Kytara.
Tvé prsty voskové mdle tlukou do kytary,
z níž nápěv ospalý a lethargický, starý
se líně ozývá, jak zněl by tůní ze dna,
kde města propadlá se tají nedohledná
a bílé paláce a zasmušilé chrámy,
v něž měsíc vidí jen, jenž svítí nad vodami.
A v hrobce zazděné, kde chrámu pod podlahou
Smrť s tváří vyzáblou si básní pravdu nahou,
sním, že jsem dlouho spal a počínal již tlíti
a dávno zapomněl, že venku vlnobití
a měsíc nad mořem, jenž lesklá tvoří kola,
vše v nové žití zas a nekonečné volá.
53
A nyní po letech já z hrobky vstávám němý
a vidím oblohu a vidím starou zemi,
kde v tónech ospalých zas nově vzpomínám si,
že snění opojné mne svedlo v dálku kamsi,
a vzdech jen posýlám teď za mrtvými jary,
tvé prsty voskové když tlukou do kytary.
54