Žena.
V tom chrámě gothickém, kde ve výklencích svatí
a květy kamenné se v dýmu vonném tratí,
kde štíhlé světice v snách umíraly kdysi,
jsem v klenbách oltáře zřel vznešené tvé rysy.
Tys měla měkký vlas a jak ten kostel stmělý,
a oči Madonny mi ze tvých tváří zřely.
Pak žitím unaven tam spatřil jsem tě zase:
to růže uvadlé jsi měla ve svém vlase,
ten vlas byl rozpuštěn a jak ten kostel stmělý,
a v pláči světice sem na tě dolů zřely.
Krev tekla z duše ti jak s těla Spasitele,
a Magdaleny hřích ti svítil v bledém čele.
47
A zase po letech jsem v chrám ten vkročil stmělý,
mně z dlažby kamenné vstříc tvoje líce zřely:
v tu hrobku pod chrámem náš pochovali zápal
a po tvém obraze lid bez soucitu šlapal
a při tom klenbami se nesl hymny příval,
již k bohu svatému a soucitnému zpíval.
48