Růžový keř.
[11]
Růžový keř.
Tu starou loutnu troubadoura,
až země bude jeden jas
a v nebi vzplane perel šňůra,
já se stěny chci vzíti zas.
Jak růžový keř u fontánu,
v němž slavík šedý klokotá,
kéž tisícerým květem vzplanu,
ó Paní mého života.
A jako v květy z temných mraků
hvězd vodopády padají,
ať vzplane záře vašich zraků
v mých toužných písních potají.
[13]
A v svatem slunci vašich lící,
jež věčně bude zářit v svět,
mých písní růže pukající
ať v nesmrtelný puknou květ!
Keř růžový z mých ňader vzroste,
až chladná Smrt mne pochová:
ó Madonno, vy boha proste,
ať nestlím v stínech hřbitova.
Ať nad hrobem mé rakve chudé
zas nové jaro vykvete:
mé srdce věčně vonět bude,
vy věkům zářit budete!
14
Večer.
Váš těžký vějíř v zářných prstech malých,
jak lilie když zavírá svůj kalich,
se zvolna skláněl, svíral
a do klína vám pad’.
Rty rděly se vám tmavou begonií,
když za večera motýl opouští ji,
a na nich úsměv zmíral,
až tiše přestal plát.
Tak jako v nebe zadumané dáli
vám v divných očích hvězdné slzy vzplály,
v řas zachvěly se stínu
jak letní noci sen.
15
A mrtvé lásky smutném ve souzvuku
já líbal šílen vaši vonnou ruku
a věděl jsem, že zhynu
tou vůní otráven.
16
Květiny.
Jí kvetou v oknech bledé kamelie,
jichž kvítí z křídel andělských je stkáno,
těm v sněžný kalich měsíc zář svou lije
a jejich jas ji ze sna budí ráno.
A na plesích, kde vítězná vždy září,
až hrdou krásou mužů srdce úží,
spí její prsů vonném na polštáři
jak symbol božství květy rudých růží.
Keř jasmínu se k vlasům jejím shýbal,
když v nocích světlých jako její tělo
v nach žhoucích lící milenec ji líbal,
až nebe samo závratí se chvělo.
17
A stříbrný jen leknín s mrtvou vůní,
květ kleté lásky vlastní září spilé,
květ utonuvších v srdcí temné tůni
si k hrobu jeho nesla v ruce bílé.
18
Píseň v červenci.
Nach vzácných růží na rtech máte,
jež sladkou vůní pěvce spíjí,
a v tváři vaší lehce vzňaté
vám chví se nádech kamelií.
Sníh ramen, která temnem hoří,
plá smutným jasem nočních fial
a prs ten, jenž se z krajek noří,
snad leknínu svit čistý přijal.
A vaše srdce, moje paní?
To zmlklo ňader pod poupaty
jsouc rovno smutné, horké stráni,
kde bují rulík jedovatý.
19
Rhytmus.
Váš vějíř krajkový vůní syt,
jež z vašich prsů dýchá,
mé písně zvonivý rhytmus chyt’
a kolébal se zticha.
A rhytmus onen pak zářící
vzplál v mandlovém vám zraku,
jenž roven smutnému měsíci
spí ve vašich řas mraku.
A nachem zaplanul v čele vám
a na hedvábných lících,
jak slunce by to byl požár sám,
co klesá do vln spících.
20
A jako úsměvu toužný vzdech,
jenž srdce mé vždy úží,
vám utkvěl naposled na retech
a shasnul v jejich růži.
21
Vějíř.
Jako motýl nachový
v mdlém a snivém kolébání
těžký vějíř krajkový
k růžím vašich rtů se sklání.
Zpola kryje prsa sníh,
které jeho nachem svítí,
v rhytmech volných, ospalých
tiší jejich vlnobití.
Jako hvězdy plačící
vaše oči z něho planou,
čelo rovno měsíci
plá v něm září zadumanou.
22
Zpola smutek neznámý,
zpola touha zmdlévající
hoří jeho krajkami
v žhavém nachu vašich lící.
Jako noc, jež nese mír
a též neklid, který tíží,
v jeho hudbě snů mých vír
v květy vašich rtů se blíží.
Zpola blahem šílený
tuším noci rozkoš dlouhou,
v jeho rhytmu bez změny
zmírám přece smutnou touhou.
23
Melancholická romance.
Šlo jaro zemí jásající,
šlo v písni ptáků, květů mraku
a vzdychající při měsíci
vám nechalo svou záři v zraku.
Déšť růží padal ve klín létu,
jak jitro vstalo, jimi plálo
a plno květů v záhon retů
vám, paní moje, nasypalo.
Žár jeho žhavý pláti ustal
a v zádumčivé skráni snivé
vám tiše vzrůstal, sníti zůstal
pak jeseně svit mlčenlivé.
24
A v posled zima, jež tu zbyla,
ta v srdce vaše padla plaše
a zahalila ňadra bílá
vám chladnoucího do rubáše.
25
Letní noc.
Zem v tůni vůní stopena spí tiše,
kraj v balsamický sen je pohřížen,
že nevím, zda to moře květů dýše
či vonné prsy dřímajících žen.
A plno perel tají pára v kraji,
jak boží jas by ve klín země pad’,
že nevím, zda to krůpěje hvězd plají
či slzy žen těch, jež jsem míval rád.
Nic v světě není, jenom zapomnění,
v sníh mrtvých liljí bledne spící zem,
že nevím, zda to ustal bůh v svém snění
či zda to mlčí bolest v srdci mém.
26
INTERMEZZO:
SONETY
[27]
Iniciála.
Tvou krásou zázračnou své sloky začnu snící:
mdlou krví minia jak řízy Madonn sněží
se v starých modlitbách, jež v oratořích leží.
tak budeš zářit v nich svou zbožnou zřítelnicí.
Tak chrámem gothickým šli k Panně Prosebnici,
když hřměly varhany a všechny zvony věží,
v svých těžkých infulích a s žalmem na rtech kněží,
jak k tobě, Madonno, má píseň jásající.
[29]
Já před tvým zázrakem mřel v úžasu a plesu,
až jeho nádheru jsem do své duše přijal
a ve své umění jak skapulíř ji nesu.
Kdo zvedne knihu mou, až dávno mrtev budu,
ten spatří krásu tvou hned v barvách iniciál,
z nichž bude sálat jas tvých nesmrtelných údů.
30
Portrait.
Má prababička v empire-costumu
– je hedvábný a měkce řasnatý
vlas havraní má stuhou sepjatý:
jak účesu to sluší modnímu!
Jak neodolat kouzlu zvláštnímu,
jež lákat zdá se ňader poupaty,
plá ve zraku, jenž mírem bohatý
tak vlídně září jak svit podzimu!
31
Ó spanilá jsi jistě byla tak
jak anděl můj, jenž tvůj má vonný vlas,
tvou postavu i divně snivý zrak.
Ó prababičko, svět jde stejně dál:
zda vroucně tak, jak já teď, v dávný čas
též galantní můj praděd miloval?!
32
Pagoda.
Ó divná náhodo!
Smrť hlavou kývá taky.
VRCHLICKÝ.
V svůj vějíř chytila jak čínská tanečnice
mé srdce krvavé a usmívá se snivá,
hned výš je vyhodí a hned je na rty skrývá
a moje rozpaky ji stále baví více.
Hle, před ní na stole v smích stahující líce
se šklebí pagoda a monotonně kývá,
jak fatum nezvratné se tupě na mne dívá,
má tělo nestvůrné a šikmé zřítelnice.
33
O kývej, pagodo, a směj se mému zmatku,
vždyť touha bezcitná jak tvoje usmívání
a bolest tajená mé srdce zhubí v krátku.
O kletý souhlase, v němž naděj má se ztrácí:
když ona přikývne, vždy k smrti bol mne raní –
a tvoje kývání vždy k nové resignaci!
34
Sonet o mém umění.
Jak starý mistr mysle na Madonnu
v div miniatur kouzlil krásu ženy,
vlož, básníku snů vůní omámený,
sem kouzlem barev žhavou píseň onu.
Mé umění, jsi plno měkkých tónů
i těžkých barev, tkaných na gobeliny,
a v duši mé jsou Kráse posvěceny
tvé divné sloky září visionů.
35
Máš zvláštní půvab divných ženských zraků,
já tebe kdysi našel v světic klínu
a teď tě nesu Krásy do zázraku.
Z tvých miniatur její missál vzrůstá
a nepochopen, ztracen v jejím stínu
jak misku Graalu zvedám tebe v ústa.
36
Koflík.
Pln divných květů je a pestrých tulipánů,
lesk jezer modravých tam plane skrze sítí,
mrak šedých volavek se v jejich pláně řítí
a draci bizarrní se v každou plazí stranu.
A v čaje houštinách je kiosk z porcelánu,
kde rajky báječné své peří kryjí v kvítí,
zřím křídel nádheru, jak v zlatém slunci svítí,
a plameňáků krev i stáda pelikánů.
37
Z té páry opojné, co stoupá z něho šerá,
jak tělo ženy zřím růst’ bílou lilii
i zraky mandlové, jež zářily mi včera.
A zvolna zvedaje si k ústům okraj bílý
mním, snílek šílený, že z něho vypiji
těch vonných retů jed, co včera z něho pily.
38
Duše.
Ó bože nesmírný, ty za pradávných časů
jsi stvořil duši mou, když stanul’s nad vodami,
z hvězd, které étherem se nesly kaskadami,
z tmy nocí hlubokých a z liliových jasů.
Jak orel královský, se ona chvěla v žasu,
kde v koutech vesmíru hvězd mžely smutné plamy,
v snech její hořících žen přelud bral se známý
i zřela nesměrnost a žhavých nebes krásu.
39
V hrob těla pochován a znaven parným žitím
Přec, básník nadšený, plám tvojí nesměrností,
ó bože veliký, a nesmrtelnost cítím.
Jak tehdy v pravěku, tak věčně do závrati
má duše hoří dál a nad prachem mých kostí
žár její horoucí v svět celý bude pláti.
40
Má poesie.
Má poesie jako mrtvá kráska
spí v hrobě velkém s purpurovým šatem,
jenž nádherný a hnědým protkán zlatem
pln stuchlých vůní setlívá a praská.
A v jejích prsech, jež jsou samá vráska
a těžky drahokamů majestátem,
se nechví srdce v rhytmu žitím vzňatém,
kde zpívalo by nadšení a láska.
41
Tak ukryl jsem ji v hrobky místa tmavá
a symbol kříže vtiskl v její dlaně;
čas půjde dál a hrob se propadává.
Však rudé růže vzrostou z jeho tůně,
zář nebes věčně bude padat na ně
a v písně mé jich nesmrtelná vůně.
42
ILLUSE
[43]
Loď illusí.
Loď našich illusí nás v bájný východ nesla,
jak křídla labutí se toužně chvěla vesla
a v hudbě mandolin, jež písní lásky zněly,
jsme ve svých žhoucích snech kraj fantastický zřeli,
kde hrady modravé žen bílá těla kryjí
a smaragd pavích per, jenž skryt je do lilií.
Loď našich illusí bouř náhle chytla v spáry,
z tmy mračen hučících blesk sjížděl na stožáry
a moře zkalené, to šílilo a hřmělo
jak ženy hříšnice se svíjející tělo;
ztich’ jásot mandolin a s labutími vesly
jsme v hloubky bezedné a nekonečné klesli.
[45]
Loď našich illusí tlí pochována v moři,
jas rudých korálů a medus nad ní hoří,
je celá ukryta v spleť fantastických sítí
a nocí zamlklou jak chladný mramor svítí
sníh utonulých těl a měsíc hoří tiše
a hudba mandolin sem padá s mrtvé výše.
46
Žena.
V tom chrámě gothickém, kde ve výklencích svatí
a květy kamenné se v dýmu vonném tratí,
kde štíhlé světice v snách umíraly kdysi,
jsem v klenbách oltáře zřel vznešené tvé rysy.
Tys měla měkký vlas a jak ten kostel stmělý,
a oči Madonny mi ze tvých tváří zřely.
Pak žitím unaven tam spatřil jsem tě zase:
to růže uvadlé jsi měla ve svém vlase,
ten vlas byl rozpuštěn a jak ten kostel stmělý,
a v pláči světice sem na tě dolů zřely.
Krev tekla z duše ti jak s těla Spasitele,
a Magdaleny hřích ti svítil v bledém čele.
47
A zase po letech jsem v chrám ten vkročil stmělý,
mně z dlažby kamenné vstříc tvoje líce zřely:
v tu hrobku pod chrámem náš pochovali zápal
a po tvém obraze lid bez soucitu šlapal
a při tom klenbami se nesl hymny příval,
již k bohu svatému a soucitnému zpíval.
48
Sloky.
Ty tóny vašich slov už od pradávna zněly
v mé duše úkrytu, jenž jako chrám je stmělý,
kde stával světic sbor a vaším hlasem zpíval,
co klenbou hlubokou se valil varhan příval
a v dýmech kadidla, jež na oltáře klesly,
svá křídla zlacená výš andělové nesli.
V té noci veliké, co v duši padala mi,
jsem spatřil pojednou lesk vašich očí známý:
v nich září slunce svit i luny touha bledá
a z rakví rozpadlých mé srdce vzhůru zvedá
až k rukám světice, jež v chrámě stojí snivá
a vaším pohledem se na to srdce dívá.
49
A ruku hedvábnou, již políbil jsem včera,
tu sáhnout viděl jsem v své hrobky místa šerá
a cítil tenkráte, že na mém čele leží,
že bílé lilie v troud rakve mojí sněží
a v písni anděla, jenž k mé se sklání tváři,
že zraky podivné mi v hloubi duše září.
50
Chopinův valčík.
Ó moře bělavé a rozvlněné příliš,
jež melancholicky v sny básníků mdlých kvílíš,
jsi bledé jak ten prs, co letní nocí dlouhou
se vlnil nervosní a nekonečnou touhou,
plá v tobě tolik hvězd jak zraky její divné
v mém srdci horoucím, jež víckrát neoživne.
A ona v ložnici, kde květy těžce dýší,
sní tlukouc v kytaru, již měsíc jenom slyší,
když padá na moře a nekonečná lada,
tak jako touha má, ta mrtvá, v oči padá
mé štíhlé bohyni, jež v bledé sny se halí,
co flétny táhlý pláč zní starým parkem z dáli.
51
Jen jednou políbit květ jejích rukou bílý,
já rád bych umíral jak lotos září spilý,
můj přelud tělo to by našel při měsíci,
až rukou lilie jí svadnou zmírající
a k luně rostouce, jež oknem padá skrytě,
v svou starou kytaru se vtisknou křečovitě.
52
Kytara.
Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary,
z níž nápěv ospalý a lethargický, starý
se líně ozývá, jak zněl by tůní ze dna,
kde města propadlá se tají nedohledná
a bílé paláce a zasmušilé chrámy,
v něž měsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami.
A v hrobce zazděné, kde chrámu pod podlahou
Smrť s tváří vyzáblou si básní pravdu nahou,
sním, že jsem dlouho spal a počínal již tlíti
a dávno zapomněl, že venku vlnobití
a měsíc nad mořem, jenž lesklá tvoří kola,
vše v nové žití zas a nekonečné volá.
53
A nyní po letech já z hrobky vstávám němý
a vidím oblohu a vidím starou zemi,
kde v tónech ospalých zas nově vzpomínám si,
že snění opojné mne svedlo v dálku kamsi,
a vzdech jen posýlám teď za mrtvými jary,
tvé prsty voskové když tlukou do kytary.
54
Bařina.
Jak černé zrcadlo, jež svitem mdlým se leskne,
plá tmavá bařina kdes v tiši hájů teskné,
spleť větví prohnilých tlí jejím pod zrcadlem,
však v listí uvadlém a dolů na dno spadlém
má leknín kořeny, je zrosený a bílý
jak opál měsíce, jenž nad lesy se chýlí.
Ó noci vůní mdlých, ty tajemná a vlahá!
Tvým svitem smutečním, hle, Najad těla nahá
se chvějí rhytmicky jak v tichém tance reji
a k růžím leknínu se v touze uklánějí.
Kam prchli Satyři, již ve křovích se smáli?
Jak mrtvé touhy stesk zní kdesi syrinx v dáli.
55
Spím na dně bařiny a tělo moje stlívá,
však v záři nocí mdlých, jež krajem chví se snivá,
z mých prsou rozrytých květ písní roste bílý,
má kouzlo měsíce, jenž k leknínům se chýlí,
a fantóm Najady, ten magický a čistý,
se sklání v onen květ a líbá jeho listy.
56
Notturno.
O zvedej oči své, v nichž vášeň lásky hasne,
tak mrtvě zářící a mrazivě tak krásné
jak luna vyhaslá, jež otevírá rovy,
když z lesů dalekých se níží nad hřbitovy,
kde všechno zapadlo v hrob vlhký bez poznání
a v kapli barokní kde ztichlo varhan lkání.
Ó zvedej oči své mi nad hřbitovem duše,
jímž mrtvé přeludy se v nocích nesou hluše
a chtějí zpátky v svět a v žití vlnobití,
kde jasem slunečním snad šťastny mohly býti,
než nebe vychladlo a zbledlo v luny jase
a v kapli barokní má rakev zavřela se.
57
Ó zvedej oči své, jsme navždy mrtvi oba,
Smrť kráčí vesmírem a půlnoční je doba,
krev z rakví shnilých čpí a těžce voní blíny,
z tmy hrobů zvedají se stíny nad ruiny,
noc věčná nastává, je mlčící a snivá,
a v kapli barokní má mrtvá Mladost stlívá.
58
Nostalgie.
Ó štíhlá lilie, vy květe středověku,
kdes v šeru gothiky plál hymnus vašich vděků
a v starých gobelinech, jež zlatem byly tkány,
já jistě kdysi zřel váš profil zbožňovaný,
když v onen krásy věk a v divné vaše zraky
jsem, trouvér toulavý, byl začarován taky.
Pak v smolnic požáru a v pláči žen a paní
nás v hrobku pospolu snad kladli po skonání,
kde mělo zahynout v tmách vaše božské tělo
a žhoucí srdce mé kde vzduchem vlhkým tlelo,
co zatím nad námi se gothický chrám stmíval,
plál purpur královen a hřímal varhan příval.
59
V tom věku únavy, ó dávných věků květe,
kdes v kobce klášterní vy nyní uvadnete
či v liljích zemřete, jež hoří na výsluní,
a růží ohnivých já udusím se vůní,
co v sny mé bude plát jas vašich bílých údů –
a mrtev na věky v svých písních žíti budu.
60
OBSAH.
[61]
Úvodní list Jaroslava Vrchlického7
Růžový keř:
Růžový keř13
Večer15
Květiny17
Píseň v červenci19
Rhytmus20
Vějíř22
Melancholická romance24
Letní noc26
Sonety:
Iniciála29
Portrait31
Pagoda33
Sonet o mém umění35
Koflík37
Duše39
Má poesie41
[63]
Illuse:
Loď illusí45
Žena47
Sloky49
Chopinův valčík51
Kytara53
Bařina55
Notturno57
Nostalgie59
Poznámka. Báseň „Kytara“, která formou i náladou patří do přítomného cyklu „Illuse“, byla původně již otištěna v „Padajících hvězdách“.
E: pk; 2004
64