PTAČÍ SVĚT.
KRESBY
H. GIACOMELLIHO.
ŘADOU PÍSNÍ DOPROVÁZÍ
ANTONÍN KLÁŠTERSKÝ.
V PRAZE.
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO.
1889.
[3]
OBSAH.
Strana
Píseň7
Hnízdo10
Mladé štěstí12
První starosti14
Rodina16
Dle ptáků18
V nebezpečí20
Zbloudilí22
V jarním dešti24
V let! V let!26
Protest28
Ptačí ples30
Zkouška ze zpěvu32
Za motýlem34
Ve žních36
O chléb38
Večer40
V hnízdo se nevrátíš42
[5]
PÍSEŇ.
Když jaro přijde mladé
a do trávy květ klade
a trnky podle cesty
jsou bílé jako sníh:
Tu píseň nad vše sladší
se z hrdla ptákům tlačí,
ta píseň lásky věčná
zní všude po větvích.
Nechť zmáhají se křiky,
že dost je erotiky,
i básnícibásníci, i ptáci
ji dále budou pět;
Co země bude kvésti,
co bude tu mžik štěstí,
co modré bude nebe
a hvězdy zírat v svět.
7
Ta sladká píseň ráda
se v každé srdce vkrádá
jak paprsek, jenž zlatí
teď z jara každý list.
A myslím, když jdu lesem
a poslouchám ji s plesem,
že,že kolik zní tu písní,
též tolik bude hnizd.
8
HNÍZDO.
Ze suchých proutků, travin a metlí
v keři, jenž kryt,
v zahradě naší ptáci si spletli
útulný byt.
Ó, je to práce na stinném krovu,
snů je a tuch!
Rci mi, zda vždy tě nedojme znovu
ptačí ten ruch?
Co je v tom lásky, co je v tom blaha
velkého tak! –
Proč jsi se zachvěla, duše má drahá,
proč ti zvlh’ zrak?
Myslila’s: Nač jen hnízdo to? – snadno
v očích čtu tvých –
kdyžKdyž přijdou větry, když přijde chladno,
když přijde sníh?
Nač jen to štěstí, když prchá záhy
ze srdce všem?
Jen dost v ně lásky, tepla i vláhy
a zůstane v něm!
10
MLADÉ ŠTĚSTÍ.
Les z dálky voní pryskyřicí
a meze douškou mateří
a člověk v kouzla nevěřící
jen vyjde a již uvěří.
Teď vajíčka už v hnízdu leží,
však sotva někdo tuší to,
a našel bys to hnízdo stěží,
jak v houštin hloub je ukryto.
Jak listím kout ten obepjatý,
jen větřík aby skrz něj dých’,
jej zná jen paprsk slunce zlatý
a luny bílý jako sníh.
Tak mladé svoje štěstí rádi
si na dně duše skrýváme,
kde nikdo nám je nevyzradí,
jak roste světu neznámé.
Kde prosto všeho nebezpečí,
že zvědavý je stihne zrak,
a přec se o ně, čím je větší,
vždy bázní chvějem’ jako pták.
12
PRVNÍ STAROSTI.
Květy tam a květy tu
a to hnízdo uprostřed,
v malém jeho úkrytu
leží celý ptačí svět.
Pírko někde zvedl pták,
hnízdo své jím postýlá,
aby bylo měkké tak –
je to malá idyla!
Bílé květy jsou jí rám,
je v ní teplo, je v ní zář,
o níž neví, kdo je sám,
chladný, smutný samotář.
Na modravých vajíčkách
sedí ptáče nehnutě,
tiše kolem, po špičkách,
hned by zvedlo perutě!
Sněť se houpá s hnízdem níž
do hluboka nad strží,
divím se vždy, jakou tíž
blaha štěstí udrží!
14
RODINA.
Sluneční se zlaté světlo
míhá, blýská po listí,
kolem hnízda květů zkvetlo,
že jich nelze spočísti.
Nad hlavami ptáků kalich
svlačce šplhá po kmeni,
větřík sám tu četu malých
ukolébal do snění.
Motýl tady v letu vázne
křídelkoma pestrýma,
zda i tebe, lehký blázne,
kouzlo hnízda dojímá?
Jsi jak ten, kdo v jednom letu
prolét život vesele,
zlíbal, co moh’ zlíbatzlíbat, retů,
rád měl číš i přátele:
V chvíli, kdy jej bály znudí,
s touhou v srdce hlubině
o krbu sní, klidu v hrudi,
o ženě a rodině?
16
DLE PTÁKŮ.
Tráva je vlhká od rosy třpytné,
nebe plá červánků vznětem,
slyšíš ten švehol? toTo již pták lítne,
aby cos ulovil dětem.
Za muškou rychle v pole i k lesu,
hle, již se na hnízdu staví,
mladými vítán v radostném plesu,
vidíš, jak zvedají hlavy?
Dívej se, dívej do hnízda toho
skrytého v listu a kvítí,
ucítíš, jak v tom blaha je mnoho
někomu na zemi žíti.
Někomu patřit v bolu i štěstí,
v snění i v bdění i v práci,
radosť a lásku a život mu nésti
jako těm mladým ti ptáci.
Někoho chránit, hřáti a stříci
v bouři a větru, jenž hvízdá,
jaká, hle, světla záře se skvící
sálá to z malého hnízda!
18
V NEBEZPEČÍ.
Ó, jaký bzukot, jaký šum!
Je velkého to cosi!
To mladé ptáky z dětských dum
tři velké budí vosy.
Když právě snili o letu
a o hrách nad vodami
a švitořili o světu
jak děti, kdy jsou samy.
A vosy letí tam a sem
a bručí, bručí k tomu,
snad že dnes bylo pod mrakem
a že nemohly z domu.
Však v hnízdu strh’ se poplach, skřek
a zmatek, shon a snaha,
neb každý pták chtěl býti rek
a zahnat v útěk vraha.
Jen nejmladší z nich, chudinka,
se v koutek hnízda tlačí:
Ó Bože, kde je maminka,
ó kéž tu již je radši!
20
ZBLOUDILI.
Jako když děti po záři zlaté
zabloudí, ztratí se v lesy,
chodí a chodí, krok se jim mate,
stín a klid noci je děsí.
Zbloudili ptáci na cestě domů,
jakou teď cestou a směrem?
tmaTma se již houpá na větvích stromů,
všecko je leká tím šerem.
Nevědí kam a co ta tma chová,
spása či zrada-li blízká,
z houštiny, hle, teď vylétla sova,
očima svítí a blýská.
Divoký výkřik! ptáciPtáci se řítí
bez rady, bez cíle vzduchem,
lesem i plání, mlh i par sítí,
v tichu tom mrtvém a hluchém.
Šťastný-li k hnízdu svede je osudosud,
anebo navždy ztratí se v tmavu?
Vzpomínám těch, kdož nevědí dosud,
kam svou dnes položí hlavu...
22
V JARNÍM DEŠTI.
Deštík skropil zem,
zahřímalo v tom,
my se ukryjem’,
dítě, pod ten strom.
Chvěje hlavami
stromů větru chlad,
slyšíš nad námi
ptáky štěbetat?
Mladým zahnal sen
kapek let a ráz!
Co to bude jen,
co se stane z nás?
Stará praví: Sem,
děti, pod křídla,
sama často jsem
v dešti nastydla.
Starý praví: Nešť!
známZnám já bouři zlou,
to jen jarní déšť,
děti porostou.
24
V LET! V LET!
Sněť se kývá... pták se dívá,
jak plá niva, tmí se les,
cosi ptáka zve i láká
ve oblaka, do nebes.
Touhy kryje, nestiší je,
křídly bije – v let, ach, let;
což to hnízdo, je tak malémalé,
a tak velký, širý svět!
Sporé místem, kryto listem –
ale v čistém vzduchu plout,
stále výše v oblak říše
dát se v pýše, prostý pout!
Ale jednou, až se zvednou
na pouť bědnou v chladu čas,
nad bouřlivou moře plání
vzpomene si hnízda zas.
Chtěl by zpátky v klid ten sladký,
na hruď matky chtěl by blíž
jako poutník unavený,
sytý změny v rodnou chýž.
26
PROTEST.
Ptáče mladé chytili,
do klece je zamkli hbitě;
ptáček je tak rozmilý,
dívej se naň, dívej, dítě!
Dítě jim tak churaví,
s radostí snad očka zvedne,
když je písní pozdraví
z klece ptáče neposedné.
Ale venku ptáků tlum
slétl se a vzhůru hledí,
zpívá, křičí, volá v dům,
čeká, čeká odpovědi.
Aby slyšel do cely,
že mu bratří četa blízká,
aby aspoň věděli,
zdali se mu v kleci stýská!
Snad se ozve, že je živ,
odpoví snad smutně davu,
že si ještě o klec, div,
nerozbil svou malou hlavu!
28
PTAČÍ PLES.
Kde stromy kvetoucí, jež vroubí vody břeh,
až do vln haluz věsí,
na stříbru hladiny ó viz ten ruch a spěch,
ó viz ty ptačí plesy!
Hned do vln noří se a hned se zachvějí
a větev jim je spása
a s mokrých křídélek na tisíc krůpějí
z nich každý na květ střásá.
Tak z vody na větev a s větve do vln zas
vše honí se a šplíchá
a časem zahledí se vlastní na obraz,
když voda je tak tichá.
Však otec za nimi na květné větvici
se dívá v zamyšlení,
on dvakrát viděl již to moře kypící,
jak zmítá se a pění.
Ó ptáci, plesejte, ó děti, hrajte si
pohádek duší plnou,
než ze snů blažených vás život vyděsí
tou první hroznou vlnou!
30
ZKOUŠKA ZE ZPĚVU.
Velký svátek! V stinném houští chladu
starý zkouší mladé,
ptáci pějí, starý sedí vzadu,
na hruď hlavu klade.
Prohýbá se pod ním snítka stromu,
poslouchá je zticha,
sám je učil dlouho zpěvu tomu,
je to jeho pýcha.
Vzpomíná si, jak zní tonů příval,
na svá léta mladá,
někdy v píseň, kterou sám rád zpíval,
spokojeně vpadá.
Časem ale okřikne je smělo,
přidá hrozby slova:
Děti, děti, falešně to znělo,
hned to vemte znova!
Časem klovne za špatné je zvuky,
že mu píseň drahá,
jako kantor nechápavé kluky
za uši když tahá.
32
ZA MOTÝLEM.
K hravému letu motýl zved’ křídla,
opitý vzduchem byl ranním,
ale již ptáků očka jej zhlídla,
celý dav pustil se za ním.
Očka jim svítí, očka jim planou,
dychtivě planou a svítí,
hbitě jen za tou obětí štvanou,
každý chce, musí jej míti!
Již jsou mu blíže a již mu hrozí
vítězným křikem a letem –
je to, má duše, jako když mnozí
za štěstím honí se světem.
Co nám ty honby za trochou štěstí,
co nám ty toulky a shony,
my chcem’ jen růsti, planout a kvésti
jako květ zahrady vonný.
My chcem’ jen čekat klidně a zticha,
s touhou však v noci i ve dne,
až k nám jak na květ, který jen dýchá,
samo snad jedenkrát sedne.
34
VE ŽNÍCH.
Když v poli dozralý se plný sklání klas
a líchy hoří mákem,
tu, ptáci švitorní, váš také počne kvas,
tu radosť je být ptákem!
Kam slétne, všeho dost, vše zve a volá naň:
Ó pojď si, pojď si vzíti!
Neb všemu otvírá se velká země dlaň,
by bralo znova žití.
By nikdo nehynul, by nikdo nestenal,
by všem byl stejný osud,
by život šířil se a znikal trud a žal
a dál žil, kdo žil posud.
Jen, ptáci, sbírejte, to rostlo také vám,
ó nech je, hospodáři!
nebNeb oni pěli ti, když z jara sil’s tu sám,
pot práce na své tváři.
Jen zrno hledají, jež teď se vydrolí,
a spadlé klasy marné,
ty děti chudiny nech sbírat na poli
i ptáky zpěvodárné!
36
O CHLÉB.
Vidím ptáka, který k písni stvořen,
o zrnko se rváti – skřek a šum!
ptákuPtáku, ptáku, zkrvácen a zmořen
nepozvedneš křídel k nebesům!
Od člověka až po malé ptáče
vše se rve a bije o svůj chléb
síly vzpruhou, s divou chutí rváče,
jenž se vrhá v davy hluch a slep.
Chtěj či nechtěj – musíš se tu bíti,
strhne tě to jako vlny v proud
a teď zápas o tu trochu žití,
o sousto i o svůj teplý kout!
Chléb, ó chléb! toTo neskonalé heslo
denně letí přes ten celý svět,
láska, touha, vše by výš tě neslo,
ale chléb tě vrací zemi zpět.
Myslím, jak vždy četa snílků řídla,
po druhém jak jeden pad’ a kles’,
zápas o chléb schromil jejich křídla –
kde jste, ptáci ztracení, ó dnes?
38
VEČER
Ticho je, ticho. Na list i sněti
stříbrný měsíc se vkrádá,
šedivá můra ze zvonků letí,
denní shon zmlká i váda.
Ptáci již sedí tiše v té době,
pod křídlo hlavu svou kryjí;
pod peruť anděla, jenž přijde k tobě,
ukryj, má duše, i ty ji!
Usni, jak venku malí ti ptáci
pod nebe hvězdného plání,
jako by věřili po zpěvné práci,
že je kdos neviděn chrání.
Usni tak tiše, usni tak jistě,
usni tak sladce jak oni,
světlušky hrají na vlhkém listě,
po lese stíny se honí.
Abys jak ptáče vstala mi zdráva,
které si zdřímne jen málo,
se sluncem lehne, se sluncem vstává,
zpívajíc, co se mu zdálo...
40
V HNÍZDO SE NEVRÁTÍŠ...
V hnízdo se nevrátíš, marně je stkáno,
paprskem marně tě budilo ráno,
marně ti větřík do peří dých’,
abys už rozhoupal sta zvonků svých.
Zhynul jsi ve vůni, záři a květu,
při travin šumění, jasu a vznětu,
jak by tak mnohý chtěl odejít z nás,
nepoznav sníh a nepoznav mráz.
Od rána k večeru až ve tmy nával
píseň jen jásavou světu jsi dával,
všemu, co dýchá a živo co jest
při záři sluneční, při svitu hvězd.
Kámen jsi hozený písní jen splatil,
všecko, co v hrudi měl’s, v písni jsi ztratilztratil,
a když jsi umíral, v houšť jsi se skryl,
nikdo tvůj neslyšel poslední kvil.
Básníku, to je tvůj osud a úkol:
úsměv a štěstí a radost sít vůkol,
opuštěn, neslyšen umříti pak
jako ten toulavý, zpěvavý pták!
E: js; 2002
42