POSLEDNÍ VINOBRANÍ

POSLEDNÍ VINOBRANÍ
Naposled vycházím. Bude mé víno zrát? Jdu v dálku krokem mdlým, Osudně váhavým, V promoklou mlhu, v chlad. Mládí mé, kde tvůj Jih? Tiše jdu, v únavě, Po stopách zmizelých, Kde úsměv dávno ztich’ V let prchlých záplavě. Mládí mé, ohniště A sopko neklidná, Mých vášní bojiště, Zapadlé bojiště Pod lávu, v hloubku dna, Pustino, led a mráz, Kdo v žár tě roznítí? Chci tebe vznítit zas V jiskření, v kouzlo krás, V život tě vzkřísiti... 61 Oheň je v podzemí, Vulkán se hotoví S kyklopy, se všemi, Silnými pažemi Zbraň kouti Martovi. Nejsem již churavcem, Nejsem již vichrem rván. Antický hoch teď jsem, Kvetoucí úsměvem, Do hněda ošlehán. Sahary scirocco, Sicilská zátoko, Oranže, vavříny, Fuchsií křoviny Mísíš v dech jediný Do bílých mramorů, V závrati vířící V bezmezném prostoru, Do modři zářící Kobaltem v obzoru... Zas plaje oheň, jas. Kartago, znova vstaň, Attické včely, zas Jak zlatých kapek jas Slétněte na mou dlaň! 62 Marsalo, víno, med, Rozlij teď v proudu řek, Potop mne naposled... Co značí tisíc let? Jest jako včerejšek. Vypiju Chiméru, Krev hroznů z kořenů, Z hlíny a z etheru, Vypiju Chiméru, Z věčnosti, z pramenů, Jak Bacchus růží dech, Révovím ověnčen, Vypiju Kosmu dech Usnulý na tělech Faunů a nahých žen. Ssát budu šarlat vín, Nejtmavší karmazín, Před světem v stínu skryt, Esencí ostružin, Meruněk těžce zpit... Procítám. Trpce zřím: Vinice ubohá, Na slunci podzimním, Na slunci morosním Jak mlžná mátoha... 63 Hrozny mé, churavé, Bez jiskry, bez záře, Zelené, modravé, Hrozny mé, churavé, Čekají Vinaře. V podzimním mumraji, V šklebu jak mumie, Bázlivě, potají Na Toho čekají, K smrti jenž opije... Vinař jde poslední, Mračný v mou samotu. Hrozny mých trpkých dní, Zoufalých, poslední Odhodí v nicotu... A nic se nezmění V osudnou chvíli, zlou... Jen projde mlčení, Naposled mlčení, Na věky mlčení Vinicí zaniklou. 64 DOSLOV
Knihou POSLEDNÍ VINOBRANÍ dovršuji a pravděpodobně též ukončuji své básnické dílo. Pokládal jsem vždy právě toto dílo za nejdůležitější z celé své více než půlstoleté umělecké tvorby. Vždy jsem byl především básník, lyrik – a teprve potom také romanopisec, novelista a dramatik. A nejméně jsem hodnotil své dílo kritické, ač vyšel jsem z něho a ač jsem dnes jediný žijící z celé kritické generace let devadesátých. Pokládal jsem za užitečné, abych se účastnil kritické práce v generaci Arnošta Procházky, F. X. Šaldy, F. V. Krejčího a Jindřicha Vodáka, ale díval jsem se na tuto činnost více méně jako na překážku ve vlastní tvorbě, v básnickém díle, jež mi mělo býti údělem a osudem. Kritická činnost mi vynesla nepřátelství postižených, což bylo přirozené. Vrhli se na mou poesii, a nevraživost, zprvu po vydání „Zazděných oken“, hlavně „Sodomy“, velmi hlučná, ztichla pak jako rázem a změnila se v umlčování, takže jsem měl dojem, že jsem vyškrtnut z literatury. Jisto je, že až dosud nenašla má poesie svého vykladače a hodnotitele, stejně jako se o ni nepokusil žádný překladatel a nezhudebnil mé písně žádný skladatel, mimo malou výjimku. Ale je zajímavé, že neznala-li kritika mé dílo, byla má lyrika tím vroucněji čtena a hledána čtenářstvem. A nejen mými vrstevníky, ale i mládeží všech 65 následujících generací. Jest milován „Endymion“, ale jsou hojně čteny také „Písně tulákovy“. Ani nejstarší kniha „Zazděná okna“ není mrtva, pro čtenáře žije „Sexus necans“, „Sodoma“, „Hovory se smrtí“ a „Ostrov vyhnanců“, jako by byly knihami dnešku. Ukončuji celý lyrický cyklus „Posledním vinobraním“. Podstata mé poesie není popření života, útěk do věže ze slonové kosti, l’art-pour l’artismus. Naopak: má poesie život kritisuje a analysuje, jest jím zaujata, trpí jím, miluje jej. Nebyl jsem zbytečně prvním vykladačem u nás poesie Walt Whitmanovy. „Není smrti, a kdyby náhodou byla, byl by v ní zárodek života.“ Na protikladu život smrt je založena má poesie. V „Písních tulákových“ hraje jen na tento motiv, byť to svého času popřel můj zavilý kritický antipod, jenž neviděl v mé lyrice „neklidnou sopku“, ale v mlčení propadlý hrob, jemuž mé básně nebyly živé květiny, ale papírem šustící růže.
Velký pátek 1946.
Jiří Karásek ze Lvovic
[66] OBSAH
HVĚZDY NAD PRAHOU Večerní zvony11 Ve Valdštejnově zahradě12 Večer na Malé Straně13 Déšť na Malé Straně14 Hvězdy Rudolfovy15 Božský chlapeček u karmelitánů16 Roráty u svatého Víta18 Seismograf smrti20 Písně odchodu21 Podzim ve Hvězdě23 Květiny na malostranském hřbitově24 Popelec25 Rozchod s Musou26 Zrcadlo v baru27 Balada o dámě s kameliemi28
BLUDNÉ KOŘENY Bludné kořeny33 Ocúny34 Osud35 Smutek hnízd36 Písně37 Spleen39 68 Marnost40 Píseň Hamletova41 Rondelový triptych43 Písně v nemoci46 Řecký motiv49 Smutek torsa50 Antická kamej, na níž se loučí Sapfo s přítelkyní, odcházející do Babylonie navždy51 Píseň pozdě zrozeného52 Mrtvý básník53 Světec i blázen54 Prohra55 Blasfemický přípitek56 Epitaf57
POSLEDNÍ VINOBRANÍ61 DOSLOV65
69 Jiří Karásek ze Lvovic: POSLEDNÍ VINOBRANÍ Básně z let 1932–1938. Kresba a návrh vazby od Jana Zrzavého, grafická úprava Bohumila Trity. Vydalo v září 1946 jako svoji 9. publikaci v osvobozené republice v nákladu 2.000 výtisků Aventinum, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II., Purkyňova 4. Písmem malé cicero Fournier vytiskla tiskárna Práce v Praze II. Dvacetpět výtisků je podepsáno autorem a číslováno. Cena brož. výtisku 51 Kčs, vázaného výtisku 75 Kčs.
E: až; 2004 [70]