Růžový keř (1890)

Básně, 1888-1890, Jaroslav Kvapil

JAROSLAV KVAPIL
RŮŽOVÝ KEŘ
BÁSNĚ (1888 – 1890)
S ÚVODNÍM LISTEM JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
V PRAZE TISKEM J. OTTY. – NÁKLADEM BURSÍKA A KOHOUTA 1890.
[3] Veškerá práva vyhrazena.
[4] MISTRU JAROSLAVU VRCHLCKÉMU S VÝRAZEM VROUCÍ LÁSKY, DÍKŮ A PODIVU
1890 J. K.
[5] Nechť vlny lidské přízně výše bijí: já ještě výše hledím v slunce krásy! „VITTORIA COLONNA“.
[6] List Jaroslava Vrchlického autoru této knihy:
Milý příteli! Poctil Jste mne připsáním nové Své sbírky „Růžový keř“ a vydal Jste tím juž – proč bychom nebyli upřímni k sobě? – knihu Svou v nový pospas těm, kteří juž Vaše „Padající hvězdy“ uvítali s kyselou tváří a kteří ani ve Vašem „Básníkově denníku“ nechtěli uznati stopy patrného pokroku. Uznají sotva Váš talent a Vaši uměleckou snahu nyní, nebo zloba chodívá s tvrdošíjností obyčejně ruku v ruce. Však co na tom, Vaše nové básně budou mluviti dále samy za sebe. Nicméně dráždí to člověka, který jako já zcela v práci svou pohřížen stopuje jen z dálky vlny literárního života našeho, že hledí si vysvětliti tuto nepřízeň vůči Vaší poesii, tuto lhostejnost ne snad tak mezi obecenstvem jako spíše kritiky, ano i současníků Vašich. Myslím tak: Stalo se [7] modou vnášeti v poesii jakýsi utilitarismus, který jest úhlavním její vrahem. Báseň má být k něčemu, má pomáhati táhnouti tu káru společenské bídy, tu káru těch mělkých prostředností, má krátce sevšedněti. Nikdy nebylo velké heslo „l’art pour l’art“ falešněji vykládáno než v naší době. A přece i positivista Mill neřekl nic jiného, když pravil, že poesie je tak něco vzácného, že by jen drahokamy myšlének měly v zlato její býti zasazovány. Duše kontemplativní, pozorující krásu o sobě, těšící se jejímu paprskování a chytající plnou hrstí reflexy její, jest dnes skoro cizinkou, zvlášť provozuje-li umění své jako druh kultu bez ohledu na své současníky a jich malicherné potřeby. Vy Jste, milý příteli, jedním z těch, kteří postavili svůj ideál krásy a dokonalosti trochu výš, než kam sahá naše denní niveau, Vy znáte aspirace jiné, a odtud ta lhostejnost i nepřízeň. Vy Jste nahlédl v dílnu těch velkých a exquisních umělců, v jichž čele stojí absolutní básník Poe, otec všech tak zvaných dekadentů, Baudelaire, „tento největší zpovědník duší zatracených“, Tailhade, Moréas, Verlaine, Mallarmé, Giraud, a to juž jest u nás velikým hříchem, nebo písnička o národním a svérázném stále hučí v uších aristarchům našeho Parnassu. Jako by každý mohl klestiti v umění 8 nové dráhy, jako by každý moh’ býti vyjádřením bytosti svého národa, jako by nebylo duší reproduktivních, které i v tom, že jsou reproduktivní, mají dostatek originálnosti, snad i víc, než ti apoštolově fádního utilitarismu a laciného vlastenectví. Pochopení uměleckého díla je u nás posud v plénkách, naše kritika nevysvětluje, ona jen kantoruje. Však přes její rozhorlení – básně jsou tu a tichý jejich protest zvítězí v budoucnosti. Pročítám znovu Vaše verše, zkoumám je přísně a nemohu říci, že byste byl nohsledem nebo opisovačem velkých vzorů, o nichž jsem se napřed zmínil. Ovšem se Vaše básnická fraseologie podobá poněkud zbrojírně oněch mistrů, avšak vedle malých a nahodilých příbuzností máte odstíny zcela nové a původní. Jak delikátní jsou na př. Vaše „Květiny“, jaká symbolika je v těchto několika slokách, co hudby je ve Vaší „Melancholické romanci“, jak hluboká je „Letní noc“ při veškeré jednoduchosti volených prostředků. Více manýry shledávám již v intermezzu sonetovém, více manýry i úmyslnosti, ale já mám rád tyto „tours de force“, kdy s napjetím všech sil chce umělec přiblížiti se k ideálu, který uniká mu jako přelud, co jej Tantalovými plody a květy lákati neustává. V „Illusích“ konečně, kde jest nejvíce Vašeho umění, ale nejméně Vaší individuality, 9 vidím stopy zajímavého processu duševního, který dnes juž bezpečně jest za Vámi. Ale v processu tom vznikly básně, jako jest „Žena“, „Bařina“ a zvlášť ta kouzelná „Kytara“, která jako by sestrou byla Poeových zázračných skladeb „Dreamland“ a „The city in the sea“ a kterou Jste vším právem položil sem na místo příhodnější. A tak můžete klidně nechat vříti kolem sebe hlasy nepovolané kritiky i bahno okamžité lhostejnosti. S upřenými zraky k cíli, který Jste posud s očí nespustil a jenž sluje „velké ryzí umění“, půjdete dále a kdyby výsledkem života nebylo nic víc než těch několik nádherných slok, které Jste napsal a napíšete, je to vždy přece víc nežli bláto a kal těch, kteří tyto Vaše květy poházejí.
V PRAZE, dne 20. září 1890. Jar. Vrchlický.
10 Růžový keř.
[11]
Růžový keř.
Tu starou loutnu troubadoura, až země bude jeden jas a v nebi vzplane perel šňůra, já se stěny chci vzíti zas. Jak růžový keř u fontánu, v němž slavík šedý klokotá, kéž tisícerým květem vzplanu, ó Paní mého života. A jako v květy z temných mraků hvězd vodopády padají, ať vzplane záře vašich zraků v mých toužných písních potají. [13] A v svatem slunci vašich lící, jež věčně bude zářit v svět, mých písní růže pukající ať v nesmrtelný puknou květ! Keř růžový z mých ňader vzroste, až chladná Smrt mne pochová: ó Madonno, vy boha proste, ať nestlím v stínech hřbitova. Ať nad hrobem mé rakve chudé zas nové jaro vykvete: mé srdce věčně vonět bude, vy věkům zářit budete! 14
Večer.
Váš těžký vějíř v zářných prstech malých, jak lilie když zavírá svůj kalich, se zvolna skláněl, svíral a do klína vám pad’. Rty rděly se vám tmavou begonií, když za večera motýl opouští ji, a na nich úsměv zmíral, až tiše přestal plát. Tak jako v nebe zadumané dáli vám v divných očích hvězdné slzy vzplály, v řas zachvěly se stínu jak letní noci sen. 15 A mrtvé lásky smutném ve souzvuku já líbal šílen vaši vonnou ruku a věděl jsem, že zhynu tou vůní otráven. 16
Květiny.
Jí kvetou v oknech bledé kamelie, jichž kvítí z křídel andělských je stkáno, těm v sněžný kalich měsíc zář svou lije a jejich jas ji ze sna budí ráno. A na plesích, kde vítězná vždy září, až hrdou krásou mužů srdce úží, spí její prsů vonném na polštáři jak symbol božství květy rudých růží. Keř jasmínu se k vlasům jejím shýbal, když v nocích světlých jako její tělo v nach žhoucích lící milenec ji líbal, až nebe samo závratí se chvělo. 17 A stříbrný jen leknín s mrtvou vůní, květ kleté lásky vlastní září spilé, květ utonuvších v srdcí temné tůni si k hrobu jeho nesla v ruce bílé. 18
Píseň v červenci.
Nach vzácných růží na rtech máte, jež sladkou vůní pěvce spíjí, a v tváři vaší lehce vzňaté vám chví se nádech kamelií. Sníh ramen, která temnem hoří, plá smutným jasem nočních fial a prs ten, jenž se z krajek noří, snad leknínu svit čistý přijal. A vaše srdce, moje paní? To zmlklo ňader pod poupaty jsouc rovno smutné, horké stráni, kde bují rulík jedovatý. 19
Rhytmus.
Váš vějíř krajkový vůní syt, jež z vašich prsů dýchá, mé písně zvonivý rhytmus chyt’ a kolébal se zticha. A rhytmus onen pak zářící vzplál v mandlovém vám zraku, jenž roven smutnému měsíci spí ve vašich řas mraku. A nachem zaplanul v čele vám a na hedvábných lících, jak slunce by to byl požár sám, co klesá do vln spících. 20 A jako úsměvu toužný vzdech, jenž srdce mé vždy úží, vám utkvěl naposled na retech a shasnul v jejich růži. 21
Vějíř.
Jako motýl nachový v mdlém a snivém kolébání těžký vějíř krajkový k růžím vašich rtů se sklání. Zpola kryje prsa sníh, které jeho nachem svítí, v rhytmech volných, ospalých tiší jejich vlnobití. Jako hvězdy plačící vaše oči z něho planou, čelo rovno měsíci plá v něm září zadumanou. 22 Zpola smutek neznámý, zpola touha zmdlévající hoří jeho krajkami v žhavém nachu vašich lící. Jako noc, jež nese mír a též neklid, který tíží, v jeho hudbě snů mých vír v květy vašich rtů se blíží. Zpola blahem šílený tuším noci rozkoš dlouhou, v jeho rhytmu bez změny zmírám přece smutnou touhou. 23
Melancholická romance.
Šlo jaro zemí jásající, šlo v písni ptáků, květů mraku a vzdychající při měsíci vám nechalo svou záři v zraku. Déšť růží padal ve klín létu, jak jitro vstalo, jimi plálo a plno květů v záhon retů vám, paní moje, nasypalo. Žár jeho žhavý pláti ustal a v zádumčivé skráni snivé vám tiše vzrůstal, sníti zůstal pak jeseně svit mlčenlivé. 24 A v posled zima, jež tu zbyla, ta v srdce vaše padla plaše a zahalila ňadra bílá vám chladnoucího do rubáše. 25
Letní noc.
Zem v tůni vůní stopena spí tiše, kraj v balsamický sen je pohřížen, že nevím, zda to moře květů dýše či vonné prsy dřímajících žen. A plno perel tají pára v kraji, jak boží jas by ve klín země pad’, že nevím, zda to krůpěje hvězd plají či slzy žen těch, jež jsem míval rád. Nic v světě není, jenom zapomnění, v sníh mrtvých liljí bledne spící zem, že nevím, zda to ustal bůh v svém snění či zda to mlčí bolest v srdci mém. 26
INTERMEZZO:
SONETY

[27]
Iniciála.
Tvou krásou zázračnou své sloky začnu snící: mdlou krví minia jak řízy Madonn sněží se v starých modlitbách, jež v oratořích leží. tak budeš zářit v nich svou zbožnou zřítelnicí. Tak chrámem gothickým šli k Panně Prosebnici, když hřměly varhany a všechny zvony věží, v svých těžkých infulích a s žalmem na rtech kněží, jak k tobě, Madonno, má píseň jásající. [29] Já před tvým zázrakem mřel v úžasu a plesu, až jeho nádheru jsem do své duše přijal a ve své umění jak skapulíř ji nesu. Kdo zvedne knihu mou, až dávno mrtev budu, ten spatří krásu tvou hned v barvách iniciál, z nichž bude sálat jas tvých nesmrtelných údů. 30
Portrait.
Má prababička v empire-costumu – je hedvábný a měkce řasnatý vlas havraní má stuhou sepjatý: jak účesu to sluší modnímu! Jak neodolat kouzlu zvláštnímu, jež lákat zdá se ňader poupaty, plá ve zraku, jenž mírem bohatý tak vlídně září jak svit podzimu! 31 Ó spanilá jsi jistě byla tak jak anděl můj, jenž tvůj má vonný vlas, tvou postavu i divně snivý zrak. Ó prababičko, svět jde stejně dál: zda vroucně tak, jak já teď, v dávný čas též galantní můj praděd miloval?! 32
Pagoda.
Ó divná náhodo! Smrť hlavou kývá taky. VRCHLICKÝ.
V svůj vějíř chytila jak čínská tanečnice mé srdce krvavé a usmívá se snivá, hned výš je vyhodí a hned je na rty skrývá a moje rozpaky ji stále baví více. Hle, před ní na stole v smích stahující líce se šklebí pagoda a monotonně kývá, jak fatum nezvratné se tupě na mne dívá, má tělo nestvůrné a šikmé zřítelnice. 33 O kývej, pagodo, a směj se mému zmatku, vždyť touha bezcitná jak tvoje usmívání a bolest tajená mé srdce zhubí v krátku. O kletý souhlase, v němž naděj má se ztrácí: když ona přikývne, vždy k smrti bol mne raní – a tvoje kývání vždy k nové resignaci! 34
Sonet o mém umění.
Jak starý mistr mysle na Madonnu v div miniatur kouzlil krásu ženy, vlož, básníku snů vůní omámený, sem kouzlem barev žhavou píseň onu. Mé umění, jsi plno měkkých tónů i těžkých barev, tkaných na gobeliny, a v duši mé jsou Kráse posvěceny tvé divné sloky září visionů. 35 Máš zvláštní půvab divných ženských zraků, já tebe kdysi našel v světic klínu a teď tě nesu Krásy do zázraku. Z tvých miniatur její missál vzrůstá a nepochopen, ztracen v jejím stínu jak misku Graalu zvedám tebe v ústa. 36
Koflík.
Pln divných květů je a pestrých tulipánů, lesk jezer modravých tam plane skrze sítí, mrak šedých volavek se v jejich pláně řítí a draci bizarrní se v každou plazí stranu. A v čaje houštinách je kiosk z porcelánu, kde rajky báječné své peří kryjí v kvítí, zřím křídel nádheru, jak v zlatém slunci svítí, a plameňáků krev i stáda pelikánů. 37 Z té páry opojné, co stoupá z něho šerá, jak tělo ženy zřím růst’ bílou lilii i zraky mandlové, jež zářily mi včera. A zvolna zvedaje si k ústům okraj bílý mním, snílek šílený, že z něho vypiji těch vonných retů jed, co včera z něho pily. 38
Duše.
Ó bože nesmírný, ty za pradávných časů jsi stvořil duši mou, když stanul’s nad vodami, z hvězd, které étherem se nesly kaskadami, z tmy nocí hlubokých a z liliových jasů. Jak orel královský, se ona chvěla v žasu, kde v koutech vesmíru hvězd mžely smutné plamy, v snech její hořících žen přelud bral se známý i zřela nesměrnost a žhavých nebes krásu. 39 V hrob těla pochován a znaven parným žitím Přec, básník nadšený, plám tvojí nesměrností, ó bože veliký, a nesmrtelnost cítím. Jak tehdy v pravěku, tak věčně do závrati má duše hoří dál a nad prachem mých kostí žár její horoucí v svět celý bude pláti. 40
Má poesie.
Má poesie jako mrtvá kráska spí v hrobě velkém s purpurovým šatem, jenž nádherný a hnědým protkán zlatem pln stuchlých vůní setlívá a praská. A v jejích prsech, jež jsou samá vráska a těžky drahokamů majestátem, se nechví srdce v rhytmu žitím vzňatém, kde zpívalo by nadšení a láska. 41 Tak ukryl jsem ji v hrobky místa tmavá a symbol kříže vtiskl v její dlaně; čas půjde dál a hrob se propadává. Však rudé růže vzrostou z jeho tůně, zář nebes věčně bude padat na ně a v písně mé jich nesmrtelná vůně. 42
ILLUSE
[43]
Loď illusí.
Loď našich illusí nás v bájný východ nesla, jak křídla labutí se toužně chvěla vesla a v hudbě mandolin, jež písní lásky zněly, jsme ve svých žhoucích snech kraj fantastický zřeli, kde hrady modravé žen bílá těla kryjí a smaragd pavích per, jenž skryt je do lilií. Loď našich illusí bouř náhle chytla v spáry, z tmy mračen hučících blesk sjížděl na stožáry a moře zkalené, to šílilo a hřmělo jak ženy hříšnice se svíjející tělo; ztich’ jásot mandolin a s labutími vesly jsme v hloubky bezedné a nekonečné klesli. [45] Loď našich illusí tlí pochována v moři, jas rudých korálů a medus nad ní hoří, je celá ukryta v spleť fantastických sítí a nocí zamlklou jak chladný mramor svítí sníh utonulých těl a měsíc hoří tiše a hudba mandolin sem padá s mrtvé výše. 46
Žena.
V tom chrámě gothickém, kde ve výklencích svatí a květy kamenné se v dýmu vonném tratí, kde štíhlé světice v snách umíraly kdysi, jsem v klenbách oltáře zřel vznešené tvé rysy. Tys měla měkký vlas a jak ten kostel stmělý, a oči Madonny mi ze tvých tváří zřely. Pak žitím unaven tam spatřil jsem tě zase: to růže uvadlé jsi měla ve svém vlase, ten vlas byl rozpuštěn a jak ten kostel stmělý, a v pláči světice sem na tě dolů zřely. Krev tekla z duše ti jak s těla Spasitele, a Magdaleny hřích ti svítil v bledém čele. 47 A zase po letech jsem v chrám ten vkročil stmělý, mně z dlažby kamenné vstříc tvoje líce zřely: v tu hrobku pod chrámem náš pochovali zápal a po tvém obraze lid bez soucitu šlapal a při tom klenbami se nesl hymny příval, již k bohu svatému a soucitnému zpíval. 48
Sloky.
Ty tóny vašich slov už od pradávna zněly v mé duše úkrytu, jenž jako chrám je stmělý, kde stával světic sbor a vaším hlasem zpíval, co klenbou hlubokou se valil varhan příval a v dýmech kadidla, jež na oltáře klesly, svá křídla zlacená výš andělové nesli. V té noci veliké, co v duši padala mi, jsem spatřil pojednou lesk vašich očí známý: v nich září slunce svit i luny touha bledá a z rakví rozpadlých mé srdce vzhůru zvedá až k rukám světice, jež v chrámě stojí snivá a vaším pohledem se na to srdce dívá. 49 A ruku hedvábnou, již políbil jsem včera, tu sáhnout viděl jsem v své hrobky místa šerá a cítil tenkráte, že na mém čele leží, že bílé lilie v troud rakve mojí sněží a v písni anděla, jenž k mé se sklání tváři, že zraky podivné mi v hloubi duše září. 50
Chopinův valčík.
Ó moře bělavé a rozvlněné příliš, jež melancholicky v sny básníků mdlých kvílíš, jsi bledé jak ten prs, co letní nocí dlouhou se vlnil nervosní a nekonečnou touhou, plá v tobě tolik hvězd jak zraky její divné v mém srdci horoucím, jež víckrát neoživne. A ona v ložnici, kde květy těžce dýší, sní tlukouc v kytaru, již měsíc jenom slyší, když padá na moře a nekonečná lada, tak jako touha má, ta mrtvá, v oči padá mé štíhlé bohyni, jež v bledé sny se halí, co flétny táhlý pláč zní starým parkem z dáli. 51 Jen jednou políbit květ jejích rukou bílý, já rád bych umíral jak lotos září spilý, můj přelud tělo to by našel při měsíci, až rukou lilie jí svadnou zmírající a k luně rostouce, jež oknem padá skrytě, v svou starou kytaru se vtisknou křečovitě. 52
Kytara.
Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary, z níž nápěv ospalý a lethargický, starý se líně ozývá, jak zněl by tůní ze dna, kde města propadlá se tají nedohledná a bílé paláce a zasmušilé chrámy, v něž měsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami. A v hrobce zazděné, kde chrámu pod podlahou Smrť s tváří vyzáblou si básní pravdu nahou, sním, že jsem dlouho spal a počínal již tlíti a dávno zapomněl, že venku vlnobití a měsíc nad mořem, jenž lesklá tvoří kola, vše v nové žití zas a nekonečné volá. 53 A nyní po letech já z hrobky vstávám němý a vidím oblohu a vidím starou zemi, kde v tónech ospalých zas nově vzpomínám si, že snění opojné mne svedlo v dálku kamsi, a vzdech jen posýlám teď za mrtvými jary, tvé prsty voskové když tlukou do kytary. 54
Bařina.
Jak černé zrcadlo, jež svitem mdlým se leskne, plá tmavá bařina kdes v tiši hájů teskné, spleť větví prohnilých tlí jejím pod zrcadlem, však v listí uvadlém a dolů na dno spadlém má leknín kořeny, je zrosený a bílý jak opál měsíce, jenž nad lesy se chýlí. Ó noci vůní mdlých, ty tajemná a vlahá! Tvým svitem smutečním, hle, Najad těla nahá se chvějí rhytmicky jak v tichém tance reji a k růžím leknínu se v touze uklánějí. Kam prchli Satyři, již ve křovích se smáli? Jak mrtvé touhy stesk zní kdesi syrinx v dáli. 55 Spím na dně bařiny a tělo moje stlívá, však v záři nocí mdlých, jež krajem chví se snivá, z mých prsou rozrytých květ písní roste bílý, má kouzlo měsíce, jenž k leknínům se chýlí, a fantóm Najady, ten magický a čistý, se sklání v onen květ a líbá jeho listy. 56
Notturno.
O zvedej oči své, v nichž vášeň lásky hasne, tak mrtvě zářící a mrazivě tak krásné jak luna vyhaslá, jež otevírá rovy, když z lesů dalekých se níží nad hřbitovy, kde všechno zapadlo v hrob vlhký bez poznání a v kapli barokní kde ztichlo varhan lkání. Ó zvedej oči své mi nad hřbitovem duše, jímž mrtvé přeludy se v nocích nesou hluše a chtějí zpátky v svět a v žití vlnobití, kde jasem slunečním snad šťastny mohly býti, než nebe vychladlo a zbledlo v luny jase a v kapli barokní má rakev zavřela se. 57 Ó zvedej oči své, jsme navždy mrtvi oba, Smrť kráčí vesmírem a půlnoční je doba, krev z rakví shnilých čpí a těžce voní blíny, z tmy hrobů zvedají se stíny nad ruiny, noc věčná nastává, je mlčící a snivá, a v kapli barokní má mrtvá Mladost stlívá. 58
Nostalgie.
Ó štíhlá lilie, vy květe středověku, kdes v šeru gothiky plál hymnus vašich vděků a v starých gobelinech, jež zlatem byly tkány, já jistě kdysi zřel váš profil zbožňovaný, když v onen krásy věk a v divné vaše zraky jsem, trouvér toulavý, byl začarován taky. Pak v smolnic požáru a v pláči žen a paní nás v hrobku pospolu snad kladli po skonání, kde mělo zahynout v tmách vaše božské tělo a žhoucí srdce mé kde vzduchem vlhkým tlelo, co zatím nad námi se gothický chrám stmíval, plál purpur královen a hřímal varhan příval. 59 V tom věku únavy, ó dávných věků květe, kdes v kobce klášterní vy nyní uvadnete či v liljích zemřete, jež hoří na výsluní, a růží ohnivých já udusím se vůní, co v sny mé bude plát jas vašich bílých údů – a mrtev na věky v svých písních žíti budu. 60 OBSAH.
[61] Úvodní list Jaroslava Vrchlického7
Růžový keř: Růžový keř13 Večer15 Květiny17 Píseň v červenci19 Rhytmus20 Vějíř22 Melancholická romance24 Letní noc26
Sonety: Iniciála29 Portrait31 Pagoda33 Sonet o mém umění35 Koflík37 Duše39 Má poesie41
[63] Illuse: Loď illusí45 Žena47 Sloky49 Chopinův valčík51 Kytara53 Bařina55 Notturno57 Nostalgie59
Poznámka. Báseň „Kytara“, která formou i náladou patří do přítomného cyklu „Illuse“, byla původně již otištěna v „Padajících hvězdách“.
E: pk; 2004 64
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Bursík, Jaroslav; Kohout, František
(Tiskem J. Otty. - Nákladem Bursíka a Kohouta)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Věnování: Vrchlický, Jaroslav
(Mistru Jaroslavu Vrchlickému s výrazem vroucí lásky, díků a podivu 1890 J. K.)

Autor motta: Vrchlický, Jaroslav

Motto: Vrchlický, Jaroslav