ZA MOTÝLEM.
K hravému letu motýl zved’ křídla,
opitý vzduchem byl ranním,
ale již ptáků očka jej zhlídla,
celý dav pustil se za ním.
Očka jim svítí, očka jim planou,
dychtivě planou a svítí,
hbitě jen za tou obětí štvanou,
každý chce, musí jej míti!
Již jsou mu blíže a již mu hrozí
vítězným křikem a letem –
je to, má duše, jako když mnozí
za štěstím honí se světem.
Co nám ty honby za trochou štěstí,
co nám ty toulky a shony,
my chcem’ jen růsti, planout a kvésti
jako květ zahrady vonný.
My chcem’ jen čekat klidně a zticha,
s touhou však v noci i ve dne,
až k nám jak na květ, který jen dýchá,
samo snad jedenkrát sedne.
34