Večer.

Jaroslav Kvapil

Večer.
Váš těžký vějíř v zářných prstech malých, jak lilie když zavírá svůj kalich, se zvolna skláněl, svíral a do klína vám pad’. Rty rděly se vám tmavou begonií, když za večera motýl opouští ji, a na nich úsměv zmíral, až tiše přestal plát. Tak jako v nebe zadumané dáli vám v divných očích hvězdné slzy vzplály, v řas zachvěly se stínu jak letní noci sen. 15 A mrtvé lásky smutném ve souzvuku já líbal šílen vaši vonnou ruku a věděl jsem, že zhynu tou vůní otráven. 16