla maska.
Je hloupostí, co byla láska.
Co navrch bylo, padlo ke dnu.
Sne, sbohem buď, noc žil jsi jednu.
Kdos v noci čekal, kams chtěl jíti...
Hromnička u mrtvoly svítí.
Mír s tebou, mrtvý v šeré síni...
Jak ty vše mrtvo, mrtvo nyní.
25
ROZCHOD S MUSOU
Ty, Muso, vidím v poměr náš teď jasně:
Byl neútěšný a vždy fatální.
Na slávu nemyslím a skládám básně
Pro sebe ulicí jda banální.
A zlato vidím třeba v kupě sazí,
Je přízemní teď moje umění.
Uličník pískne v rým, pak rytmus zkazí
Vrabčák, jenž letí na trus v dláždění.
Vždy podle chůze chodců báseň spředu
A rachot vozů v drsný poem svedu –
A blázen připadám si veliký.
Siréna houkne, vrací mne zas na zem,
Rozfouká sny a rýmy zmotá rázem,
A básník mizí mezi dělníky.
26
ZRCADLO V BARU
Odráží všechno: pudrované ženy
A jejich nehty přílišného nachu,
Barevných světel chaos rozsvícený,
Běl tváří v boxech, v dráždivém vín pachu.
Teď v jazzbandu se kroutí vilné rytmy
Jak hadi berberského čaroděje.
Než ulice se zšeří v ranní přítmí,
Smrt paradoxní zlověstně se chvěje.
Zrcadlo v baru, kaleidoskop změny,
Na ploše stříbra obraz zakouřený,
Chvílemi slepne, za chvíli zas září.
A v bytí zbytečném teď s ironií
Groteskní klubko k ránu sobě svíjí
Tančících koster pod škraboškou tváří.
27
BALADA O DÁMĚ S KAMELIEMI
Oživlá jako z Ropse, chorá a pudrem krytá,
Vše pozoruje kolem v kavárně za sloup skrytá.
Povstává, šaty chrastí, a stojí jako v spleenu.
Kam jíti? Zase sedá. A zase je jak v stínu.
Miluje Prahu v noci, života všechny rytmy.
Miluje šumot v barech, miluje kina v přítmí.
Jas slunce nenávidí, je pro žárovek jasy.
Chvílemi pokašlává, snad konec se už hlásí.
Ne konec. Ještě jednou chce milovat v svém žití.
A znova vstává, znova se chystá někam jíti.
Ach, nudo, nudo hrozná, chvil promarněných tího!
Co teď ji tady drží? Stín muže posledního?
Do cesty teď jí vstoupil. Je přízrak? Marná slova!
Chce začít ještě jednou a milovati znova...
Zde sedí, čeká marně – a čas se navždy ztrácí.
Co odešlo, to nikdy se v lásce nenavrací.
28
Co byli jsme, to nejsme. Je třeba začít znova.
Ve vůni cigarety chce slyšet klamná slova.
Ach, příští lásko, jiná! A srdce v sladkém zmatku.
Pižmová růže voní jak růže živých plátků.
A hudba hraje tango. Jak jsme se milovali!
Ty poslední, mne nedrž! Já odejdu kams v dáli.
Ty poslední, to chápej, že musím znova žíti.
Že někdo jiný musí mé bílé tělo míti.
Navléká rukavice tak dlouze, ach, tak dlouze...
Ty poslední, teď hledej sen nový, jak já, v touze.
Odchází v noc, jež venku své nebe do tmy klene.
Odchází. Srdce cítí jak hnízdo opuštěné.
Odchází ve vzpomínkách a za drobného deště.
Tak v ohništi, když hasne, oharky žehnou ještě.
Odchází a teď tiše, od Boha neviděna,
V ulici pusté pláče nad osudem svým žena.
Odchází a teď jméno si lítostivě říká
Milence posledního, milence nevěrníka.
Odchází – a teď vidí své lásky konec celý.
Noc černé stíny hází na dům, jenž osamělý.
29
BLUDNÉ KOŘENY
[31]
BLUDNÉ KOŘENY
Na pasece, kde v hloubku vnořeny
Jsou domy města propadlého kdysi,
V oparu rudém bludné kořeny
Zásvity zlověstné s tmou lesa mísí.
A chodec, který náhle zbloudí sem
V to místo osudné, když přes ně přejde,
Hned ztratí cestu. V lese prokletém
Uvázne navždy a zlou smrtí sejde.
Mé poesie bludné kořeny,
Nad městem propadlým v tůň plnou taje,
Já k vám jsem zbloudil, věčně ztracený.
Již uvízl jsem navždy v klamných snech
A lidí, světa marně vzpomínaje –
Teď hynu v zkázy rudých zásvitech.
33
OCÚNY
Život jak povrch mrtvé laguny
Se plísní pokrývá, smrt v sobě tají.
Než naděješ se, chladné ocúny,
Podzimu ametysty, rozkvétají.
Na snahy marné máš teď odpověď,
Na chvíle zmeškané a prázdné snění.
Co zmařilo se, trpce bolí teď
Výčitkou osudného nezrození.
34
OSUD
Naděje, spěte, touhy, spěte,
Nač doufati...
Syn marnotratný v domov nikdy
Se nevrátí.
Den za dnem běží, ať jsi smál se,
Ať zaplakal,
Jak pode mlýnským kolem voda
Ubíhá v dál.
Kol věže krouží marné káně
A letí zpět.
Tak je ti, jak bys hnízdo ztratil
Na tisíc let.
Co poznal jsi, to nudí tebe
Svou marnou hrou.
Co neznáš, k tomu touhou zmíráš
Až osudnou.
Lhostejné lidi život celý
Jsi jenom zřel –
A kdo by rád tě mohl míti,
Jinudy šel.
35
SMUTEK HNÍZD
Spát chce se, chce se spát.
Než zajdeš v noci chlad,
Poslouchej, větru hvizd
Jak sráží smutek hnízd.
Hnízd smutek vychladlých.
Odlétli ptáci v jih.
Spát chce se, chce se spát.
Odejdi v noci chlad.
Vinice zpustly. V lán
Zří strom teď očesán.
Spát chce se, chce se spát,
Jít v noc a smrti chlad.
36
PÍSNĚ
I.
I.
Jest obzor zaražený –
A sklon se nebe zdvih’.
Má barvu zašedlou
Teď růží uvadlých.
Do větví chytá se
Stín těžký večerní.
Zvon hnul se na věži.
V dál monotonně zní...
37
II.
II.
Jdeš krajem odlehlým,
Jdeš bez cíle, jdeš v nic.
A kohos náhle zříš,
Jak šel by tobě vstříc,
Když bez cíle
Jdeš v nic...
A ty se zachvíváš:
Jak sebe jíti tmou
Hodinu po smrti
Bys viděl pojednou,
Jít bez cíle,
Jít tmou...
38
SPLEEN
Den jde jak každý jiný...
Co tebe, srdce, drtí?
Ten smutek bez příčiny,
Ten není přece k smrti.
Cos v dáli srdce tuší.
Jdeš ven a zase domů.
Nic nestalo se duši,
Jen spleen a cosi k tomu.
Jen spleen – a těžké čelo.
Netrpí láskou duše.
To všechno dávno mřelo.
Jen v nitru prázdno, hluše...
A tíha čelo sklání –
Jde tíha se mnou všudy.
Proč teskním? Nevím ani.
Snad chce se tesknit z nudy.
39
MARNOST
Mnou procházíš jak slunce sklem
A myslíš: duše s duší splývá.
A přece nevíš, v nitru mém
Že také z tebe nuda zbývá.
Lneš každým ke mně pocitem,
Jak vína úponky lnou k tyči.
A přece nevíš, v nitru mém
Že pochybnost mou lásku ničí.
Tvé oči modré, kosatcem
A ametystem jak by plály.
Mne touha jímá, lidem všem
A předem tobě zmizet v dáli.
Na břehu Věčna popraškem
Jsem marným v nekonečnu všeho.
Čím víc mne držíš každým dnem,
Tím méně máš mne zajatého.
40
PÍSEŇ HAMLETOVA
Co chceš, toužící?
Vichr vše svál.
Co chceš, mlčící?
Stůj při mně dál.
Marné umění,
Ilusí shon.
Zhaslé nadšení,
Zřícený zvon.
Láska zhrzená,
Ofelie...
Růže zlomená
Neožije.
Touhy prokleté,
Paradox, sny.
Skepse, Hamlete,
Prodlouží dny.
Vidíš, mlčící,
Bez planých gest
Slova neříci,
Moudrostí jest.
41
Všechno vědět, znát,
Smrt, soumrak dní,
Věčně pohřbívat
Irreální...
42
RONDELOVÝ TRIPTYCH
I.
Nemocnice
Poslední vzdech, a ret je němý,
Kdo ptal se, nechce odpověď.
Smrt prochází teď sály všemi.
Venku se zmítá stromů spleť.
Ohnivých blesků obručemi
Noc jezdkyně v tmu skáče teď.
Poslední vzdech, a ret je němý,
Kdo ptal se, nechce odpověď.
Kdo opouští teď navždy zemi
Za blesků jako žhavá měď,
Jest usmířený s klamy všemi.
Poslední vzdech, a ret je němý.
Kdo ptal se, nechce odpověď.
43
II.
Pohřeb
Estéta konec prosaický
V té rakvi z dřeva měkkého
S falešným zlatem. Soucit lidský
Co obejde se bez něho?
Kněz, sakristán, ti jako vždycky
Žalm pějí rázu truchlého.
Estéta konec prosaický
V té rakvi z dřeva měkkého.
Příbuzní štkají jako vždycky
Při konci aktu zbožného.
Svit hasne svěc jako soucit lidský.
Estéta konec prosaický
V té rakvi z dřeva měkkého.
44
III.
Hrob
V tmách, v hlíně tlíš, jsa hnisem nyní.
Byl život sen – hrob pravdou jest.
Rozlehlý platan lůžko stíní
Tvé poslední. A v záři hvězdhvězd.
Ty pozoruješ, mrtví jiní
Ze světa vnášejí sem zvěst,
Kde v hlíně tlíš, jsa hnisem nyní.
Byl život sen – hrob pravdou jest.
Žes opuštěn, to dobrodiní.
Slzičky karmínových hvězd
Vyrostly nad tvou truchlou síní,
Kde v hlíně tlíš, jsa hnisem nyní.
Byl život sen – hrob pravdou jest.
45
PÍSNĚ V NEMOCI
I.
I.
Projela vzpomínka bolestnou hlavou tiše a táhle,
Jako se provine šustící trávou užovka náhle.
Vzpomínka mrtvých a propadlých tváří v duši se stočí,
Vzpomínka, která sní o zlata záři v hlubinách očí,
Očí, jež nejsou už, v hrobě kdes zhasly, o mrtvém hlase,
Jak struny, které se na houslích třásly v zlaté jich kráse.
46
II.
II.
Štěstí mé, blízko jsi, smysly tě cítí...
Pro živé němý
Zemřelé srdce já slyším teď bíti
Cévami všemi,
Štěstí mé, smysly tě cítí...
Vztyčím se na loži nedbaje muky
V půlnoční dobu.
Otvírám duši svou, pro mne ty zvuky
Z hloubi jsou hrobu,
Vztyčím se nedbaje muky.
Nejsi již pojem jen, mátoha děsná,
Jíž se duch bojí –
Jak z hlíny džbán jsem teď vykroužil ze sna
Podobu tvoji,
Nejsi již mátoha děsná...
Píseň chci zpívati jedinou větou,
S vášnivým spěchem,
O růžích na tvých rtech, svěže jak kvetou
Rosou a dechem,
Zpívati jedinou větou. – – –
Spolu jsme květy dva na jednom stvolu
Tak jako dříve –
47
U Lethy stojíme, pijeme spolu
Z vod, jež jsou živé,
Květy dva na jednom stvolu...
48
ŘECKÝ MOTIV
Čas zůstal stát zde, nepohnutě tkví.
A v slunci víří stejný zlatý prach.
Zde v stejných rytmech po staletí zní
Zpěv cikád zvučný v šedých olivách.
Ve sloupech zřícenin hoch mladý sed’.
Zří na ještěrky živý chrysopras.
Má nahé údy plavé jako med.
Na syrinx píská. Antiky je čas.
Vše stále totéž. Jen já, truchlý syn
Severních končin zabloudilý sem,
Míjivé stíny vnáším do ruin,
Kde všechno žije věčným mramorem.
49
SMUTEK TORSA
V museu neapolském kdysi zřel
Jsem antického hocha nahou krásu.
Jen ruce scházely mu. Přes to skvěl
Se očí kouzlem, věncem bujných vlasů.
A jak jsem posléz na odchodu byl,
Na hocha zřím zas. Vzdech mu se rtů splyne.
Já smutek torsa náhle pochopil:
Proč žije dál, když všechno jest už jiné...
Nekvetou krokusy a clematis,
A hoši nespěchají v družnou schůzi...
Proč v mramor umělec jej zaklel kdys?
Proč není mrtev jako hoši druzí?
...A náhle cítím, jak mne smutek jal
Těch, kdo svou dobu přežili a žijí...
Teď chápu jako budoucí svůj žal:
Dnů příštích osamělou agonii.
50
ANTICKÁ KAMEJ,
NA NÍŽ, SE LOUČÍ SAPFO S PŘÍTELKYNÍ
ODCHÁZEJÍCÍ DO BABYLONIE NAVŽDY
Neříkám: Neodcházej: – – Jdi!...
Ale jsem šílená bolestí,
Že nesevru už nikdy v náručí tvé tělo...
Neříkám: Zemru bez tebe! – – Budu žít!
Ale jsem šílená bolestí,
Že již nikdy nepohlédnu v tyrkys tvých zraků...
Neříkám: Vzpomínej! – – Zapomeň!
Ale jsem šílená bolestí,
Že mé rty nespálí už nikdy argaman tvých rtů...
Neříkám: Věčně buď má! – – Chci tě ztratit!
Ale jsem šílená bolestí,
Že dnes jsi má a zítra budeš, nevím, koho.
51
PÍSEŇ POZDĚ ZROZENÉHO
Po staletích kdo pro mne vysvobodil
Pompeje z lávy, trosek, prokletí
Jak růži antickou, již osud hodil
Na chodník města z konce století?
Mé plátky vadnou rozsypané v prachu.
Ó oči krásné, zřím vás v nocích štván.
Ó čelo hnědé, ó rty plné nachu,
Ó vlasy vonící jak tymián,
Ó ruko, v touze barbiton jež stiská,
Ó vzdechy, pohledy, ó zkázo blízká,
Ó šepty lásky, než smrt přikvačí...
Tak přelud pozdě zrozeného šálí.
Pompeje křísí, ale zatím v dáli
Svá křídla Chiméry mlýn roztáčí...
52
MRTVÝ BÁSNÍK
Pod zhasinadlem svíce na oltáři
Jak bílých bezů anemická běl.
A jinoch Leonardův, stín teď v tváři,
V onyxu zraků smutek uzavřel.
A básník, úl, jejž opustily včely,
Zaklinač nad magickým zrcadlem,
V misálu barev zázrak odumřelý,
Anemon něha zdušená zlým snem.
V mlčení síně hodin tikot zhaslý,
Jež v bázni Času k půlnoci se třásly:
Básníka opuštěné výročí.
Chtěl zajmout Prostor, Věčnost, propast její.
Ale kdes uvnitř, uvnitř nejtajněji
Skryl malý kout, kam nikdo nevkročí.
53
SVĚTEC I BLÁZEN
Ničemně pohřbil všechny naděje.
Potrhal v prstech nejkrásnější růži.
Života vpálily mu galeje
Písmena rudá na zahnědlou kůži.
Proč žije, nevěděl, a přepadla
Jej touha, tknout se Boha tvrdým slovem.
Šeredný Narcis, v plíseň zrcadla
Se díval v starém rámci jantarovém.
A zhnusen sebou chtěl sám zmizet sobě.
– – Bez Evy pokořil pak Adama:
Sám sebe z ráje vyhnal v stejné době...
A zas byl šťasten. ŽIVOTE, měj díky!
A umění měl rád, jak ráda má
Nevěstka brloh svůj i námořníky.
54
PROHRA
Vše kolem tebe zvadá,
Zříš na to zasněně.
Měď s javoru teď padá
Jak v ohni jeseně.
A život – hořko na rtu.
Ty cítíš, ztracen cíl.
Hráč – život nyní kartu
Poslední vyhodil.
Zklamání skryješ v stíny,
Kdo nyní pomůže?
Vyhrál to někdo jiný,
Jinak být nemůže.
Co srdce ještě žádá,
Je s prohrou smíření.
Měď s javoru teď padá
V jediném plameni.
55
BLASFEMICKÝ PŘÍPITEK
Je vzduch teď plný nachu, vína.
Plameny slunce zemí chvějí.
Za hřbitovní zdí páchne hlína.
Tam těla dávno mrtvých tlejí.
Kde budu zítra? Myslit na to?
Nicota, nuda nekonečná...
Vinice, hrozny, topas, zlato...
Život je krátký, smrt je věčná.
Do číše spadly lístky s růže.
Kdo odešel, ten nic teď není.
Kdo žije dál, ten mluvit může.
Rty rozpraskané, kdo chce, žije.
Do číše víno! Ať se vzpění
Do noci bytí blasfemie!
56
EPITAF
Ke smrti zdá se cesta dlouhá,
Když člověk zoufalý je mlád.
Když vskutku přijde smrt, pak touha
Se ozve: Žil bych nyní rád...
Je celý život jednotvárný,
Vteřiny monotonně jdou.
Pln lásky život byl. Však marný.
Nevešel nikdo v jizbu mou.
Mých básní čeřen vyprázdněn,
V proud unikl můj každý sen:
Nic nezbylo mi pro útěchu...
Cherube, zřím tě v záři hvězd – –
Stráž stůj mně při posledním vzdechu:
Byl život lží, smrt pravdou jest...
57
POSLEDNÍ VINOBRANÍ
[59]
POSLEDNÍ VINOBRANÍ
Naposled vycházím.
Bude mé víno zrát?
Jdu v dálku krokem mdlým,
Osudně váhavým,
V promoklou mlhu, v chlad.
Mládí mé, kde tvůj Jih?
Tiše jdu, v únavě,
Po stopách zmizelých,
Kde úsměv dávno ztich’
V let prchlých záplavě.
Mládí mé, ohniště
A sopko neklidná,
Mých vášní bojiště,
Zapadlé bojiště
Pod lávu, v hloubku dna,
Pustino, led a mráz,
Kdo v žár tě roznítí?
Chci tebe vznítit zas
V jiskření, v kouzlo krás,
V život tě vzkřísiti...
61
Oheň je v podzemí,
Vulkán se hotoví
S kyklopy, se všemi,
Silnými pažemi
Zbraň kouti Martovi.
Nejsem již churavcem,
Nejsem již vichrem rván.
Antický hoch teď jsem,
Kvetoucí úsměvem,
Do hněda ošlehán.
Sahary scirocco,
Sicilská zátoko,
Oranže, vavříny,
Fuchsií křoviny
Mísíš v dech jediný
Do bílých mramorů,
V závrati vířící
V bezmezném prostoru,
Do modři zářící
Kobaltem v obzoru...
Zas plaje oheň, jas.
Kartago, znova vstaň,
Attické včely, zas
Jak zlatých kapek jas
Slétněte na mou dlaň!
62
Marsalo, víno, med,
Rozlij teď v proudu řek,
Potop mne naposled...
Co značí tisíc let?
Jest jako včerejšek.
Vypiju Chiméru,
Krev hroznů z kořenů,
Z hlíny a z etheru,
Vypiju Chiméru,
Z věčnosti, z pramenů,
Jak Bacchus růží dech,
Révovím ověnčen,
Vypiju Kosmu dech
Usnulý na tělech
Faunů a nahých žen.
Ssát budu šarlat vín,
Nejtmavší karmazín,
Před světem v stínu skryt,
Esencí ostružin,
Meruněk těžce zpit...
Procítám. Trpce zřím:
Vinice ubohá,
Na slunci podzimním,
Na slunci morosním
Jak mlžná mátoha...
63
Hrozny mé, churavé,
Bez jiskry, bez záře,
Zelené, modravé,
Hrozny mé, churavé,
Čekají Vinaře.
V podzimním mumraji,
V šklebu jak mumie,
Bázlivě, potají
Na Toho čekají,
K smrti jenž opije...
Vinař jde poslední,
Mračný v mou samotu.
Hrozny mých trpkých dní,
Zoufalých, poslední
Odhodí v nicotu...
A nic se nezmění
V osudnou chvíli, zlou...
Jen projde mlčení,
Naposled mlčení,
Na věky mlčení
Vinicí zaniklou.
64
DOSLOV
Knihou POSLEDNÍ VINOBRANÍ dovršuji a pravděpodobně též ukončuji své básnické dílo. Pokládal jsem vždy právě toto dílo za nejdůležitější z celé své více než půlstoleté umělecké tvorby. Vždy jsem byl především básník, lyrik – a teprve potom také romanopisec, novelista a dramatik. A nejméně jsem hodnotil své dílo kritické, ač vyšel jsem z něho a ač jsem dnes jediný žijící z celé kritické generace let devadesátých. Pokládal jsem za užitečné, abych se účastnil kritické práce v generaci Arnošta Procházky, F. X. Šaldy, F. V. Krejčího a Jindřicha Vodáka, ale díval jsem se na tuto činnost více méně jako na překážku ve vlastní tvorbě, v básnickém díle, jež mi mělo býti údělem a osudem. Kritická činnost mi vynesla nepřátelství postižených, což bylo přirozené. Vrhli se na mou poesii, a nevraživost, zprvu po vydání „Zazděných oken“, hlavně „Sodomy“, velmi hlučná, ztichla pak jako rázem a změnila se v umlčování, takže jsem měl dojem, že jsem vyškrtnut z literatury. Jisto je, že až dosud nenašla má poesie svého vykladače a hodnotitele, stejně jako se o ni nepokusil žádný překladatel a nezhudebnil mé písně žádný skladatel, mimo malou výjimku. Ale je zajímavé, že neznala-li kritika mé dílo, byla má lyrika tím vroucněji čtena a hledána čtenářstvem. A nejen mými vrstevníky, ale i mládeží všech
65
následujících generací. Jest milován „Endymion“, ale jsou hojně čteny také „Písně tulákovy“. Ani nejstarší kniha „Zazděná okna“ není mrtva, pro čtenáře žije „Sexus necans“, „Sodoma“, „Hovory se smrtí“ a „Ostrov vyhnanců“, jako by byly knihami dnešku.
Ukončuji celý lyrický cyklus „Posledním vinobraním“. Podstata mé poesie není popření života, útěk do věže ze slonové kosti, l’art-pour l’artismus. Naopak: má poesie život kritisuje a analysuje, jest jím zaujata, trpí jím, miluje jej. Nebyl jsem zbytečně prvním vykladačem u nás poesie Walt Whitmanovy. „Není smrti, a kdyby náhodou byla, byl by v ní zárodek života.“ Na protikladu život smrt je založena má poesie. V „Písních tulákových“ hraje jen na tento motiv, byť to svého času popřel můj zavilý kritický antipod, jenž neviděl v mé lyrice „neklidnou sopku“, ale v mlčení propadlý hrob, jemuž mé básně nebyly živé květiny, ale papírem šustící růže.
Velký pátek 1946.
Jiří Karásek ze Lvovic
[66]
OBSAH
HVĚZDY NAD PRAHOU
Večerní zvony11
Ve Valdštejnově zahradě12
Večer na Malé Straně13
Déšť na Malé Straně14
Hvězdy Rudolfovy15
Božský chlapeček u karmelitánů16
Roráty u svatého Víta18
Seismograf smrti20
Písně odchodu21
Podzim ve Hvězdě23
Květiny na malostranském hřbitově24
Popelec25
Rozchod s Musou26
Zrcadlo v baru27
Balada o dámě s kameliemi28
BLUDNÉ KOŘENY
Bludné kořeny33
Ocúny34
Osud35
Smutek hnízd36
Písně37
Spleen39
68
Marnost40
Píseň Hamletova41
Rondelový triptych43
Písně v nemoci46
Řecký motiv49
Smutek torsa50
Antická kamej, na níž se loučí Sapfo s přítelkyní,
odcházející do Babylonie navždy51
Píseň pozdě zrozeného52
Mrtvý básník53
Světec i blázen54
Prohra55
Blasfemický přípitek56
Epitaf57
POSLEDNÍ VINOBRANÍ61
DOSLOV65
69
Jiří Karásek ze Lvovic:
POSLEDNÍ VINOBRANÍ
Básně z let 1932–1938.
Kresba a návrh vazby od Jana Zrzavého,
grafická úprava Bohumila Trity.
Vydalo v září 1946
jako svoji 9. publikaci v osvobozené republice
v nákladu 2.000 výtisků
Aventinum,
nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena
v Praze II., Purkyňova 4.
Písmem malé cicero Fournier
vytiskla tiskárna Práce v Praze II.
Dvacetpět výtisků
je podepsáno autorem a číslováno.
Cena brož. výtisku 51 Kčs,
vázaného výtisku 75 Kčs.
E: až; 2004
[70]