Večer.
Váš těžký vějíř v zářných prstech malých,
jak lilie když zavírá svůj kalich,
se zvolna skláněl, svíral
a do klína vám pad’.
Rty rděly se vám tmavou begonií,
když za večera motýl opouští ji,
a na nich úsměv zmíral,
až tiše přestal plát.
Tak jako v nebe zadumané dáli
vám v divných očích hvězdné slzy vzplály,
v řas zachvěly se stínu
jak letní noci sen.
15
A mrtvé lásky smutném ve souzvuku
já líbal šílen vaši vonnou ruku
a věděl jsem, že zhynu
tou vůní otráven.
16